Z výzkumu poslechovosti Českého rozhlasu — jeho regionálních stanic - vyplývá: „Většinový posluchač regionální stanice trvale žije na venkově v obci do jednoho, resp. do pěti tisíc obyvatel, preferuje soukromí a rodinu, věnuje se svým koníčkům (převážně kutilství a zahradě), je krajově vyhraněný, orientuje se na místní dění, tj. na informace a tvorbu z regionu, ve kterém žije (akcent na regionální zprávy a regionální problematiku), politika ho příliš nezajímá, je skeptický ke společenskému dění a není příliš aktivní. Je více usedlý, konzumní a méně vzdělaný, má výrazně menší zájem o informace a náročné mluvené slovo, preferuje více hudební a zábavný charakter vysílání, spotřebitelské poradny, písničky na přání…“

Každé zobecnění je ošidné, byť průzkumem — v našem případě poslechovosti - podložené. Pokud by šlo například o průzkum celonárodního IQ, možná by nám vyšel průměr nedostatečný pro studium vysoké školy, které by tedy bylo záhodno zavřít a neutrácet státní peníze. Rovněž kdybychom zjišťovali náš průměrný národní hudební sluch, patrně by se ukázalo, že nemáme na víc než na pár třaslavých tahů smyčcem a na klavíru bychom měli skončit u etudy Na traktoru.

Ani náš průměrný posluchačský vkus by patrně nešel dále než k valčíkům Josefa Labitzkého a Richarda Strausse a v opeře by preferoval árii medvěda — tak proč pidlit Janáčka či Hoffmannovy povídky. Ztráta času a peněz.

Naštěstí kulturní svět se nepodřizuje své průměrnosti, ale naopak — každý skutečný tvůrce jako by se vzpínal až k nebeským výšinám. To mě napadlo, když jsem v autě poslouchal na Vltavě nějakou Brahmsovu sonátu, v níž housle tak zpívaly, jako by ani pouhými houslemi nebyly.