Můj toliko o čtyři roky starší bratr si ještě pamatuje, jak poštu rozváželi koně. Poštovní vůz byl modré barvy s lemováními zlatou linkou. Na kozlíku seděl — no asi ještě poštovský panáček.

Musel to být i zajímavý kontrast — vozy s frkajícími koňmi zaparkované podél pražského funkcionalistického Veletržního paláce, kam jsme chodili na poštu. Maminka násadkovým perem, namáčeným do kalamáře psacího pultu, vyplňovala poštovní poukázku, zatímco já se díval, jak do dvířek potrubní pošty se zasyčením přistála zásilka ve válcové patroně.

Nebýt zprávy o rušených poštách, jež — hloupě, ale případně řečeno — nás zasáhla jako blesk z čistého nebe, nevzpomněl bych si na pošťáka, který nám léta nosil poštu domů. Zazvonil, pak rázným krokem vešel do kuchyně s velkou koženou brašnou přes rameno, zručně v ní listoval — a nekonečně dlouho, jak se mi zdálo, si s maminkou povídal. Přinášel zprávy ze světa, zatímco ona musela trávit svůj čas s námi dětmi. To byla poštovní obsluha včetně sociální sítě.

Omezování veřejných služeb

Nejhorší na náhlém zrušení zhruba tří stovek poštovních poboček je, že má povahu administrativní zvůle. Stejně tak i kritéria výběru rušených poboček byla zvolena čistě administrativně: „podle návštěvnosti klientů, podle počtu uskutečněných transakcí, ekonomické rentability a podle kritérií, jako jsou bezbariérový vstup nebo dostupnosti MHD“.