↗

Média dnes v zemích Evropské unie neohrožují cizí diktátoři, ale především ekonomické problémy. Těch ovšem někteří politici s deficitem smyslu pro demokracii využívají. Foto Luděk Kovář, WmC

Často se stává, že potřebu něčeho si uvědomíme, až když nám to schází. Jenže to už může být pozdě.

Během minulých let, kdy jsme kvůli covidu nemohli cestovat, jsme si uvědomili, jak svobodu cestování vnímáme jako samozřejmost. Problémy s covidem jsme do značné míry vyřešili a naše zahraniční cíle jsou nám opět přístupné.

Brzy možná zjistíme, že ani vytápění bytů a kanceláří na třiadvacet stupňů Celsia není samozřejmé, až Rusko vypne plyn. Ale i s tím se vyrovnáme, naučíme se žít při nižších teplotách, tak jako lidé žili dříve, a ruský plyn během několika let nahradíme.

Jinak je to ale s nezávislými médii. Na nich přímo závisí naše demokracie. Ztratíme-li v některé zemi nebo ve více zemích nezávislá média, bude to znamenat konec demokracie v nich. A konec demokracie znamená i nemožnost návratu svobodných médií. Svobodná a nezávislá média jsou nejen předpokladem demokracie, ale současně je demokracie předpokladem jejich existence.

Nejsem teoretik — téměř polovinu života jsem prožil v komunistickém režimu, kde svobodná média neexistovala. Nejdřív je spolu s demokracií zlikvidoval komunistický režim v roce 1948, a pak pokus o jejich obnovení potlačily v roce 1968 ruské tanky. Ty samé, které dnes chtějí zničit demokracii na Ukrajině.

Oba moji rodiče pracovali v novinách, které komunisté po ruské invazi zakázali. Novináři patřili po sovětské invazi k nejpronásledovanějším. Nesměli pracovat ve své profesi. Živili se jako skladníci, topiči, taxikáři nebo myči výloh.

Komunisté jako všechny diktátorské totalitní režimy potřebovali lidem bránit v přístupu ke svobodným informacím. Tak v zemi zavedli tuhou cenzuru a rušili zahraniční rozhlasové vysílání ze svobodného světa. Jednačtyřicet let v mé zemi neexistovala svobodná média a nebyla v ní demokracie.

Média dnes v zemích Evropské unie neohrožují cizí diktátoři, ale především ekonomické problémy. Těch ovšem někteří politici s deficitem smyslu pro demokracii využívají. Státní inzerci dávají jen médiím, která k nim jsou loajální, a dokonce brání komerčním firmám, které jsou závislé na státě, aby inzerovaly v médiích k vládě kritických.

U nás, jak víte, tento systém došel tak daleko, že jeden z nejbohatších domácích podnikatelů si koupil největší média v zemi a změnil je na nástroje svého politického vlivu. S jejich pomocí pak vyhrál volby a stal se premiérem.

Nejohroženější jsou totiž média v bývalých komunistických zemích. Zatímco v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem si média dokázala vytvořit relativně silné postavení, v zemích bývalého sovětského bloku na to byla jen dvě desetiletí.

Po ekonomické krizi v roce 2008 a za současného nástupu internetu přestaly fungovat klasické ekonomické modely předplatného a inzerce. Silná média v západních zemích měla dostatečné rezervy, které využila ke své transformaci a k hrazení deficitu, ale mediální společnosti v nově obnovených demokraciích si takové rezervy vytvořit nestihly.

Slabá média jsou manipulovatelná, nedokážou plnit svou roli a přispívat k posilování demokracie. Často se staly nástrojem oligarchů k prosazování jejich obchodních a politických zájmů.

V reakci na akvizici médií Andrejem Babišem a dalšími oligarchy, odešla z nich řada klíčových novinářů. Založili nezávislé projekty — weby, časopisy i noviny. Podobný vývoj probíhá i v jiných zemích.

Tato média sice s minimálními prostředky dosáhla často poměrně silného čtenářského pokrytí. Ale z důvodů, které jsem právě zmínil, nemají prostředky na rozvoj, a tudíž jejich dosah pro podporu demokracie je bohužel omezený.

Evropská unie ví, že je důležité podporovat rozvoj obnovitelných zdrojů energie, podporuje zemědělce, podporuje rozvoj dopravní infrastruktury a mnoho dalších nesporně důležitých oblastí pro kvalitní život. Ale média nejsou méně důležitá — jsou zásadně důležitá!

Je třeba najít systém, jak Evropská unie a členské státy podpoří média. Nejen výzkumy a monitoringy jejich špatné situace, nejen marginální redakční projekty, ale skutečné fungování médií. Jejich rozvoj. Jejich sílu a pluralitu.

Jestliže jsem téměř polovinu života prožil v disidentské rodině v komunistickém totalitním režimu, naopak téměř celou druhou polovinu života jsem strávil jako ředitel postupně několika významných mediálních domů. Vím proto z první ruky, jaká mají média problémy.

Nechci, aby moje děti žily v totalitě — v nedemokratické společnosti. Nechci, aby tak žil nikdo v Evropské unii. Je třeba se silně zaměřit na podporu plurality médií. Na významnou podporu médií.

Dříve, než bude pozdě.