Digitální stát v éře poštovních holubů
Otakar BurešEditor Deníku Referendum byl jedním z občanů České republiky, kterým Česká pošta pomalým doručováním — v daném případě dvanáct dní — nedoručila včas voličský průkaz a tím mu znemožnila hlasovat, přestože sám zákonné lhůty dodržel.
V prvním kole letošních prezidentských voleb mi nebylo umožněno volit, protože mi nebyl doručen voličský průkaz. A nebylo to poprvé. Voličský průkaz ke mně nedorazil už ani při posledních parlamentních volbách. Když se mi ho tehdy po jistém úsilí podařilo vypátrat, zjistil jsem, že ho pošta odeslala zpět na obecní úřad, aniž by se kdokoli pokusil mi ho doručit či mě o problémech s jeho doručením aspoň informovat. Sveďme to ale třeba na špatně označenou schránku.
To však už letos rozhodně neplatilo. A přesto mi průkazy na první ani druhé kolo prezidentských voleb nedorazily. Pardon, dorazily! Devadesátikilometrová pouť do krajského města, kterou fyzicky zdatný člověk zvládne na kole v pohodě za den a vlakem ji lze urazit za hodinu a půl, trvala České poště neskutečných dvanáct dní.
Neskutečných? Ne pro každého. Když jsem se — na základě zkušenosti z předchozích voleb — na místní poštovní pobočce před první kolem zeptal, zda mi tam náhodou neleží psaní, o kterém bych nevěděl, odvětila mi paní, že ne. Za několik dní jsem se vrátil s doručenkou a otázal se, zdali je běžné, že dopis — nadto úřední — putuje po Moravě zarážejících dvanáct dní.
Poštovní úřednici lakoničnost neopustila. Na její „ano“ jsem nedokázal říct vůbec nic.
Napadá-li vás, že problém je v tom, že všechno odkládám na poslední chvíli, pletete se. Žádost o průkaz je možné podat písemně či on-line přes datovou schránku (případně prostřednictvím Portálu občana) nejpozději týden před konáním voleb nebo osobně nejpozději dva dny před volbami na obecním úřadě v místě trvalého bydliště. Termín jsem dodržel a samozřejmě předpokládal, že zákonná lhůta s délkou doručování počítá.
Obecnímu úřadu trvalo odeslání průkazů tři pracovní dny, poště pak zabralo doručování oněch několika gramů papíru dalších dvanáct. Vše pak korunovala doručovatelka, která se na mě ani nepokusila zazvonit a raději rovnou vhodila do schránky oznámení o uložení zásilky na poště následující den. A tak mi bylo upřeno občanské právo hlasovat v prvním kole letošních voleb.
Zarážející je, že podáním elektronické žádosti veškerá digitální komunikace končí. A vy tudíž nevíte a vědět ani nemůžete, je-li případná komplikace problémem úřadu či pošty.
Neměla by být tato data dostupná a jednoduše zjistitelná? Už jen s ohledem na to, že úřady jsou dnes ze zákona povinny — máte-li zřízenou datovou schránku — komunikovat s vámi právě touto formou.
Ještě víc zarážející však je, že sice disponujeme místopředsedou vlády pro digitalizaci, který se na vládním webu nazvaném „Digitální transformace“ chlubí budováním Digitální a informační agentury, hlasovat ale můžete jen s kouskem papíru s razítkem, jež si lze za dobré dvě minuty s trochou umu vyřezat z brambory.
Zatím se tak spíš zdá, že zaklínaní se elektronizací a digitalizací ke zpřístupnění a zjednodušení procedur příliš nepřispívá, ale vede jen k „zefektivnění“, což je krycí výraz pro utrácení prostředků a zavádění postupů, jež občanům pranic neulehčují a život spíše jen komplikují. Elektronické volby nebo alespoň elektronický seznam voličů je v České republice zjevně hudbou budoucnosti.
Nemíním se zde pouštět do konspiračních úvah, komu současná situace prospívá. Jistě však nejsem výjimkou, podobných případů nedoručení průkazu budou v republice odhadem přinejmenším stovky, ale spíš tisíce, jakkoli podle svého mluvčího zaznamenala Česká pošta stížností na nedodání voličského průkazu jen jednapadesát.
Ministr vnitra Rakušan, pod jehož kompetenci státní podnik Česká pošta spadá, právě před rokem odvolal osm členů její dozorčí rady. Zdálo se to jako slibný krok k ozdravení instituce, které stát donedávna dlužil miliardy korun.
Nyní ministr slibuje rozsáhlou transformaci podniku, jejímž cílem má být redukce nákladů a zmodernizování služeb. Po zkušenostech s podobnými prohlášeními v minulosti to nevěstí nic dobrého — už proto, že se stále hledá nový generální ředitel České pošty. V právě skončeném výběrovém řízení neuspěl žádný z deseti uchazečů.
Na pozoru bychom se po zkušenostech s neoliberální mentalitou měli mít i před ministerským plánem na rozdělení státního podniku podle ziskovosti služeb. Bohužel i dnes jsou takoví lidé, kteří blouzní o ziskovosti pošty.
Přímo tím popírají její smysl. I když se to každému nemusí zdát na první pohled patrné, pro moderní společnost má pošta nepostradatelný význam. A budeme se možná jednou ještě divit, neboť její význam v situacích krizí, katastrof a konfliktů vzrůstá.
Jistě, tváří v tvář všem obrovským krizím, jimž jako lidstvo čelíme, se taková maličkost, jakou je „nemožnost volit“, může zdát zanedbatelná. Je to ale právě naopak: běží zde o důvěryhodnost a schopnost institucí plnit bazální funkce, k nimž jsou určeny a jež nám také mají zajistit snesitelnější a příjemnější bytí. Mám proto obavu, že nedokážou-li české instituce ani v pořádku doručit voličský průkaz, čekají nás tváří v tvář budoucím sociálním, ekologickým a mezinárodním krizím opravdu těžké časy.
Odpovědné osoby — a kdo jiný by v tomto případě měl konat více než Piráti — musí zajistit, aby volební hlasování mimo místo bydliště bylo snadné a pohodlné. „Digitální stát jako priorita“ pak přestane být jen prázdným heslem. Pro začátek by docela stačilo, aby doručení voličského průkazu bylo možné i elektronicky. A aby spolehlivě fungovala pošta.