Pošťáci, dopisy, spoje

Eva Hájková

Základem živého spojení, které je volné a pohyblivé, je vzájemná komunikace. Dříve v tomto ohledu hrála nezastupitelnou roli pošta. Komunikace je ale důležitá bez ohledu na to, kdo ji zajišťuje.

Slovo spoj má mnoho významů. Záleží na tom, v jakém oboru nebo v jaké oblasti života ho používáme. Obecně bychom mohli říct, že spoj je prostředek, kterým se něco spojuje. Něco se spojuje proto, aby to pevně drželo pohromadě. Cihly se spojují maltou, aby se z nich postavil dům. Nebo se věci, či spíš bytosti spojují proto, aby spolu komunikovaly, vyměňovaly si informace, aby se navzájem ovlivňovaly, aby se z jejich spojení případně něco nového vyvinulo.

Základem živého spojení, které je volné a pohyblivé, je vzájemná komunikace. Svým způsobem se tím také vytváří něco nového (jako se z cihel buduje dům). Řekněme, že z jedinců vzniká nějaký společenský útvar a zároveň každý jedinec zůstává sám sebou.

Písemná komunikace má nesporné výhody. Umožňuje formulovat myšlenky lépe, než komunikace ústní či telefonická. Člověk může komunikovat i s velice vzdálenými lidmi, ba dokonce s lidmi, s nimiž se osobně nikdy nesetkal.

Jako dítěti se mi líbila Pošťácká pohádka Karla Čapka. Listonoš pan Kolbaba usnul na poště a v noci se tam seznámil s poštovními skřítky, kteří uměli přečíst dopisy aniž by je otevřeli, jednoduše tak, že si je položili na čelo. Podle obsahu nebo spíš podle citového náboje dopisu pak zalepené obálky třídili do osmi kategorií a přisuzovali jim hodnotu jako kartám při hře. A také tak s nimi hráli!

Jeden ze skřítků to nechápajícímu panu Kolbabovi vysvětlil asi takhle:

„Nejnižší karta, sedmička, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidé něco nalhávají a předstírají. Druhá nejnižší karta je osmička a to jsou dopisy, co lidi píšou jenom z povinnosti. Třetí nízká karta je devítka. To jsou dopisy, co si lidé píší jen ze zdvořilosti.  

První vysoká karta je desítka. To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového. Druhá vysoká karta je spodek. To jsou psaníčka, co si lidé posílají, když chtějí tomu druhému udělat radost. Třetí vysoká karta je svršek. A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli. Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král. To je takový dopis, který je napsán z lásky. 

A nejvyšší karta neboli eso, to je psaníčko, kterým člověk dává tomu druhému celé své srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Takové psaní se najde, třeba když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.“

×
Diskuse
October 31, 2014 v 9.08
Bohužel, dnes je tady spíš tendence k vytváření oddělených společenských skupin, které nemají důvod spolu komunikovat, protože si naprosto nemají co říct. Tedy mimo to, jak strašně nesnášejí ty druhé...

VP
November 2, 2014 v 1.02
Nebýt poslední věty Protože kdo ví, co je před námi?, a dalšího přídavku, vyzněl by Evin článek jako idylka. Svět se mění. Dopisy byly krásná záležitost. Ale i mejlování může být krásné. Odpověď mohu dostat hned, hned odpovědět. Vlastně můžeme vést rozhovor. Taky se dnes už mládež neschází na návsi u studny, ani se nespolčuje v divadelním kroužku, jak to znala ještě moje maminka, jak tomu bylo skoro v každé vesnici. Mladí však znovu nacházejí nové důvody scházet se. Objevují krásu minulých tradic a obnovují je, nebo se spojují ve sportovních jednotách a společných zápasech.
Byla by to idyla, kdyby se světem nešířilo nebezpečí, které hrozí zachvátit celou planetu. Proti kterému se budou muset spojit všechny státy. Státy, které samy nezáří bělobou, jsou začerněné až hrůza. Objevují se už předpovědi, že stará kultura Evropy zmizí. Zemře. Co dělat? Článek mne znovu nabil rozhodnutím: usiluj ještě víc, aby společenství, ve kterém žiješ, rostlo. Patřím do malinké skupinky Jednoty bratrské. Jednoty, která v historii usilovala o povznesení našeho národa. Nazvala se jednotou, jednotkou, protože usilovala o jednotu s dalšími jednotkami. Byla zničena, znovu povstala z mrtvých. Toto jistě můžeme dělat všichni. Vytvářet, patřit do nějakého společenství. A usilovat o hledání styčných bodů s jinými společenstvími. Společně pak hledat, co udělat, abychom všichni nezahynuli. Aby vznikla nova Evropa, nový svět.
November 2, 2014 v 9.12
Idylicky možná působí ty pohádkové postavy. Nebo fotografie, kterou tam vložila redakce. Já naopak naznačuji, že (nejen) idyličnost je pryč. Komunikace se technicky nesmírně zjednodušila (internet, mobilní telefony) a zároveň se ve skutečnosti nesmírně znesnadnila (lidé se navzájem slyší a čtou, co napsali ti druzí, ale nerozumějí si). Je to poznat i v diskusích na Referendu. To samozřejmě nezpůsobil internet, ale je to znakem dnešního (rozpadajícího se) světa.
Nemám pocit, že by dnes většina lidí měla zájem na tom, aby se společenství, v nichž žijí, rozrůstala. Někdo cizí by totiž mohl do nich vnést nový prvek, případně je nějak jinak ohrozit. A něčeho takového se většina lidí bojí. Chtějí, aby vše zůstalo při starém. Mají strach z neznámého. Proto tady na jedné straně existují společenství založená na tom, co bylo, a na druhé straně je tady množství lidí žijících téměř bez jakéhokoliv společenství.
Mnoho lidí si dnes nejenomže nerozumí navzájem, ale nerozumějí třeba ani sami sobě. Protože co je člověk žijící bez společenství? Nebo v takovém společenství, které je mu malé? Jaká je jeho identita?
MT
November 4, 2014 v 8.55

Můj brácha Petr, dlouholetý bojovník za regionální železnici, kterého rámcově a komplexně zajímá a upřímně trapí v našem systému - bytheway - i to, že když se určité území počtem lidí propadá pod tržně zužitkovatelné kvantum, tak je síť veřejných rozpočtů dost lhostejná a následuje vyloučení z rejstříku mnoha služeb a možností dnešní civilizace u lidí, kteří se zločinně provinili tím, že nejsou dostatečně nahuštěným houfcem na dané ploše ...
... napsal, paní Hájková, toto:

"Je to krásný článek a čte se jako pohádka o panu Kolbabovi. Bohužel o službách pro veřejnost tedy pro obyčejné lidi se nerozhoduje podle zde uvedených parametrů, ale pod úhlem komerčním nebo politickým. Většina rozhodnutí o veřejných službách je ovlivněna z obou pohledů, jaký poměr v rozhodnutí hraje ten který pohled je většinou dáno mírou populismu jakou příslušná služba a příslušné rozhodnutí hraje. Pokud se jedná o poštu na venkově, či regionální vláček, který obsluhuje několik vzdálených vesniček, rozhodnutí postrádá populistický rozměr a může se přistupovat tvrdě komerčně – nevydělává tak zavřít a zrušit a těch pár, kterým slouží ti at se o sebe postarají, nikdo je na tu samoto nehnal, mohou jít do města. Pokud se ale jedná o službu v pravdě populistickou, ideálním příkladem je zdravotnictví, poněkud slabším sociální služby, zde se často rozhoduje at to stojí co to stojí, hlavně že se bude stříhat páska a budou u toho novináři. Zatímco tedy poštovní skřítkové mají problém poslat dopis, protože nekoupí už ani známku a nenajdou schránku, zdravotní skřítkové mohou být celkem v klidu, zde asi ještě dlouho bude platit pravidlo, že zdravotnictví sice stojí stovky miliard a spousta z nich je zcela vyplýtvaných, ale přináší politické body a tak je vlastně pořád a pro všechny zadarmo. Není holt služba jako služba."