Ekonomický myslitel Silvio Gesell v roce 1916 napsal, že o marxismu se může všude klidně mluvit a psát, protože nepředstavuje pro kapitalismus vážné nebezpečí: „Marx by nemohl kapitálu nikdy ublížit, protože špatně rozpoznal příčinu kapitalismu." Ironií osudu se tak stalo rok před bolševickou revolucí v Rusku, což ovšem nutně neznamená, že se Gesell ve své kritice mýlil. Hospodářsky kapitalismus nad sovětským režimem nakonec zvítězil.

Týž Silvio Gesell napsal v roce 1918 pro berlínský list Zeitung am Mittag: „Přes posvátné sliby národů navěky odmítat války [...], navzdory všem nadějím v lepší budoucnost musím jasně prohlásit: Bude-li zachován nynější peněžní systém, ekonomika poháněná úroky, pak si troufám předpovědět, že neuplyne ani 25 let a budeme zde mít další, ještě hroznější válku."

Gesell viděl problém kapitalismu ve finančním systému postaveném na mechanismu úroků, kde ekonomiku rozhodující měrou ovlivňuje výše úroku, resp. ochota či neochota bankéřů půjčovat peníze. Proto také navrhl odlišný finanční systém, který nepotřeboval úroky a zároveň odrazoval od zadržování finančních prostředků.

V roce 1932 (již po Gesellově smrti) se pokusil tento systém v lokálním měřítku zavést starosta krizí zkoušeného rakouského města Wörgl. To, co se následně stalo, se podobalo zázraku. Během pár týdnů byla odstraněna nezaměstnanost (do té doby 25 %) a během jednoho roku se podařilo díky nové měně realizovat bez jakýchkoliv půjček překvapivé množství veřejných staveb. V listopadu 1933 rakouská centrální banka tento příliš úspěšný projekt ukončila zákazem wörgelské měny. Nezaměstnanost v místě se ihned vyšplhala na 30 %.

Gesellovu ideu oceňoval i nejvlivnější ekonom 20. století John Meynard Keynes, který v roce 1936 prohlásil, že „budoucnost se bude víc učit od Gesella než od Marxe".

Keynesova současnost se ovšem od Gesella nepoučila. Jím inspirované lokální měny zakázaly vedle rakouské vlády i vlády Německa a USA, přestože i americký profesor ekonomie Irving Fisher doporučoval americkému ministerstvu financí, že správně aplikovaný Gesellův systém by „vyřešil Velkou hospodářskou krizi za tři týdny". Přišla druhá světová válka a na Gesella se mezi ekonomy v podstatě zapomnělo, neboť nemohl být přiřazen k žádnému z dominantních ekonomických proudů.

Tento příběh má své pokračování. Zvolil jsem si ho jako historický úvod k problematice, o níž pojednává kniha Bernarda Lietaera „Budoucnost peněz". Bernard Lietaer je bývalý ekonom belgické centrální banky a v současné době profesor ekonomie na jedné z amerických univerzit.

Základním posláním jeho knihy, která spatřila světlo světa v roce 2001, je tvrzení, že stojíme před změnou ekonomického paradigmatu a že na této změně závisí naše budoucnost. Jde o změnu, které se snažil kdysi bezúspěšně otevřít cestu Silvio Gesell.

Lietaer se zaměřuje na analýzu a kritiku současného finančního systému. Podobně jako Gesell vidí i on základní problém v systému úroků. Jádro jeho kritiky je možné pochopit pomocí jednoduchého příběhu:

„Do vesnice, v níž funguje výměnný obchod, přijde cizinec. Ten nabídne domorodcům, aby místo výměny zboží obchodovali s pomalovanými a potištěnými kousky kravské kůže, které pro ně vyrobí. Každé rodině přidělí 10 kousků této kůže. Obchod se tak skutečně významně zjednoduší a vesničané jsou nadšeni. Při odchodu jim cizinec ještě řekne, že za rok se vrátí a bude od každého chtít vrátit jedenáct kousků kůže. Lidé se ho ptají: ,Kde ale vezmeme jedenáctý kousek?‘ ,Uvidíte,‘ odpoví záhadně cizinec."

Tento příběh ilustruje situaci v současném finančním systému, kdy veškeré peníze vznikají na základě půjčky a jsou zatíženy dluhem, který má být splacen i s úrokem. Kdyby nebylo dluhů, nebyly by žádné peníze. Lietaer k tomu podotýká: Pokud si půjčíte od banky na hypotéku 100 000 dolarů, banka po vás bude chtít časem zaplatit 200 000. Dalších 100 000 ovšem platíte z jistiny někoho jiného. Banka vás ve skutečnosti posílá do světa bojovat proti všem o nedostatkové finanční prostředky.

Málokdo si dnes podle Lietaera uvědomuje pravou podstatu současného finančního systému. Je to systém, který vznikl spontánně dlouhým historickým vývojem a který jednostranně podporuje soutěživost. Tím přesně odpovídá imperiálním zájmům někdejší Velké Británie, kde se jeho základní atributy prosazovaly nejdříve. Je to systém, který dobře sloužil územní expanzi a průmyslové revoluci, v současnosti však má devastující sociální a ekologické dopady. Lietaer dokládá na statistikách ze Spojených států, že přes značný ekonomický růst několika posledních desetiletí se zde zároveň snížila průměrná reálná mzda a zvýšil se počet bezdomovců či lidí žijících pod hranicí chudoby.

Co je na jeho interpretaci finančního systému překvapivé, je skutečnost, že Bernard Lietaer přesvědčivě vyvrací základní premisu klasické liberální ekonomie, že „peníze jsou hodnotově neutrální", jinými slovy, že „peníze jsou jednoduše pasivním prostředkem směny, který neovlivňuje transakci nebo uživatele měny". Lietaer ve své knize naopak dokazuje, že vlastnosti měny mohou ovlivňovat chování lidí a v konečném důsledku i vztahy mezi lidmi. Na mnoha alternativních lokálních měnách z celého světa ukazuje, že měny založené na jiných principech mohou namísto soutěživosti naopak stmelovat místní komunitu a podporovat vzájemnou spolupráci.

Důležitou část knihy věnuje popisu alternativních peněžních systémů, které dnes ve světě fungují. Tyto měny, které se používají paralelně s měnou státní, nazývá „doplňkové měny". Řada z nich funguje na principu výměny služeb v rámci užšího společenství. Odvede-li osoba A hodinu práce pro osobu B (např. údržba zahrádky), má A aktivní zápočet, zatímco osobě B vznikne dluh. B může svůj dluh vyrovnat prací pro osobu C, zatímco A použije svou aktivní bilanci ke koupi služby od C. Tento nejjednodušší systém vlastně pouze usnadňuje mnohostrannou výměnu služeb a zboží. Někde pak existují mechanismy, jak při transakcích kombinovat doplňkovou měnu s měnou státní.

Velkou pozornost věnuje Lietaer Gesellovu systému ze třicátých let. Tento systém měl odrazovat lidi od zadržování finančních prostředků tím způsobem, že na konci každého měsíce bylo nutné prodloužit platnost bankovky kolkem v ceně 1 % z nominální hodnoty bankovky. To urychlilo oběh peněz a učinilo bezúročné půjčky výhodnými. Lietaer kromě toho dokazuje pomocí finanční metody tzv. „diskontovaného cash-flow" (tato metoda zohledňuje výnosnost investic v porovnání s ušlým ziskem z úroků), že současný systém upřednostňuje projekty s krátkodobou návratností, které neberou ohled na vzdálenější budoucnost, zatímco systém „kazících se peněz" by činil projekty s dlouhodobou návratností ekonomicky zajímavými.

Lietaer spatřuje úlohu doplňkových měn v tom, že mohou doplnit centrální státní měnu a kompenzovat její nevýhody. Nepropaguje tedy jednorázové nahrazení jedné měny měnou jinou. To je vyloučené již z politických důvodů, neboť odpor zainteresovaných mocenských institucí (bank a vlád) by byl obrovský.

V tuto chvíli jsou doplňkové měny natolik okrajové, že si jich bankovní sektor příliš nevšímá. Nicméně v době, kdy kniha vznikala, se pokoušela evropská banka prosadit do legislativy významné omezení těchto měn v rámci EU. Na druhou stranu si vládní kruhy v některých zemích povšimly pozitivních sociálních dopadů doplňkových měn a podporují je. Poprvé se tak stalo na Novém Zélandu. Existence mnoha paralelních měn má také tu výhodu, že poskytuje možnost zdravého výběru a odzkoušení jejich výhod a nevýhod.

Nejméně přesvědčivá je Lietaerova kniha tam, kde nabývá rysů utopie a kde se pokouší o duchovní přesah. Své utopické vize budoucího vývoje však chápe zcela realisticky jako nástroj k zamyšlení nad možnými důsledky našeho jednání a nikoliv jako projektování budoucnosti.

Zajímavé je, že kritika finančního systému postaveného na penězích vzniklých „z ničeho" a zatížených úrokem se šíří zatím spíše neoficiálními kanály a do akademických kruhů a oficiálních médií se prakticky nedostala. Za překlad této knihy vděčíme Mikuláši Hučkovi, který se dlouhodobě věnuje předkládání alternativní ekonomické literatury na svém serveru Paradigma.sk.

Při pátrání po informacích k tomuto tématu jsem zjistil, že v českém prostředí se o něm psalo výhradně na soukromých webových stránkách (z nich nejznámější je asi Zvědavec). Teprve zcela nedávno se doplňkovým měnám věnoval časopis Respekt.

Pokud bychom Lietarovu kritiku finančního systému přijali, začnou se některé věci jevit jinak. Některé pravo-levé ideologické konflikty ztrácí smysl. Nač se přít o zadlužení, když bez něj „by to nefungovalo"? Má současný stát vůbec šanci vybrat si něco jiného než směřováni k bankrotu či k sociálnímu rozvratu? Všeobecná zadluženost je problém, který při současném způsobu politického myšlení nelze řešit. Má smysl trvat na klasickém dogmatu, že peníze jsou neutrální, a tudíž „za nic nemohou"?