Dobrovolní strážci kapitalismu
Stanislav HolubecDnes již není žádný Ústav pro tisk a informace, paragrafy, schvalovací komise a všemocní tajemníci. Je tu jen diskurs vytvářený mocnými a svádějící bezmocné svým „zdravým rozumem“, oslavou cynismu, zábavností, jednoduchostí a demagogií.
Minulý režim se po roce 1968 netěšil velké oblibě většiny společnosti. Byl si dobře vědom, že ji nemůže zvládnout pouze běžným represivním nebo ideologickým aparátem (policií či médii) a musel represivní aparát doplňovat některými věrnými občany, které institucionalizoval do podoby Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Tato bohulibá organizace se poznala podle pásek na rukávu s příslušnými písmeny a lidový humor jí přezdíval „Pitomec stojí vedle blbce“. Specializací PSVB byl boji proti drobné pouliční kriminalitě, dopravním přestupkům, vandalismu, ale i vlasatcům a nadávačům na režim.
Čas trhnul oponou a PSVB je konec, dnešní režim už nepotřebuje institucionalizovat represivní síly na pomezí policie a občanů. Přesto se i dnes vyskytují občané, kteří považují za svou občanskou povinnost střežení ideologického panství současného režimu. Místo pomocné stráže VB tu máme lidi, kterým říkám „dobrovolní strážci kapitalismu“ (DSK). Nejlépe pochopíme, o koho jde, když dám k lepšímu několik historek ze života křísitele kritické občanské společnosti.
V nejmenované pražské restauraci se scházela iniciativa ProAlt a obsluhoval je jeden číšník, zatímco oni probírali své projekty. Po nějaké době číšník přestal chodit. Všichni se divili, co se děje, až se jeden zvedl a šel se zeptat. Číšník mu povídá: „Víte co, choďte si pro pivo sami. Nezlobte se, ale já ty komunistický řeči podporovat nebudu.“ Vzpomeňme na hostinského Palivce blahé paměti a jeho: „Jsi-li křesťan, mohamedán, socialista, přijď si, kecej si, co chceš, když piješ pivo, víc mě nezajímá.“ Místo aby napodobila Palivce, řada pražských kavárníků a hostinských před volbami neodolala a statečně si vystavila samolepky proti Paroubkovi a bolševikům. Navíc někteří nabízeli pivo za volební lístky levicových stran. Někdo navrhl, že bychom takové hospody měli bojkotovat. To bychom ale pak už skoro neměli kam chodit.
Ostatně, když už jsme u restaurací, stalo se víckrát, že byli kriticky naladění diskutující i slovně napadeni sprostými výrazy, ať už jinými hosty, nebo přímo majitelem. Podobnou řečovou konfrontaci vyhledávají DSK ve vlaku, u lékaře a na jiných veřejných místech, kde cítí, že je potřeba zadupat kritické řeči do země dřív, než začnou klíčit.
Ti – a bohužel jich byla většina –, kdo neviděli důvod se tomuto výrazu bránit (a nebrání se mu ani dnes) ztrácejí ze zřetele něco podstatného. Toto zvučně prázdné slovo pomáhá mazat rozdíly a usnadňuje instrumentalizaci zvenčí (tehdy ze Západu a koneckonců i ze strany režimu). Proto lze podnes přiživovat iluzi jakéhosi „celku“.
K ideologickým principům patří (a o tom se hezky píše) prosazování režimního slovníku. Kdokoli z dnešní protirežimní opozice, kdo části tohoto slovníku neuváženě přijímá, podlamuje svou vlastní pozici i schopnost sebepochopení. Dopouští se největšího hříchu, jaký je v jakékoli rozpravě možný: bezmyšlenkovitosti. V daném časovém rámci je – obávám se – na pováženou přijímat (a přejímat) i tak zdánlivě „nevinná“ slova jako je zadlužení.
Tzv. československý disent nebyl celkem. Na tuto prostou pravdu se ale bohužel znovu a znovu zapomíná. Není sebemenší důvod domnívat se, že mohl být „hrází“. Rovněž není důvod domnívat se, že by takovýto fiktivní „celek“ mohl cokoli „pochopit“. (A ti „mnozí včetně Václava Havla“ alias Hugo Pludka? To je kapitola sama pro sebe!)
Možná to, oč mi jde, lépe osvětlí dvě otázky:
1) Mluvilo se o polské Solidaritě jako o disentu? A pokud ano, vystihovalo to, oč běželo?
2) Mluví se o dnešních protirežimních proudech jako o disentu? A pokud ano, má to nějaký význam?
Mysleme na to, hledáme-li spojence.
Článek je pěkný.
Asi před třema roky jsem upozorňoval na nějaký článek v Právu mého kamaráda z gymplu, který pracuje v jedné pražské bance. Na to mně napsal: "Zakoupil jsem dnes za 11 Kč Právo. Musel jsem ho ukrýt, aby nikdo neviděl, že čtu levicový deník. Sice je demokracie, ale co kdyby." Takových historek bych mohl uvádět celou řadu.
Také si třeba vzpomínám na svoje spory ohledně uznání diplomky na pedagogické fakultě, kdy tehdejší vedoucí katedry mj. prohlásil: "kdybyste chtěl, abychom vám tu práci uznali, musel byste se s náma soudit, ale jak dlouho by to trvalo!". Čili oni DSK ani nemusí trvat na tom, že mají pravdu - stačí jim vědomí, že oponent nemá žádnou možnost svůj názor prosadit (proto také se odvolávají na soudy, které samozřejmě cestu ke spravedlnosti většinou nepředstavují).
Moje zkušenost je ale taková, že lidem, kteří šli proti mně, se většinou moc dobře nedařilo (aniž bych já sám do toho zasahoval po vzoru hraběte Monte Cristo). Ze čtyř členů komise, která zamítla mojí DP jsou do 4 let 3 po smrti, a ten čtvrtý přišel o funkci proděkana a vedoucího katedry a ukradli mu auto.
Přitom Právo - partner největšího portálu Seznam - je mainstream.
Levicově-liberální, ale už dávno mainstream.
Co to je proboha!
Myslím že Standa Holubec má zcela trefné přirovnání :normalizace byla procesem v rámci diktatury, ale byla procesem rozvolňující diktatury.
Tady se šroub po milimetrech utahuje ...
To je přesně ten termín, při kterém se ošívám.
Netvrdím, že by nikdo nemohl být "levicový liberál". Tvrdím jen, že pak není socialista.
Otázka ohledně "Porybného" Práva je oprávněná. Podobně se lze jen dohadovat u "Pavlových" Literárek. V obou tiskovinách se nicméně objevují kvalitní texty.
Zkrátka je podnikatelská situace v mediální oblasti u nás jiná nežli třeba v Německu nebo v Anglii.
Utahování šroubů probíhá mimo jakoukoli pochybnost i tam. Jenom u nás je to výrazně humpoláčtější a nezakrytější.
Ze zmiňované "recenze" v Respektu mi tehdy bylo dost smutno, protože ji napsal můj někdejší spolužák z filozofie a kamarád, se kterým jsme se něco nachlastali. Nejde o to, že má jiný názor (takové kamarády mám taky a není to problém), ale kádrovácký tón toho textu, absence věcných argumentů a dialogu s knihou, prostě jen "argumentace" zaškatulkováním na levici a obviněním z napomáhání Paroubkovi...
Snad ještě trapnější byla recenze Jaroslava Peregrina, profesora filozofie "Intelektuální levice útočí..." Ne "Intelektuální levice se snaží vzbudit debatu" nebo něco podobného - prý "útočíme". Což může být míněno jen jako výsměch, nebo jako varování před skutečnou hrozbou. Možná obojí.
Ale škoda mluvit. Jenom mám čím dám intenzívnější pocit, že tohle prostě nemůžeme vyhrát a že nám časem utnou tipec. Není to tak dávno, co mi vedoucí jednoho celkem prestižního pracoviště na UK říkal, že očekává, že časem začnou mít problém s financemi, protože tam mají mnoho známých levicově smýšlejících vyučujících...
Ale zatím jsou šrouby ještě dost volné, tak snad v pátek na demošce :-))
Slovo levicový dodávám proto, abych zdůraznil svůj vztah k sociálnímu rozměru demokracie (který ale vyplývá z důsledného domyšlení liberalismu).
Pro zajímavost - jednu z nejlepších současných obhajob liberalismu v debatě s ostatními politickými filozofiemi napsal Will Kymlicka, který překvapivě staví na tom, že klíčovou liberální hodnotou je právě rovnost.
Každý DSK (díky za krásný výraz), který "má do ouška ďourku", považuje za nutné razantně vysvětlovat a vnucovat své politické názory, i když o ně nikdo nestojí.
Nutno přiznat, že jsou identifikací s danými idejemi tak prosáklí, že mluví jednotně, což vede k tomu, že "překřičí" všechny ostatní, kteří mají jiný názor.
Proti DSK stojí nesourodá skupina velmi chytrých, nebojím se říct - moudrých lidí. Ta se však ani neshodne, zda jsou "levicoví", "liberální", "radikální" nebo zda podepíší či nepodepíší nějakou petici, protože ji podepsal nebo nepodepsal někdo jiný. Což v důsledku vede k tomu, že o nich vychází "slátaniny" (omlouvám se za ten výraz, nenapadl mě lepší) jako tato - http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-domova/protijochovska-opozice-neni-jednotna-a-panikari/.
Z takto podaných informací potom čerpají DSK svou životní energii a s přihlédnutím k absenci kritického myšlení u většiny lidí se jim daří šířit svou pravdu a víru dál - neboť co jiného značí výsledky voleb v květnu či prognózy na říjen?
Co vnímám jako největší průšvih posledních dvaceti let, je totální rozdělení společnosti, skoro mám chuť napsat rozdělení na kasty, ale bez nějaké souvislosti, pouze jako slovní nebo mediální hříčky. K tomu zmatení ještě přispívá skutečnost, že hodně lidí (možná většina) se vidí jako příslušníci jiné socioekonomické skupiny, než ve skutečnosti jsou.
Za těchto okolností se velmi daří všem "falešným projekcím", "fixním idejím" i "fantasmatům", a DSK mají žně.
Tak pojďme vzít za základ ProAlt, "Manifest" a já nevím co ještě a pojďme se konečně domluvit, co s DSK i se současnou situací uděláme, ať nejsou dožínky. Ale jen s dohadováním nevystačíme - bez vize, konkrétních cílů, úkolů a kroků zůstaneme nadále v situaci, o které novinářská značka "abb" bude psát "absolutně brutální blbosti".
Slovo STRÁŽCI rozhodně nevzbuzuje prvoplánové a tím zavádějící konotace,jako by bylo třeba označení SL(O)UHOVÉ -
aspoň si potrefení mohou připadat důstojněji;-)