Narazil jsem ve své knihovně na drobnou knížku, kterou už jsem dlouho neměl v ruce, a začetl jsem se do jednoho eseje: „Žijeme v moderním světě. Tento moderní svět vnutil lidstvu tak dokonale a absolutně nové podmínky, že vše, čemu nás naučili předchozí generace, je nám k ničemu… Poprvé v historii světa byly duchovní síly jako celek i všechny materiální síly jako celek zároveň a jedním pohybem a tímtéž pohybem donuceny k ústupu… Poprvé v historii vládnou peníze bez omezení a bez kontroly... Nástroj se stal účelem a předmětem a světem… Všechny ostatní světy na rozdíl od moderního světa byly světy nějakého druhu spirituality. Pouze moderní svět, protože je světem peněz, je světem totálního a absolutního hmotařství.“

Finanční kapitalismus a komodifikaci všeho, proměnu všeho na zboží, dnes kritizuje kdekdo, ale dávat tuto kritiku do souvislosti se spiritualitou není obvyklé a o moderní době se už taky nemluví, už se moc nemluví ani o postmoderní době a vlastně nevíme, v jaké době to žijeme. Ale nevadí, citovaný text do ní stejně nepatří. Je víc než sto let starý a napsal ho pozoruhodný autor, Charles Péguy. Patřil k onomu poměrně vzácnému druhu myslitelů, kteří v sobě spojují vášnivé socialistické přesvědčení a hlubokou náboženskou víru, která zpravidla neznamená lásku k církevní instituci. Péguy se přátelil s Rollandem i s Jaurésem, podpořil Zolův boj v Dreyfusově aféře a psal. Byl literárně velmi plodný a vlivný. Jeho spisovatelskou i životní dráhu ukončila za První světové války zásahem do čela nepřátelská kulka. I světová válka byla typickým plodem moderního světa.