Tesknění po české hospodě

Gaby Khazalová

Česká hospoda nezanikla ani rukou všemocného trhu, ani pěstí šikanujícího státu, ale proměnou způsobů aktivního zapojení do života na venkově. Venkov potřebuje komunitní prostory, soukromá restaurační zařízení to ale nejsou.

Když se řekne vesnická hospoda, vybavím si scénu z normalizačního seriálu Chalupáři. Právě ho reprízuje Česká televize, v čase zdánlivého předvolebního klidu, kdy diváky netřeba příliš zatěžovat. Dcerka starosty krouží po vesnici na kole, jak je jejím zvykem, až se jí někdo z místních zeptá: „Miluško, kde máš tátu?“ „Asi v hospodě,“ odpoví. Následuje obraz výčepu, u něhož postávají všichni důležití muži obce a řeší její každodenní chod. Hospoda 80. let však není hospodou dnešní. Přesto si po její úloze v posledních měsících všichni stýskají.

Kolegyně Zuzana Vlasatá vykreslila ve svém textu letního seriálu smutný obraz české vesnice, kde namísto živé komunikace blikají po večerech za okny domů televizní obrazovky. Sedí v nich možná lidé, sledující Chalupáře se stejnou nostalgií jako komentátoři českých deníků, kteří rozepisují své články proti EET či zákazu kouření. S hořkým pohledem na vytrácející se komunitní život se ztotožňuji, se steskem po hospodách už méně.

Ze svého dětství na venkově si vybavuji hned několik událostí, které bych dnes nazvala společnými, utužujícími komunitu. Každý podzim se vesnice shromáždila na poli. My děti jsme sbíraly kaštany a dělaly ohníčky, naše babičky vařily čaj s rumem a ostatní muži a ženy se shýbali nad půdou. Každá rodina si odvezla pár metráků brambor. Důležité věci se probraly u práce nebo v neděli na mši, mladí se potkávali v dobrovolném hasičském sboru, po němž následovala zábava a první zkušenosti s alkoholem. Na hospodu se nepamatuji, možná pro mě jako malé dítě jen nehrála žádnou roli.

Od té doby jsem v ní byla jen párkrát. Nezanikla, zato si udržela podobu, s níž se setkávám až na výjimky ve však takových podnicích. Zapnutá televize, kterou zpola vnímá ani ne tucet štamgastů s půllitrem piva. Za výčepem místní holka, na niž času od času někdo opilecky zamžourá. Osazenstvo tvoří výhradně muži jako kdysi (za socialismu v hospodách, za buržoazie v kavárnách). Tihle už však nerozhodují, jen se upíjejí, v důchodu nebo po práci, z níž se těší právě už jen do zatuchlého prostředí zelených ubrusů.

×
Diskuse
August 7, 2017 v 8.55
Je dost komické
srovnávat hospodu z prorežimního normalizačního seriálu s vlastní zkušeností s hospodou dnešní.

Hospody zanikaly zejména v devadesátých letech, i ve velkých městech, později se zase vracely a dnes je dost vesnic, kde hospoda je.
August 7, 2017 v 11.01
Údaje o počtu zanikajících hospod
uváděné v rámci kampaně proti EET a protikuřáckému zákonu jsou dost zavádějící. pro pohostinská zařízení všeho druhu (hospody, kavárny i restaurace) je charakterstické, že často končí po pár letech. Není tomu tak jen u nás, ale i na Západě.

Dost mě překvapil obchod se zdravou výživou na vesnici. Je vidět, že vesnice se mezi sebou hodně liší a možné je leccos. I když asi i v budoucnosti bude na vesnicích víc hospod než obchodů se zdravou výživou. Řekl bych, že vesnice se mezi sebou liší daleko více než třeba Brno a Praha .

Co se rozmáhá, jsou cukrárny i v menších obcích. Do těch pochopitelně chodí i matky a děti. Jsou i cukrárny, kde si u stolku venku můžete dát pivo a cigaretu.