Je to paradox: Vzpomínáme si, s jakou nevolí mnozí přijímali náš vstup do Evropské unie. Obávali se, že Evropská unie bude dirigovat naši politiku. Oslabí naši identitu státní i národní. Ostatně značná část společnosti brojí proti EU neustále, protože místo našich zájmů hájí nějaké evropské, a co je nám — prý — do nich. A ani dnes se mezi lidem neuznává, že zájmy Evropy stojí výše než české, a stojí za to se podřídit, protože nakonec z nich máme prospěch často větší, než z těch „našich českých“.

Paradox tkví v tom, že nyní by nám i Evropě prospělo, kdybychom byli státem silnějším, s větší společnou vůlí pro soudržnost naší politiky mezinárodní i vnitřní, tedy odolnějším vůči samovolnému rozkládání. Vždyť my možná ani nevíme, jaký ten stát má být a co má dělat. Jisté pouze je, že zatím existuje, a s tím se počítá. Stát by neměl být pouhou politickou strkanicí od Babiše k Fialovi a zase zpátky, kdy hrozí, že se státu může přihodit všelicos, co se politikům zrovna bude hodit.

Zdá se, že na vztahu volič versus politik a politik versus volič se stát nebuduje, ale naopak má tendenci slábnout vinou nálad ve společnosti a momentálních situací. Mezi tím, čeho si zrovna žádá volič, a tím, co by potřeboval jeho stát, může být propastný rozdíl.

Zdravý stát by proto měl mít nějaké zadání funkcí, které pak každá jeho politická reprezentace musí respektovat, i kdyby nechtěla. A bylo by zakázáno s tím experimentovat, jako se dnes děje například ve školství. Tam se každý ministr vytasí s nějakou reformou, pedagogy i rodiče vyděsí, a pak si zmizí v propadlišti dějin. Fixujme například základní devítiletou docházku jako axiom, dobře se ví, proč to tak má být — například dítě, kterému ještě není patnáct let, nesmí vzít do rukou pilník ani cihlu. Rovněž víceletá gymnázia se osvědčila, netřeba je zpochybňovat. Daný systém školství má být pro lidi zárukou jistoty, a tím i stability státu.

Stát má také zaručit určité sociální jistoty, k nimž patří důchodové zabezpečení i další sociální ohleduplnost. Nekonečná rozprava o tom, že na důchody v budoucnu nebude, jde proti státu a podlamuje důvěru lidí v něj. Opusťme konečně společensky škodlivou tezi, například že současní pracující velkoryse financují dnešní vysoké důchody, které, až oni půjdou do důchodu, budou mít mnohem nižší. Nebo že lidé s vyššími příjmy doplácejí, na úkor důchodu svého, na důchod lidí s příjmy nízkými.

Ať je důchodový systém jakýkoli, budujeme-li celý svůj produktivní život stát a sloužíme-li jeho společnosti, pak stát má povinnost nám zajistit odpovídající, tedy důstojný důchod. S tím ať státní politika počítá. Ani v tíživějších finančních podmínkách to nemusí být na úkor společnosti, ale může se méně investovat do hmoty, jako je beton, nebo do různého bagrování a přemisťování megakubíků zeminy, což je méně důležité než dobrá kondice společnosti.

Také spoje a veřejná doprava by měly mít trvale udržitelné státní zadání, aby člověk měl jistotu jejich funkce a mohl se na ně spolehnout. Například rušení pošt svědčí o selhávání státu a jeho neschopnosti poštovní služby zefektivnit.

Podobně i postupné rušení regionálních a místních tratí. Jednou nám ty koleje, až ubude benzínu a automobily budou jenom pro bohaté, budou chybět. Mimochodem Poláci nyní obnovují například v Dolním Slezsku příhraniční železnice, které v 90. letech zrušili. Jsou hloupí? Lesklé kolejnice také svědčí i v nejzapadlejších oblastech republiky o tom, že stát funguje; rezavé nebo vytrhané vzbuzují truchlivost. Jak někdo může lehkomyslně rozhodnout o zániku nějaké železnice, o pozvolné destrukci díla nezměrné hodnoty, jenom kvůli tomu, že se to zrovna nějak hodí? Myslí se na budoucnost?

Nesmyslné jsou rovněž úvahy o nějakém takzvaně dvourychlostním zdravotnictví. Nemá u nás tradici — od vzniku Československa bylo naše zdravotnictví organizováno jako všeobecné, vázané na zdravotní pojištění. A to se více než sto let osvědčuje.

S daněmi se může různě hýbat, to je na vůli a rozhodnutí politiků. Ovšem zavedení progresívní daně by mohlo být rovněž součástí ideje státu. Umožnilo by těm, kteří si to mohou dovolit, více se podílet na budování státu. Je to čest. Mylná je teorie některých politiků, že státu by to mnoho nepřineslo, protože stejně by se to nějak obcházelo. Proč taková amorální úvaha? I kdyby ten přínos nebyl kdovíjaký, vnáší to do společnosti povzbudivou solidární symboliku.

Úloha státu netkví v tom, jak v něm máme být bohatí, ale s jakými jeho funkcemi můžeme počítat na naší cestě životem.