Narazil jsem ve své knihovně na drobnou knížku, kterou už jsem dlouho neměl v ruce, a začetl jsem se do jednoho eseje: „Žijeme v moderním světě. Tento moderní svět vnutil lidstvu tak dokonale a absolutně nové podmínky, že vše, čemu nás naučili předchozí generace, je nám k ničemu… Poprvé v historii světa byly duchovní síly jako celek i všechny materiální síly jako celek zároveň a jedním pohybem a tímtéž pohybem donuceny k ústupu… Poprvé v historii vládnou peníze bez omezení a bez kontroly... Nástroj se stal účelem a předmětem a světem… Všechny ostatní světy na rozdíl od moderního světa byly světy nějakého druhu spirituality. Pouze moderní svět, protože je světem peněz, je světem totálního a absolutního hmotařství.“

Finanční kapitalismus a komodifikaci všeho, proměnu všeho na zboží, dnes kritizuje kdekdo, ale dávat tuto kritiku do souvislosti se spiritualitou není obvyklé a o moderní době se už taky nemluví, už se moc nemluví ani o postmoderní době a vlastně nevíme, v jaké době to žijeme. Ale nevadí, citovaný text do ní stejně nepatří. Je víc než sto let starý a napsal ho pozoruhodný autor, Charles Péguy. Patřil k onomu poměrně vzácnému druhu myslitelů, kteří v sobě spojují vášnivé socialistické přesvědčení a hlubokou náboženskou víru, která zpravidla neznamená lásku k církevní instituci. Péguy se přátelil s Rollandem i s Jaurésem, podpořil Zolův boj v Dreyfusově aféře a psal. Byl literárně velmi plodný a vlivný. Jeho spisovatelskou i životní dráhu ukončila za První světové války zásahem do čela nepřátelská kulka. I světová válka byla typickým plodem moderního světa.

Zároveň s vítězným postupem kapitalismu se křesťanské církve zabydlovaly v novém prostředí a opouštěly balast, který bránil úspěšnému soužití. Takovým balastem byly i radikální ekonomické názory Bible. Lutherův boj proti bankéřům a braní úroků byl už jen ztracenou bitvou minulé války. Křesťanské církve rády a často kritizovaly a kritizují (post)moderní svět za jeho bezbožnost, materialismus a svévolnost a obvykle se z morálních pozic zajímají o oběti nouze a kritizují výstřelky chamtivosti. Navrhují i celospolečenská řešení — jak jsou formulována v katolické sociální nauce nebo, žel Bohu, jak je realizoval fašismus. Ale radikální, ke kořenům jdoucí, z kořenů spirituality vycházející odpověď na otázku po spravedlivé společnosti, kterou hledal Péguy, nabízejí v evropském křesťanstvu i dnes jen nemnozí myslitelé.

Do Evropy přesto začíná pronikat myšlení a praxe, v kterých je propojení spirituality a otázky peněz řešeno zásadním a velmi odlišným způsobem, než je v kraji zvykem. Už po tři roky nabízí univerzita ve Štrasburku diplom v oboru islámského finančnictví. Studium je určeno především pro bankéře a finanční experty a je o ně zájem. Studují muslimové i ti ostatní. V Evropě sídlí už i banky, které se řídí muslimským právem šaríja. Odpověď na otázku, proč se takový zájem objevuje zrovna teď, je jednoduchá. Muslimské bankovnictví přečkalo dosavadní finanční krize ve zdraví. Protože stojí na Koránu.

Druhá súra ve verši 275 zakazuje braní úroků a islámské finančnictví se tím dodnes řídí. Stejně jako úroky jsou nepřípustné i finanční spekulace. Vychází se přitom z přesvědčení, že penězi se nemají vydělávat peníze. Obchod musí mít vždy reálný základ ve zboží nebo službách. Zisku lze také dosáhnout obchodem s nemovitostmi. Půjčka zakládá pro banku právo na podíl na budoucím zisku, ale stejně tak banka společně nese riziko. Islámské banky se řídí i dalšími omezením: neinvestují do obchodu s alkoholem a vepřovým masem, které Korán zapovídá, ale nefinancují ani obchod se zbraněmi. Celosvětově tímto způsobem obchoduje kolem 800 bank, které obhospodařují 800 miliard dolarů a objem obchodů i počet bank roste. To může ve finančním světě, kde se hauzíruje biliony, vypadat jako směšná částka, ale na rozdíl od virtuálního bohatství spekulantů, tohle jsou reálné peníze.

Pod článkem, který o muslimské bankovní expanzi referuje na webových stránkách týdeníku Die Zeit, se v diskusi objevily, jak jinak, názory, že se od muslimů nemáme co učit, protože jsou takoví a makoví (samozřejmě, že všichni a všude). Současná doba je bodem změny, i když nevíme k čemu. Podivně se míchají a matou pojmy a představy. Když nesouhlasíme s tím, jaké postavení přisuzuje islámské právo ženám, musíme odmítnout i jeho bankovnictví? Je západní koncept lidských práv neplatný proto, že západní země vojensky a hospodářsky drancují jiné kultury? Kdo a jak takové rozpory rozsoudí? Povede nastávající změna k tomu, že se posuneme k tomu horšímu v nás a v našich kulturách a dopřejeme sluchu těm, kdo se drží zuby nehty svého černobílého vidění světa a předem mají jasno, co je dobré a zlé, pokrokové a zpátečnické, kdo mají v kapse patentní řešení a zázračné recepty? Ti vzbuzují čím dál víc politování ale i strach, protože s nejistotou roste i poptávka po jednoduchých odpovědích.

Anebo se budeme jako lidstvo vzájemně kultivovat? To se teprve ukáže. Pro začátek jako Charles Péguy soudím, že peníze nemají vládnout, ale mají být pouze nástrojem. Šaríja nešaríja.

Charles Péguy, Eseje, Votobia, 1993, překlad Alena Bláhová