66,6 % oprávněných voličů před dvěma týdny rozhodovalo o tom, zda si Miloš Zeman zaslouží pokračovat na Hradě i v další pětiletce. Vpravdě pekelný výsledek této volby všichni známe. Možná největší rozčarování v liberálních kruzích budí způsob, jakým se Zemanovi podařilo na poslední chvíli mobilizovat půl milionu nevoličů, kteří volbu rozhodli.

Podle Jiřího Drahoše nehrál Zeman fér a vyhrát tak vlastně ani nešlo. Tvrdé jádro drahošovců se s ním v tomhle shoduje: Zeman lhal, lhala i jeho nekampaň, lže Okamura o Letech, lže Ovčáček a lže i Babiš, který se navíc ve svých lžích točí jak korouhvička v uragánu. Připojit jej na alternátor, nemusíme snad ani dostavovat Temelín.

Všichni lžou

Právě toto poznání o prolhaném diskurzu je pro liberály zdrojem vůbec největšího rozčarování. Jak může být skoro třetina národa tak hloupá a věřit, že Drahoš podporuje invazi ilegálních krvežíznivých nájezdníků? Vždyť tu přece skoro žádní uprchlíci nejsou, hlavní vlna přílivu běženců ustala, a dokonce i sám pan profesor si osvojil tu správnou notu o obraně hranic! A stejně to tomu Zemanovi věří!

Rozpor mezi objektivně prokázanou nepravdou a neochotou přikládat pravdě a lži jakoukoli dialektickou váhu se zdá být nepochopitelný a absurdní. Étos konspiračních teorií a „postpravd“ se navíc rozšiřuje do všech oblastí společenského jednání. Kdekoli je nějaká autorita, je třeba ji jakýmikoli prostředky zpochybnit, napadnout a zadupat. Pokud by zítra Evropská komise přijala usnesení o tom, že každý člověk potřebuje dýchat kyslík, jistě by se našlo dostatek jedinců, kteří by se na protest udusili.

Proč se to ale děje? Bezradní hledači antizemana se snaží situaci interpretovat v několika zásadních rovinách. Zjednodušeně by je snad bylo možné rozdělit do tří kategorií. Tou první by byly technologie: Postmoderní svět pozdního internetu 2.0 je založen na decentralizaci autorit. Pravda je to, co se píše na Wikipedii a Wkipedii nepíší odborníci, ale většinový konsensus laiků.

O tom, že sociální sítě jsou ve skutečnosti silně asociální a že se nejlépe prodává reklama, která dál posiluje vaše návyky a konvenuje s vašimi přesvědčeními a hodnotami, místo toho, aby je testovala, asi není třeba se více rozepisovat. Využívají toho Rusko a snad i Čína. Režimy, které mají na nestabilním a slabém Západu vlastní geopolitický zájem a které cíleně podporují šíření dezinformací na internetu a ve společnosti.

Třetím vysvětlením, které se začíná ozývat čím dál častěji, je, že polovina naší populace je jednoduše hloupá, mravně zkažená a zlá, což je stav způsobený kombinací mizerného školství „z dob Marie Terezie“ a osobních charakterových vad a nedostatků těch „druhých“. Dialog s těmito lidmi je víceméně nemožný, do jejich „bublin“ nelze proniknout, jejich vize společnosti je neslučitelná s tou naší a vlastně jediný způsob, jak se politicky posouvat dopředu, je „druhou stranu stolu“ porážet v politickém souboji.

Zakopaný pes

S prvními dvěma tezemi lze do určité míry souhlasit. Rusko a Čína se prokazatelně snaží o systematické oslabování Evropské unie. A sociální sítě nepochybně vedou své uživatele k uzavírání se do myšlenkových ghett a ve skutečnosti působí jako výrazně antisociální prvek.

Přesto by se oba faktory neměly přeceňovat. Stále ještě své vědomí nenahráváme do cloudu a většinu sociální interakce uskutečňujeme mimo sociální sítě. Propaganda pak nebyla vynalezena Vladimírem Putinem.

Když se podíváme do archivu na politické pamflety meziválečného období, musejí nám v porovnání s nimi připadat Parlamentní listy jako nudný distingovaný plátek. Ve skutečnosti jsou s námi dezinformace po celou dobu historie politiky.

Je tedy třeba sáhnout po třetím vysvětlení o dvou hodnotově rozdílných skupinách společnosti, které spolu nemohou vycházet? Rozhodně ne! Teze o dvou skupinách lidí, které se omylem ocitly v jednom státě a jsou vzájemně hodnotově zcela nekompatibilní, jednoduše odporuje realitě přinejmenším stejně, jako tvrzení, že se v Karlových Varech z vlaku vyřinulo deset tisíc imigrantů.

Lidé, kteří volili Zemana nebo Okamuru, nejsou mimozemšťani. A nežijí jen v pohraničí, ale i ve velkých městech, je mezi nimi celá řada vysokoškolsky vzdělaných lidí, lidí středního věku i mladých voličů. Tomia Okamuru volili i Romové nebo skejťáci.

Elitářská politika

To, co většinu protestních „antisystémových“ voličů spojuje, je až patologická nedůvěra v liberální demokracii a absence přístupu k politice. Nejprve k tomu druhému: naše společnost, která si říká už tři dekády občanská, je totiž ve skutečnosti především klientelistická, založená na neformálních vazbách a sociálních strukturách spojujících bývalé spolužáky, kolegy nebo prostě známé známých.

Pokud chcete mít nějaký vliv na formování politiky a veřejné debaty, není důležité mít originální názor, ale spíše patřit do těch správných okruhů lidí, kteří se znají, sdílejí se na sociálních sítích a především mají přístup k médiím a politikům. Absencí přístupu k politice mám na mysli faktickou i symbolickou bezvýznamnost a postradatelnost stále větší masy lidí v tvorbě politického, ale i kulturního narativu a reálnou nemožnost se na něm podílet.

Abyste mohli ve veřejné diskusi zaznít a někdo vás bral vážně, musíte být součástí těch „správných“ bublin, které už mají svou agendu víceméně nastolenou. Teoreticky jsme si ve svých občanských právech všichni rovni, prakticky se můžete třeba postavit na hlavu, protestovat, psát petice a burcovat; pokud jste středoškolák ze severní Moravy bez vazeb na někoho v celostátních médiích, je šance, že veřejná debata váš názor vůbec zaznamená a bude mu přikládat jakýkoli význam, nulová.

„Druhá strana“, která je nositelkou autentické zkušenosti vykořisťované práce, dluhových pastí a permanentní existenční nejistoty, svůj hlas neměla a vlastně pořád nemá. Do diskuse ji nikdo nepozval.

Čím dál větší část lidí v naší zemi je stále zřetelněji frustrována z toho, že na formulování příběhu naší společnosti nemá naprosto žádný vliv a zároveň se oprávněně obává, že bude tím, kdo za politické a sociální změny globalizovaného světa bude platit účty. Jelikož neexistuje žádná dostatečně výrazná a důvěryhodná autorita, který by byla schopná tento strach transformovat do jasného politického programu, chápou se potlačované bezmoci a hněvu demagogové a populisté.

Jsem přesvědčen, že velká část Zemanových a Okamurových voličů je schopna rozeznat to, že v naší zemi je skutečně jen několik desítek válečných uprchlíků, že na hranicích nestojí zástup dalších a že alespoň část z nich bere s rezervou i fantastické zprávy o strašném uprchlickém teroru, který zuří na západě. Nevyslovená otázka, která stojí za celým protiuprchlickým narativem, ve skutečnosti není o tom, zda máme přistoupit na bruselské kvóty nebo jestli je u nás uprchlíků padesát nebo pět set, ale zda s námi „elity“ (lépe řečeno ti s lepším přístupem k moci) hrají férovou hru a něco před námi neskrývají. A pokud skrývají, co nás to bude stát.

V Deníku Referendum jsem o tom psal už před rokem: Když hovořím o tom, že obavy lidí z následků nynější krize jsou oprávněné, narážím na naši vlastní politickou zkušenost s válkami v Afghánistánu a Iráku. Bushova administrativa v letech 2001 a 2003 rozpoutala za nadšeného povzbuzování drtivé většiny médií a celé řady politiků válečná dobrodružství, která v různých podobách neskončila dodnes.

Západ (jehož jsme my součástí) je už od roku 2001 ve válce. „Válka s terorismem“ zabila jen v samém Iráku možná přes milion lidí, zcela rozvrátila celý Blízký východ, destabilizuje Afriku a Asii, stála v zárodku občanské války v Sýrii a řady dalších konfliktů. Spojené státy a jejich spojence stála takové prostředky, za které by snad každý Američan dostával ke svému bezplatnému veřejnému zdravotnímu pojištění i nový mercedes.

Tento bonmot napovídá, kdo za válečná dobrodružství platil nejvíc. Zbrojařské firmy a korporace užívající si výdobytků demontáže veřejného sektoru to nebyly.

Přitom dodnes není jasné, proč vlastně Západ svou válku vede. V případě Afghánistánu jsou důvody vysoce kontroverzní a je jasné, že celé americké angažmá je obrovskou blamáží. V případě Iráku dnes bezpečně víme, že politici a některá média systematicky lhali a manipulovali s fakty tak, aby si získali záminku pro vojenskou intervenci.

Svou smutnou troškou do mlýna se přidala i podstatná část našich politických a mediálních „elit“. Víme, proč válka v Iráku nezačala, o jejích skutečných příčinách se však ve slušné společnosti nespekuluje ani šeptem. Její iniciátoři si užívají politický důchod vážených občanů a ti, kteří nadšeně přikládali pod kotel „protiteroristických vášní“, se tváří, jako by se nechumelilo.

Chumelí se

Jenže ono se chumelí. Příliš často si to neuvědomujeme, protože moderní válka je od nás daleko a vede si poněkud sofistikovaněji než její předchůdkyně ve 20. století, přesto jsme de facto už sedmnáct let ve válečném stavu. Už jen tento fakt sám je přece naprosto šílený!

Jistě, my sami nemáme autentickou zkušenost s teroristickými útoky, naše města nejsou bombardována a na zahraničních misích umírají jednotlivci, ne desetitisíce našich vojáků. Přesto válku, „válku s terorismem“, všichni vnímáme, žijeme v ní a působí na nás. A na obzoru není žádná naděje na její brzký konec. Z toho by musela být v krizi jakákoli společnost.

Pokud se ta samá média a politici, kteří se v roce 2003 stavěli za útok na Irák a neštítili se k tomu využívat brutálních manipulací, nemají k odpovědnosti za svá rozhodnutí, ale po pracujících lidech požadují solidaritu s válečnými uprchlíky a vyvolávají morální paniku o ruské propagandě, nemohou působit důvěryhodně už z principu. Právě zde, v hrůzu nahánějících fake news o iráckých zbraních hromadného ničení, se kultura „postpravdy“ zrodila a nebylo to Rusko, kdo s ní začalo.

To, že se nedůvěra stále většího počtu lidí vztahuje na všechna média a všechny „systémové“ politiky a náš politický systém jako takový, je bohužel nutným důsledkem téměř dvou dekád diplomatického mlčení a nekončící řady amerických vítězství, jejichž důsledkem je jen stále se prohlubující morální marast. Protestní volič je vlastně extrémně nihilistický: Politický střet vnímá nikoli jako souboj pravdy se lží, ale jako souboj dvou lží, z nichž si volí tu pro sebe příjemnější a výhodnější. A to všechno odnášejí váleční uprchlíci, kteří slouží ve stejnou chvíli jako náplast na špatné svědomí západního světa i jako ventil zahořklosti a zlosti lidí, kterých se na jejich názor zase nikdo neptal.

Otázkou soudobé politiky není to, kde je pravda, ale pro co se lže. Lhát pro Putina může znamenat zastavit nebo zpomalit válku s Íránem, která by celou Evropu destabilizovala zcela nepředstavitelným způsobem. Lhát s Okamurou nebo postavičkami, jako je Petr Robejšek, může znamenat zpomalení nebo zastavení experimentů typu TTIP, u kterých všichni tak trochu podvědomě tušíme, že je v náš prospěch a v zájmu našeho přežití opravdu nikdo nepsal. Lež se v dnešní politice stává strategií přežití.

Pokud nám tedy vadí, že skoro tři miliony našich spoluobčanů nevěří v politiku tak moc, že jsou ochotni volit dokonce i Miloše Zemana, je možná načase prolomit dosavadní tabu a transparentně vyšetřit a pojmenovat skutečné příčiny irácké války a začít mluvit otevřeně a kriticky o politice západu a skutečné roli Evropy a České republiky v ní.

Bude to proces bolestivý a možná naše hrdost utrpí nejeden šrám, ale politický restart projektu liberální demokracie bez tohoto možný není. Do dalších voleb bychom s tím už raději čekat neměli.