Ve sněmovně aktuálně leží návrh zákona, který navyšuje poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas. Bez dofinancování se veřejnoprávní média v současném rozsahu nyní neobejdou, představují však koncesionářské poplatky nejlepší model?

Koncesionářské poplatky nepochybně ne. Nic takového česká mediální legislativa nezná, i když se část poslanců skutečně chystá o koncesionářských poplatcích hlasovat. Do značné míry to ilustruje jejich kompetenci a vysvětluje tragikomický průběh posledních čtrnácti měsíců, které uplynuly od vyhlášení ministra kultury Baxy (ODS), že od počátku roku 2025 bude platit ona velká poplatková novela. Nebude.

Pokud jde o vysílací poplatek, který je hrazený přímo televizními diváky a rozhlasovými posluchači, ten je v České republice vybírán mimořádně efektivně, a proto není důvod v tuto chvílí tento osvědčený model měnit. Jiná je situace ve většině ostatních zemí, které daný model již opustily, nebo se k tomu chystají. Zbývá deset států, které mají více méně stejný model jako Česká republika. Ostatní s různými odlišnostmi přistupují na financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu.

Je ale třeba upozornit, že v zemích s politickou kulturou podobné té naší, jde o model riskantní, neboť nejen svádí politiky přemýšlet o „své“ veřejnoprávní vlnce, ale působí také na silnou autocenzurní dispozici části domácích novinářů, kteří v sobě nosí mezigeneračně předávanou zkušenost s tím, že vrchnost se musí poslouchat.

Proč si myslíte, že schvalování vázne? Vláda se odvolává na obstrukce opozice, ze zákulisí však zní, že vůle k projednání není ani u části ODS.

Když ministr kultury oznamoval před zhruba čtrnácti měsíci na tiskovce, poněkud překvapivě, že odvolává to, co ještě v létě odvolal, a chystá se od roku 2025 uvést v život velkou poplatkovou novelu, měl jsem vážné pochybnosti o skutečném smyslu tohoto téměř prognostického prohlášení. Jako nejjednodušší vysvětlení se nabízí snaha o udržování kázně ve zpravodajství, ale i nejednota v koalici. Ano, i v ODS je skupina poslanců, kteří nejsou nakloněni zvyšování poplatků a společně s opozicí mají dnes velmi těsnou blokační většinu.

Pokud by návrh neprošel, byla by ohrožena nezávislost veřejnoprávních médií?

Nebyla. Ona omezená nezávislost na sněmovní většině by se podstatně nezměnila, byl by ale odstartován proces řízené likvidace obou vysílatelů ze zákona. Jejich proměna do podoby nikových médií, tedy médií zaměřených úzce na specifické segmenty publika, bez ambice konkurovat velkým komerčním televizím oslovujícím většinového diváka.

Sám generální ředitel ČT Jan Souček avizoval, že rozpočet na zpravodajství se bude krátit až úplně nakonec, škrty by zřejmě nejvíce odnesla původní dramatická tvorba či sport. Jak s jejich přítomností souvisí síla veřejnoprávní televize jakožto instituce?

I kdyby se výroba zpravodajství a publicistiky neomezila, bude propad sledovanosti zábavních a dramatických pořadů a také sportovního vysílání patrný. Pokud se bude méně vyrábět a místo toho se budou nakupovat levnější zahraniční dramatické pořady a poroste reprízovost, povede to pravděpodobně k postupnému, ač nikoli prudkému poklesu televizní sledovanosti a k nižším příjmům z prodeje publika inzerentům. Celkově tak bude slábnout viditelnost a relevance média, což jsou de facto efekty oné řízené likvidace, o které jsem už mluvil.

Ona síla veřejnoprávní televize, o které hovoříte, se skládá zjednodušeně řečeno z její tržní a politické váhy. Pokud bude ČT ztrácet váhu v obou dimenzích, její proměna do nikového média se bude zrychlovat.

S tím souvisí i aktuální debata o tom, co vše mají veřejnoprávní média zajišťovat, která se spustila v souvislosti se startem nového podcastu Slast Lindy Bartošové na Radiu Wave Českého rozhlasu. Co na tuto debatu říkáte?

Ta debata je trochu tragikomická a odvádí pozornost od podstatnějších problémů mediálního pole. Představa, že privátním médiím pomůže kanonizovaný seznam povolených žánrů a formátů, které budou moci vysílat média veřejné služby, je naivní. Myslím, že si Miloš Čermák nevybral vhodný terč. Kdyby zamířil na sport, dávalo by to alespoň ekonomický smysl.

Máte tedy za to, že pořady typu toho Lindy Bartošové jak formátem, tak tematickým zaměřením do veřejnoprávního média patří?

Konkrétně pořad Lindy Bartošové do dramaturgie Radia Wave dobře zapadá. Jeho autorka se ostatně genderovými tématy, respektive různými bariérami emancipace mladých žen, které představují jádro cílové skupiny daného programu Českého rozhlasu, zabývá dlouhodobě.

Andrej Babiš avizuje, že pokud se ANO vrátí příští rok k vládě, koncesionářské poplatky zruší. Může tady následovat slovenský scénář?

Pokud ANO postaví po volbách v příštím roce vládu, je pravděpodobné, že se model financování médií veřejné služby změní. Nemyslím ale, že bude okopírován doslova slovenský nebo maďarský model. Spíš půjde o třetí, domácí cestu, která bude akcentovat transakční přístup. Tedy něco za něco. Za loajalitu k moci bude mít veřejná služba lepší ekonomické podmínky než dnes.

Je ale možné, že na počátku celého procesu bude třeba odhalit ve zpravodajství a publicistice několik vnitřních nepřátel, neposlušných narušitelů, které ostatně již dnes někteří kritici označují jako privilegované. Ti budou exemplárně odejiti. A pojede se dál močálem černým kolem bílých skal.

Jak toho odejití nepohodlných novinářů může nová vládní garnitura dosáhnout? Nemusela by nejprve získat většinu v řadě ČT, aby byl následně odvolán generální ředitel a instalován nový?

Nebude třeba volit nového ředitele. Stačí ochotný management, který se bude chtít udržet v pozici, před kamerou, nebo prostě jen splatit hypotéku. Ostatně několik návodů, jak se vypořádat s „rozvraceči a samozvanci“ přiletělo z Kavčích hor už v posledním roce. Vytěsnit zaměstnance lze například tak, že ho stáhnete z obrazovky, zrušíte mu pořad a tak dále. Jen málokdo zvyklý na pravidelnou dávku mediální pozornosti vydrží pobírat mzdu ve sklepě.

Jak hodnotíte informace o připravované Chartě pracovníka ČT? Chybělo dosud veřejnoprávní televizi něco takového, nebo sdílíte obavy části novinářů ČT, že jde o „náhubek“?

Neznám poslední verzi toho dokumentu. V té předcházející bylo tolik terminologických nejasností a věcných podivností, že chápu obavy zaměstnanců ČT, že se na ně chystá, s nadsázkou řečeno, pozdněmoderní verze korporátního Kladiva na čarodějnice.

Je ale možné, že vše již tvůrci upravili. U té první verze jsem si kladl řadu otázek. Například, co jsou to informace o ČT, o nichž zaměstnanci nesmí hovořit? Nebo proč nesmí novináři ČT kriticky reflektovat profesní selhání konkurence? Abych byl ale spravedlivý, řada témat, která byla zařazena do onoho dokumentu, je potřebná.

Obecně ale nevidím řešení ve vytváření nového interního předpisu, který bude nejen v potenciálním konfliktu s Listinou, ale především s platným Kodexem ČT. Čistší řešení vidím v jeho rozsáhlejší novelizaci, protože byl v některých aspektech zastaralý už v době, kdy vešel v platnost.

Rozumím skepsi generálního ředitele Jana Součka k možnostem otevřít Kodex, respektive pokusit se o jeho novelizaci, kterou nevyhnutelně schvaluje Sněmovna. To ale podle mého soudu není dostatečný důvod, aby vytvářel nový zástupný dokument, který vyvolává napětí mezi zaměstnanci, zvláště mezi novináři. Nemyslím, že je na Chartu zaměstnance čas, ale obávám se, že v oné budově, která leccos pamatuje, spíše hrozí rozpomínání na univerzální mechanismy „poučení z krizového vývoje“.

VOJTĚCH PETRŮ