Čeká nás změna ekonomického paradigmatu?
Adam VotrubaBernard Lietaer ve své knize "Budoucnost peněz" přesvědčivě ukazuje, že peníze nejsou hodnotově neutrální, ale že vlastnosti měny mohou ovlivňovat chování lidí a v konečném důsledku i vztahy mezi lidmi.
Ekonomický myslitel Silvio Gesell v roce 1916 napsal, že o marxismu se může všude klidně mluvit a psát, protože nepředstavuje pro kapitalismus vážné nebezpečí: „Marx by nemohl kapitálu nikdy ublížit, protože špatně rozpoznal příčinu kapitalismu." Ironií osudu se tak stalo rok před bolševickou revolucí v Rusku, což ovšem nutně neznamená, že se Gesell ve své kritice mýlil. Hospodářsky kapitalismus nad sovětským režimem nakonec zvítězil.
Týž Silvio Gesell napsal v roce 1918 pro berlínský list Zeitung am Mittag: „Přes posvátné sliby národů navěky odmítat války [...], navzdory všem nadějím v lepší budoucnost musím jasně prohlásit: Bude-li zachován nynější peněžní systém, ekonomika poháněná úroky, pak si troufám předpovědět, že neuplyne ani 25 let a budeme zde mít další, ještě hroznější válku."
Gesell viděl problém kapitalismu ve finančním systému postaveném na mechanismu úroků, kde ekonomiku rozhodující měrou ovlivňuje výše úroku, resp. ochota či neochota bankéřů půjčovat peníze. Proto také navrhl odlišný finanční systém, který nepotřeboval úroky a zároveň odrazoval od zadržování finančních prostředků.
V roce 1932 (již po Gesellově smrti) se pokusil tento systém v lokálním měřítku zavést starosta krizí zkoušeného rakouského města Wörgl. To, co se následně stalo, se podobalo zázraku. Během pár týdnů byla odstraněna nezaměstnanost (do té doby 25 %) a během jednoho roku se podařilo díky nové měně realizovat bez jakýchkoliv půjček překvapivé množství veřejných staveb. V listopadu 1933 rakouská centrální banka tento příliš úspěšný projekt ukončila zákazem wörgelské měny. Nezaměstnanost v místě se ihned vyšplhala na 30 %.
Gesellovu ideu oceňoval i nejvlivnější ekonom 20. století John Meynard Keynes, který v roce 1936 prohlásil, že „budoucnost se bude víc učit od Gesella než od Marxe".
Keynesova současnost se ovšem od Gesella nepoučila. Jím inspirované lokální měny zakázaly vedle rakouské vlády i vlády Německa a USA, přestože i americký profesor ekonomie Irving Fisher doporučoval americkému ministerstvu financí, že správně aplikovaný Gesellův systém by „vyřešil Velkou hospodářskou krizi za tři týdny". Přišla druhá světová válka a na Gesella se mezi ekonomy v podstatě zapomnělo, neboť nemohl být přiřazen k žádnému z dominantních ekonomických proudů.
Táňa Fischerová
O těch úrocích jsem už psal také 8. ledna 2010
"Problém je v tom, že jakkoliv to může znít archaicky, dnešní situace se
začíná jevit tak, že bezvýchodnost potrvá do té doby, dokud levice
nepochopí, že jí nezbývá nic jiného než zpochybnit sám kapitál jako
základní překážku řešení hlavních problémů.
Ale tohle všechno je zatím příliš abstraktní a nikdo v západním světě neví, jak by taková politika měla vypadat." Michael Hauser, Deník Referendum
Michael Hauser se ve svém posledním sloupku pro Deník Referendum dotknul zásadní problematické roviny levicové politiky v době počátků postkapitalismu.
Jedna věc je tam ale uvedena mylně. Není pravdou, že „nikdo v západním světě“ neví, jakým způsobem řešit nakumulované nerovnosti, jak řešit stále méně férovou soutěž práce, lidské činorodosti se spekulativním kapitálem.
Premiér Norského království velmi jasně artikuluje koncept, ke kterému Norsko směřuje.
Jde o rehabilitaci práce. Kapitál krytý aktuální prací dostat na vyšší rovinu, než virtuální statky vznikající ze spekulativních transakcí. Návrat k plně transparentnímu komunitnímu životu, návrat k člověku a jeho práci a ne pouze regulace toxických bankovních derivátů.
Plně otevřený daňový systém je zde již nyní.
Dle mého názoru zbývá jediné. Vymazat úplně úroky z kapitálu, vymazat lichvu a odstřihnout tak globální rentiéry. To povede k rychlému narovnání vztahu aktuální práce vs. nečinnost, spekulace.
Současný kapitalismus projedl sám sebe už na dvacet, třicet let dopředu viz hypotéky, vnitřní zadlužení samotných států.
Proto se krize kapitálu projeví i bez jakékoliv revoluce do několika let natolik razantně, že už nepomůže žádné pumpování veřejných toků do bankovního sektoru. A co zůstane? Práce, jelikož to není vlastně boj občanů. Občané nejsou se spekulativními bublinami jakkoliv svázáni. Nemají na nich jakoukoliv zásluhu a nenesou za ně jakoukoliv zodpovědnost, i když jsou dnes a denně mediálně strašeni a uváděni v omyl. Nesou zodpovědnost pouze za svou práci, jelikož práce je život a práce je všechno, co se hýbe a přeci nepřestaneme žít, i když si to bude sebevíc přát jakýkoliv bankovní manažer, neoliberální ekonom. Naopak, budeme žít dále a starat se o své blízké. Dál budeme pracovat v zemědělství, v energetice, ve stavebnictví, s lidmi a hlavně, hlavně budeme pracovat na odstraňování ekologických škod, na odstraňování následků a příčin klimatické katastrofy, na opravdu vyváženém vztahu se vším, co člověka obklopuje, tedy toho, čeho jsme nedílnou součástí.
A práce pro všechny je úkol číslo jedna.
Hezký den z Norska
ČSSD mlčí o práci svých sesterských stran v rámci PES, které rozjíždějí tvrdou kampaň za regulaci bankovního sektoru a placení penále, daně za to vystlání z veřejných zdrojů. Aktuálně se vede obrovská válka mezi EP a EK a v ČR? Nic? Nikoho zase nic nezajímá. Navrhuji stejnou daň za sanování bankovního, konsolidačního socialismu v ČR. Je to stejná záležitost....
http://www.pes.org/en/news/commission-response-financial-transaction-tax-insult-european-parliament-pes-demands-more-consi
Pro Táňu Fischerovou: Díval jsem se, že jste psala na Referendu o M. Kennedyové. Jsem rád, že jste na ni upozornila. Před rokem jsem se pokoušel recenzi její knihy nabídnout Britskými listům, ale byla odmítnuta, takže mi zůstala v šuplíku. Za zajímavou považuji zejména její argumentaci, že finanční systém je systémem veřejné služby a proto je protiústavní, když z něj prostřednictvím úroků profituje menšina na úkor většiny.