Nelze než začít na vašem rodném Slovensku, kde v minulém týdnu vládní koalice Roberta Fica prohlasovala zákon o transformaci veřejnoprávní RTVS, patrně za účelem výměny generálního ředitele a kontrolní rady. Opozice a část médií hovoří o snaze veřejnoprávní média ovládnout. Jak vážná je situace z vašeho pohledu?

Podle mě je situace velmi vážná. Právní regulace slovenských médií veřejné služby není dobře nastavená a žádná vláda, ani pravicová, ani levicová, s tím nikdy nic neudělala. Nejmarkantnějším příkladem je volba generálního ředitele RTVS, který se na rozdíl od generálních ředitelů českých veřejnoprávních médií volí přímo v parlamentu, což skutečně není dobrý model. Debata o tom, jakým způsobem řídit, financovat a regulovat RTVS, je tedy určitě legitimní, ale případná změna by měla proběhnout po podrobné veřejné a odborné diskusi, což se nestalo.

Nový zákon, schválený v minulém týdnu Ficovou vládní většinou v parlamentu, nejenže problémy s nezávislostí veřejnoprávního vysílání na Slovensku neřeší, ale dále je prohlubuje. RTVS je oproti třeba České televizi nebo Českému rozhlasu v podstatně horší kondici. Politické snahy ji ovládnout nebo minimálně držet v napětí tu byly vždy.

Za předcházející pravicové parlamentní většiny byly zrušeny poplatky hrazené veřejností, ačkoliv mediální odborníci upozorňovali, že financování přímo ze státního rozpočtu pro RTVS není vhodný model. Za rovněž pravicové vlády Ivety Radičové začátkem minulé dekády se slovenská televize a rozhlas sloučily do jedné instituce, a to s podobnou motivací, jakou má nyní Ficova vláda: kvůli obměně generálního ředitele. Vinu na současném tristním stavu mají takřka všechny slovenské vlády, a to buď kvůli nevhodným zásahům, nebo kvůli tomu, že systém financování a kontroly RTVS mohly reformovat, aby jí zajistily vyšší nezávislost, ale neučinily tak.

Nynější změna je ale v mnohém jiná a vzbuzuje řadu obav. Mohou být slovenská veřejnoprávní média ovládnuta podobně, jako se to stalo v orbánovském Maďarsku nebo v Polsku za vlády Práva a spravedlnosti?

Změna je tentokrát zásadní v tom, že aktuální vláda ani nepředstírá, že by jí šlo o větší nezávislost RTVS. Pokud se podíváme na genezi, rétoriku a odůvodnění vládních politiků, je zřejmé, že primárním cílem je zbavit se generálního ředitele a současné kontrolní rady.

To není nějaká moje interpretace. Současná ministryně kultury Martina Šimkovičová ještě v březnu v rozhovoru pro deník Pravda uvedla, že vláda sice ustupuje od svého původního plánu opět rozdělit RTVS na dvě organizace, ale současně deklarovala, že je v první řadě třeba „vyměnit vedení“, tedy současného generálního ředitele Ľuboše Machaje. Takové vyjádření zastiňuje vše ostatní a plánované změny musíme vnímat s vědomím, že toto byl skutečný cíl.

Pokud jde o konkrétní obsah schválených změn, generální ředitel již nebude volen přímo parlamentem, což by za jiných okolností znamenalo krok k větší nezávislosti. To ale fakticky, jak se obávám, nenastane. Nového generálního ředitele totiž bude nově volit Rada STVR, která bude složená z nominantů jedné garnitury: z devíti členů pět vybere parlament a čtyři ministerstvo kultury, což znamená posílení vlivu exekutivy na složení Rady.

Členové navíc budou jmenováni naráz, bez zkrácených mandátů. Všechny členy si tak vybere aktuální vládní garnitura vždy jednou za šest let, stylem „vítěz bere vše“. Opět chyběla jakákoliv seriózní diskuse o úpravě vhodné pro Slovensko, ačkoliv inspirativních modelů nastavení kontrolního orgánu a způsobu volby vedení veřejnoprávních médií máme v zahraničí skutečně mnoho.

Bizarním dílkem je potom posílení komerčního charakteru RTVS, protože ministerstvo kultury původně kritizovalo veřejnoprávní televizi za to, že její vysílání splývá s vysíláním komerčních stanic. Nyní ale posílí podíl reklamy v RTVS na desetinásobek současného stavu.

Proč se na Slovensku dosud nepodařilo vybudovat veřejnoprávní média jako stabilní, respektované instituce, které mají společenský kredit a díky tomu jsou odolnější vůči podobným překotným transformacím?

Dostali jsme se do fáze, kdy je RTVS v nešťastném bludném cyklu. Začalo to ještě v devadesátých letech, kdy slovenská televize a rozhlas šly na ruku premiéru Vladimíru Mečiarovi. Od té doby jsou veřejnoprávní média do značné míry hlásnou troubou toho, kdo je zrovna u moci. Pokusů o ovládnutí slovenských veřejnoprávních médií už bylo tolik, že část veřejnosti nad nimi jednoduše zlomila hůl.

Důležitá je i otázka financování slovenských médií veřejné služby. V České republice se televizní a rozhlasové poplatky nezvyšovaly od roku 2008, kdežto na Slovensku od roku 2003, až se loni zrušily úplně. Financování veřejnoprávních médií touto cestou bylo nedostatečné, což se za předcházejících vlád řešilo formou smlouvy se státem.

Ve výsledku čím dál větší díl rozpočtu RTVS sanovalo ministerstvo kultury. V praxi musel generální ředitel RTVS rok co rok chodit za ministrem kultury a prosit o finanční náplast, což pochopitelně nebylo dobré pro budování tradice kritické žurnalistiky ve veřejnoprávních médiích.

Celkově dodnes RTVS oproti České televizi a Českému rozhlasu pracuje s výrazně menším rozpočtem. Důsledkem je silnějším postavení komerčních televizí ve srovnání s Českou republikou. Slovenská veřejnost tudíž není na zásahy vůči RTVS tolik citlivá, jako by byla česká veřejnost při pokusu o zkrocení České televize nebo Českého rozhlasu.

Může přeměně RTVS ještě něco přijít do cesty? Například opozice, která se chce obrátit na Ústavní soud?

Podnět k Ústavnímu soudu patrně podán bude, ale neočekávám, že by to změnilo situaci. Díky nově schválenému evropskému zákonu o svobodě médií vidím víc prostoru v intervenci Evropské komise. Evropský zákon ale zatím není účinný a je otázkou, jak by se ke slovenskému případu přistupovalo.

Nový zákon o RTVS totiž neobsahuje přímé a očividné hrozby pro nezávislost médií veřejné služby, nejhorší pasáže, jako například možnost bez udání důvodu odvolat generálního ředitele, z prvního návrhu z něj vypadly.

Problematickým ve výsledku není samotný text zákona o RTVS, ale kontext: ruší se zavedená instituce a obratem se zakládá jiná, která má identické postavení, poslání, povinnosti, vymezení úlohy, jen má mírně jiný název, a to vše se děje otevřeně s cílem zbavit se generálního ředitele.

Pokud by ale Evropská unie posuzovala jen samotný text zákona a nad kontextem zavřela oči, byl by zákon o svobodě médií v EU jenom cárem papíru a vznikl by extrémně nebezpečný precedens pro všechny státy Evropské unie.

Na Slovensku se v těchto týdnech nebojuje pouze o veřejnoprávní televizi, nýbrž také o největší soukromou televizi Markíza. Spor mezi redakcí TV Markíza a vedením dosazeným českou PPF eskaloval, poté co moderátor nedělní relace Michal Kovačič v přímém přenosu obvinil vedení televize z orbánizace. Jak se situace může dále vyvíjet?

Obávám se, že přes všechny protesty a přesto, že odvážní novináři v televizi Markíza se proti zásahům do své práce ozvali, takové kritické zpravodajství a publicistiku jako doposud už v největší slovenské komerční televizi neuvidíme. Čeká nás léto, okurková sezona, což je ideální období na uskutečnění nepopulárních změn, které by za jiných okolností vzbudily pozornost.

Celkově však dění na slovenském mediálním trhu považuji za ještě nebezpečnější než dění v RTVS, protože roli kvalitní, kritické žurnalistiky při sporném postavení a kapacitách RTVS tu doposud léta plnila komerční média. Podle průzkumů, například Eurobarometru, je pro Slováky nadále hlavním zdrojem informací televize.

Krom ohrožených RTVS a Markízy je tu komerční televize Joj a zpravodajská TA3, odkud v posledních měsících odešli hlavní političtí moderátoři s odůvodněním, že nemohou svobodně vykonávat svou práci. A nejde pouze o televize: zprávy o tlacích na novináře chodí v posledních týdnech i z deníku Pravda, jehož majitelem je český podnikatel Ivo Valenta.

Markízu vlastní česká finanční skupina PPF, spojená dnes s Renátou Kellnerovou, vdovou po Petru Kellnerovi. Je v pořádku, aby komerční média vlastnili oligarchové obchodující se státem? Lze situaci nastavením legislativy nějak předejít?

Na Slovensku je dnes vlastnictví médií vysoce koncentrované. Hlavní komunikační kanály vlastní několik málo jednotlivců nebo firem, které navíc mají svoje politické a podnikatelské zájmy. Pro svůj podnikatelský úspěch v jiných odvětvích často potřebují dobré vztahy se státem. To je velmi riziková situace, zároveň ale není pro Slovensko specifická. Česká republika je na tom velmi podobně. Řešení přitom určitě existují.

Slovensko i Česká republika mají velmi vágně upravenou koncentraci vlastnictví na mediálním trhu — na rozdíl od některých jiných evropských zemí a na rozdíl od toho, co bude žádat nový evropský zákon o svobodě médií.

Pro mediální oblast nemáme specifická pravidla z hlediska povolené míry koncentrace vlastnictví na trhu. Český antimonopolní úřad i jeho slovenský ekvivalent dosud ke spojování a koncentraci vlastnictví na mediálním trhu přistupovaly velmi laxně, jako k jakékoliv jiné oblasti podnikání.

Zároveň je třeba říci, že ani ve státech s přísnější mediální legislativou se nepodařilo vysoké míře koncentrace vlastnictví na mediálním trhu zcela zabránit. Dle Monitoru plurality médií, což je projekt, který každoročně vyhodnocuje mediální pluralitu v členských státech a v kandidátských zemích Evropské unie, je vysoká koncentrace vlastnictví tím největším rizikem v oblasti médií. V pásmu vysokého rizika se u tohoto indikátoru nachází velká většina zemí. Na evropské úrovni je tedy třeba vymyslet systém mediální regulace, abychom jako veřejnost nebyli v tak zranitelném postavení.

Jak k pohybům na mediální scéně přistupuje slovenská veřejnost? Může se ještě nějak bránit?

Obávám se, že velká část slovenské veřejnosti má jiné priority než nezávislost a pluralitu médií. To ale neznamená, že jde o ignorované téma — občanská společnost tyto změny vnímá velmi citlivě. Otázkou je, co reálně zmůžou.

Veřejné protesty v jakékoliv formě jsou důležité proto, aby bylo zjevné, že politické snahy o ovládnutí médií jsou pod drobnohledem veřejnosti a mohou politickou reprezentaci stát body.

Na druhé straně se obávám, že efekt veřejných protestů může být leda omezený, protože zákon o transformaci RTVS je již přijatý a nepochybuji o tom, že prezident Peter Pellegrini jej podepíše. A potom jde o soukromá média, kde je možnost veřejnosti vyvinout tlak na majitele omezená, jakkoliv určitě má smysl se o to pokoušet.

V České republiky nyní také řešíme podobu veřejnoprávních médií, i když v jiném kontextu. Vládní koalice Petra Fialy se nakonec po odkladech dohodla na parametrech velké mediální novely, která řeší zvýšení a valorizaci koncesionářských poplatků, pro ČT o patnáct korun a ČRo o deset. Je zvýšení dostatečné?

Mám dojem, že oba generální ředitelé veřejnoprávních médií, Jan Souček i René Zavoral, přijali zvýšení koncesionářských poplatků s pocitem, že je to lepší, než nic. Obecně by zvýšení mělo zajistit uchování rozsahu veřejné služby zhruba v tom rozsahu, na nějž jsme zvyklí.

Myslím to i obecně: platí úměra, že čím více peněz pro veřejnoprávní média, tím je máme silnější, kvalitnější, sebevědomější.

Rozlišovala bych mezi mechanismem financování a samotným objemem. Podle dat Evropské vysílací unie mají veřejnoprávní média s vyšším rozpočtem širší možnosti tvorby kvalitního obsahu, a tím lepší pozici na trhu, vyšší sledovanost a poslechovost. Samozřejmě ale objem financí sám o sobě není rozhodující pro nezávislost daného média.

Lze si snadno představit situaci, kdy politik, který chce využívat média veřejné služby pro svou vlastní propagaci, nechá zvýšit jejich rozpočet. V praxi pak bude tento přísun peněz znamenat více prostoru a možností pro šíření obsahu zabarveného v jeho prospěch.

Proto je z hlediska nezávislosti důležitý i mechanismus financování, ať už z poplatků, z veřejného rozpočtu nebo speciální daní. Určitě ale existuje jistá linka mezi nezávislostí a objemem financování. Hrozba snížení rozpočtu nebo alespoň udržování média v nejistotě může být účinný způsob, jak na něj vyvinout tlak a přinutit jej k poslušnosti.

Jaké další modely financování médií veřejné služby kromě koncesionářských poplatků zabezpečují jejich nezávislost?

Financování z poplatků je tradičním způsobem, který po čas fungoval ve většině evropských zemí. V posledních letech však napříč Evropou státu od tohoto modelu z různých důvodů ustupují ve prospěch financování přímo ze státního rozpočtu.

To má více modelů. Stát může každý rok nebo na několik let stanovit sumu, kterou médium dostane. Například na Slovensku je zákonem definován objem financování RTVS podílem z HDP za předcházející období, ve Finsku a Švédsku jsou pak veřejnoprávní média financována prostřednictvím samostatné daně pro právnické a fyzické osoby s určitou výší příjmů, která jde přímo daným médiím a neprochází vůbec skrze státní rozpočet.

Opoziční lídři Andrej Babiš (ANO) i Tomio Okamura (SPD) prohlašují, že pokud budou v příštím volebním období u moci, pokusí se koncesionářské poplatky zrušit. Znamenalo by to automaticky konec nezávislosti české veřejnoprávní televize?

Není to automatické, ale riziko výrazně stoupne. Na Slovensku vidíme, že financování přímo ze státního rozpočtu pro náš kulturní okruh není vhodné, protože politici mohou stanovováním výše tohoto příspěvku možnost udržovat daná média neustále ve střehu, a tím v nekritické, bezproblémové pozici. Tomu lze sice zákonem předcházet stanovením minimální částky Problémem však je, že běžný zákon lze poměrně jednoduše změnit, jak jsme viděli i na Slovensku.

Zatímco předcházející vláda Ľudovíta Ódora přiklepla RTVS ze státního rozpočtu 0,17 procenta HDP, po loňských zářijových volbách a vítězství Roberta Fica se zákon snadno změnil a přiznal RTVS jen 0,12 procenta HDP, čímž veřejnoprávní médium ve velmi krátkém období přišlo o necelou třetinu rozpočtu. To je velký problém zejména pro televizi, kde se výroba plánuje roky dopředu a je extrémně těžké fungovat ve stavu takové nejistoty.

Výši koncesionářského poplatku lze i v České republice změnit zákonem.

Nicméně u poplatků jsou vlády velmi konzervativní a pokud možno do jejich výše nezasahují. Poplatek je totiž velmi viditelná a hmatatelná věc, neboť ho platí všichni občané, zatímco změny při porcování státního rozpočtu jsou pod rozlišovací schopnosti velké většiny veřejnosti.

Z evropské zkušenosti dále víme, že přechod od koncesionářských poplatků k financování ze státního rozpočtu obvykle vede ke zmenšení objemu financí pro média veřejné služby. Jelikož životaschopná veřejnoprávní média pro politiky obvykle nejsou prioritou, jde o kapitolu, na níž lze vždy bezbolestně ušetřit, a ještě tím zároveň omezit potenciální kritiky.

Existují i příklady veřejnoprávních médií financovaných státem, které jsou zároveň schopné dělat standardně dobrou, kritickou nezávislou novinařinu?

Jistě. Jako příklad by se daly uvést skandinávské země, ale pokud bychom se jimi měli inspirovat, je třeba si nejprve zodpovědět otázku, zda jsme na tom z hlediska politické kultury a tradice médií veřejné služby natolik dobře, jako je například Norsko, kde takový systém funguje.

VOJTĚCH PETRŮ