Všechny české vlády, všechny do jedné — od Klause k Topolánkovi a Nečasovi, od Zemana k Paroubkovi — mají v čele seznamu svých hříchů ten, kterého si nejspíš ani nejsou vědomi. Čtvrtstoletí zapomínání na venkov.

Nedivím se tomu vůbec u Václava Klause. Do jeho zjednodušeného vnímání společnosti, ve kterém „žádná společnost neexistuje“ (Tchatcherová) a vše vyřeší volný trh, se to nemělo šanci vejít. Jeho následovníci z ODS jím byli příliš ovlivněni, takže z tohoto schématu také nevyšli.

Více se tomu divím u sociálně-demokratických vlád. Tam bylo možná lepší vcítění se do problému, ale řešení bylo vlastně „ódéesácké“: tak jim tam narveme nějaké peníze a bude. Socdem je nakonec stejně technokratická jako ODS; kde ODS získávala voliče důrazem na egoismus, ČSSD rozdávala pastelky s tím, že to přece musí stačit.

Všechny tyto vlády do jedné zapomněly, co je skutečným cílem dnešního státu: pomáhat vytvářet „dobré lidské společenství“, soudržnou společnost. Volný trh si poradí s lecčím, ale s tímto ne.

Když po listopadu 89 vtrhl kapitalismus do Československa, bylo to rychlé a brutální. Tam, kde měl Západ na pozvolný vývoj a pozvolnou adaptaci sto ler, jsme to museli zvládnout za čtvrtinu tohoto času. To ale fakticky nejde — respektive to nejde bez obětí, bez těch, kteří zůstanou vzadu. V rychlém tempu „nebyl čas na ně čekat“, což je pochopitelné a jinak to asi nešlo. Hřích je ale v tom, že stát od těch vzadu odvrátil oči a díval se jinam.

Abych to trochu zkomplikoval: pod pojmem „venkov“ nemyslím ony malebné vesničky obklopené loukami a lesy, kam měsťáci tak rádi jezdí na týden dovolené, říkají místním „my vám tak závidíme, že žijete v takovém krásném prostředí a na čistém vzduchu, tady bychom taky chtěli žít“, a diví se, proč domorodec jde do stodoly pro vidle. Pod „venkovem“ myslím i „mentální venkov“, lidi městské, ale prostě ponechané z různých důvodů vzadu. Též hraniční regiony — bez ohledu na to, jestli se jedná o město, nebo vesnici — jsou ponechané vzadu, odvrátili jsme od nich zrak. Ať si poradí, však každý svého štěstí strůjcem.

Ne že by o tom nikdo nevěděl. Ve vládě nesedí hlupáci, mají tabulky a znají čísla. Jenomže řešení byla vlastně hloupá. „Postavme tam silnici (dálnici)!“ Jako kdyby někdy čtyřproudovka vytvořila fungující lidské společenství. „Dejme jim dotace!“ Jako kdyby opravená radnice byla důkazem dobré místní komunity.

Mohl bych se lacině opřít do prvních sociálně demokratických vlád Miloše Zemana. (A taky to s chutí udělám!) Ale faktem je, že v devadesátkách moc nikdo nevěděl, že tento problém je hluboký a bude časem stále hlubší, že se sám časem nenapraví, a taky netušil, co s tím. Ovšemže: kdybychom zvedli zadek a podívali se k jižním nebo západním sousedům a tuto problematiku i řešení s nimi probrali důkladně, důsledně a do hloubky, mohli jsme už být dál. Ale my přece víme všechno nejlíp: „tak jim dejme nějaký dotace“.

Myslím si, že toto je vlastně největší současný problém české společnosti — to, že ztratila vnitřní soudržnost, trhá se, roste nevraživost až nenávist a vlastně tím i klesá chuť to nějak řešit. Důsledky jsou navíc vidět na obou stranách: městská liberální společnost volí často až krajně liberálně („venkovu na zlost!“) a venkov, včetně venkova mentálního, pak volí, jak volí — městu na zlost. Nejsilnější podprahový motiv pro volbu Zemana je, že to natře těm inteligentům z Prahy, i za nás. Zrovna on — celoživotní narcistní velkoměstský intelektuál!

Tak jako u opravdu velkých problémů není řešení na jeden řádek, ani zde to nevyřeší „jedna cifra“, tedy další hromada peněz poslaná někam, ať si opraví ještě další silnice a ještě další chodníky. Nejde totiž vlastně ani o peníze: i když zvýšíte penze a minimální mzdu, nevyřešíte tím problém „tady chcípl pes“. Že větší část naší spokojenosti s životem netvoří peníze, je dávno známé. A ostatně, v co se transformovaly peníze posílané na venkov, včetně venkova mentálního?

V záplavu výherních (ve skutečnosti proherních) automatů. V podomní prodejce hrnců, koberců a kuchyňských robotů. V podomní pojišťováky a přepojišťováky a přepřepojišťováky. V chlast a cigára; když není co jiného dělat, je pět piv a vykouřená krabička nejlepší zábava, co je po ruce.

Podpora občanské společnosti

Co s tím? Už pohled přes hranice napoví. Podpora „občanského života“, občanské společnosti: zájmové spolky, muzika, sport, pestrobarevnost nejrůznějších akcí a aktivit. I pětitisícová městečka v Německu mívají pět kapel, tři dobrovolnická divadla a padesát dalších spolků. U nás sedm hospod. Tohle polyká překvapivě málo veřejných peněz — jen je s tím ovšem hodně práce — a efekt je právě tak k nezaplacení: dobrý pocit z dobrého, zajímavého a aktivního života.

Podpora turismu a zajímavých míst: ne všechna místa jsou ideálními destinacemi, ale skoro všude se dá něco zajímavého najít či pomoci vytvořit, a kolem i malých turistických magnetů to opět začne žít. Cílená podpora — a opět to je o malých financích — „podceněným“ turistickým regionům: nikoli cpát další peníze do profláklých center, kde už v sezóně není k hnutí, ale do neobjevených koutů země.

Samozřejmě podpora malého lokálního podnikání, místních originálních produktů — a opět to nemusí být žádné cpaní peněz, stačí jim zjednodušit život, a to nic nestojí (spíš naopak). Třeba jim odpustit EET, pořádat místní farmářské trhy a nestrašit hygienikem a veterinářem u každého vajíčka.

Mohl bych psát ještě dlouho, ale tohle dopíšete snadno za mě.

Teď ale jděte volit. Kus lepší budoucnosti máme ve vlastních rukách právě dnes.