↗

O tom, jak by nezávislá žurnalistika a renesance konzervativních postojů vypadaly, si lze udělat obrázek na základě dosavadních mediálních aktivit Pavla Tykače a jeho manželky a pobočnice Ivany. Foto FB Women for Women

Někteří oligarchové nikterak netají motivy, které je vedou ke skupování chřadnoucích českých novin. Majitel investiční skupiny Penta Marek Dospiva při nákupu vydavatele sítě regionálních deníků Vltava Labe Media otevřeně prohlásil, že vlastnictví médií mu dává „jistotu, že pro kohokoliv bude horší nás iracionálně napadat“. Andrej Babiš si koneckonců koupil média, aby o něm „psala pravdu.“

A pak jsou tu tací, kteří v sobě nemají ani tolik gentlemanství — či cynismu, aby potřebu zástěrky pro svůj byznys natvrdo přiznali.

„Považuji tisk za stěžejní věc pro uchování tradičních hodnot liberální demokracie... a to, co se děje nyní kolem nás, mě děsí,” popsal uhlobaron Daniel Křetínský před pěti lety své pohnutky ke koupi podílu v prestižním francouzském deníku Le Monde. Poté, co si akvizicemi vybudoval velmi silné mediální impérium doma — dnes vlastní čtyři deníky včetně nejčtenějšího Blesku, týdeník Reflex, Info.cz či síť rádií včetně Evropy 2 a Frekvence 1 — začal tehdy pronikat do mediální sféry také v západní Evropě.

Dalšímu uhlobaronovi — majiteli skupiny Sev.en Pavlu Tykačovi — dosud mediální síla naopak chybí a v zákulisí dlouhodobě zaznívá, že by to rád změnil. Mluvilo a mluví se o něm v souvislosti s prodejem vydavatelství Mafra, kam patří druhdy klíčové seriózní deníky MF Dnes a Lidové noviny, rádio Impuls či bulvární časopisy jako Rytmus života a Pestrý svět.

Bývalý premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš, dosavadní majitel Mafry, se svého vydavatelství v srpnu zbavil v reakci na novelizaci zákona o střetu zájmů, která znemožňuje zákaz vlastnictví obcházet skrze svěřenské fondy. Novým majitelem se v případě posvěcení od antimonopolního úřadu stane miliardář Karel Pražák, v minulosti blízký zesnulému majiteli PPF Petru Kellnerovi.

Stále však údajně existuje možnost, že by Pražák Mafru Tykačovi obratem přeprodal. Tykačův mluvčí Jan Chudomel pro Seznam Zprávy před pár dny uvedl, že o vstupu do mediálního byznysu stále uvažují. „Motivem těchto úvah je zejména naplňování společenské odpovědnosti. Zaznamenáváme, jak dochází k pokusům zpochybňovat význam hodnot jako vláda práva, svoboda slova či tržní ekonomika. My tyto hodnoty považujeme za zásadní, a proto chceme podpořit rozvoj svobodné a nezávislé žurnalistiky, kterou považujeme za jeden z pilířů demokracie. Chceme také pomoci k renesanci konzervativních postojů, které jsou dnes ve veřejném prostoru v jisté defenzivě,“ vysvětlil Chudomel.

Strážcové a strážkyně konzervativních hodnot

O tom, jak by ona nezávislá žurnalistika a renesance konzervativních postojů vypadaly, si lze udělat obrázek na základě dosavadních mediálních aktivit Pavla Tykače a jeho manželky a pobočnice Ivany.

Tykač provozuje názorový web pojmenovaný po sobě, kde publikuje své politické názory a obvykle především obhajuje svůj špinavý byznys. Podporuje rovněž soukromou vysokou školu CEVRO, letní školu Občanského institutu Romana Jocha, kde byl loni dokonce jako host, i web Konzervativní noviny, který je přední mediální oporou ultrakonzervativní, protipotratové a anti-LGBTQ lobby v České republice.

Ivana Tykač nepravidelně publikuje mimo jiné v Mladé Frontě Dnes, v panoptiku spolu s poslancem Alternativy pro Německo Petrem Bystroněm, politologem Petrem Robejškem, předsedkyní Trikolory Zuzanou Majerovou, senátorkou Danielou Kovářovou a dalšími, jimž degenerující MF Dnes v Babišově vlastnictví v posledních letech pravidelně dávala obsáhlý prostor v názorové rubrice.

Krátce po prezidentské volbě letos v lednu vydala MF Dnes text Ivany Tykač s titulkem Nevracíme se do časů „ztroskotanců a samozvanců“? Miliardářova manželka a přední zástupkyně české oligarchické kasty kritizovala, že v čase prezidentských voleb údajně veřejný a mediální prostor ovládl jako jediný správný názor o podpoře generála ve výslužbě Petra Pavla v druhém kole proti expremiérovi a majiteli Agrofertu Andreji Babišovi.

Věštila, že pokud by Babiš zvítězil, fanoušci Pavla by vyšli do ulic a zpochybnili výsledky voleb stejně jako příznivci Donalda Trumpa po posledních prezidentských volbách v USA. Zkritizovala za povolební projev premiéra Petra Fialu. Intelektuálně svérázný materiál gradoval slovy:

„Budeme „protistátní“ názory říkat doma a instruovat děti, aby to hlavně neopakovaly ve škole? A protistátní může být v době sílícího vlivu progresivistů kdeco. Třeba tvrzení, že lidé se dělí na muže a na ženy. Nebo že příliš radikální zavádění Green Dealu uvrhne Evropu do chudoby a připraví ji o její již beztak slabé geopolitické postavení. Nebo že není prokázáno, že by za globální změnou klimatu stál pouze člověk, protože poslední dobu ledovou neukončily ohníčky lovců doby kamenné a Grónsku se neříkalo „Zelená země“ jen tak pro nic za nic.“

Podobně potenciálně důležitou turbulencí na českém mediálním trhu v poslední době je vstup nových hráčů, Marka Španěla a Slavomíra Pavlíčka, kteří společně od bývalého uherskohradišťského senátora a majitele hazardní společnosti Synot Iva Valenty koupili největší českou manipulativní platformu Parlamentní listy.

„Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Snaha umlčet anebo vylučovat kohokoliv ze společenské rozpravy pro jeho názory je proto pro mne naprosto nepřijatelná,“ okomentoval přímo v Parlamentních listech změnu nový vlastník Marek Španěl, jehož společník Pavlíček mimochodem sponzoroval rasistické a homofobní hnutí SPD Tomia Okamury.

Naznačil tak, že žádná změna kurzu se nekoná a Parlamentní listy zůstávají s krédem „nikdo nám nediktuje, o čem smíme psát“ produktem na pomezí dezinformačního webu a politického bulváru, přičemž údajnou „svobodou slova“ je v tomto pojetí chápáno úmyslné a cílené šíření manipulací a konspirací.

Pavlíček se Španělem ale mají ambici širší a postupně budují celou „konzervativní“ mediální skupinu: zařadili do ní už týdeník Echo a přidružený web Echo24, v době tuhého babišismu jedny z klíčových nezávislých médií, dnes spíše platformou vytěžující kulturní války, prací s titulky ne nepodobnou Parlamentním listům. A pracují na převzetí dalšího týdeníku, ekonomického časopisu Hrot, založeného bývalými redaktory Eura.

Oligarchové svými médii demokracii nezachraňují, ale devastují

Současný stav, kdy mezi vlastníky klíčových českých médií figurují vesměs lidé, pro něž jsou média pouze přidruženým segmentem podnikání k elektrárnám, chemičkám či realitám, představuje nutný a zákonitý důsledek úpadku tradičních médií, stejně jako výsledek situace, kdy mediální trh přestal být výdělečný. Pro oligarchy tudíž média nepředstavují finančně ziskovou akvizici, ale investici do PR.

Že se média za stávajících poměrů z pasti oligarchokracie jen tak nedostanou, ukázal prodej Mafry, kdy se o největší české vydavatelství nejvehementněji hlásili zbrojař Michal Strnad, chemický magnát Karel Pražák a uhlobaron Pavel Tykač.

Jisté je, že chřadnoucí média nezachrání žádný další uhlobaron, který pod snahou o konzervativní renesanci skrývá svou potřebu ovlivňovat jeho špinavému byznysu stále méně nakloněnou veřejnou debatu. A stejně tak žádný podporovatel Okamurových komerčních fašistů, pro nějž svoboda slova představuje především svobodu cíleně a vědomě lhát.

Jestli něco pomůže udržet svobodu slova, silný a nezávislý tisk a naše zakotvení na Západě, určitě to nebudou další oligarchové na nákupech. Právě naopak potřebujeme mnohem silnější regulaci mediálního vlastnictví a dekapitalizaci médií. Vláda Petra Fialy (ODS) v čele s iniciátorem Jakubem Michálkem (Piráti) se odhodlala zpřísnit vlastnictví médií politiky tak, aby jej nešlo obcházet skrze svěřenské fondy, a tím potlačila nejkřiklavější příklady oligarchizace médií a politiky. Jenže to je teprve začátek. Regulace musí jít podstatně dál.

Varianty už byly víckrát popsány. Ideálním stavem je kombinace takových opatření, jako je mnohem přísnější politika antimonopolního úřadu ve vztahu ke kumulaci na mediálním trhu, transparentní pravidla pro zadávání státní inzerce a státní finanční podpora nezávislých, na neziskovém modelu fungujících médií. To byl ostatně i plán někdejšího vládního zmocněnce pro oblast médií Michala Klímy, který byl odpískán po nátlaku Unie vydavatelů, lobbistického tělesa sdružující velká, oligarchizovaná média.

O tom, zda si vláda hluboký problém oligarchizace médií, který přesahuje potřebu přistřihnutí křidélek jejich politickému oponentovi Babišovi, uvědomuje, panují oprávněné a hluboké pochybnosti. Ukázal to ostatně již zmíněný osud Klímova plánu.

Zásadním zájmem demokratické veřejnosti jsou silná, nezávislá a svobodná média jakožto institucionální pilíř demokracie. A taková z logiky věci nemohou být, pokud slouží jako štít ekonomickým mogulům, šíří jejich vliv a pomáhají maximalizovat za každou cenu jejich zisk, což je většinou v přímém rozporu se svobodnou, solidární a klimaticky spravedlivou společností. A nic na tom nemění, pokud se oligarchové sebevíc ohánějí demokracií a „konzervativními hodnotami“.