Ještě nedávno jsem věděl, jak se jmenoval pošťák, který k nám v Praze, ve Veletržní ulici, docházel alespoň patnáct let. Byl to, jak se mi jevilo dětskýma očima, vyšší muž poněkud koňsky kostnaté hlavy v šedé, nenápadné uniformě, kterému přes rameno visela bachratá kožená taška. K nám do pátého patra nejezdil výtahem, takže byl udýchaný a maminka mu nabídla židli, ale sedl si jen málokdy. (Až mi bude devadesát, tak si na jeho jméno vzpomenu a text doplním.)

Nasadil si brýle, chvíli se zručně hrabal v brašně, a pak pravil: Dneska pro vás, paní Vaculíková, nemám nic. —Tak proč k nám vůbec jde, přemýšlel jsem jako malý, a přišel na to až teď: no kvůli paní Vaculíkové, rád si s ní povídal. Jak jsem rostl, sošný pošťák ztrácel na sošnosti a tíží brašny, v níž asi přibývalo nedoručitelných zásilek, se ohýbal, až byl úplně hrbatý a odešel do důchodu.

Na poštu jsme chodili do Veletržního paláce. Byla prostorná a součástí moderního vybavení bylo i jakési nádraží potrubní pošty, kam se sbíhala potrubí z různých směrů. Peněžní poukázky a doručovací lístky se vyplňovaly u psacího stolu, vybaveného kalamářem s inkoustem a žlábkem pro erární násadková pera.

Dlouho trvalo, než si maminka našla nějaké méně rozskřípané, a poukázku vyplňovala velice úhledným písmem, kultivovaným obchodní akademií u Baťů. Můj starší bratr si ještě pamatuje, jak modré poštovní vozy tahali koně. (Já si už pamatuji jenom na koně zapřažené do vozů s uhlím.)

Otevřených přepážek byl vždy dostatečný počet, aby u nich nebyla dlouhá fronta. Charakteristickým hlukem kromě syčení potrubní pošty a hučení kompresoru bylo bouchání razítek, vždy ve dvojici: buch buch, buch buch... To můžeme slyšet i na dnešní poště, i když v mnohem menší míře. To bylo v Praze.

Nevrlé ticho