Unie vydavatelů ČR, která sdružuje mimo několika menších médií dominantní mediální domy (Borgis, Czech News Center, Economia, MAFRA, Vltava Labe Media) a za partnera má Českou tiskovou kancelář, je jedním z nejdůležitějších aktérů v českém mediálním světě. I když jsou pro veřejnost téměř neviditelní, mají právě vydavatelé reálnou moc posilovat nezávislost české žurnalistiky a rozšiřovat globálně přijímané standardy.

Nic takového se ale neděje a unie se věnuje především obchodnímu lobbingu, jehož základní hodnotou je udržet či posílit dosavadní mechanismy hospodářské soutěže. Dokazuje to i odmítnutí takzvané velké mediální novely, která má mimo jiné zvýšit televizní a rozhlasový poplatek. Podle Unie vydavatelů, Asociace komerčních televizí, Asociace provozovatelů soukromého vysílání, Sdružení pro internetový rozvoj a Asociace online vydavatelů povede k porušení rovnováhy na trhu ve prospěch veřejnoprávních médií.

Asi sotva lze manažerům a manažerkám, kteří v asociaci zastupují tisk i on-line média, vytýkat jejich tržní orientaci. Nakonec jsou za to placeni — klíčovým kritériem hodnocení úspěšného managementu je v tržní ekonomice zisk. I proto se dlouhodobě politika unie zaměřuje především na ochranu vlastnických zájmů, především v jejich obchodní rovině. Ale tím její role ve společnosti i politice degraduje a namísto posilování hodnot v západní kultuře tradičně spojovaných s žurnalistikou působí unie vůči ideálům liberálně-demokratického tisku erozivně.

Triumfalismus trhu

To lze ukázat i na historii organizace. Když se v dlouhých devadesátých letech porevoluční česká žurnalistika v krutých bolestech za dohledu zahraničních mediálních domů rodila, Unie vydavatelů na rozdíl od Syndikátu novinářů ČR byla snad jediným dostatečně silným partnerem politické garnituře zosobněné především jmény Václav Klaus a Miloš Zeman.

V České republice tehdy úplně chyběly samoregulační nástroje, které se jen postupně rodily v triumfalismu svobody jako nutné zlo. Až v roce 1998 přijal syndikát etický kodex — teprve poté, co tak učinila Česká televize. Ve stejném roce kodex přijalo i první soukromé médium, časopis Týden, jehož tehdejší podoba neměla prakticky nic společného s dnešním plátkem ze stáje Empresa Media — jež je rovněž členem Unie vydavatelů.

Nechuť přijímat jakékoliv normy či mechanismy kontrolující žurnalistiku vycházela z tehdejšího přesvědčení, že všemocný trh je schopen novinářské standardy zajistit nejlépe a jakýkoliv zásah do jeho volnosti je návratem k bolševismu. Takový pohled byl však i v době, kdy v západním světě naplno akcelerovala neoliberalizace veřejných institucí — čili jejich demontáž —, naivní.

Už v roce 1993 vyzvalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy kontinentální státy, aby podporovaly samoregulaci a posilování novinářských standardů. Důvodem byla i zkušenost z války v Jugoslávii, během níž média využívala dehumanizace a násilí a sloužila jako jeden z vojenských nástrojů — ve velmi podobné situaci se dnes ocitají některá média dnes v souvislosti s konflikty na Ukrajině a Blízkém východě.

V Evropě v té době probíhala další vlna zakládání tiskových rad, jejichž historie — například ve Švédsku — sahá až do období po první světové válce. I země, které nám tehdy měly být vzorem — jako Velká Británie — posilovaly samoregulační mechanismy, třeba v roce 1991 tam vznikla Komise pro stížnosti na tisk.

Česká média stála stranou a se světáckým nadhledem budovatelů kapitalismu se zuby nehty bránila všemu, co by mohlo do budoucna představovat nevýhodu v tržní soutěži. Český mediální systém si zatím potichu rozparcelovali zahraniční vlastníci, kteří v podstatě vykolíkovali jeho základní obrysy platné dodnes. A to včetně postupné devastace regionální žurnalistiky, která v prvním desetiletí nového tisíciletí byla integrována pod jedinou značku: Deník.

Nesplněný slib

Je jen málo překvapivé, že hozenou rukavici zvedli politici, a protože Klaus se Zemanem otevřeně vyhlásili novinářům válku, byla příprava nového tiskového zákona, jenž měl nedostatečnou samo-regulaci českých médií řešit, velmi bouřlivá. Do konfliktů zasahovaly i mezinárodní instituce, které správně vycítily, že v nezralém českém mediálním systému může dojít ke katastrofě.

Unie vydavatelů až tehdy vystoupila jako akceschopný činitel a přislíbila, že se o vznik standardního samoregulačního orgánu — na státu nezávislé tiskové rady s vlastním kodexem — zaslouží. I díky tomuto slibu pak původní ostřejší podoba vládního návrhu zákona nebyla realizována.

Zprvu se zdálo, že se mediální asociace skutečně přidá ke svým kolegům na Slovensku, v Bulharsku či na Ukrajině a postaví základní pilíř dohlížející na dodržování standardů v české žurnalistice, včetně podpory její nezávislosti. První velkolepé kroky ale utichly a ztratily se v běhu času. Nejenže dodnes tisková rada nevznikla, ale i téměř vše, co tento slib připomínalo, zmizelo z webových stránek Unie vydavatelů.

Je proto logické, že v době velkého výprodeje českých médií, který nastal po globální finanční krizi v roce 2008, byly české mediální komplexy předány domácím velkopodnikatelům ve stavu, kdy si s nimi mohli dělat prakticky co chtěli. Český mediální systém je tak i vinou Unie vydavatelů dodnes velmi zranitelný a oddaný napospas záměrům domácích hospodářských aktérů.

Snad jediný, kdo se tomu pokusil postavit, byla skupina podnikatelů, kteří cítili ohrožení svých zájmů velkými hospodářskými hráči. Po onom velkém výprodeji, jehož symbolem se stal vstup Andreje Babiše na mediální trh, iniciovali vznik Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který v podstatě vyplnil díru po nefunkčním syndikátu a vydavatelské unii, loajální byznysovým zájmům vlastníků médií.

I když význam fondu je nezměrný, pomohl a dodnes pomáhá české nezávislé žurnalistice jako nikdo jiný, jde pořád o projekt založený primárně na podnikatelských zájmech a nemá povahu samoregulační instituce.

Protestní hnutí vlastníků médií

Unie vydavatelů se dlouhodobě staví proti čemukoliv, co by pomohlo alespoň zmírnit největší rizika českého mediálního systému a posílit profesionální standardy v české žurnalistice. Když se v září loňského roku vydavatelé přidali ke svým evropským kolegům a označili evropský Media Freedom Act za historickou (sic!) hrozbu pro svobodu tisku, opět zafungovali jako protestní spolek bránící jakékoliv smysluplné diskuzi o rozvoji regulace médií, jež se v rámci globální ekonomiky a rapidního technologického rozvoje proměňují rychleji, než jakékoliv desítky let staré kodexy mohou zachytit.

A tak dnes již v české žurnalistice sice existuje poměrně silný segment menších a nezávislých médií, která zhusta nemají s unií nic společného, ale samoregulační orgány buď neexistují (tiskový ombudsman, tisková rada atd.), anebo jsou nefunkční a pod rukami mladších členů a členek se jen pomalu a klopotně probouzejí k životu (Syndikát novinářů ČR).

V tomto kontextu je potřeba chápat útok Unie vydavatelů na mediální novelu jako pokračování dlouhého příběhu o ochraně soukromých zájmů veřejnosti navzdory. Je třeba přiznat, že argumentace asociace obsahuje i správná tvrzení — například, že je potřeba otevřít debatu o podstatě veřejné služby, která se u nás ve skutečnosti nikdy nevedla, a že Česká televize se pod vedením profesionálního manažera Petra Dvořáka výrazně přiblížila ke komerčním médiím.

Celý protest má ale za úkol jediné: chránit obchodní zájmy vlastníků mediálních domů. Unie v minulosti neprojevovala — a ani dnes neprojevuje — skutečný zájem produktivně se podílet na konstrukci českého mediálního systému s vědomím profesních hodnot liberárně-demokratické žurnalistiky. Chce-li skutečně zajistit pluralitu a nezávislost médií, ať opustí svoji protestní pozici a splní slib, jenž nám před téměř čtvrtstoletím dala. Bez tiskové rady se jen těžko bude jakákoliv rozmanitost a profesionalita tisku bránit.

Potměšile se můžeme ptát, jakou roli v celé historii úsilí o vznik tiskové rady hraje Česká tisková kancelář, médium veřejné služby, které sice není členem vydavatelské asociace, ale je jejím partnerem a zástupci ČTK působí v orgánech Unie vydavatelů. Jak je možné, že jedno médium veřejné služby jde proti zájmům druhých? Nezbývá než konstatovat, že český mediální systém se mimo výše uvedeného vyznačuje i výrazným kanibalismem. Solidarita, základní instinkt svobodných novinářů po celém světě, je bohužel českému prostředí stále cizí.