Práce zadarmo se ve světě rozmáhá ne navzdory tržním principům ale jejich důsledným uplatňováním. Proč někomu platit za práci, kterou udělá on nebo někdo jiný zadarmo?

Český rozhlas, jako dnes skoro všechno, přece vedou manažeři, kteří by mohli podle stejných tržních principů zrovna tak dobře řídit drůbežárnu, nemocnici či poštu.

Velmi trefný článek.

Dobrovolnická práce má svůj nenahraditelný význam, ale tam, kde tímto způsobem pracují na společném díle všichni.

Tam, kde se pracuje s rozpočtem, z něhož někteří realizátoři díla jsou placeni, nebo kde výsledné dílo bude použito pro tvorbu zisku či jinou hospodářskou aktivitu oceňovanou penězi, tak tam dobrovolnická práce zdarma nemá co dělat.

Proč? Protože bere výdělek těm, kteří jej potřebují, protože zvyšuje zisky a platy těm, kteří se jako dobrovolníci na díle nepodílejí, a v neposlední řadě značně podporuje prekarizovanou práci.

Paní Petruška Šustrová jednala naprosto správně.

O veřejných sbírkách platí něco podobného. Peníze ze státního rozpočtu se rozkradou a na zdravotnická zařízení se vybírá po ulicích….

Jiří Vyleťal

To, co píšete, v textu naznačuji - komu Český rozhlas musí platit, tomu platí, kde na to není dostatečný tlak, tam neplatí.

Na druhou stranu, jsou podle mne oblasti, kde ta práce zadarmo v kombinaci s tím, že výsledkem je i nějaká služba zadarmo, může existovat navzdory trhu, protože to kazí těm, kteří by ji chtěli nabízet na peníze.

"pro stát se pracuje zadarmo!", a sám dokonce riskoval smrt. Doba se holt změnila a v tomto ohledu rozhodně k horšímu.

Pokud daruji svou práci nějaké organizaci bez nároku na honorář, je možné (vhodné?) o ní účtovat jako poskytnutí daru. (V hodnotě odpovídající obvyklému honoráři)
Pokud se příjemce dar rozhodne dar neúčtovat, je velmi vhodné, aby byl schopen o tomto rozhodnutí fundovaně pohovořit, například s auditorem nebo dozorujícím tělesem (v tomto případě zřejmě s nějakou radou :-)

Rašín to prohlásil a v souvislosti, o kterou se jednalo, tuto zásadu dodržoval. Měl pravdu -- jsou situace, ve kterých slušný člověk dělá neco pro stát či pro obecný prospěch a neptá se, kdo mu to zaplatí. Ale pochopitelně věděl, že za práci poslance a ministra se bere plat.

Myslím, že J. Bican příliš spojil příliš rychle, bez propracování dvě hodně různé věci:

a) Amorální praxi českého rozhlasu, resp. českých medií; pokud moje paměť sahá, obvykle se v nich neplatí pozvaným odborníkům (vědcům, vysokým státním úředníkům, expertům), a podobné havěti. Vychází se přitom z tržně konformní myšlenky -- ti lidé mají, co říct; a zaujati tím, co dělají, to řeknou i zadarmo, tak proč je platit. Přitom stačívalo se o honorář handrkovat a byl vyplacen (přenechám odborníkům na hlubiny lidské psyché, proč právě ti handrkující se bývali v úctě a zváni opakovaně). Vůči novinářům z jiných medií se tato praxe uplatňovala spíše méně, proto mohla být pro Šustrovou spíše neobvyklá.
Nemorální není, že se neplatí, ale že se platí někomu za tutéž práci.

b) Dobrovolnickou práci - k té nelze přistupovat jako k "něčemu samozřejmému" a nevážit si ji, v tom má autor článku pravdu, ale péči o to, "zda lidé, kteří mi věnují svůj čas, vedle toho netřou bídu s nouzí" není vhodná a ani by se neměla žádat. Tuto péči bychom měli mít o každého a neposkytovat ji ve zvýšené míře těm, kdo si ji něčím "více zaslouží". Rozhodně zde neplatí, tak jako v prvním případě, imperativ: „Plaťte!“
Skandálně ovšem kulhá veřejná odpovědnost vůči dobrovolnické práci (a tedy její uznání) jinde. Máme zcela absurdní systém rozdělování veřejných peněz na podporu takových činností, lenost státu a neochota politiků přijmout banální změny v rozpočtových pravidlech vystavují stovky lidí každoročně obrovskému stresu, když často ještě v červnu nevědí, zda dostanou peníze na provoz zařízení, ve kterých dobrovolně pomáhají.

Původní text Petrušky Šustrové (jak se vyjádřila na jiném místě) vycházel z toho, že "rozhlas příspěvky, které pokládal za odborné - tedy od novinářů či znalců tématu - zásadně platil, přestal až teď, kdy je vedení rozhlasu zřejmě jedno, co se odvysílá, jen když se naplní čas." Tomu odpovídá i moje zkušenost, když jsem byl pozvaný ještě do Českého rozhlasu 6 mluvit o přímé volbě prezidenta, drobný honorář jsem za to dostal.

Ano, novinářům platil, ale ty znalce tématu interpretoval -- nejen rozhlas -- poněkud svévolně. tak pozoruhodně, že moje žena, zarputile setrvávající i v běžné konverzeci u raného středověku, s odporně+ dlouhý seznamem publikované literatury v RIV, není podle tohoto klíče odbornicí na Velkou Moravu, zatímco můj doposud nedostudovaný syn pozvaný do ČRo v zásadě proto, že je aktivní pirát, je znalcem, neb jakýsi honorář jednou dostal.

Možná také záleží na délce a charakteru (naříklad zda je telefonický nebo přímo ze studia) vstupu daného znalce.

Ještě k Vašemu bodu b). Pokud provozuji projekt, který je z větší části založený na dobrovolnické práci, tak myslím, že bych se o životní situaci lidí, kteří se na něm svojí prací zadarmo podílejí (o to zda třou bídu s nouzí nebo ne), měl zajímat více než o ostatní lidi. Pokud zkrátka využívám práci těchto lidí, tak mne k nim poutá zvláštní odpovědnost.

Aha, tady jde o záměnu odpovědností.
Já z Vašeho textu nevyčetl, moje chyba, že máte na mysli individuální odpovědnost konkrétního jednotlivce. Ono "mi" jsem četl jako veřejného anonyma a tu odpovědnost jsem chápal také jako veřejnou.
Jinak mi totiž nedával ten důraz na dobrovolnickou prci smysl. To, jestli netřou lidé, kteří pracují pro mě (či se mnou) bídu s nouzí, mě přeci musí zajímat, ať už jsou za to placeni či nikoli.