Ještě nedávno jsem věděl, jak se jmenoval pošťák, který k nám v Praze, ve Veletržní ulici, docházel alespoň patnáct let. Byl to, jak se mi jevilo dětskýma očima, vyšší muž poněkud koňsky kostnaté hlavy v šedé, nenápadné uniformě, kterému přes rameno visela bachratá kožená taška. K nám do pátého patra nejezdil výtahem, takže byl udýchaný a maminka mu nabídla židli, ale sedl si jen málokdy. (Až mi bude devadesát, tak si na jeho jméno vzpomenu a text doplním.)

Nasadil si brýle, chvíli se zručně hrabal v brašně, a pak pravil: Dneska pro vás, paní Vaculíková, nemám nic. —Tak proč k nám vůbec jde, přemýšlel jsem jako malý, a přišel na to až teď: no kvůli paní Vaculíkové, rád si s ní povídal. Jak jsem rostl, sošný pošťák ztrácel na sošnosti a tíží brašny, v níž asi přibývalo nedoručitelných zásilek, se ohýbal, až byl úplně hrbatý a odešel do důchodu.

Na poštu jsme chodili do Veletržního paláce. Byla prostorná a součástí moderního vybavení bylo i jakési nádraží potrubní pošty, kam se sbíhala potrubí z různých směrů. Peněžní poukázky a doručovací lístky se vyplňovaly u psacího stolu, vybaveného kalamářem s inkoustem a žlábkem pro erární násadková pera.

Dlouho trvalo, než si maminka našla nějaké méně rozskřípané, a poukázku vyplňovala velice úhledným písmem, kultivovaným obchodní akademií u Baťů. Můj starší bratr si ještě pamatuje, jak modré poštovní vozy tahali koně. (Já si už pamatuji jenom na koně zapřažené do vozů s uhlím.)

Otevřených přepážek byl vždy dostatečný počet, aby u nich nebyla dlouhá fronta. Charakteristickým hlukem kromě syčení potrubní pošty a hučení kompresoru bylo bouchání razítek, vždy ve dvojici: buch buch, buch buch... To můžeme slyšet i na dnešní poště, i když v mnohem menší míře. To bylo v Praze.

Nevrlé ticho

Na poště našeho městečka často vládne nevrlé ticho, které poněkud zlověstně vyluzuje dlouhá fronta. Čím je delší, tím je ticho tíživější, ba zákeřnější. Pohyb fronty je nevyzpytatelný, nelze ho od ničeho odvodit. Pouze stojím-li v ní já, pak se obě fungující přepážky dlouhodobě zaseknou na klientech, kteří buď ani nevědí, co chtějí, nebo vědí, ale neví to poštovní úřednice a kdesi to nemožně dlouho hledá. (Muž za přepážkou na naší poště, pokud si pamatuji, nikdy nesloužil.) Bez ohledu na to, která strana je v právu, vždy jsem na straně úřednice a klienta mám chuť vyhodit, protože normální člověk vyřizuje své záležitosti rychle.

Naše pošta jako by byla přímo líhní zlosti a občanské agresivity, v čemž, kromě jiného, tkví její nezpochybnitelná funkce. Jak venkovských pošt ubývá, fronta na těch zbývajících se zvětšuje se všemi průvodními jevy. Také úřednice za přepážkou se rychleji střídají, déle tu vydrží jen málokterá hodně odolná.

Pošta proti tomu často dělá různá organizační opatření, aby svým zákazníkům co nejvíce vycházela vstříc, například rozšiřuje sortiment svých služeb o prodej ledasčeho nebo úplně nově na venkově omezuje otevírací dobu. Avšak všechny tyto dobře míněné pokusy náš bobtnající hněv spíše posilují, než by ho tlumily.

↗

Nevysmívám se, naopak, mám pochopení, protože vlastností vytvářet prostředí bobtnajícího hněvu jsou nadány i jiné instituce, například i náš úřad. Také my se snažíme vše efektivizovat. Kdyby se naše dobře míněná opatření pouze míjela účinkem, byla by to ještě poměrně dobrá zpráva.

Problém venkovských pošt

Na venkovské poště s jednou úřednicí lze těžko zařídit, aby ji v době její dovolené někdo zastupoval. Kde by ho pošta vzala, zvláště když to nemůže být „leckdo“. Proto říká: „S ohledem na trh práce nejsme v mnoha místech schopni nalézt odpovídající náhradu po dobu dovolené příslušného pracovníka či po dobu jeho zdravotní indispozice.“

To je pochopitelné a lidské, důležitější je, aby — řekněme — v zájmu nějaké „povinnosti mít otevřeno pět dní v týdnu a dodržení předepsaného počtu hodin, kdy musí být pobočka otevřena“ nedošlo ke zrušení těch poboček, u nichž takový nárok pošta nebude schopna zajistit.

Sdružení místních samospráv „má obavy ze snížení dostupnosti poštovních služeb zejména na venkově“. Trvá proto na požadavku, „aby se změnou dostupnosti musela povinně vyslovit souhlas obec“. Tou „změnou dostupnosti“ Sdružení myslí souhlas zastupitelstva obce s uzavřením pobočky pošty třeba na čtrnáct dnů kvůli dovolené nebo omezení otevírací doby.

Vzhledem k tomu, že právě samosprávy obcí se často potýkají se stížnostmi občanů na poštovní služby, nelze rovnou předpokládat vstřícný postoj zastupitelů k České poště. Tedy souhlas s nějakým omezením otevírací doby. Souhlasila by pouze osvícenější zastupitelstva, která by vstřícnějším postojem „svou“ poštu více chránila před možným zrušením pobočky, o němž by už rozhodovat nemohla.

Na druhé straně uzavření pobočky na delší dobu než dva tři dny může přinést řadu komplikací s ukládáním zásilek a různých obsílek určených do vlastních rukou, vázaných k zákonným termínům, s vyzvedáváním hotovostí a dalších operací, které nelze provést na jiné poště. Jednou z možností spolupráce „podobně postižených“, tedy institucí, které konají veřejnou službu, je spolupráce pošty s obecním úřadem, který musí fungovat v každé samostatné obci, i té nejmenší.

I on se často potýká s podobným problémem zajistit během dovolených nezbytné služby občanům a musí mít kvalifikovanou osobu, která například vede účetnictví. Agenda je v mnohých ohledech podobná té „poštovní“ a fungující poštu potřebuje zejména obecní úřad. Taková spolupráce obecního úřadu s poštou by také rozhojnila okruh činností a služeb, které si v rámci své obce jsou občané schopni dělat sami, tedy samosprávně. Vztah občana k obci by se tím posílil a občané by na funkci své „obecní pošty“ také měli vliv; „jejich pošta“ k jejich požadavkům bude vstřícnější.

Funkci takové pošty by nemohl ohrozit nikdo „zvenku“, žádný pražský manažer, pouze oni sami by si ji mohli zrušit svým usnesením. Myslím, že o něco podobného usiluje také Spolek pro obnovu venkova v projektu Partner, jak jsem pochopil ze slov jeho předsedkyně Veroniky Vrecionové.

Pochopitelně, opět jde o reorganizační opatření čili dobře míněnou snahu služby občanům „efektivizovat“, v našem případě možná „vytvářet prostředí bobtnajícího hněvu“, ale bude to alespoň pod jednou střechou.