Tématem roku 2010 je zadluženost. Osud Řecka byl rozebírán ve všech světových médiích a můžeme se dohadovat o tom, nakolik ovlivnil to, že evropské země dnes sází na úspornou politiku. Bezpochyby však silně ovlivnil českou politickou scénu, neboť pravice udělala ze zadluženosti téma voleb a dalo by se říci i volební trhák. Dnes je předčasné odhadovat, kam tato situace povede, jaká politická opatření z ní vzejdou a jaké budou jejich důsledky.

Co v této diskuzi postrádám, je otázka po tom, co jsou peníze. Možná si řeknete: „To přece každý ví.“ Domnívám se však, že opak je pravdou. Osmdesát procent lidí má velmi vágní představu o tom, co dnešní peníze ve skutečnosti jsou, jak vznikají, kdo je vydává, čím je omezeno jejich celkové množství atd.

V první polovině dvacátého století začal zaměstnávat ekonomy spor o podstatu peněz. Původně šlo o spor mezi tzv. metalisty a nominalisty, později pokračoval v drobně pozměněné podobě jako spor mezi zastánci teorie exogenních a endogenních peněz. Metalisté tvrdili, že podstatou peněz je drahý kov, který představuje komoditu vybranou trhem jako nástroj směny. Nominalisté tvrdili, že peníze jsou pouhým symbolem — účetním zápisem a metalistům vyčítali, že zaměňují historický původ peněz za jejich podstatu.

Teorie exogenních peněz navazuje na metalistickou koncepci, jde zde ovšem o to, že peníze jsou chápány jako vnější faktor v ekonomice. Jejich množství je dáno mimo trh — množstvím drahého kovu, nebo později emisí centrální banky. Podle této teorie jsou peníze neutrální, tj. neovlivňují transakce na trhu, pouze je usnadňují. Zastánci endogenní teorie tvrdí, že peníze vznikají v ekonomice a mají vliv na fungování ekonomiky.

Tento zdánlivě odtažitý velmi abstraktní a téměř metafyzický spor měl dopad na to, jaké ekonomické modely byly používány pro popis reálné ekonomiky, přičemž tyto modely zákonitě určovaly doporučení ekonomů, a tím ovlivňovaly praktickou politiku.

Dnes už se peníze od zlata zcela odpoutaly, a mělo by být proto snazší nahlédnout, že jsou skutečně pouhým symbolem a účetním zápisem. I představa ztotožňující peníze s bankovkami či mincemi centrální banky je poněkud zavádějící, byť se opírá o běžnou zkušenost každého z nás.

Podívejme se tedy na to, jaký je podle odborníků na bankovnictví skutečný způsob vzniku peněz. Ekonom a expert České národní banky Josef Jílek ho popisuje v knize „Peníze a měnová politika“ takto:

„Mnoho lidí na otázku tvorby a zániku peněz odpoví ve smyslu, že peníze vznikají v centrální bance. Je tomu tak? Nikoliv. Ve skutečnosti peníze vznikají a zanikají v obchodních bankách a v jim na roveň postavených institucích (například v družstevních záložnách), a to jako účetní peníze. Teprve poté, co vzniknou účetní peníze, je možné je vyměnit za oběživo.“

Jak je to myšleno? O něco dále vyjmenovává Jílek pět způsobů, jakými k tvorbě peněz dochází. Peníze vznikají: 1) poskytováním úvěrů bankami nebankovním jednotkám, 2) úročením vkladů nebankovních jednotek, 3) koupí majetku a služeb bankami od nebankovních jednotek, 4) výplatou platů a odměn zaměstnancům bank, 5) výplatou dividend akcionářům. Největší objem peněz vzniká poskytováním úvěrů. K tomu Josef Jílek dodává:

„Obchodní banky skutečně generují peníze z ničeho, obrazně řečeno ,ze vzduchu'. Centrální banka se pouze snaží ovlivnit tvorbu (a zánik) peněz v obchodních bankách. Na víc nemá.“

Z toho, co bylo řečeno, jednoznačně vyplývá, že tradiční představa tzv. exogenních peněz, kdy jejich množství v ekonomice je dáno z vnějšku (množstvím zlata, nebo emisí centrální banky), je chybná. Jelikož však je tato představa nejbližší naší každodenní zkušenosti, zastává ji alespoň implicitně většina lidí.

Nyní se pokusme ukázat, jaký má taková mylná představa vliv na naše ekonomické myšlení.

Laické názory na ekonomii, do nichž spadají i názory většiny novinářů, jsou směsicí pouček liberální (klasické) školy a keynesiánství. Málokdo si všimne, že mediálně hlásané ekonomické pravdy si často odporují, a mnozí lidé vůbec netuší, že ekonomická věda je ve skutečnosti hluboce rozdělená.

Právě pro liberální školu je charakteristické, že se nadále orientuje na exogenní teorii peněz. Nikoliv snad explicitně, liberálové v podstatě chápou, jakým způsobem v našem světě peníze fungují. Problém je v něčem jiném. Když se s nimi dostanete do delší diskuze, tak přiznají, že dnes peníze vznikají jako dluh v bankách, ale vnímají to jako jakýsi podvod. Tak by to podle nich nemělo být. Ideálem mnoha liberálů je proto návrat k penězům krytým zlatem, nebo obecněji ke komoditní měně.

Problém je, že ač chápou, jak to je, jejich modely jsou naproti postaveny na představě, jak by to mělo být. Stále například mluví o tom, že banky jsou zprostředkovateli půjček mezi střadateli a investory, ač ve skutečnosti výše poskytnutých úvěrů vůbec nezávisí na množství vkladů a obecně vklad není podmínkou pro následné poskytnutí úvěru. Zcela mylně tvrdí, že čím více peněz si půjčí stát, tím méně jich zbude pro soukromé investory, apod. Bohužel z toho, co by mělo být, nelze usuzovat na to, co je, a z toho, co je, nelze usuzovat na to, co by mělo být, jak upozorňoval již v sedmnáctém století David Hume.

Představa exogenních peněz je bohužel hluboce zakořeněná jednak ve zkušenostním myšlení většiny občanů, jednak je implicitně přítomná v ekonomických teoriích klasické čili liberální školy. Z této liberální teorie mimoto vychází politická doktrína neoliberalismu, která je určující pro ideologii současné pravice. Sečteno podtrženo: Ignorování podstaty peněz je v současném ekonomickém myšlení velmi rozšířeno a představuje obrovský problém.

Zeptáme-li se, kolik chybných ekonomických implikací vyplývá z uvedené mylné představy, nebude na to snadné odpovědět. Netroufl bych si sám takovou odpověď nabídnout. Domnívám se však, že je to stěžejní otázka pro to, abychom dokázali vyřešit současné finanční problémy.

Namátkově lze ilustrovat tento problém na několika otázkách: Pokud drtivá většina peněz vzniká jako úvěr a zaniká splacením úvěru, co se stane, když se začne snižovat zadlužení státu, firem i domácností? Zjevně bude v ekonomice stále méně peněz. Domýšlíme, jaké to bude mít důsledky? Znovu a znovu se opakuje, že si prý žijeme na dluh. Jak je možné žít bez dluhu v systému, kde bez poskytnutí úvěru peníze málem ani nemohou vzniknout?

Bez zodpovězení těchto otázek lze sotva nalézt skutečné řešení finanční krize. Pokud chceme řešit krizi bez těchto odpovědí, počínáme si jako člověk, který sice přemaluje flekatý strop, ale nevšimne si, že do něj zatéká děravou střechou.