↗

V nadšení z budování kapitalismu si český mediální systém rozparcelovali zahraniční vlastníci, kteří určili jeho podobu, která v zásadě trvá dodnes — a to včetně postupné devastace regionální žurnalistiky, která v prvním desetiletí nového tisíciletí byla integrována pod jedinou značku: Deník. Foto Martin Strachoň, WmC

Unie vydavatelů ČR, která sdružuje mimo několika menších médií dominantní mediální domy (Borgis, Czech News Center, Economia, MAFRA, Vltava Labe Media) a za partnera má Českou tiskovou kancelář, je jedním z nejdůležitějších aktérů v českém mediálním světě. I když jsou pro veřejnost téměř neviditelní, mají právě vydavatelé reálnou moc posilovat nezávislost české žurnalistiky a rozšiřovat globálně přijímané standardy.

Nic takového se ale neděje a unie se věnuje především obchodnímu lobbingu, jehož základní hodnotou je udržet či posílit dosavadní mechanismy hospodářské soutěže. Dokazuje to i odmítnutí takzvané velké mediální novely, která má mimo jiné zvýšit televizní a rozhlasový poplatek. Podle Unie vydavatelů, Asociace komerčních televizí, Asociace provozovatelů soukromého vysílání, Sdružení pro internetový rozvoj a Asociace online vydavatelů povede k porušení rovnováhy na trhu ve prospěch veřejnoprávních médií.

Asi sotva lze manažerům a manažerkám, kteří v asociaci zastupují tisk i on-line média, vytýkat jejich tržní orientaci. Nakonec jsou za to placeni — klíčovým kritériem hodnocení úspěšného managementu je v tržní ekonomice zisk. I proto se dlouhodobě politika unie zaměřuje především na ochranu vlastnických zájmů, především v jejich obchodní rovině. Ale tím její role ve společnosti i politice degraduje a namísto posilování hodnot v západní kultuře tradičně spojovaných s žurnalistikou působí unie vůči ideálům liberálně-demokratického tisku erozivně.

Triumfalismus trhu

To lze ukázat i na historii organizace. Když se v dlouhých devadesátých letech porevoluční česká žurnalistika v krutých bolestech za dohledu zahraničních mediálních domů rodila, Unie vydavatelů na rozdíl od Syndikátu novinářů ČR byla snad jediným dostatečně silným partnerem politické garnituře zosobněné především jmény Václav Klaus a Miloš Zeman.

V České republice tehdy úplně chyběly samoregulační nástroje, které se jen postupně rodily v triumfalismu svobody jako nutné zlo. Až v roce 1998 přijal syndikát etický kodex — teprve poté, co tak učinila Česká televize. Ve stejném roce kodex přijalo i první soukromé médium, časopis Týden, jehož tehdejší podoba neměla prakticky nic společného s dnešním plátkem ze stáje Empresa Media — jež je rovněž členem Unie vydavatelů.