Onehdy jsme se v hlavních zprávách České televize dozvěděli: Důchody si žádají více peněz, než může poskytnout fond důchodového zabezpečení; tedy na důchody se stále více musí doplácet ze státního rozpočtu. Také domovy důchodců potřebují více peněz, protože žadatelů o péči v nich přibývá.

Je málo hasičů, musíme jich mít více, ale kde vzít pro ně peníze. Školství strádá neustále, rovněž se musí zvýšit platy státních zaměstnanců. Na Seznamu čtu také titulek: „Ministr Vojtěch označil devadesát sedm nemocnic s budoucností, ostatní nejsou nutně třeba.“ — Přestože jejich ordinace jsou obloženy pacienty, dodávám. V podstatě na vše, na co jsme si zvykli a požadujeme to, je zapotřebí mnohem více peněz.

Středočeský kraj, zejména silou politického uskupení STAN, usiluje o omezení provozu na regionálních tratích, a v rámci Integrované dopravy Středočeského kraje (IDSK) budou muset na regionální vlaky přispívat také obce, stejně jako už dlouho přispívají na takzvanou ostatní dopravní obslužnost autobusovou. A příspěvek se zvyšuje i na autobusy. IDSK také ruší některé autobusové pokladny s výzvou, aby si je personálně zajistily obce prostřednictvím svých informačních center.

Na druhé straně je tu snaha udržet při životě malé obchody a samoobsluhy na vesnicích. Ty jsou důležité zvláště v obcích, kde kromě malého obchodu není žádná jiná občanská vybavenost. Pošta dávno zrušena, zanikla i hospoda, a obecní úřad ožívá v úředních hodinách dvakrát týdně odpoledne či v podvečer: starosta — starostka je takzvaně neuvolněný či neuvolněná, tedy živí se něčím jiným a často mimo svou obec.

Obchod slouží místním obyvatelům také jako „sociální uzel“, kde si lidé vyřizují i jiné záležitostí, setkávají se, mluví spolu, poskytují si rady, pomoc i podporu. Ta úloha je nezastupitelná, což se nejvýrazněji projevilo při kovidových omezeních. Zdá se, že vesnické obchody budou stále důležitější.

Jestliže tedy vznikl vládní návrh, aby malí obchodníci mohli žádat příslušný kraj o proplacení provozních nákladů, pak je to zřejmě také reakce na plíživé omezování veřejné hromadné dopravy. Už teď sami starostové začínají vyslovovat otázku, jestli všechny autobusové spoje, když na ně musí pořád více doplácet, jsou tak nezbytné.

Zvláště když v autobuse sedí třeba jen pět deset cestujících. Kupodivu i na levém politickém křídle zazněla pravicová myšlenka, zda by nebylo pro obce levnější platit jim taxíka.

Středočeský kraj má v čele velice chytré lidi: přišli na způsob jak přesouvat finanční odpovědnost za regionální dopravu na jednotlivé obce. Aby to nakonec ony byly, kdo bude s onou příslovečnou „péčí řádného hospodáře“ požadovat omezování takzvané nerentabilní veřejné dopravy v regionu. (A té je možná více než polovina.)

To zastupitelé nakonec odhlasují, aby obci zbyly peníze na důležitější věci, třeba na provoz mateřské školky. Ostatně kdo z lidosprávy jezdí autobusem?

Už netvrdím, že stát má všechny výše uvedené požadavky uspokojovat, financovat. Kde se na to má vzít? Dluh státního rozpočtu činí pět set miliard, a soudě podle předvolebních slibů lídrů všech politických uskupení, i nadále se bude zvyšovat. Přestože si téměř všichni uvědomují — snad kromě ANO a KSČM — neudržitelnost takového vývoje.

Opoziční politici mluví o nutnosti reformy hospodaření s veřejnými financemi. Věslav Michalik (Piráti a STAN) píše o „strukturálním saldu“, které se „nedá odstranit úplně jednoduše jen škrty ve výdajích. Je potřeba hledat kombinaci různých opatření na příjmové i výdajové straně a zároveň vytvořit podmínky pro druhou transformaci ekonomiky a silnější růst HDP“.

V čem by měla ta „druhá transformace ekonomiky“ spočívat? Co se to má stát? Podle mého bude, nebo musí býti více ekologická než ekonomická. Vzpomeňme Václava Klause, jak po převratu považoval ekologii za „třešničku na dortu ekonomické transformace“. Nyní zjišťujeme, že ekonomie musí být vůči ekologii spíše ve služebném postavení, protože sama si neví rady, a slouží-li něčemu, tak ani neví čemu. Pouhé „uspokojování potřeb společnosti“ vede k vyčerpávání přírodních i lidských zdrojů.

Na Seznamu jsem také četl titulek: „Hrozí ekoteror a zničení blahobytu, hlásá protizelená kampaň v Německu.“ A také: „Evropě chybí elektřina a plyn. Je vydaná na milost rozmarům počasí.“

Ona „druhá transformace ekonomiky“ by v zájmu řešení našich problémů — ekologických i sociálních — vskutku měla obsahovat „trochu toho ekoteroru“ a prospělo by jí aspoň trochu „zničení blahobytu“. Bez toho se možná ani neobejdeme.

Některá omezení našich opulentních manýr, spíše zlozvyků jsou pro takovou transformaci předpokladem a měla by přejít do pravidel slušného chování. Čímž by „zelenější“ úvaha nad naším životním stylem přestala být obávanou totalitářskou ideologií. „Zelenější“ chování bychom respektovali jako například Pravidla silničního provozu.

Podvědomě si toho žádáme, ale obáváme se ztráty svobody, která ovšem ani svobodou není, majíc povahu jakési ekonomické diktatury. Kdo se jí nepodřídí, stává se nepřizpůsobivým. Naopak více svobody nám mohou dát různá omezení v našem překotném životním stylu.

A ani nepůjde tolik o omezení daná novými zákony, ale spíše přirozeným nedostatkem peněz a obecnou drahotou, zvláště energií. Taková omezení nám mohou ubrat z civilizační zátěže, jejímž markantním projevem je stále zběsilejší „dopravní peklo“. Příliš individualizované třeštění všemožnou technikou vede k rozpadu společenských vazeb, oslabuje sociální cítění.

Naše technická opatření ve prospěch ekologie mají povětšině jednu velkou chybu: jsou dražší než ta neekologická. To přeci musí být obráceně. Nutnost pořád někam dojíždět — a plodit při tom skleníkové plyny — nás vysiluje, ubírá nám čas i peníze, ten stálý nepokoj nám pocitově krátí život.

Přichází čas hledat příležitost obživy v místě, tedy vytvářet ji tam, kde žijeme. Pokusit se o snáze dosažitelné zdroje přírodní i lidské. Vzájemné služby, vzájemnou pomoc. Schopnost úsporných řešení. A radost nacházet je. Bude to sice dosti nelukrativní, vždy za pár šupů, ale osvobozující. Zkrátka „kombinace různých opatření“. A vesnický obchůdek se uživí i bez dotace.

To není žádná utopie, posune nás tam přirozený vývoj. Vznikne i nová příležitost pro větší sociální ohleduplnost. Posílí se také náš lepší vztah k přírodě a životnímu prostředí, který bude více osobní, prožívaný, praktický, a nikoli formálně institucionální.

Jedna z teologických otázek zní, zda už žijeme v čase konce. Podle mého naopak žijeme v čase nového začátku. To jen dojíždí a rozpadá se starý systém diktatury ekonomie.

Ta pomohla před více než třiceti lety zbořit totalitní režim politický. Nyní nastává velice nadějný čas pro navazování lepšího vztahu k prostředí, v němž žijeme, a tím i sami k sobě. Akorát jsem netušil, že to budeme nazývat „druhou transformací ekonomiky“. To bude trvat dalších dvacet třicet let, a velice by mě těšilo, kdyby mi bylo dáno se z toho radovat.