Z výzkumu poslechovosti Českého rozhlasu — jeho regionálních stanic - vyplývá: „Většinový posluchač regionální stanice trvale žije na venkově v obci do jednoho, resp. do pěti tisíc obyvatel, preferuje soukromí a rodinu, věnuje se svým koníčkům (převážně kutilství a zahradě), je krajově vyhraněný, orientuje se na místní dění, tj. na informace a tvorbu z regionu, ve kterém žije (akcent na regionální zprávy a regionální problematiku), politika ho příliš nezajímá, je skeptický ke společenskému dění a není příliš aktivní. Je více usedlý, konzumní a méně vzdělaný, má výrazně menší zájem o informace a náročné mluvené slovo, preferuje více hudební a zábavný charakter vysílání, spotřebitelské poradny, písničky na přání…“

Každé zobecnění je ošidné, byť průzkumem — v našem případě poslechovosti - podložené. Pokud by šlo například o průzkum celonárodního IQ, možná by nám vyšel průměr nedostatečný pro studium vysoké školy, které by tedy bylo záhodno zavřít a neutrácet státní peníze. Rovněž kdybychom zjišťovali náš průměrný národní hudební sluch, patrně by se ukázalo, že nemáme na víc než na pár třaslavých tahů smyčcem a na klavíru bychom měli skončit u etudy Na traktoru.

Ani náš průměrný posluchačský vkus by patrně nešel dále než k valčíkům Josefa Labitzkého a Richarda Strausse a v opeře by preferoval árii medvěda — tak proč pidlit Janáčka či Hoffmannovy povídky. Ztráta času a peněz.

Naštěstí kulturní svět se nepodřizuje své průměrnosti, ale naopak — každý skutečný tvůrce jako by se vzpínal až k nebeským výšinám. To mě napadlo, když jsem v autě poslouchal na Vltavě nějakou Brahmsovu sonátu, v níž housle tak zpívaly, jako by ani pouhými houslemi nebyly.

Coby člověk s velmi omezeným hudebním nadáním, z hlediska celonárodního průměru možná i mírně podprůměrným, jsem na tu chvíli odstavil auto a vypnul motor a poskytl své mysli pokoje, aby se mohla povznést romantickou hudebností, o níž až posud, řekl bych, neměla ani tušení — tak jsem byl unesen.

↗

Služba Českého rozhlasu — a jeho schopnost regionálního vysílání - je zejména v tom, co dokáže pro posluchače objevit, co rozhlas sám vytvoří v posluchačově terénu a jeho společenském prostředí.

Nevím tedy, proč Český rozhlas v zájmu zvýšení své poslechovosti hodlá vysílání přizpůsobovat pomyslné „usedlosti“ a v regionálním vysílání upustit od náročnější publicistiky, od reportáží a dokumentů a nadbíhat „menšímu zájmu o informace a náročné mluvené slovo“. Snad právě naopak: měl by se snažit důvtipným způsobem probudit „větší zájem o informace a náročné mluvené slovo“ — vždyť v tom tkví poslání veřejnoprávního média.

Tzv. poslechovost ČRo má náročnější zadání, než je prosté dosahování poslechovosti důmyslným mícháním více méně spotřebních ingrediencí, z nichž podobně vaří své vysílání privátní rozhlasy.

Poslechovost ČRo by se neměla ani v regionech — a možná obzvláště v nich - zužovat na obchodní strategii, v níž „jednotlivá regionální studia budou mít s ohledem na svoji poslechovost a podíl na trhu stanoveny adekvátní výnosy a jejich povinností bude je v daném roce naplnit“. Kvalitní program nelze generovat z toho, co už je a jakási pomyslná většina posluchačů to má ráda, protože se jí to stálým vysíláním vedřelo pod kůži.

Služba ČRo — a jeho schopnost regionálního vysílání - je zejména v tom, co dokáže pro posluchače objevit, co rozhlas sám vytvoří v posluchačově terénu a jeho společenském prostředí, čím ho zaujme, přestože podle průzkumů poslechovosti „je to takovej vesnickej trouba“, který by si mohl vystačit s písničkami na přání a informací o tom, kde je zrovna traktoriáda nebo kde budou suché máje.

Kromě toho i vesnického posluchače pochopitelně zajímá vše zajímavé, co je v jeho kraji zajímavé. A to může být výskyt bobrů na horním toku Mže jako i dokument z přehlídky amatérské divadelní tvorby v Plasích nebo aktuální reportáž o novém pojetí šumavského národního parku, popřípadě komentář na závažné téma „proč špatně hospodaříme na zemědělské půdě“.

Právě tato doba jako by si žádala, aby lidé, jejichž život se váže k určitému prostředí, věděli o své činorodosti, mohli se vzájemně inspirovat a aby je rozhlas v jejich aktivitách podporoval. Pak by se mimochodem také ukázalo, že lidé na venkově vůbec nejsou „usedlí“, „konzumní“, a jejich duševní obzor často značně přesahuje dosažené formální vzdělání.

Pochopitelně nestoudný není sám průzkum poslechovosti, nestoudné není ani formulování jeho výsledků, ale nestoudné, protože ponižující pro venkov jsou závěry, které ČRo z nich vyvodil. Programové vedení rozhlasu by si mělo uvědomit, že ponížením vysílání na pomyslnou úroveň „venkova“ se „město“ nad něj povyšuje, což by se právě veřejnoprávnímu rozhlasu dít nemělo — naopak by se měl „venkovu“ více věnovat. Tedy více v něm tvořit a dát tím i příležitost jeho tvůrčím silám.

Ve skutečnosti venkov je povznášející prostředí, kde se pořád něco děje mezi lidmi, protože jinak - co denně čteme v celostátních novinách: „Fantom Key Investments řádil i v ČEZ“, „Mánes, příběh zpackané opravy“, „Drápalová místo Lišky“….(LN 9. 6. 2014) Venkov dává rozhlasu netušené možnosti.

Ludvík Vaculík, můj tatínek, nedávno napsal o regionálních novinách, co platí o regionálním rozhlasu možná dvojnásobně: „Vedle článků jen informativních jsou tam příběhy lidí, obrázky z dějin kraje, líčení života a výkonů zajímavých osob a snahy obcí o lepší a zajímavější život. To je zajímavé, ale není to napínavé, dráždivé. A přece běžný život se skládá právě z takových dějů: v tom je pokrok, zrání lidí i obcí. Toto se ovšem do denních novin nedostává. Ba dostává, někdy! Když si toho všimne někdo, kdo pozná význam těch událostí a osob a dokáže o tom zajímavě napsat. A tu přijde na to, jaký je potom ten čtenář.“

Velice bych si přál, aby ČRo podobným způsobem sám poznal, jaký je jeho posluchač: že je schopen kvůli jeho vysílání odstavit auto a vypnout motor i na venkově.