Veřejnou službu nemusí nutně poskytovat stát. Pokud ale není stát schopen poskytování veřejné služby účinně regulovat a vymáhat její regionální i finanční dostupnost, pak není na místě se struktur pro provozování veřejné služby vzdávat.

Cílem podnikatele je zisk, ne veřejná služba. A že stát často nedokáže regulaci ve veřejný prospěch účinně vymáhat, ukazují

jak soukromí zubaři, když odmítají ošetřovat pacienty v rámci veřejného zdravotního pojištění, tak agresivní podnikatelé v železniční dopravě, kteří chtějí od státu financovat vlastní ztráty.

Podle zpráv z minulého týdne by vládou projednaná novela zákona o poštovních službách měla změnit systém úhrady ztráty, kterou má Česká pošta kvůli tomu, že zajišťuje veřejnou službu — doručuje pět dní v týdnu i v odlehlých oblastech, musí udržovat síť poboček ve stanovené hustotě.

Namísto kompenzačního fondu, který by měly plnit procentem ze zisku všichni poskytovatelé poštovních služeb, by České poště měl ztrátu nově hradit stát z rozpočtu přímo. I neschopnost vymáhat na soukromých podnikatelích v poštovních službách odvody do kompenzačního fondu je ukázkou slabosti státu.

Kromě této změny ovšem v debatě o České poště zaznívají i další věci: Státní Česká pošta by měla v nejbližších letech převést kolem dvou tisíc svých poboček na soukromé subjekty. Sama by si jich ze stávajícího počtu měla nechat asi jen třetinu. Pošta by externím subjektům měla hradit vybavení poboček, reklamu a školení zaměstnanců a k tomu také poplatek za to, že bude v její prospěch poštovní služby poskytovat.

Pošta tak sice může účetně ušetřit — práci poštovního zaměstnance bude vykonávat někdo jako další povinnost ke svému dosavadnímu zaměstnání, pošta ušetří za pronájem nebo údržbu vlastní budovy.

Zároveň se ale budou veřejné peníze zbytečně přerozdělovat k soukromníkům, čímž kromě jiného ztratí možnost úkolovat své dosavadní zaměstnance. Nikde není napsáno, že poplatek za provozování poštovních činností třetímu subjektu nebude vyšší než případný nájem.

Politickým zadáním České poště by nejen proto mělo být, aby se při omezování vlastní sítě poboček spojovala právě s veřejnou správou a institucemi, které veřejná správa zřizuje.

Z pohledu sociální demokracie je problém, že si její politici nechali ve veřejné debatě vnutit kupecký pohled na veřejnou službu. Hovoří se o ekonomické efektivitě, o prodeji budov, o franšízách.

Důraz by přitom mohl být na slovech ředitele České pošty Martina Elkána, podle kterého by o práci ve státním podniku měla v nejbližších letech přijít až polovina stávajících zaměstnanců.

Mluvit by se mohlo o pracovních podmínkách zaměstnanců České pošty, kteří kromě poštovních služeb mají prodávat pojistky nebo telefonní služby soukromých telefonních operátorů. Ještě před dvěma lety byly v debatě o České poště tématem vnucované a neproplácené přesčasy.

Pokud Milan Chovanec ustoupil v debatě Andreji Babišovi a souhlasí s tezí, že cílem změň v České poště je úspora nákladů, pak by měl ale přinejmenším odpovědět i na otázku, kolik z těch patnácti tisíc lidí, které chce státní podniku propustit, najde práci u nových provozovatelů těch samých služeb, a jak bude stát pomáhat těm ostatním.

Otázka je to i na poštovní odbory, které novelu zákona o poštovních službách podporují, protože odmítají, aby i nadále byly úspory v České poště prováděny na úkor počtu a mezd zaměstnanců. Zároveň ale neprotestují proti výraznému oslabení své role ve státním podniku. Při dnešním stavu odborové organizovanosti si je totiž těžké představit, že by nadále hájily i ty zaměstnance, kteří Českou poštu nuceně opustí.