V roce 1890 vypukla v Argentině závažná hospodářská krize v důsledku toho, že vláda svázala svou měnu pevně se zlatem a způsobila tak náhlý pokles v množství oběživa. K tomuto rozhodnutí ji přiměly britské banky pod vedením Rotchildů, které si po dřívějších zkušenostech s Argentinou kladly toto opatření jako podmínku pro poskytnutí dalších půjček.

Mimochodem 101 let poté, v roce 1991, vypukla v Argentině opět závažná hospodářská krize, tentokrát v důsledku toho, že Mezinárodní měnový fond přiměl Argentinu, aby svou měnu svázala s dolarem. U nás se o tomto případu moc nemluvilo, nicméně nabízí se otázka, jestli experti MMF skutečně pomáhají krizí postiženým zemím, jak se obvykle tvrdí v hlavních médiích, nebo jen hájí zájmy věřitele. Argentina vyvodila ze svých zkušeností to poučení, že z MMF vystoupila.

Vraťme se však do roku 1890. Tehdy působil v Buenos Aires osmadvacetiletý německý obchodník Silvio Gesell, od jehož narození uplyne letos 17. března právě 150 let. Výkyvy argentinské ekonomiky ho donutily, aby v zájmu vlastního obchodu přemýšlel o vlivu finančního faktoru na reálnou ekonomiku. Nabyl přesvědčení, že odbyt na trhu souvisí více než z kvalitou či cenou prodávaného zboží s cenou peněz na finančním trhu. Jinými slovy řečeno: odbyt výrobků na trhu je ovlivněn úrokovými mírami.

Gesell došel k závěru, že hlavní příčiny ekonomické krize tkví ve váznutí peněžního oběhu. (Tímto svým postřehem předjímal některé z hlavních myšlenek pozdějšího monetarismu.) Váznutí oběhu peněz při tom podle něj úzce souvisí s úrokem. Peníze oproti většině ostatního zboží mohou být zadrženy bez jakýchkoliv nákladů. Zatímco např. obchodník se zeleninou musí platit skladovací prostor a zbavit se svého zboží dříve, než se začne kazit, majitel peněz na rozdíl od něj nemusí s jejich výdejem spěchat. Proto peníze, pokud se mají dostat do oběhu, musí být obslouženy úrokem. Pokud však chybí dostatek příležitostí k zúročení peněz, pak si je jejich majitelé raději ponechají a chod ekonomiky se zákonitě zpomalí.

Gesell šel ve své interpretaci ještě dál. Byl přesvědčen, že peněžní úrok představuje samu podstatu kapitalismu. Kriticky se proto vyjadřoval na adresu Karla Marxe, který podle něj podstatu kapitalismu nepochopil, když vysvětloval převahu kapitalistů nad proletariátem skrze vlastnictví továren, strojů, budov apod. Gesell ovšem říká, že pokud by každý dělník používal při práci své vlastní výrobní prostředky, neohrozilo by to představitele kapitálu ani v nejmenším.

Kapitálem par excellence jsou totiž podle Gesella peníze. I samostatný výrobce se skrze potřebu podnikatelského úvěru stává objektem vykořisťování ze strany finančního kapitálu. Reálný kapitál - jako např. budovy, domy, byty, stroje - není podle Gesella primárním kapitálem. Například zisky z pronájmu budov totiž přímo souvisí s úroky, přičemž výše nájmu (resp. jeho nadhotnota - zisk nad rámec nákladů) je ve skutečnosti odvozena z úrokové míry. Můžeme si to představit na jednoduchém příkladu: Pokud by významně klesly úroky, klesly by i pravidelné hypotéční splátky z nemovitostí. Tím pádem by zákonitě musely klesnout i nájmy, neboť nájemci by si jinak mohli raději vzít vlastní hypotéku, než platit drahé nájemné. Gesell to interpretuje tak, že peněžní kapitál bere všechny ostatní druhy kapitálu pod svou ochranu a brání skrze úrokové míry jeho zmnožení. Pokud by úrok padl, skončil by záhy i nedostatek domů, bytů apod., neboť by bylo snadné postavit vedle každého domu dům další.

Gesellovy myšlenky jsou z hlediska mainstreamové ekonomie nepochybně kontroverzní. Na tom nic nemění ani skutečnost, že John Maynard Keynes jeho přínos svého času ocenil slovy, že budoucnost se bude učit spíše od Gesella než od Marxe. Zvláště liberální ekonomové mají vůči jeho interpretaci úroků řadu námitek. Věnujme se však raději dalším Gesellovým myšlenkám. Liberální výklad peněz a úroků jsou každému snadno dostupné a kdo chce, nechť si sám udělá obrázek, která ekonomická koncepce se mu jeví realističtější.

Z díla Silvio Gesella je určitě nejznámější jeho návrh peněžní reformy, s nímž přichází poprvé roku 1891. Navrhuje zavést za účelem odstranění úroku tzv. „rezivějící" peníze, které by časem ztrácely svou hodnotu, pokud je jejich majitel včas neutratí. Tím má být odstraněna převaha peněz nad zbožím. V praxi to může fungovat např. tak, že na konci každého měsíce musí majitel prodloužit platnost svých bankovek nalepením kolku v ceně 1 % z nominální hodnoty bankovky. Lidé se pak budou peníze snažit včas utratit, nebo je raději bezúročně půjčí, než by platili peníze za kolky.

Tato idea přivodila v Gesellově životě obrat. Začal se vedle své obchodnické profese věnovat samostudiu ekonomie, filosofie a dalších věd. Snažil se svůj reformní návrh dále rozpracovat, promyslet a vytvořit k němu odpovídající ekonomickou teorii. Mnoho úsilí věnoval psaní a propagaci svých myšlenek, nejprve v Argentině a později v Německu. Zemřel 11. března 1930.

Za zmínku stojí, že v roce 1918 na konci první světové války Silvio Gesell varoval, že pokud nedojde k zásadní reformě finančního systému, pak nás nejpozději do 25 let čeká další neméně hrozná válka. Když pak vypukla Velká hospodářská krize, inspirovali se některé místní komunity a někteří podnikatelé jeho myšlenkou "rezivějících" peněz. Stalo se tak v Německu, v Rakousku a v USA.

Nejznámější je případ rakouského města Wörgl. Zdejší slibný experiment, díky němuž se podařilo oživit místní ekonomiku a výrazně snížit lokální nezaměstnanost, skončil zákazem rakouské centrální banky a soudním sporem, který wörgelští prohráli.

Zákazem vyšších míst skončily také zmíněné experimenty v Německu a v USA. Nepomohlo ani to, že největší americký ekonom té doby Irving Fisher prohlásil, že „správná aplikace kolkovaných bankovek by vyřešila Velkou hospodářkou krizi za tři týdny.“ Podobnými zákazy skončily i připravované pokusy ve Švýcarsku, ve Francii a v Československu. V 50. letech se objevila snaha o zavedení „rezivějících“ peněz na komunální úrovni znovu ve Francii, ale tento projekt rovněž skončil zákazem ze strany státu.

Po několik desetiletí se pak zdálo, že o myšlenku kolkovaných peněz není v západní společnosti příliš zájem. V Německu sice působila od roku 1950 politická strana s geselliánským programem, ale její volební výsledky se pohybovaly kolem 0,1 %. 

V posledních letech se však stalo něco zvláštního. V roce 2001 se opět několik nadšenců pokusilo zavést v německých Brémách místní měnu podle Gesellova principu. V této době již byla celková politická situace vůči podobným experimentům příznivější. Již dvacet let před tím vznikaly různé místní měny v řadě zemí. V anglosaském světě to byl zejména systém LETS. Postoj centrálních bank a vlád se stal v této době shovívavější. Ukázalo se totiž, že tyto svépomocné aktivity pomáhají řešit sociální problémy v lokalitách postižených hospodářským útlumem.

Za posledních deset let vznikla na území Německa řada regionálních měn, přičemž přes dvacet z nich obsahuje tzv. cirkulační poplatek podle Gesellova návrhu. V němčině jsou tyto peníze označovány pojmem das umlaufgesicherte Geld, tj. peníze se zajištěným/pojištěným oběhem. Nejznámější z těchto měn je bavorský chiemgauer, který je mezi dnes fungujícími kolkovanými penězi druhý nejstarší. Byl založen roku 2002. Kolek se zde platí čtvrtletně a to ve výši 2 % z nominální hodnoty bankovky, ročně tak peníze ztrácí 8 % ze své hodnoty. Chiemgauery jsou kryté eurem a směňují se v poměru 1:1.

Jedna z obvyklých liberálních námitek vůči kolkovaným penězům je ta, že jde o sociální inženýrství. Americký liberální ekonom Henry Hazlitt označil Gesella za „pomatence" a tvrdil, že takové peníze může lidem vnutit jedině silná vláda proti jejich vůli. Zkušenost nám však ukazuje, že opak je pravdou. Lidé tyto peníze přijímají dobrovolně. Ve třicátých letech to byly naopak vlády, které jim tyto peníze proti jejich vůli zakazovaly.

Samozřejmě „rezivějící" peníze nejsou příliš vhodné ke spoření. Podle ekonomů mají peníze tři zásadní funkce - prostředek směny, zúčtovací jednotka a uchovatel hodnot. Existuje názor, že první a třetí funkce jsou tak trochu v rozporu. Funkci prostředku směny plní kolkované peníze jistě lépe než běžné peníze, o to hůře pak zákonitě plní roli uchovatele hodnot. Jejich pozitiva by nás však mohla přimět k zamyšlení. Vybízejí přinejmenším k otázce, jestli tradiční pohled na peníze a jejich roli v ekonomice není poněkud omezený.