Peníze proti kapitalismu

Adam Votruba

U příležitosti výročí sto padesáti let od narození Silvio Gesella připomíná autor jeho život a hlavní myšlenky.

V roce 1890 vypukla v Argentině závažná hospodářská krize v důsledku toho, že vláda svázala svou měnu pevně se zlatem a způsobila tak náhlý pokles v množství oběživa. K tomuto rozhodnutí ji přiměly britské banky pod vedením Rotchildů, které si po dřívějších zkušenostech s Argentinou kladly toto opatření jako podmínku pro poskytnutí dalších půjček.

Mimochodem 101 let poté, v roce 1991, vypukla v Argentině opět závažná hospodářská krize, tentokrát v důsledku toho, že Mezinárodní měnový fond přiměl Argentinu, aby svou měnu svázala s dolarem. U nás se o tomto případu moc nemluvilo, nicméně nabízí se otázka, jestli experti MMF skutečně pomáhají krizí postiženým zemím, jak se obvykle tvrdí v hlavních médiích, nebo jen hájí zájmy věřitele. Argentina vyvodila ze svých zkušeností to poučení, že z MMF vystoupila.

Vraťme se však do roku 1890. Tehdy působil v Buenos Aires osmadvacetiletý německý obchodník Silvio Gesell, od jehož narození uplyne letos 17. března právě 150 let. Výkyvy argentinské ekonomiky ho donutily, aby v zájmu vlastního obchodu přemýšlel o vlivu finančního faktoru na reálnou ekonomiku. Nabyl přesvědčení, že odbyt na trhu souvisí více než z kvalitou či cenou prodávaného zboží s cenou peněz na finančním trhu. Jinými slovy řečeno: odbyt výrobků na trhu je ovlivněn úrokovými mírami.

Gesell došel k závěru, že hlavní příčiny ekonomické krize tkví ve váznutí peněžního oběhu. (Tímto svým postřehem předjímal některé z hlavních myšlenek pozdějšího monetarismu.) Váznutí oběhu peněz při tom podle něj úzce souvisí s úrokem. Peníze oproti většině ostatního zboží mohou být zadrženy bez jakýchkoliv nákladů. Zatímco např. obchodník se zeleninou musí platit skladovací prostor a zbavit se svého zboží dříve, než se začne kazit, majitel peněz na rozdíl od něj nemusí s jejich výdejem spěchat. Proto peníze, pokud se mají dostat do oběhu, musí být obslouženy úrokem. Pokud však chybí dostatek příležitostí k zúročení peněz, pak si je jejich majitelé raději ponechají a chod ekonomiky se zákonitě zpomalí.

Gesell šel ve své interpretaci ještě dál. Byl přesvědčen, že peněžní úrok představuje samu podstatu kapitalismu. Kriticky se proto vyjadřoval na adresu Karla Marxe, který podle něj podstatu kapitalismu nepochopil, když vysvětloval převahu kapitalistů nad proletariátem skrze vlastnictví továren, strojů, budov apod. Gesell ovšem říká, že pokud by každý dělník používal při práci své vlastní výrobní prostředky, neohrozilo by to představitele kapitálu ani v nejmenším.

Kapitálem par excellence jsou totiž podle Gesella peníze. I samostatný výrobce se skrze potřebu podnikatelského úvěru stává objektem vykořisťování ze strany finančního kapitálu. Reálný kapitál - jako např. budovy, domy, byty, stroje - není podle Gesella primárním kapitálem. Například zisky z pronájmu budov totiž přímo souvisí s úroky, přičemž výše nájmu (resp. jeho nadhotnota - zisk nad rámec nákladů) je ve skutečnosti odvozena z úrokové míry. Můžeme si to představit na jednoduchém příkladu: Pokud by významně klesly úroky, klesly by i pravidelné hypotéční splátky z nemovitostí. Tím pádem by zákonitě musely klesnout i nájmy, neboť nájemci by si jinak mohli raději vzít vlastní hypotéku, než platit drahé nájemné. Gesell to interpretuje tak, že peněžní kapitál bere všechny ostatní druhy kapitálu pod svou ochranu a brání skrze úrokové míry jeho zmnožení. Pokud by úrok padl, skončil by záhy i nedostatek domů, bytů apod., neboť by bylo snadné postavit vedle každého domu dům další.

Gesellovy myšlenky jsou z hlediska mainstreamové ekonomie nepochybně kontroverzní. Na tom nic nemění ani skutečnost, že John Maynard Keynes jeho přínos svého času ocenil slovy, že budoucnost se bude učit spíše od Gesella než od Marxe. Zvláště liberální ekonomové mají vůči jeho interpretaci úroků řadu námitek. Věnujme se však raději dalším Gesellovým myšlenkám. Liberální výklad peněz a úroků jsou každému snadno dostupné a kdo chce, nechť si sám udělá obrázek, která ekonomická koncepce se mu jeví realističtější.

Z díla Silvio Gesella je určitě nejznámější jeho návrh peněžní reformy, s nímž přichází poprvé roku 1891. Navrhuje zavést za účelem odstranění úroku tzv. „rezivějící" peníze, které by časem ztrácely svou hodnotu, pokud je jejich majitel včas neutratí. Tím má být odstraněna převaha peněz nad zbožím. V praxi to může fungovat např. tak, že na konci každého měsíce musí majitel prodloužit platnost svých bankovek nalepením kolku v ceně 1 % z nominální hodnoty bankovky. Lidé se pak budou peníze snažit včas utratit, nebo je raději bezúročně půjčí, než by platili peníze za kolky.

Tato idea přivodila v Gesellově životě obrat. Začal se vedle své obchodnické profese věnovat samostudiu ekonomie, filosofie a dalších věd. Snažil se svůj reformní návrh dále rozpracovat, promyslet a vytvořit k němu odpovídající ekonomickou teorii. Mnoho úsilí věnoval psaní a propagaci svých myšlenek, nejprve v Argentině a později v Německu. Zemřel 11. března 1930.

Za zmínku stojí, že v roce 1918 na konci první světové války Silvio Gesell varoval, že pokud nedojde k zásadní reformě finančního systému, pak nás nejpozději do 25 let čeká další neméně hrozná válka. Když pak vypukla Velká hospodářská krize, inspirovali se některé místní komunity a někteří podnikatelé jeho myšlenkou "rezivějících" peněz. Stalo se tak v Německu, v Rakousku a v USA.

Nejznámější je případ rakouského města Wörgl. Zdejší slibný experiment, díky němuž se podařilo oživit místní ekonomiku a výrazně snížit lokální nezaměstnanost, skončil zákazem rakouské centrální banky a soudním sporem, který wörgelští prohráli.

Zákazem vyšších míst skončily také zmíněné experimenty v Německu a v USA. Nepomohlo ani to, že největší americký ekonom té doby Irving Fisher prohlásil, že „správná aplikace kolkovaných bankovek by vyřešila Velkou hospodářkou krizi za tři týdny.“ Podobnými zákazy skončily i připravované pokusy ve Švýcarsku, ve Francii a v Československu. V 50. letech se objevila snaha o zavedení „rezivějících“ peněz na komunální úrovni znovu ve Francii, ale tento projekt rovněž skončil zákazem ze strany státu.

Po několik desetiletí se pak zdálo, že o myšlenku kolkovaných peněz není v západní společnosti příliš zájem. V Německu sice působila od roku 1950 politická strana s geselliánským programem, ale její volební výsledky se pohybovaly kolem 0,1 %. 

V posledních letech se však stalo něco zvláštního. V roce 2001 se opět několik nadšenců pokusilo zavést v německých Brémách místní měnu podle Gesellova principu. V této době již byla celková politická situace vůči podobným experimentům příznivější. Již dvacet let před tím vznikaly různé místní měny v řadě zemí. V anglosaském světě to byl zejména systém LETS. Postoj centrálních bank a vlád se stal v této době shovívavější. Ukázalo se totiž, že tyto svépomocné aktivity pomáhají řešit sociální problémy v lokalitách postižených hospodářským útlumem.

Za posledních deset let vznikla na území Německa řada regionálních měn, přičemž přes dvacet z nich obsahuje tzv. cirkulační poplatek podle Gesellova návrhu. V němčině jsou tyto peníze označovány pojmem das umlaufgesicherte Geld, tj. peníze se zajištěným/pojištěným oběhem. Nejznámější z těchto měn je bavorský chiemgauer, který je mezi dnes fungujícími kolkovanými penězi druhý nejstarší. Byl založen roku 2002. Kolek se zde platí čtvrtletně a to ve výši 2 % z nominální hodnoty bankovky, ročně tak peníze ztrácí 8 % ze své hodnoty. Chiemgauery jsou kryté eurem a směňují se v poměru 1:1.

Jedna z obvyklých liberálních námitek vůči kolkovaným penězům je ta, že jde o sociální inženýrství. Americký liberální ekonom Henry Hazlitt označil Gesella za „pomatence" a tvrdil, že takové peníze může lidem vnutit jedině silná vláda proti jejich vůli. Zkušenost nám však ukazuje, že opak je pravdou. Lidé tyto peníze přijímají dobrovolně. Ve třicátých letech to byly naopak vlády, které jim tyto peníze proti jejich vůli zakazovaly.

Samozřejmě „rezivějící" peníze nejsou příliš vhodné ke spoření. Podle ekonomů mají peníze tři zásadní funkce - prostředek směny, zúčtovací jednotka a uchovatel hodnot. Existuje názor, že první a třetí funkce jsou tak trochu v rozporu. Funkci prostředku směny plní kolkované peníze jistě lépe než běžné peníze, o to hůře pak zákonitě plní roli uchovatele hodnot. Jejich pozitiva by nás však mohla přimět k zamyšlení. Vybízejí přinejmenším k otázce, jestli tradiční pohled na peníze a jejich roli v ekonomice není poněkud omezený.

    Diskuse
    JS
    March 15, 2012 v 10.34
    Jak se to liší od inflace?
    S tou myšlenkou souhlasím, myslím, že představa zlatého standardu je zcestná, protože peníze, jak bylo naznačeno v článku, plní dvojí roli -prostředek směny, ale také jako "strategického" zdroje za účelem získání moci (jelikož není přeměněn na reálné zdroje, umožňuje reagovat na chování ostatních). Takže v zlatém standardu by teoreticky měli lidé peníze hromadit, což naruší tu první funkci, jak ostatně potvrzuje i článek.

    Každopádně, jak se tato myšlenka peněz ztrácejících na hodnotě liší od udržování určité nízké míry inflace? A i přesto, že ji máme (a libertariánům se to nelíbí), snížení významu finančních institucí to moc nepomáhá. Přijde mi totiž, že jednak adaptují ostatní parametry (jako úrokové míry), a také, že je těžké poznat, co vlastně peníze jsou, takže to nejspiš nebude až tak snadné, jak říká Gessell. Vždycky bude existovat komodita, která "stárne" nejméně, a ta bude plnit tu druhou roli.

    Konečně, řeči o sociálním inženýrství jsou nesmyslné, celý kapitalismus je sociální inženýrství sám o sobě, začíná to už omezeným ručením.
    MT
    March 15, 2012 v 15.02

    Gessel byl Keynesovým miláčkem - a hlavní osobou v Keynesově "podsvětí kacířů", což byli keynesovští Janové Křtitelé, kteří se stavěli skepticky k Sayovu zákonu.

    Bez ohledu na Keynesovu větu, kterou Votrubův článek obsahuje (o tom, kde se bude svět více učit), členem "podsvětí kacířů" (Keynesových předchůdců-oblíbenců) byl i Marx sám (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, české vydání z roku 1963, kolem str. 67).

    Pan Samohýl píse:
    "Každopádně, jak se tato myšlenka peněz ztrácejících na hodnotě liší od udržování určité nízké míry inflace?"

    To je nepochopení - a nejen to : situace je přesně opačná.
    Rezivějící peníze, které ztrácejí na hodnotě a stávají se (třebaže pouhé známky) podobnými těm všem statkům, které se časem opotřebovávají, přicházejí o hodnotu, kterou reprezentuje příslušná známka - není to tak, že by například takto upravená koruna měla menší a menší kupní sílu, že by bylo víc a víc korun, aby se koupil stejný bochník chleba.

    Ten bochník bude stát stejný počet rezivějících "braktátových" korun - ale VÁM jak půjde čas v peněžence trochu kupní síly ubyde.
    Měl jste tam určitý počet jednotek kupní síly - a ubylo jich ...


    MN
    March 15, 2012 v 17.05
    Souhlasím s Gesellem
    Naposledy se podobná myšlenka objevila před několika lety ve Velké Británii (pokud se nepletu), a sice myšlenka záporného úroku. Je to vlastně v duchu současného snižování úrokové míry. Je to logické, peníze ve své základní směnné funkci se chovají jako poukázky na odběr vyrobeného zboží nebo služeb a pokud nejsou použity, musí vzniknout krize. Poukázky všeobecně mají vždy omezenou dobu platnosti. Dokonce si myslím, že právě různé hypotéky a úvěry z natisknutých peněz kompenzovaly v ekonomice ty nevyužité nashromážděné peníze. S tím už je ale konec, takže buď progresivní daně nebo rezivějící peníze.
    MT
    March 16, 2012 v 8.08

    Nějaký přirozený socialismus je schopen učinit obecnějším řešení, které systém založený na dominaci soukromého vlastnictví používá obtížně:

    Je-li typickým subjektem soukromý vlastník peněz, může tento poskytnout úvěr - ale za kladný úrok.

    Za sebemenší (podle situace na trhu) - ale za úrok.

    Pokud by úvěr poskytovala příslušná dcera (nad)národní emisní banky, tak společnost jako půjčovatel nemusí dosahovat na úrok - výnosem pro ní bude přírůstek případných daňových výnosů, který vznikl proto, že byl úvěr poskytnut.

    Dokonce může část tohoto výnosu připadnout jako bonus výrobci, kterému byl poskytnut úvěr - takže záporný úrok se stává možným, kdežto ve společnosti složené jen ze soukromých subjektů, které mají své privátní "žoky peněz na půjčení", by šlo o altruismus, který by ekonomicky byl nesmyslem ...

    JS
    March 16, 2012 v 9.32
    Pane Tejkle,

    pořád nevidím, kde je ten rozdíl. To že mi po čase v peněžence zbyde reálně méně platí přece i pro inflaci.

    Uznávám, že tam jistý rozdíl je, ale jinde - v tom co se počítá v čase nominálně. Jako třeba dluh. Pokud by se dluh udával v rezavějících penězích dnes, pak by časem zanikl. Ale to by pak nikdo nepůjčoval; a pokud chcete zakázat půjčky (což je asi nereálné), pak to můžete udělat rovnou, nemusíte mít rezavějící peníze. Ovšem nejspíš by věřitelé požadovali platbu v penězích v okamžiku platby, a to by bylo oproti inflaci naopak pro ně lepší, protože by reálná hodnota dluhu zůstala stejná, kdežto inflace snižuje reálnou hodnotu dluhu, nikoli nominální (proto je dluhová deflace tak nebezpečná).

    A také, nezodpověděl jste mojí druhou námitku. Vždy bude existovat nějaká komodita, která má vlastnosti penězům blízké. Například zlato. To je nejspíš už i dnes výhodnější držet než inflaci podléhající peníze. Otázka je, jak rezivějící peníze toto změní. Podle mě nijak.
    Pane Samohýle, to co "reziví", přece není ta měna (třeba koruna česká), ale peníze jako fyzické platidlo.
    AV
    March 16, 2012 v 12.09
    K otázce rozdílu oproti inflaci
    Otázka, kterou položil pan Samohýl, je určitě důležitá a není triviální. Inflace do jisté míry může hrát podobnou roli, ale ne zcela. Já vidím hlavní rozdíly dva:
    1) Ztráta hodnoty je u "kazících se" peněz předvídatelná. Nesnižuje se kupní síla jednotky. Nestane se Vám proto, že soupnou díky inflaci ceny a Váš plat zůstane nominálně stejný.
    2) Inflace neřeší neustálý kumulativní růst nominálního dluhu. Banky dodávají do ekonomiky peníze a požadují je zpět s úroky, čímž se do ekonomiky vždy dostává o něco více dluhů než peněz. Kromě toho banky si dlouhodobě dokáží zajistit kladné reálné úrokové míry i při inflaci, údajně jsou dlouhodobě kolem 2 %. (Navíc z hlediska Gesellovy teorie by byla potřeba inflace od 5 % ročně a centrální banky od 90. let cílily na 2,5 %.)

    Pochopitelně snaha schraňovat bohatství v nějaké komoditě se tím neodstraní. Koneckonců bohatí lidé se vždy věnují nákupu zlata a uměleckých děl, protože jejich cena v čase většinou stoupá. Někteří Gesellovi následovníci, jako např. Bernard Lietaer, dokonce navrhují, aby existovala speciální měna pro tento účel vedle "kazících se" peněz, které by sloužily především jako prostředek směny. To by nemělo být na škodu, právě naopak.
    JS
    March 16, 2012 v 20.38
    Díky za odpověď. Já bych k tomu řekl toto:

    1. To o tom nesnižování kupní ceny ovšem platí jen tehdy, pokud je inflace daná tím, co se rezavějící peníze snaží odstranit (ať je to cokoli a jejich úspěch jakýkoli). Ovšem existuje nepochybně vícero teorií o inflaci (a dost možná dokonce má inflace vícero příčin), například jedna z nich říká, že to je snaha výrobců zvýšit si zisk, na kterou pak reagují zaměstnanci a tak dále. Takže třeba tuhle příčinu to neodstraní. Jen to přidává další problém, kterému musíte čelit.

    2. To není úplně přesné. Pokud existuje hospodářský růst, banky mohou mít úroky a přesto se dluhy nekumulují. Pokud hospodářský růst (nebo spíše potenciál k němu) není, pak za normálních okolností banky nepůjčují, protože by přišly o peníze (současná situace je trochu jiná, protože jde o bublinu - více o tom píše a modeluje Steve Keen, který tomu, jak fungují peníze rozumí v současnosti asi ze všech nejlépe). Každopádně, pokud si banky dokáží poradit s inflací, nepochybně si dokáží poradit i s rezivěním. Ale především, můžou požadovat splátku v penězích vydaných od data splátky, a tím vlastně dostanou nominálně totéž (a tedy reálně totéž, což je pro ně lepší než inflace).

    Fakt se mi zdá, že chcete fakticky zakázat půjčky, ale ten mechanismus, jakým to chcete dělat, je zbytečně komplikovaný.

    Na druhou stranu, vůbec by mi nevadilo, kdyby stát vydával nové peníze jako všeobecný základní příjem s fixní platností (nejen rezivěním), a tím podporoval poptávku a tak produkci. To bych si dokázal představit jako dobrou alternativu k bankovnímu systému (tvorby peněz).
    MT
    March 17, 2012 v 10.47

    Propojit radikální (z)rezivění se starým, levicově-liberálním a trh nepokřivujícím všeobecným základním příjmem všeobecný, je elegantně jednoduché doslova geniální řešení ...
    SH
    March 20, 2012 v 6.28
    Všechno špatně.
    Opuštění zlatého standardu dalo vznik regulaci trhu peněz a tím vytvořilo základ nekonečného „Růstu růstu“, což je scestný vývoj lidské civilizace. Zeměkoule není nekonečná, jako jsou nyní „nekonečné“ peníze. Pro udržitelnost lidské civilizace je nutné vymyslet jiný mechanismus.
    MT
    March 20, 2012 v 8.24

    Bankovky cedulových bank nebyly úplně kryty zlatem asi nikdy.

    Kolem roku 1900 to bylo v Německu tak, že tehdejší říšská vilémovská marka byla kryta zlatem z jedné třetiny - a ze dvou třetin krátkodobými, nejvýše tříměsíčními a "dobrými" směnkami (eskont) - a zřejmě i lombardními zápůjčkami, to v případě Německa nevím jistě ...

    Vývoj nakonec vyústil v ty naše dnešní fiat peníze nekryté už ničím, resp. důvěrou v naše státy obecně ...

    + Další komentáře