Svoboda projevu neznamená povinnou nabídku lží

Milan Šmíd

Milan Šmíd polemizuje s tvrzením profesora Jana Jiráka, podle nějž má čtenář v rámci plurality a svobody projevu stejné právo na pravdu i na lež.

Informační server Aktuálně.cz zveřejnil 10. února rozhovor s mediálním expertem a profesorem žurnalistiky Janem Jirákem uvedený titulkem: „Sílu dezinformací přeceňujeme. Čtenář má stejné právo na pravdu i na lež, říká mediální expert Jirák.“ Jan Jirák se zde vyjadřuje o médiích a volbách prezidenta, o dezinformacích a svobodě projevu, o médiích veřejné služby, o konfliktu mezi ředitelem rozhlasu Reném Zavoralem a Jankem Kroupou, o investigativní žurnalistice a objektivitě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vynechám-li diskutabilní Jirákovo tvrzení, podle něhož se Jaroslav Soukup nechová k prezidentovi servilně, ale pouze projevuje úctu k prezidentskému úřadu, pod všechno, co Jan Jirák v rozhovoru říká, se rád a ochotně podepíšu. Včetně věty „Umanuté okopávání prezidenta mi příliš neimponuje.“

S čím však rozhodně nemohu souhlasit, je Jirákovo tvrzení, že „čtenář má právo na pravdu i na lež“, které má v rozhovoru doslovné znění: „Ale pokud vím, tak v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá. To právo na nepravdu je součástí svobody projevu. Jinak se dostaneme do situace, která bude daleko bližší nedemokratickým poměrům.“

Kupodivu na tento výrok zatím veřejně a kriticky — nepočítám-li nedávnou debatu respektov(an)é společnosti v Knihovně Václava Havla — reagoval pouze Jan Čulík na Britských listech slovy, že „výrok českého mediálního „experta“, že „občan má právo na lež, je šílený, neuvěřitelný a pro společnost zcela destabilizační.“

Jirákovo pochybení vidím v tom, že nedělá rozdíl mezi právem na názor — jakkoli problematický či kontroverzní — vyslovený v rámci nezadatelného práva na svobodu projevu, a mezi právem šířit ve veřejném prostoru lži, případně sdělení, která porušují přijaté a platné zákony. Původně jsem se domníval, že k uvedenému pochybení došlo při editaci rozhovoru a možná též při formulaci titulku, který vyostřuje (nepravda=lež) obsah Jirákových odpovědí.

Jenomže v následném rozhlasovém pořadu „Jak to vidí“ ze 14. února jsem si od Jiráka vyslechl: „Já se obávám, že slovo lež už je dneska zcela vyprázdněné. Ta hluboká pravda ukrytá ve slově postpravda, tedy to poznání o tom, že vůbec není důležité, co je takzvaně pravda, co je takzvaně lež, je důležité, co je přesvědčivé, získávající nebo manipulující úspěšné, to je prostě momentálně fakt. Neumím posoudit, jestli lidé, počítám se mezi ně, dokáží spolehlivě rozlišit, co je lež a co je pravda.“

Přiznám se, že tahle neuvěřitelná rezignace na schopnost a vlastně i povinnost rozlišovat mezi pravdou a lží (nemám na mysli posuzování rozmanitých názorů na věc, ale kritické vyhodnocení věcné správnosti informace s využitím vlastních zkušeností a s pomocí autoritami prověřených zdrojů) mne šokovala. Vykládám si ji jako bezradnost teoretika při popisu a výkladu nových a neočekávaných jevů mediální komunikace v prostředí internetu a sociálních sítí, kterou se dotyčný snaží překlenout navenek efektními (neboť nekonformními a pozornost budícími) bonmoty, z nichž některé postrádají logiku.

Jestliže naše schopnosti vyhodnocovat pravdivost informací občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo. Repro DR

Viz například tvrzení: „Podle mého soudu nejhorší fake news jsou ty, které jsou věcně správné, ale jsou použity účelově.“ Nechápu, jak něco může být označeno za „fake“ (padělek, podvrh, falzifikát, zfalšovaný, nepravý, napodobený), když je to „věcně správné“, tedy pravdivé.

Možnost šířit odporné názory

Jan Jirák se svým způsobem vyjádřil podobně jako před šesti lety v jednom komentáři Martin Komárek: „Svoboda sdělovacích prostředků nesmí být omezena. Nesmí být omezena ani jejich svoboda šířit pomluvy, nepravdy, ba i lži a pornografii. Neměla by být omezena ani jejich možnost šířit odporné názory.“ Na tento výrok jsem reagoval glosou „Lhát a podvádět dovoleno?“, jejíž argumentaci si dovolím zopakovat. Kromě jiného jsem tehdy napsal:

Myslím, že tato země má dostatek zkušeností s intelektuály, kteří dogmatickým uplatňováním dobrých a ušlechtilých myšlenek nakonec způsobili více škody než užitku. Podobné to je i s některými přístupy ke svobodě médií. Nikdo nepochybuje o prospěšnosti co největší svobody tisku pro fungování demokratické společnosti, ale požadavek její absolutní, ničím neohraničené platnosti se zpěčuje zdravému rozumu a principům slušného a bezpečného společenského soužití.

Že každá svoboda v demokratické společnosti má své meze, většinou dané ústavně zaručenými právy a svobodami ostatních, není pochyb ani v zemích s maximální svobodou projevu, tedy ani v zemi Prvního dodatku Ústavy USA, jenž zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující či regulující svobodu projevu a svobodu tisku.

Také v Americe existuje řada situací, při nichž svoboda projevu ztrácí někdy částečně, jindy úplně ochranu, kterou jí První dodatek Ústavy poskytuje. Skutečnost, že americká Ústava zakazuje existenci právních předpisů regulujících svobodu projevu a tisku (dnes médií), neznamená, že se tím automaticky otevírá bránu pro beztrestné šíření „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie“ podle Martina Komárka nebo nyní pro „čtenářské právo na lež“ podle Jana Jiráka. Jenom se tady v Americe — na rozdíl od Evropy — volí jiné cesty k tomu, aby tato svoboda nezasahovala do práv a svobod ostatních, a to většinou následným potrestáním šiřitelů „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie“.

Na tom nic nemění výrok Nejvyššího soudu USA ve známém sporu Hustler Magazin vs. Falwell (viz Formanův film o Larrym Flyntovi), který poněkud zjednodušeně a zkresleně interpretují naši novináři a bohužel i mediální teoretici. Že Nejvyšší soud Larryho Flynta osvobodil, nebylo způsobeno tím, že by soud přiznal magazínu Hustler právo na lež a nepravdu, ale tím, že většina soudců se přiklonila k názoru, podle něhož byl parodický záměr a kontext vymyšlené informace o životě kazatele Jerryho Falwella natolik zjevný, že jej běžný čtenář nemohl brát vážně. Nebýt této okolnosti, americké soudy by nactiutrhání (libel) na základě výmyslu a lži Hustleru zcela určitě potrestaly.

Jen částečně se dá souhlasit s názorem, že „v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá.“ Naše legislativa může poskytnout důkazy, že v některých případech tato povinnost existuje. Viz například paragrafy Trestního zákoníku §184 Pomluva, §345 Křivě obvinění, §355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, §356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo §357 Šíření poplašné zprávy. Podobných příkladů bychom našli v Evropě, která se řídí článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz odkaz pod čarou), mnohem více. Mám na mysli druhý odstavec článku 10.

Tykadla médií

Při vědomí významné role, kterou média v životě moderní společnosti plní, vzdání se požadavku na jejich pravdivost je kapitulací, jež může ohrozit fungování moderní demokratické společnosti. Neboť od čeho tady média sociální komunikace vlastně jsou? Z množiny jejich funkcí je možná tou nejvýznamnější jejich způsobilost podávat nám informace o okolním světě a měnícím se prostředí, abychom byli schopni svým jednáním a rozhodováním adekvátně na tento svět a jeho proměny reagovat.

Tykadla médií zasahují tam, kam nemůže dosáhnout naše vnímání světa buď kvůli časoprostorové vzdálenosti, nebo vzhledem k naší zaneprázdněnosti každodenním životem, který nám nedovoluje věnovat čas a energii na shánění informací o jevech vně naší každodenní zkušenosti. Jestliže část svého poznání okolního světa svěřujeme do rukou zprostředkovatelů — médií, měli bychom mít alespoň elementární záruky, že tento prostředník reflektuje a reprodukuje okolní svět nezkresleně, pravdivě, tak, abychom na základě mediálně zprostředkovaných informací mohli činit kvalifikovaná a poučená rozhodnutí spojená s našimi životy. Správná, přesná či přiměřená informace o okolním světě je základem bezpečnosti naší existence.

Svým způsobem jsou média našimi prodlouženými smysly a tyto smysly by nás měly pravdivě informovat. Jestliže funkce těchto smyslů z různých subjektivních, ale i objektivních důvodů občas selhávají, neznamená to, že nepravdu a lež budeme ignorovat, smiřovat se s ní, nebo tvrdit, že čtenář má na lež nějaké právo.

Naštěstí svoboda projevu podepřená existencí pluralitních nezávislých médií dává demokratickým společnostem šanci, aby lži a nepravdy byly ve veřejné diskusi vyvráceny, případně korigovány. A jestliže nepravda a záměrně šířená lež zasáhne do práv a svobod jiných nebo se dostane do rozporu s platnými zákony, jsou tu prostředky právního státu tak, jak je předpokládá článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech i náš ústavní zákon.

Žádná evropská ani česká judikatura nezakládá nějaké právo na šíření nepravdy a lži v médiích, natož pak právo diváka, čtenáře, posluchače na povinnou přítomnost nabídky informačních zmetků, ať si o tom mediální teoretici myslí, co chtějí.

Text byl původně publikován na webu louc.cz.

    Diskuse
    JP
    February 26, 2018 v 16.44
    Právo na lež?
    Obávám se, že celá záležitost bude přece jenom poněkud složitější. I když sám bych zcela spontánně velice rád autorovým závěrům a postojům přisvědčil.

    Za prvé: právě jsem v rámci diskuse o Únoru 1948 vylíčil, jak je naprosto možné na základě zcela objektivních faktů dospět k pochybným závěrům. Tehdejší události: jednalo se o puč, anebo ne? Jak jsem dovodil, čistě legalisticky se o žádný puč nejednalo; má tedy nadále být zastáncům opačného názoru zabraňováno veřejně tvrdit, že se o puč jednalo?

    Jde o to: politické a dějinné záležitosti bývají natolik komplexní, natolik složité, a natolik vnitřně rozporuplné, že je možno - s určitou základní mírou legitimity - je hodnotit způsobem zcela protikladným.

    Ano, bylo by záhodno, aby každý účastník veřejného diskursu tyto záležitosti hodnotil na základě odpovědného posouzení v š e c h jejich aspektů; ale vzhledem k jejich obrovské složitosti je to reálně nemožné.

    To hlásání jednostranných (a protichůdných) názorů je tedy jakousi pragmatickou n á h r a ž k o u takového opravdu důkladného a objektivního posouzení; ale je to náhražka, které prakticky není možno se vzdát. Ale cena za tuto nezbytnou náhražku je to, že pak každá z obou protichůdných stran je pak pevně přesvědčena, že ta strana opačná veřejně tvrdí lež.

    Co s tím pak udělat? Který z obou (jednostranných) názorů máme prohlásit apriori za nepravdivý, a máme mu odejmout právo na to být veřejně hlásán?...

    Anebo zcela aktuální případ: podle zpráv byl v Praze zatčen Salih Muslim.

    A teď, která z obou následujících zpráv bude ta "pravdivá", a která bude "fake"?

    "V Praze byl zatčen člen kurdských teroristických buněk Salih Muslim."

    "V Praze byl na nátlak Turecka utlačujícího kurdskou menšinu zatčen aktivista za práva Kurdů Salih Muslim."

    To je přesně ten případ, kdy ani relativně informovaný zájemce o politické dění aktuálně v žádném případě není schopen rozhodnout, která z obou zpráv je ta nepravdivá.

    Tím spíše, že v tom obrovském propletenci blízkovýchodních konfliktů, národnostních, politických i náboženských sporů je docela dobře možné, že pravdivé (zčásti) budou zprávy obě.

    Nejsem blíže seznámen s názory prof. Jiráka; ale zdá se mi, že on neproklamuje "právo na lež" v tom bezprostředním smyslu; nýbrž on jenom čistě objektivně konstatuje právě analyzovanou skutečnost, že v nesmírně složitém světě prostě čistě objektivně není možné (alespoň v mnoha případech ne) apriori rozsoudit, která zpráva či které tvrzení jsou pravdivé, a které nikoli. A že tedy není možno apriorně zakazovat ani taková tvrzení, takové výklady, které se (nám) zdají být falešné a nepravdivé.

    To "právo na lež" asi už nikdy nebudeme moci v plném rozsahu zrušit, pokud nechceme obnovit cenzuru.

    Ale: jde o to takovéto "právo" nedeklarovat veřejně a oficiálně v tom vlastním smyslu jakožto p r á v o l h á t - nýbrž jenom a pouze jako nevyhnutelnou t o l e r a n c i vůči principiálně veškerým možným výkladům a názorům.

    A za druhé se jedná o to, abychom proti takovémuto "právu na lež" postavili p o v i n n o s t vůči pravdě.
    JN
    February 26, 2018 v 20.57
    § 355 a § 356 Trestního zákoníku
    se netýkají "pravdivosti informace", ale právě toho "hanobení" a "podněcování k nenávisti".

    Hodnotit například "pravdivost" podněcování k nenávisti je nesmysl.
    HZ
    February 27, 2018 v 6.17
    To máte naprostou pravdu, pane Nusharte.
    Paragrafy, které uvádíte, se informací netýkají vůbec. Týkají se názorů, vyslovených s úmyslem hanobit anebo podněcovat k nenávisti. Soud v takovém případě hodnotí pravdivost obžaloby, která tyto trestné činy obžalovaným vytýká.
    VP
    February 27, 2018 v 6.38
    Vaše doložení, pane Poláčku, že únorové převzetí moci nebyl puč není lež, ale neúplná pravda. (Lidová moudrost je ale přísnější: Neúplná pravda je celá lež, říká). Únorovému převzetí moci předcházelo: lži, zastrašování, podněcování nenávistíï, likvidace protivníků, atd. Lež je první stupeň k tomu všemu. Proto se také přišlo na její steré opakování, aby se stala "pravdou".
    HZ
    February 27, 2018 v 7.30
    Pane Pospíšile,
    pokud se zabýváme podnětem slov Milana Šmída, je rozbor diskuse o roce 1948 určitě přínosný.
    Fakta tu leží na stole, jsou v podstatě uznávána všemi účastníky, nové informace se dají očekávat jen těžko. Přesto tu jako výsledek máme několik výkladů událostí. Názorný příklad různosti hodnotících soudů.
    Já i vy cítíme silnou porci nepravdivosti ve výkladu, který je postaven na formální legalitě ústavního postupu.
    Panu Poláčkovi i Dolejšovi vadí použití slova puč. Jistě jsou připraveni dodat definici toho pojmu, která na únorové události tak úplně nesedne.
    Ale podstata je jinde. Je ve výkladu ukotvenosti Února v dějinách naší země. Zda jde rozhodující mezník v tragickém sestupu do totality, příznačný svým násilným provedením, anebo o vyvrcholení pokusu o spravedlivou společnost, pokusu, který se potom nějak zvrtnul.
    Role publicistů by měla být v tom, aby každé nastupující generaci předkládali přehled doložitelných faktů a nic nezamlčovali.
    Velice přesně pane Poláčku.
    Včetně těch dvou závěrečných bodů.

    Jirák se sice trochu nešikovně zaplétá s "právem na lež", ale nepřekračuje hranici, kdy by to myslel zcela doslovně.
    Takoví zde ale jsou.
    -------------------------------------

    Zajímavé by možná bylo podívat se na to i trochu šířeji.
    Jakou roli např. sehrála ČT24 v kauze lithium?
    Čím byl celodenní přímý televizní přenos ze Sněmovny, kdy se v těsně předvolebním čase mnozí předháněli v pomlouvačném řečnění na adresu politického konkurenta?
    Vzduchem létaly BILIONY a každý občan se musel cítit přímo ohrožený plíživou rukou sociálního demokrata, která se sápala po jeho peněžence...
    Stala se ČT24 nevědomky pouhým nástrojem práva na lež?
    PK
    February 27, 2018 v 10.16
    Pane Morbicere
    To je ovšem hodně nefér připojení se k současným politickým útokům na ČT, jejichž cílem je zlikvidovat veřejnoprávní televizi.

    ČT24 pokud vím, vysílá a vysílala všechna mimořádná zasedání parlamentu. Od toho je mimo jiné tady.

    Kauzu lithium vyrobil ten váš Babiš. A víte doufám, proč píšu "ten váš" Babiš.
    Česká televize odvysílala 10. října pořad, kde věc uvedla na pravou míru, tedy ještě před schůzí poslanecké sněmovny. V tu dobu ještě nikdo netušil, že jde o dezinformační kampaň a kde je její původ.
    http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/217411000371010/obsah/574141-kauza-lithium
    To se prolátlo až po volbách.
    ČT mohla jen těžko odmítnout přenos jednání a už vůbec nemohla ovlivnit jeho průběh.
    p.Kolaříkovi: Inu, nejsem si jistý, proč "můj Babiš"..... - protože jsem tady před časem napsal, že v případných předčasných volbách budu Babiše na truc volit?
    To byla nadsázka.

    A není to útok na ČT - psal jsem přece "nevědomky".
    Navíc ta vaše odpověď je správná -- ČT24 vysílá v přímém přenosu všechny mimořádné schůze Sněmovny a je to tak správně. Od toho tady mj. je.
    Pokud bychom chtěli skutečný útok na nezávislost ČT, můžeme se vypravit na Hrad. Miloš Zeman na TV Barrandov řekl:
    "Jedna z cest, jak se s tím dá něco dělat, spočívá ve dvojím zamítnutí zprávy o hospodaření České televize, V takovém případě dochází k personálním změnám. Já bych si tyto změny samozřejmě velice přál.“

    Tak brutálně silová politika, to se jen tak nevidí.
    Dvojnásobné zamítnutí správy o hospodaření a z něj vyplývající obměna vedení je nástroj výhradně sloužící k zabránění špatnému ekonomickému vedení televize a nemá žádnou spojitost s obsahovou náplní. Ta se řídí jiným kodexem.

    A Miloš Zeman OTEVŘENĚ navrhuje jeho politické zneužití...
    + Další komentáře