S Majou Severovou se mám potkat v rámci svého výzkumu o tom, jak média v postkomunistických členských zemích EU ze střední a východní Evropy referují o klimatické krizi. I o tom jsme si zvládli říct pár slov, ale vzhledem k tomu, že jsme se setkali na demonstraci, kterou před parlamentem uspořádali chorvatští novináři a na které vystupovala, základní téma naší konverzace bylo jiné.

Demonstrace se účastnilo několik set novinářů, jejich sympatizantů a stoupenců svobodných médií. Potkal jsem tu mimo jiné předsedu chorvatských Přátel Země Luku Tomace, s nímž jsem v Záhřebu mluvil o dva dny dřív. Řekl mi, že Maja mluvila nejlépe ze všech — „stručně a ostře“ — a pomohl mi ji v davu najít. S charismatickou a energickou ženou jsme se rychle dohodli, že o tom, co přivedlo chorvatské novináře k občanskému aktivismu, spolu uděláme rozhovor.

Sešli jsme se o dvě hodiny později v kanceláři elegantního Novinářského domu, který stojí na okraji historického centra a jehož fasádu zdobí několik pamětních desek — od otců zakladatelů chorvatské novinářské unie z počátku 20. století až po oběti války při rozpadu Jugoslávie v 90. letech. Lukrativní přízemní prostory domu dnes Chorvatská novinářská unie pronajímá prodejci automobilů BMW; výmluvnější metaforu stavu naší nádherné, ale dnes tak těžce zkoušené profese si těžko představit.

Maju zastihnu, jak s kolegy sedí nad pizzou a lahví perlivého vína, hned mě zvou, ať si taky dám. Ptám se, zda už slaví, zda už vědí, že vyhráli. Říkají, že to ještě ne, ale nějaký důvod slavit se najde vždycky. Chvilku se vedou společenské řeči, Maja přitom elegantně vyřídí pár pracovních drobností, zkušeně zklidní tirádu jedné své kolegyně a odcházíme do jedné z vedlejších místností k soustředěnému rozhovoru.

Její temperament a nakažlivý zápal pro věc jsou zjevné od prvního momentu, když hned v úvodu poté, co jsem ji poprosil, aby mi řekla o sobě základní fakta, přechází velmi rychle k argumentaci, proč kromě vlastního výkonu novinářské profese po celý život bojuje za práva oboru jako celku: „Svobodné novinářství je zásadní demokratická hodnota, za kterou má smysl bojovat. Je pro mě přitom důležité, že neřeším jen úřední věci, že jsem nadále v kontaktu s lidmi v terénu. Jsem ráda, že jsem se tu mohla podílet na kampani proti úpravám trestního řádu, které by ve své původní podobě zásadně omezovaly novináře, zejména jejich právo na ochranu zdrojů informací.“

To je, proti čemu jste tu ve středu ráno protestovali?

Ano. Celé to začalo asi před půl rokem, když náš ministerský předseda Andrej Plenković (konzervativní Chorvatské demokratické společenství) na tiskové konferenci prohlásil, že úniky citlivých informací do tisku způsobují politické škody a je třeba to změnit. A to také zkusil. Zhruba před dvěma měsíci navrhl změny trestního řádu, které zaváděly trestní postihy pro každého, kdo se podílel na neautorizovaném zveřejnění citlivé informace. V původním návrhu to bylo velmi široké a týkalo se to i novinářů.

Po protestech, které se okamžitě strhly, návrh upravil tak, aby se na novináře nevztahoval. A tvářil se, jako by to tím bylo vyřešené. My jsme mu ale řekli, že to ani náhodou. Trvali jsme na tom, že se to netýká jen novinářů, že se to týká občanů-oznamovatelů a jejich ochrany, když budou chtít zveřejnit nějakou citlivou informaci týkající se například korupčního jednání. Na to premiér odpověděl, že prý úplně stejné pravidlo platí v dalších třiceti evropských zemích.

Jenomže my samozřejmě máme všude kontakty, a tak jsme začali zjišťovat, jak to je doopravdy. A pochopitelně jsme dospěli k tomu, že je to celé jinak. Především v každé zemi je právní úprava poněkud odlišná, neexistuje nějaká univerzální norma, kterou by přijali všichni. Náš právní expert navíc dospěl k závěru, že vládní návrh je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně jejím desátým článkem.

Takže jsme po vládě chtěli, aby nám ukázala, které přesně země mají totožnou právní úpravu. Na to už nám nikdo neodpověděl. Rozhodli jsme se tedy začít organizovat protesty. Podporovaly nás v tom od počátku různé další občanské organizace.

Například?

Například ženské organizace — a to je opravdu zajímavé, protože tatáž novela trestního zákona, která má zkomplikovat práci novinářům, obsahuje i zpřísnění postihů za násilí na ženách, za což ženské organizace dlouho lobovaly. Navrhovaná novela tedy není černobílá. Čili ani my jsme ji nemohli odmítat šmahem, protože s ustanoveními, která zlepšují postavení žen, samozřejmě souhlasíme.

Tomu navzdory nás podpořily i organizace, které bojují za práva žen. Řekly, že je nepoctivé navrhovat dvě takto protichůdné věci v rámci jedné novely. A vydaly prohlášení, že nesouhlasí s ničím, co omezuje práva novinářů a jejich zdrojů informací.

Můžete prosím objasnit základní parametry politického konfliktu? Které strany novelu podporují a které jsou proti ní?

Je to vládní návrh. A vládu tvoří hlavní chorvatská středo-pravicová strana HDZ — to je stará Tuđmanova strana. Vládní koalici tvoří se zástupci národnostních menšin. A společně mají dost hlasů. Dle chorvatského volebního systému jsou v parlamentu vyhrazená místa i pro zástupce chorvatské diaspory a zástupce dvaadvaceti oficiálně uznaných národnostních menšin. Je na to kvóta.

Proti jsou zástupci opozičních stran, a to všech — zleva i zprava. Na demonstraci přišli představitelé obou hlavních levicových bloků — sociální demokraté i zelená levice. Byli tam i zástupci Dělnické fronty — to je nová chorvatská progresivní levice. Byli tam ale i zástupci pravice: opoziční liberálové a mluvila tam i novinářka za nacionálně-konzervativní stranu Domovinski pokret (Vlastenecké hnutí) Karolina Vidović Krištová.

Čili kompletní opozice je proti.

To sice ano, ale premiér má i tak dost hlasů.

A kdy se o tom bude rozhodovat?

Už to prošlo prvním čtením — v chorvatském parlamentu prochází každý návrh trojím čtením.

To je stejné jako v České republice.

Vida. Na první čtení měl tedy hlasů dost. Kdy je na programu druhé čtení, myslím ještě nebylo přesně stanoveno. Ale musí spěchat, protože letos se budou konat parlamentní volby.

A tušíte už kdy?

To ještě nikdo neví, ale musí to být letos. Buď začátkem léta nebo na podzim. Ale každopádně letos. Letos se tu budou tedy konat celkem troje volby: evropské, prezidentské, neboť končí mandát Zorana Milanoviće, a parlamentní. Opozice samozřejmě tlačí na to, aby parlamentní volby byly co nejdříve, takže vláda musí s projednáváním všech zákonů spěchat.

V jednom z předchozích rozhovorů, které jste poskytla, jsem zaznamenal, že jednou z klíčových otázek pro chorvatské novináře jsou takzvané SLAPPs — Strategické žaloby proti občanské participaci (zkratka pochází z anglického Strategic litigation against public participation). A mluvil jsem tu také se zástupci jedné menší novinářské organizace, která tím byla nedávno dost zásadně zasažena: H-Alter. Můžete mi tedy popsat, jak tu v daném ohledu situace vypadá?

Ještě před pár lety to byl obrovský problém. Protože žaloby na novináře podávaly i zdejší média veřejné služby — televize a rozhlas.

Proboha proč?

Protože přišli o rozum. A — aniž bych chtěla na někoho ukazovat prstem — tehdejší ředitel Chorvatského rádia a televize byl zkrátka zvolen jako největší arogantní machistický hulvát, jakého si dokážete představit. A s tím ho ostatně parlamentní výbor jmenoval.

No dobře, ale na jakém základě můžete žalovat kolegu?

No, když se mu nelíbilo něco, co někdo napsal o nějakém pořadu nebo programu v rozhlasu a televizi, tak ho prostě žaloval. Možná to má i něco do činění se zdejším temperamentem. Nakonec to dospělo tak daleko, že se k tomu konalo parlamentní slyšení, kde se jasně řeklo, že není akceptovatelné, aby média veřejné služby podávala žaloby na novináře.

Problémem samozřejmě je, že ředitel rádia a televize se volí přímo na půdě parlamentu — náš zákon je v tom velmi špatný. Stejným způsobem — prostou většinou v parlamentu — se volí i členové dozorčích rad. Všechno je tedy pod kontrolou aktuální parlamentní většiny.

A kromě jednoho vyšinutého ředitele veřejnoprávního vysílání je tu ještě nějaký jiný důvod, proč jsou strategické žaloby proti občanské participaci takovým problémem pro chorvatská média?

Ovšem. Tak například někdy zhruba před dvěma lety se místopředseda parlamentu zvolený za vládní stranu v jeden moment soudil s osmačtyřiceti novináři současně — v osmačtyřiceti separátních procesech. Ale když jsme ty žaloby porovnali, vypadaly všechny úplně stejně — jen v nich měnil jména.

To je strašné. A když se soudil, čeho se domáhal? Kromě omluvy chtěl i hmotnou kompenzaci?

Požadoval vždy i peníze. A pro novináře je to samozřejmě strašná otrava, ať už to dopadne jakkoli.

V České republice, pokud chcete na někom vysoudit peníze, musíte složit jistinu ve výši pěti procent z částky, kterou požadujete. Pokud soud prohrajete, jistina propadne. Může to být někdy diskriminační, když někoho s omezenými prostředky poškodí někdo bohatý, ale na druhou stranu pro takové případy, jaký popisujete, je to účinná obrana. V Chorvatsku takovou pojistku nebo nějakou regulaci nemáte?

Nikoli. Strategické žaloby proti občanské participaci — SLAPPs chorvatské právo nijak nedefinuje, ani nerozpoznává — zatím. A před pár lety bylo také mnohem větším problémem, že soudci prostě s takovými žalobami neměli žádné zkušenosti. A obecně vůbec neměli žádné moc velké povědomí o charakteru novinářské profese. Vím to, protože jsem volána k soudům jako soudní znalkyně. Často bylo například potřeba prostě od základu vysvětlovat, proč je pro novináře zásadní právo chránit zdroje svých informací.

A soudci sami se na prohlubování problému někdy podíleli. Máme tu například případ, kdy soudce žaloval novináře za pomluvu a o jeho žalobě rozhodoval soud, na kterém sám pracoval…

To je jak z Krále Ubu.

Ano. Popotahovaná novinářka přitom ani neudělala nic špatného. Prostě napsala profil onoho soudce. Nebylo v něm podle mne ani nic zvlášť kontroverzního. Byl to prostě standardní profil.

A prohrála?

Ano, prohrála. Náš svaz novinářů pak zorganizoval crowdfunding, abychom to za ni zaplatili.

To je k nevíře. Kolik byste tedy řekla, že jste tu měli celkově případů SLAPP v posledních řekněme pěti letech?

Tak přesné číslo je těžké stanovit, protože některé případy jsou hraniční. Ale dělali jsme si průzkum, shromažďovali jsme data — a celkově to vychází zhruba na devět set případů v posledních pěti letech.

Devět set? V České republice jsou to zatím vcelku tak jednotky.

Možná ne úplně všechno spadá do definice SLAPP — strategických žalob proti občanské participaci. No ale stejně… Já vím. V Chorvatsku už si z toho děláme i legraci. Věta „Budu tě žalovat“ se tu používá jako konverzační vtip.

Ale pro novináře je to opravdu problém. Když děláme průzkum mezi novináři a zjišťujeme, z čeho mají největší obavy, velká většina odpovídá, že právě z žalob. Protože je to vyčerpává.

Je to prostě otrava. Musíte chodit k soudu, obvykle vám každé stání zabije celý den. A menší média na to ani nemají prostředky. Máme samozřejmě dobrého právníka při asociaci, snažíme se všem pomáhat, ale tady nikdy nevíte, jak se to celé může vyvinout.

Dám vám ještě jeden příklad. Jeden novinář tu dělal interview s nějakým politikem. A úplně jiná, třetí osoba, která v tom rozhovoru byla zmíněná, toho novináře a jeho noviny žalovala. A se svou žalobou uspěla!

Ale to už snad lze i pokládat za vadu chorvatského právního řádu.

Ano, je to tak. Ale na výsledku to nic nemění.

A je pro chorvatské novináře v něčem užitečné, co dělá a prosazuje česká eurokomisařka zodpovědná za vládu práva a média Věra Jourová?

Pokud jde o ni, moje perspektiva není jen chorvatská, vzhledem k mé pozici v Evropské federaci novinářů je především evropská. Musím říct, že jako novinářka jsem k politikům obecně krajně nedůvěřivá. Jí ale musím přiznat, že v některých věcech opravdu pomohla.

Než nastoupila, o problémech novinářů na evropské úrovni se nevědělo, nemluvilo, nikdo to neřešil. Neexistoval žádný evropský fond na podporu žurnalistiky.

Nu dobrá, to se ale týká evropské úrovně. Mě zajímá, zda ona sama osobně nějak pomohla v situaci, kterou jste popsala, chorvatským novinářům.

Její odbor v rámci Komise vydal nějaká doporučení, která by pomohla, ale nejsou závazná. A tady se je zatím nepodařilo prosadit, takže se to nedá takto říct. Na druhou stranu v jejích doporučeních byla i opatření, která měla zvýšit bezpečnost novinářů při výkonu jejich profese. A to se nám tu prosadit podařilo. Takže to je aspoň něco.

A věříme, že se až se European Media Freedom Act (Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků) podaří prosadit, budeme mít nástroje i argumenty, jimiž chorvatskou vládu donutíme ke změnám regulatorního rámce.

Ještě mi prosím nakonec řekněte, jaký myslíte, že bude mít váš dnešní protest dopad?

Upřímně řečeno — premiér už nám v té věci dvakrát ustoupil. A má dost hlasů, aby normu prosadil v podobě, jakou si usmyslí. I bez oněch změn, k nimž už přistoupil. Na evropské úrovni klidně může prohlašovat, že udělal všechno, co se po něm chtělo. Takže mám za to, že novela jako celek bude schválena.

A budou tam zahrnuta opatření na ochranu oznamovatelů a zdrojů informací, kterých se domáháte?

Premiér před týdnem nabídl určité vylepšení. My jsme ale řekli, že celý článek by měl vypadnout. Na to ovšem odmítá přistoupit. Takže tam zřejmě zůstane klauzule, která ponechává prostor pro interpretaci. Zdroje informací budou chráněny pouze tehdy, pokud se bude jednat o veřejný zájem. Jenomže v tom samozřejmě vězí ono čertovo kopýtko. Otázkou vždycky bude, kdo to bude rozhodovat.

Upřímně řečeno už ale nečekám, že se podaří premiéra přimět, aby to vyhodil jako celek. Takže to znamená, že pokud někdo vynese nějakou informaci a soud rozhodne, že to nebylo ve veřejném zájmu, bude mu hrozit trestní postih. A novináři by měli mít v takovém případě povinnost zveřejnit, kdo je informoval.

A pokud svůj zdroj vyzradit odmítnou?

Měli by skončit ve vězení? Opravdu nevím, jak to budou soudy v praxi posuzovat. A o to nám právě jde. Není poctivé a v demokracii přijatelné ponechat takto zásadní věc pro výkon novinářské profese v nejistotě a na posuzování soudů.

JAKUB PATOČKA