Minulý režim se po roce 1968 netěšil velké oblibě většiny společnosti. Byl si dobře vědom, že ji nemůže zvládnout pouze běžným represivním nebo ideologickým aparátem (policií či médii) a musel represivní aparát doplňovat některými věrnými občany, které institucionalizoval do podoby Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Tato bohulibá organizace se poznala podle pásek na rukávu s příslušnými písmeny a lidový humor jí přezdíval „Pitomec stojí vedle blbce“. Specializací PSVB byl boji proti drobné pouliční kriminalitě, dopravním přestupkům, vandalismu, ale i vlasatcům a nadávačům na režim.

Čas trhnul oponou a PSVB je konec, dnešní režim už nepotřebuje institucionalizovat represivní síly na pomezí policie a občanů. Přesto se i dnes vyskytují občané, kteří považují za svou občanskou povinnost střežení ideologického panství současného režimu. Místo pomocné stráže VB tu máme lidi, kterým říkám „dobrovolní strážci kapitalismu“ (DSK). Nejlépe pochopíme, o koho jde, když dám k lepšímu několik historek ze života křísitele kritické občanské společnosti.

V nejmenované pražské restauraci se scházela iniciativa ProAlt a obsluhoval je jeden číšník, zatímco oni probírali své projekty. Po nějaké době číšník přestal chodit. Všichni se divili, co se děje, až se jeden zvedl a šel se zeptat. Číšník mu povídá: „Víte co, choďte si pro pivo sami. Nezlobte se, ale já ty komunistický řeči podporovat nebudu.“ Vzpomeňme na hostinského Palivce blahé paměti a jeho: „Jsi-li křesťan, mohamedán, socialista, přijď si, kecej si, co chceš, když piješ pivo, víc mě nezajímá.“ Místo aby napodobila Palivce, řada pražských kavárníků a hostinských před volbami neodolala a statečně si vystavila samolepky proti Paroubkovi a bolševikům. Navíc někteří nabízeli pivo za volební lístky levicových stran. Někdo navrhl, že bychom takové hospody měli bojkotovat. To bychom ale pak už skoro neměli kam chodit.

Ostatně, když už jsme u restaurací, stalo se víckrát, že byli kriticky naladění diskutující i slovně napadeni sprostými výrazy, ať už jinými hosty, nebo přímo majitelem. Podobnou řečovou konfrontaci vyhledávají DSK ve vlaku, u lékaře a na jiných veřejných místech, kde cítí, že je potřeba zadupat kritické řeči do země dřív, než začnou klíčit.

S podobným „zadupáváním do země“ se setkáme i o patro výše, např. na úřadech. Každá levicová iniciativa, která se snažila pronajmout si nějaký prostor pro konání své akce, by mohla vyprávět. O tom, jak nejmenovaná knihovna iniciativě Ne základnám nejprve pronajala sál, podepsala smlouvu, a pak jim dva dny před konáním sdělila, že se částka za pronájem zdvojnásobila. V nejmenované galerii, kterou provozuje jistá nadace v nájmu města, se uskutečnily „Antikapitalistické dny“ pořádané českými trockisty a plakáty s pozvánkami na akci i s místem konání visely na nárožích ve středu města. Někdo si stěžoval na radnici a postrašený úředník hned psal nadaci, že pokud by se v galerii konaly „politické“ akce, mohla by přijít o pronájem objektu. Nebo když si nakladatelství Grimmus, vydávající kritickou literaturu, chtělo zaplatit reklamu ve veřejné hromadné dopravě jednoho města na svou knihu „Antiratzinger“ a poté, co bylo vše ujednáno, zavolal nějaký úředník, že to nepůjde, že by se prý reklama mohla dotknout citů věřících. Nemusí tu být schvalovací komise, a přesto můžou takovéto obstrukce každou aktivitu dost ztížit.

I při vydávání kritické literatury se setkáváme s podobnými trampotami: Když nějaký titul vyjde, stalo se nám, že byl v knihkupectví okamžitě dán do regálu, zatímco všechny jiné nové knihy jdou na pár dní vždy na stůl. Jednou jsem hledal překladatele knihy mezinárodně respektované kanadské historičky Ellen Meiksins Woodové „The Origin of capitalism: a longer view“ a kontaktoval jsem jednoho překladatele společenskovědní literatury. Nejprve přisvědčil, nabízený honorář byl velmi dobrý. Pak jsem mu knihu poslal a on ji odmítl překládat s těmito slovy:

„Počátkem tohoto týdne jsem se dostal k podrobnějšímu prostudování publikace a mimo jiné jsem si přečetl i její závěr. Nacházejí se v něm názory, které jdou proti mému osobnímu přesvědčení. Vím, že překladatel nezodpovídá za názory uvedené v publikaci, kterou překládá, nicméně když jsem si vše v klidu promyslel, dospěl jsem k závěru, že bych byl nerad, aby bylo moje jméno s těmito názory jakkoli spojováno, a proto bohužel nemohu a nebudu tuto publikaci překládat. V tomto mém rozhodnutí mě utvrdil též názorový profil autorky a vydavatelství Monthly Review Press i zjištění, že vydání publikace bude patrně nějakým způsobem spojeno s občanským sdružením SOK.“

Ten dobrý muž radši přišel o čtyřicet tisíc, než aby podal ďáblovi prst. Nepochybně při tom použil pro vlastní orientaci Google, o němž napsal Ondřej Slačálek trefně, že není potřeba mít velkého bratra, když máme Google. Tahle aplikace je dobrou pojistkou, aby se spousta lidí bála se pod něco podepsat nebo vykonávat nějakou veřejnou aktivitu.

Když už jsme u toho Googlu, časté jsou příklady politického mobbingu na pracovištích jeho pomocí. Znám případ novináře, který podepsal petici „s pravičáky se nemluví“, jeho vedoucí si ho vygoogloval a pak na redakční poradě spustil: „Tak jsem se dozvěděl, že XY se mnou nemluví, protože jsem pravičák. Přihlaste se vy ostatní, se kterými XY také nemluví.“ Jeden pražský advokát rozdával svým zaměstnancům před volbami toaletní papír s podobiznou Jiřího Paroubka a jiný jim posílal do pracovního mailu články proti levici a pro jistotu je jim i vytištěné nechával dávat na stůl. Já vím, mnozí řeknou, šéf s vámi přeci nejde za plentu. Ale tak se vytváří atmosféra, ve které jsou váhaví získáni na tu pravou stranu.

Tendence zašlapávat kritické myšlení se objevují i ve vědě. Ochotní recenzenti odstřelí takovou publikaci (hezky to předvedl Respekt recenzí na Kritiku depolitizovaného rozumu, ale tyto příklady najdeme i v odborných periodicích) nebo nepřipustí otištění článku v časopisu s poukazem na jeho „příliš hodnotový přístup“, „jednostrannost“, „ignorování relevantní literatury k tématu“ apod. Grantová agentura nepřiklepne grant, který čpí moc marxisticky, fakulta či vědecký ústav odmítne uspořádat konferenci s provokativním tématem.

Závěrem přidám několik teoretických zobecnění. Pravicový diskurs ovládá český veřejný prostor a jeho dobrovolní strážci svým štěkáním hledí přehlušit cokoli jiného. Noviny, zvláště ona dvouhlavá saň LidovéDnes, televize, dokonce i ten údajně nezmanipulovatelný internet zaručují, že u nás nemůže vzniknout racionální diskuse o pravé podstatě současné společnosti. Novinami a televizí předžvýkané, „prefabrikované“ obrazy světa si pak DSK rychle internalizují a střeží jejich nedotknutelnost. Zárukou pravověrnosti internetu je řev pravicové „blogosféry“ propojené s idnes.cz, kde je kdejaký rasista přednostně bannerován. Podobně v novinách uveřejňované čtenářské dopisy psané obvykle DSK běžně vyslovují to, co se zatím samotní novináři vyslovit neodvažují. Řeči v hospodách a kavárnách (německy stammtischparolen), státní instituce, literatura, věda, to vše je jimi stráženo.

Přitom DSK nemusí být nějak vysoké procento v populaci, stačí, že se cítí silní a že tu není dost jiných odvážlivců, kteří by se s nimi nebáli okamžitě polemizovat. Pokud k tomu připočítáme i mocné, které mají na své straně, stejně jako konformní většinu umělecké obce, je pozice DSK zvláště v Praze a velkých městech obtížně narušitelná. Jak jsme viděli, sociální složení DSK je pestré a jsou aktivní, bez nároku na honorář. Někdy je dokonce pocit dobře vykonané práce hřeje u srdce více, než by je hřály vydělané peníze. V jiných případech to nemusí být pravicový zápal, ale pouze strach, který velí úředníkovi něčemu odepřít povolení.

Zdá se, že se navíc agresivita DSK v posledních letech zvyšuje (odhlédněme od periodického bubnování před volbami). Kdeže jsou časy, kdy se mnozí včetně Václava Havla po listopadu domnívali, že za pár let se rozjitřená atmosféra uklidní a politika a veřejná diskuse bude víc a víc profesionální a korektní. Obzvláště v této souvislosti doporučuji kapitolu z Havlovy knihy Letní rozjímání, kde v roce 1990 sní o naší zemi za deset let. Právě disent, který měl být hlavní hrází nástupu pravicové smršti, zcela zklamal, neboť jako celek vůbec nepochopil, jakou bestií dokáže být kapitalismus, když není důkladně spoután sociálním státem.

Ani Bělohradského pojem neonormalizace, která podle něj nastoupila po roce 1992, už není použitelný. Normalizace se vyznačovala postupným, byť velice mírným uvolňováním. Neonormalizace naopak postupně utužuje, DSK formují vajíčkové a facebookové úderky, takže jednou budeme možná vzpomínat na léta Klausovy vlády jako na dobu velké svobody a na ústavu z roku 1993 jako na velmi levicový dokument. Jednou z mála nadějí je přibližně od roku 2005 postupné formování mimoparlamentních alternativ, čehož je dokladem i Deník Referendum.

Bývalý systém měl svou ideologickou čistotu institucionalizovánu, diskurs byl po roce 1968 jen trapnou hrou, které nevěřila většina jeho čtenářů, ba ani tvůrců. Platilo, že co se říká v televizi a píše v novinách, tomu se nevěří. Dnešní režim nemá svou ideologickou čistotu institucionalizovánu, není tu žádný Ústav pro tisk a informace, paragrafy, schvalovací komise a všemocní tajemníci. Je tu jen diskurs vytvářený mocnými a svádějící bezmocné svým „zdravým rozumem“, oslavou cynismu, zábavností, jednoduchostí a demagogií. Proto není útlak současného režimu zdaleka tak dobře patrný a tak snadno vysvětlitelný. O to je obtížnější ho přemoci.