Slovo spoj má mnoho významů. Záleží na tom, v jakém oboru nebo v jaké oblasti života ho používáme. Obecně bychom mohli říct, že spoj je prostředek, kterým se něco spojuje. Něco se spojuje proto, aby to pevně drželo pohromadě. Cihly se spojují maltou, aby se z nich postavil dům. Nebo se věci, či spíš bytosti spojují proto, aby spolu komunikovaly, vyměňovaly si informace, aby se navzájem ovlivňovaly, aby se z jejich spojení případně něco nového vyvinulo.

Základem živého spojení, které je volné a pohyblivé, je vzájemná komunikace. Svým způsobem se tím také vytváří něco nového (jako se z cihel buduje dům). Řekněme, že z jedinců vzniká nějaký společenský útvar a zároveň každý jedinec zůstává sám sebou.

Písemná komunikace má nesporné výhody. Umožňuje formulovat myšlenky lépe, než komunikace ústní či telefonická. Člověk může komunikovat i s velice vzdálenými lidmi, ba dokonce s lidmi, s nimiž se osobně nikdy nesetkal.

Jako dítěti se mi líbila Pošťácká pohádka Karla Čapka. Listonoš pan Kolbaba usnul na poště a v noci se tam seznámil s poštovními skřítky, kteří uměli přečíst dopisy aniž by je otevřeli, jednoduše tak, že si je položili na čelo. Podle obsahu nebo spíš podle citového náboje dopisu pak zalepené obálky třídili do osmi kategorií a přisuzovali jim hodnotu jako kartám při hře. A také tak s nimi hráli!

Jeden ze skřítků to nechápajícímu panu Kolbabovi vysvětlil asi takhle:

„Nejnižší karta, sedmička, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidé něco nalhávají a předstírají. Druhá nejnižší karta je osmička a to jsou dopisy, co lidi píšou jenom z povinnosti. Třetí nízká karta je devítka. To jsou dopisy, co si lidé píší jen ze zdvořilosti.  

První vysoká karta je desítka. To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového. Druhá vysoká karta je spodek. To jsou psaníčka, co si lidé posílají, když chtějí tomu druhému udělat radost. Třetí vysoká karta je svršek. A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli. Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král. To je takový dopis, který je napsán z lásky. 

A nejvyšší karta neboli eso, to je psaníčko, kterým člověk dává tomu druhému celé své srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Takové psaní se najde, třeba když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.“

↗

Všechno na světě má svůj čas. Je čas papírových dopisů, telegramů a poštovních schránek a je čas SMS zpráv a internetu. Foto Iva Ondračková, Mediafax

Dále byl pan Kolbaba poučen o tom, že navenek různé druhy psaníček vykazují teplotní rozdíly: od ledově chladných až po ta, co přímo vyzařují teplo. Když už podruhé sledoval ten poštovský mariáš (nebo co to vlastně skřítci hráli), tak jenom na zkoušku, aniž znal obsah, přihodil na hromádku dopisů jeden bez adresy a bez známky. A vyhrál, jak mu skřítci ihned sdělili. Byla to totiž ta nejvyšší karta - dopis, co psal mládenec dívce, kterou měl raději než svůj život. Karta, která přebíjí všechny karty.

Myslím, že většina z nás si na tu pohádku dobře pamatuje a ví také, jak to bylo dál, takže to nemusím dopodrobna líčit. Nicméně myšlenka na výzkum emočního náboje obsahu dopisů je velice zajímavá. Byla bych docela zvědavá, zda se od Čapkových dob nějak změnil celkový poměr výše uvedených kategorií dopisů (zda například procentuálně přibylo sedmiček a ubylo es nebo zda je tomu obráceně či zda je to pořád stejné).

A neméně zajímavé by bylo, kdybychom mohli podobným způsobem vyhodnotit obsah dnes už častější e-mailové pošty, ačkoli s těmito zprávami by si skřítci asi karty nezahráli. Možná by se z toho dal vypočíst nějaký index srdečnosti písemné komunikace, který by mohl leccos vypovídat o vztazích v dnešní společnosti. Zajímavý by byl samozřejmě i myšlenkový obsah korespondence.

Všechno na světě má svůj čas. Je čas papírových dopisů, telegramů a poštovních schránek a je čas SMS zpráv a internetu. Jedna doba pozvolna přechází v druhou a proud času nás žene neznámo kam. Snad k vyšší lidské dokonalosti? Nebo jen k vyšší technické dokonalosti? Většina z nás se snaží bezhlavě se přizpůsobit bezhlavě pádící době. Menšinu, která má s přizpůsobováním trochu problém, občas vlečeme za sebou, jako osud vleče podle stoických filosofů toho, kdo se mu vzpírá.

I v dnešní době existují lidé, pro které je internet stále ještě něco, co je naprosto míjí. Nebudu rozebírat, do jaké míry je to jejich vlastní vina a do jaké míry za to může jejich stáří, chudoba, postižení zraku či jiné záležitosti. Možná jen nemají žádnou potřebu zřídit si mailovou schránku a každý den do ní nahlížet.

Znám několik starších lidí bez internetu a občas jim posílám pohlednice nebo dopisy poštou, nehledě k tomu, že čas od času je každý člověk nucen poslat poštou také něco úředního. Tehdy se začnu shánět po známce. Obálku totiž vždycky někde vyštrachám, případně cestou na oběd koupím v blízkém papírnictví. Ale známku? Kupte ji dnes jinde než na poště!

Když je problém koupit známky

Kdysi stávala na každém rohu trafika Poštovní novinové služby a v každé z nich prodávali známky. Dnešní trafikanti známky nevedou. Proč by vlastně měli, když z toho nemají žádný užitek, že? Dřív se dalo zajít v polední pauze i na poštu, zvlášť když člověk pracoval v centru města. Měla jsem to pár kroků. Před rokem bohužel poštu přestěhovali z budovy, v níž fungovala osmdesát let k všeobecné spokojenosti, do prvního patra nového nákupního centra, jednoho z oněch novodobých „chrámů konzumu“, takže už moc blízko není.

Stavit se tam cestou na oběd už není tak jednoduché, pokud nechcete přetáhnout polední pauzu. Jako naschvál má totiž neskutečné množství lidí úplně stejný nápad - tedy chodit o polední přestávce něco vyřizovat na poštu. Kvůli hloupé známce musíte vystát frontu a ještě si u toho vyslechnout nabídku na uzavření pojistky nebo něco podobného.

Musela bych v poledne hodně pospíchat, protáhnout se otočnými dveřmi nákupního centra, projít okolo zasklených butiků, za nimiž se v regálech vrší hromady zbrusu nových bot a šatstva, a vyvézt se po eskalátoru do patra. Kdybych aspoň tušila, jak dlouho budu čekat, než přijdu na řadu! Kéž by se to dalo odhadnout z elektronického systému hlídajícího pořadí zákazníků! Nebo kdyby byly fronty kratší aspoň v odpoledních hodinách po práci, ale to zase přicházejí na poštu lidé, kteří během oběda vůbec nemají šanci dostat se do města.

A kromě toho většinou pospíchám, abych stihla autobus k nám domů na vesnici, kde ovšem pošta není. Je až v sousední vsi a má velmi omezenou otevírací dobu. Proto nezbývá než mít doma archy známek v zásobě, nebo ještě lépe - nosit známku stále s sebou v „kápézetce“, čili v krabičce poslední záchrany.

Ještě, že nám (zatím) zůstaly aspoň poštovní schránky. V okrese jich máme přibližně tři stovky, z toho šestina je přímo v Opavě. V uplynulých pěti letech prý bylo v republice čtrnáct set schránek zrušeno. Internet a mobilní telefony konají své.

Jak by se dnešní pošta v nákupním centru líbila plachým poštovním skřítkům? Vozili by se na pohyblivém schodišti? V noci by si asi příliš neužili houpacích koníčků v dětském koutku ani by se neprojeli vláčkem. Pravděpodobně by je po uzavření nákupního centra vyhnal alarm poplašného zařízení, jímž je celá ta rozlehlá budova jistě bedlivě střežena.

Jak by se asi na takovou poštu v nákupním centru dnes tvářil pan Kolbaba, pošťák, který rok a den nosil po celé zemi dopis bez adresy a jen proto, že znal jeho hodnotu, chtěl ho doručit stůj co stůj, i když podle předpisů nemusel?

Kdo dnes nevykazuje zisk, ten jako by nebyl. Na službu veřejnosti se nahlíží jako na něco, co je třeba privatizovat a co by se mělo vyplácet. Nepřikládá se jí zvláštní význam. Ze zpráv známe případy, kdy byla někde na skládce objevena hromada nedoručených dopisů. Zřejmě je tam odložil někdo, kdo si chtěl ušetřit námahu s jejich roznášením. Prostě neměl to svědomí a to vědomí povinnosti; nebyl jako pan Kolbaba, který běhal v dešti, sněhu i blátě po cestách necestách, aby udržoval důležité spoje mezi lidmi.

Já vím, někdo mi namítne, že pohádkových listonošů nám není třeba, že by úplně stačilo, kdyby pošta plnila své úkoly. Zároveň mi každý namítne, že žádný pošťák Kolbaba nikdy neexistoval. No, neexistoval, je to jen pohádka, smyšlený příběh pro děti. Nemíním ho klást poště jako nějaký standard. Ale snad přece existují lidé, kteří uznávají, že veřejnosti by se mělo sloužit, aniž to přináší zisk.

A na druhé straně si říkám, že by bylo skvělé, kdyby se našli podobní obětavci jako pan Kolbaba, ochotní udělat něco mimořádného pro překonávání vzdáleností a odstraňování bariér mezi lidmi. Něco nad rámec svých povinností pro obyčejné a třeba i trochu zmatené lidi, jako byl šofér Frantík, co zapomněl napsat na dopis adresu, a ve dvou větách udělal tři pravopisné chyby.

Nemuselo by se přitom vůbec jednat o pošťáky. Komunikace je tak důležitá a lidé se potřebují spojovat, aby mohli společně čelit nejisté budoucnosti. Protože kdo ví, co je před námi?