Prezident Miloš Zeman minulý týden v TV Barrandov prohlásil, že je třeba přestat Českou televizi pouze kritizovat, ale musí se s jejím stavem něco dělat. Prostřednictvím dvojího zamítnutí zprávy o jejím hospodaření navrhl vyvolat personální změny ve vedení televize veřejné služby. Tento výrok nestál jen tak osamoceně. Byl replikou na ostrý výpad moderátora Jaromíra Soukupa, který obvinil televizi z pomsty Ester Ledecké za to, že neposkytovala rozhovory.

Vzhledem k nedostatku pravomocí prezidenta ovlivnit chod média by možná šlo jen o anekdotu, kdyby Česká televize neležela v žaludku i premiérovi v demisi Andreji Babišovi nebo místopředsedovi Sněmovny Tomiu Okamurovi. Jejich politické funkce už umožňují podílet se přímo na realizaci tohoto přání. A tažení proti veřejnoprávní stanici nekončí. Soukup se jí věnoval i ve svém pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa. Z jeho hlediska by snad bylo možné hovořit o konkurenčním boji. Avšak podobné nálady u politiků jsou mnohem vážnější.

Mračna nad žurnalistickou obcí

Poslední dny jsou pro novinářskou obec vůbec obtížné. V pátek byl zavražděn slovenský investigativní novinář Ján Kuciak a jeho snoubenka. Kuciak rozkrýval aktivity italské mafie na Slovensku a přinesl informace o tom, že lidmi se zločinci spojenými byl obklopen dokonce i tamější premiér Robert Fico. Událost zasáhla i české novináře. A to proto, že s Kuciakem spolupracovala zakladatelka Českého centra pro investigativní žurnalistiku Pavla Holcová, která by měla dokonce nyní být pod policejní ochranou.

Jen sotva jsme si dokázali představit, že ve střední Evropě budeme pokládat svíčky k uctění památky novináře, který byl popraven kvůli svojí práci. Od přípravy vraždy Sabiny Slonkové na objednávku tehdejšího pracovníka ministerstva zahraničí Karla Srby nakonec uplynulo už šestnáct let. A tak i přes fyzické a verbální útoky na pracovníky veřejnoprávní televize a rozhlasu, k nimž v posledních letech dochází, zní podobný scénář velmi nepravděpodobně. Přesto byl novinář zavražděn.

Za další ránu do sebevědomí českých médií lze považovat, že téměř týden po zmíněných prezidentových slovech byl do Rady České tiskové kanceláře zvolen Sněmovnou Petr Žantovský, pověstný nejen svojí kontroverzní habilitací, ale především ostrou kritikou České televize a spoluprací s pochybnými médii, jako jsou Parlamentní listy.

Žantovský již jednou v podobně významné funkci byl, a to jako nominant ODS ve funkci člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v letech 2000 až 2003. Poté se opakovaně nedostal do Rady České televize, nebyl zvolen generálním ředitelem ČTK ani Českého rozhlasu. A nyní má tento bývalý poradce Václava Klause a držitel medaile Za zásluhy, již mu loni udělil Miloš Zeman, místo, z něhož reálně může ovlivňovat chod jedné z českých mediálních institucí veřejné služby.

Vražda novináře je ve středoevropském kontextu výjimečná a doufejme, že zcela ojedinělá událost. Ale jen posiluje trudnomyslnost, do níž každý nezávislý novinář u nás upadá. Zdá se, jako by se pomalými kroky utahovala smyčka především kolem institucí veřejné služby.

↗

Jako by někdo hodil do hromádky železných pilin magnety, kolem nichž se sešikovala média. Foto Physicscatalytist

Neutralita není na místě

Český mediální trh se za poslední roky skutečně proměnil. Jako by někdo hodil do hromádky železných pilin několik magnetů, kolem nichž se sešikovala média. Nikoliv v závislosti na svojí kvalitě, ale názoru. Byli jsme zvyklí pojímat tisk a televize jako prostor, který by měl být neutrální. A když na to přijde, tak snad bulvární — především ale nikdy ideologický. Náhle jako by politické cíle byly patrné na každé titulní straně a my je mohli číst z úst moderátorů a reportérů soukromých televizních stanic.

V tom všem se zdají být média veřejné služby poslední výspou objektivity. Sotva porozumíme tomu, co se nyní v české novinařině děje, když podlehneme tomuto dojmu. A pokud budeme ještě nadále věřit, že zde existují nebo mají existovat hodnotově neutrální Česká televize nebo Český rozhlas, budeme stát jako pracovníci v oboru i jako diváci a posluchači bezbranní, až ke skutečnému převzetí moci dojde.

Podstata problému je totiž v tom, že tyto zásadní instituce, jež mají přinášet službu veřejnosti bez ohledu na zisk, nejsou a nemohou stát mimo ideologický konflikt, jehož jsme účastníky. Miloš Zeman i Petr Žantovský mají v jistém smyslu pravdu, když pálí do těchto médií s tím, že nejsou neutrální. Ona totiž z povahy hodnotových východisek žurnalistiky v liberální společnosti ani nemohou být hodnotově neukotvená.

Média na stráži demokracie

Nahlédneme-li do preambule Kodexu České televize, nalezneme jasně formulovaný úkol, že má vytvářet „orientační bod pro všechny členy společnosti“, podporovat soudržnost, integraci všech jednotlivců, skupin a společenství, být fórem pro veřejnou diskusi, být nestranná a nezávislá ve svém zpravodajství a publicistice, nepodléhat tlakům trhu a především má „povinnost stát vždy na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod a úcty k přírodě a kulturnímu dědictví“. Česká televize má ctít „tvořivost, toleranci a kritické myšlení“. Toť manifest liberální demokracie, postavené nikoliv pouze na hlasovacím právu lidu, ale na jasně formulovaných hodnotách.

Ostatně tyto teze nejsou vynálezem domácí politiky. Odpovídají programu Rady Evropy i étosu nejpodstatnějších mezinárodních novinářských norem. Všechny se shodují na tom, že média mohou plnit svoji funkci v liberálních demokraciích pouze tehdy, pokud si uvědomí, že jsou ochránci a obránci lidských práv. Nakonec novináři jedno z těch podstatných realizují: právo na informace a svobodu projevu.

Média mají bránit slabší před silnějšími, rozvíjet kritické myšlení, odhalovat skryté, je-li to ve veřejném zájmu, a být nepříjemná a oprsklá, mají-li mocní špínu za nehty. A proč? Protože pokud volíme svoje zástupce do politických funkcí, pokud volíme ve svých životech sami za sebe cesty, kam se ubírat dál, musíme mít možnost tyto volby postavit na důvěryhodných informacích a široké veřejné diskusi, v níž pravda spíše vzniká a hledá se, než aby byla tvrzena.

Česká televize, Český rozhlas ani Česká tisková kancelář nejsou instituce, jež by neměly ideologický základ. Naopak. Mají ho velmi pevný a měly by na něm trvat. Společnost sama by měla vyžadovat, aby byl chráněn. A útokům na něj by mělo být rozuměno jako útokům na samotné výchozí hodnoty společnosti, v níž žijeme.

Sbližovat a přinášet porozumění

Na druhé straně je ale třeba rovněž poznamenat, že tato média nemají být bojovníky za partikulární zájmy. Mají sbližovat a sdružovat, předcházet konfliktům, jak vyplývá i z onoho programu Rady Evropy, a pomoci překonávat rozdíly ve společnosti. Adekvátní reakcí proto nesmí být výpad proti těm, kteří jsou příznivci Miloše Zemana, Jaromíra Soukupa nebo Petra Žantovského.

Nikoliv snad pro to, že by měli být tito diváci a posluchači považováni za klienty, jež je třeba uspokojit. Ale tvorba médií veřejné služby by měla rozlámané části polarizované společnosti vést k tomu, aby si dokázaly navzájem lépe rozumět, a především pochopit důvody jejich postojů.

Co tedy nyní opravdu potřebujeme, není jen deklarativní boj za žurnalistickou svobodu a ochrana médií veřejné služby před útoky. Především je nutné, aby tato média naplnila plán svojí služby a přinášela reportáže, dokumenty a zprávy o lidech a místech, v nichž se žije docela jinak než tam, kde se volí proti Zemanovi. Česká televize a Český rozhlas musí prostřednictvím analýz, lidských příběhů a hloubkových sond rozkrývat příčiny a souvislosti postojů, ukazovat, jak se žije na periferii, a pomoci porozumět situaci těchto lidí.

A tyto periferie nejsou jen geografické, ale i mentální. Kamery a mikrofony se musí vydat k ústům a tvářím, které se cítí být zrazeny. Nikoliv proto, aby se jim prostě jen dal prostor k vyjádření. Takto jednoduché to není. Na pracovníky médií veřejné služby čeká úkol odlišné životní zkušenosti periferie i centra zpracovat a předat analyticky tak, abychom opět mohli žít v jedné zemi i přes naše odlišné postoje.

Klíčová otázka stojí: jak dobře rozumíme těm, s nimiž nesouhlasíme, proti nimž volíme, které dokonce i nenávidíme? Míra porozumění druhému, posilující respekt i přes náš nesouhlas, je pravým indikátorem úspěchu těchto médií. A k tomu by měla využít všechny nástroje, od těch prostě informujících přes analytické až po umělecké. Tak pomůžou nejen přesvědčit, že jejich role v demokratické společnosti není zbytečná, ale především otevřou cestu k odstranění příčin polarizace, v níž se dnes nacházíme.

Lze tedy souhlasit s Milošem Zemanem. Nesmíme jen kritizovat, musí se dělat. Ale nikoliv tak, abychom vyhazovali druhé ze sedla. Je třeba využít krize jako šance ukázat nezastupitelný smysl, jaký média veřejné služby mají.