Petruška Šustrová se ve svém nejnovějším Posledním slovu v Lidových novinách rozčilovala nad tím, že ji nedávno dvakrát po sobě pozvali do Českého rozhlasu, aby hovořila k tématu, kterému snad i rozumí, ale když se jich zeptala, zda jí za to zaplatí, řekli jí, že na to nejsou peníze: „To je mi teda mediální politika! Což o mne, já přijdu, mám to pár kroků a občas se musím ze židle od počítače zvednout, abych k ní nepřirostla, ale co kdybych bydlela třeba na Jižním Městě? Chtělo by se mi jet desítky minut do rozhlasu a pak zas desítky minut zpátky?

Nedala bych přednost obyčejné procházce a okukování postupu jara? Celkem chápu, proč média neplatí za vystoupení politikům: ti mají v popisu práce propagaci svých myšlenek. Ale já nejsem a nechci být politik, a abych mohla o něčem mluvit, musím to znát. Copak si Český rozhlas myslí, že takové vědomosti nejsou kapitál a že takové vystoupení není práce? Myslí si snad, že novináři tolik touží vystupovat v jiných médiích? A hlavně — copak si myslí, že až začnou ta neplacená vystoupení odmítat, naplní vysílání redaktoři sami? Ano?“

Když jsem to četl poprvé, trochu mě pobouřila představa, že by tržní vztahy měly takto prostupovat do dalších a dalších oblastí a časem by už nikdo nic neudělal zadarmo. Za všechno by se zkrátka muselo platit a organizovat něco z pouhého přesvědčení a entuziasmu s minimem prostředků by už nešlo. Jak ale nad celou situací přemýšlím, začínám Petrušku Šustrovou chápat.

Žijeme ve společnosti, která je tržními vztahy prosáklá a kde se na člověka ze všech stran křičí: „Jen plať!, jen plať!“ A pak vám druzí za vaši práci nic nedají. Člověka více citlivého to může přivést k otázkám, zda jeho práce není nějaká méněcenná oproti té, za kterou se platí. A zda to nevypovídá o jeho neschopnosti, pokud vykonává práci, která nestojí za odměnu. Co si s takovou situací počít? Je třeba striktně dodržovat princip, že za každou práci se má dostat zaplaceno? Tak to asi nemyslí ani sama Petruška Šustrová.

↗

Žijeme ve společnosti, která je tržními vztahy prosáklá a kde se na člověka ze všech stran křičí: „Jen plať!, jen plať!“ Foto Richard Radim, Mediafax

Kdyby to tak bylo, spousta důležitých a cenných věcí by v dnešní době nevznikla, protože si na sebe nevydělá. Ztráta, ke které by to vedlo, by však byla ještě mnohem větší. Přišlo by mi zvláštní, kdyby například studentské spolky měly platit hosty, které zvou na debaty, jež pořádají. Pokud má nějaký subjekt status nevýdělečného spolku a studenti v něm zadarmo vyvíjejí určitou činnost, bylo by hloupé po nich chtít za svou účast zaplatit.

Pokud by se touto cestou šlo, vyústilo by to v tlak na to, aby se činnost spolku zprofesionalizovala - když už by studenti museli shánět peníze na hosty, chtěli by dostat zaplaceno i oni, výsledkem by tak nakonec mohlo být i to, že by spolek změnil svůj charakter a pro studenty se stal zaměstnáním. Vytratil by se tak důležitý prvek studentské kultury (a potažmo občanské společnosti jako takové), kdy existují aktivity, ve kterých fungují i jiné motivace než ta finanční.

Český rozhlas je ale jiný případ. Pokud má peníze na to, aby platil Ochrannému svazu autorskému (OSE) za každou písničku, kterou pustí, proč by měli přijít zkrátka lidé, kteří zaplňují vysílací čas mluveným slovem? To je jistá disproporce, ze které plyne, že nejde o nedostatek peněz, ale o otázku priorit. Respektive jde o to, že placení OSE se vyhnout nelze, kdežto lidé jako Petruška Šustrová zatím na to, aby se jim platilo, dostatečně netlačí.

Samozřejmě každý může některé své aktivity dělat zadarmo přesně z toho důvodu, že si uvědomuje, že kdyby přešly na tržní bázi, tak by pravděpodobně zanikly. Na druhou stranu provozovat nějaký projekt založený z větší části na dobrovolné práci vyžaduje zvláštní odpovědnost. Nikdy není možné k dobrovolné práci druhých přistupovat jako k něčemu samozřejmému. Také je třeba věnovat nemalou péči tomu, zda lidé, kteří mi věnují svůj čas, vedle toho netřou bídu s nouzí. I kdybych na tom byl sám špatně a také pracoval zadarmo, stejně mě to nezbavuje oné zvláštní odpovědnosti.

Vedle toho je také důležité být transparentní ve svých motivacích. Pokud je například v základech nějakého občanského sdružení myšlenka boje za práva menšin a díky tomu se v něm někteří lidé zadarmo angažují, je jejich zneužitím, pokud si představitelé tohoto sdružení z něho systematicky a vědomě vytvářejí výtah k politické kariéře, resp. pokud jim přestane jít o práva menšin a sdružení se pro ně v první řadě stane pouhým prostředkem, jak dosáhnout jiného cíle.

Pokud někdy budeme žít ve společnosti, ve které každý bude dostávat něco ve stylu všeobecného základního příjmu, celá otázka práce zadarmo pravděpodobně nabude jiného významu. Zřejmě by jí přibylo, protože by si ji lidé mohli dovolit více než nyní. V případě, že by všichni měli zajištěný příjem, který by stačil na jejich skromné přežití, možná by byla i větší tolerance k tomu, když si Český rozhlas pozve někoho, aby jeho posluchačům povídal něco zajímavého, a nic mu za to nezaplatí.