S novým rokem jako by se provalila hráz a ze všech možných stran vyplula debata o tom, jaké že byly ty „devadesátky“. Televizní seriál toho jména navíc zdůraznil pohled, že to byla doba drsné zločinnosti, proti které jsou mafiánské příběhy celkem pokojná podívaná. A mezi lidmi, kteří vypadli ze soutěže o šťastnější a bohatší život (nebo se tak subjektivně cítí) se už nějakou dobu přímo ozývá, že to byla doba naplánovaných zlodějin a úmyslně škodlivých rozhodnutí.

Ale ozvali se i jiní: třeba Václav Klaus, který se svou pomatenou sebestředností polemizuje s článkem Kateřiny Smejkalové Méně šoku, více terapie a tvrdí, že 90. léta byla čas, kdy se nám podařilo vykročit na novou trajektorii a že jím vedená ekonomická transformace byla úspěšná.

V tom prvním s ním lze souhlasit, zůstaneme-li u konstatování. Pokud jde o úspěšnost transformace, má to mnoho detailů, které jsou „pod rozlišovací schopností“ přezíravého Václava Klause a jeho jednostranných náhledů. Úspěchy, kterých se Václav Klaus drží jako pevné jistoty, jsou pro velké procento obyvatel rozostřené v problémech, které je provázely.

Za sebe můžu — a tady a teď i kvůli důvěryhodnosti musím — říct, že se mi postupem let od roku 1989 dařilo čím dál lépe. Postupně, jak mi dorostly děti, jsem se zbavila i břemene zadlužení, bez něhož jsme nebyli jako rodina schopni dostát všem nutným potřebám. Uplatnění v oboru, o které mi šlo nejvíc a ohledně kterého jsem byla s minulým režimem v největším sporu, jsem docílila také.

Za sebe tedy nemám ke stížnostem na devadesátky důvod. I když…výrok z citované knihy, že pro značnou část obyvatelstva bylo zakoupení nového oblečení luxusem, který prohlašuje Václav Klaus za lež, můžu potvrdit i na vlastním příkladu. Pomohly second handy, tehdy velice trendy, a je to vidět na fotkách. Je to vidět ostatně i na kostýmování herců onoho televizního seriálu.

V mém oboru, tedy v kultuře, byly devadesátky doba malicherných a urážlivých sporů o samu existenci. Už tehdy jsme pocítili nespravedlnost čistě ekonomických kritérií. I tíži faktu, že když se proti někomu — něčemu — co až doposud fungovalo, byť s limity — postaví politická moc, je to vlastně nebezpečnější, než to bylo v druhé polovině 80. let.

Ještěže ta moc byla omezena demokratickými volbami (které si chraňme jako oko v hlavě, protože je to opravdu poslední instance). Na některých místech však místní nekulturní politikové v jednom volebním období stihli zrušit, co se už nedá obnovit. Několik divadel, skoro všechna menší kina, střediska spolkové činnosti.

Otevřená hranice přinesla radost a možnosti. Ale také velkolepé rozšíření ilegálního podnikání, z nějž tady uvádím čilý obchod drogami a ukradenými starožitnostmi. Do lehkých topných olejů či metanolu jsme neviděli, viděli jsme ale vykradené kostely i drogami rychle zničené životy — už tenkrát. Přeshraniční spolupráce se v dobrém rozvíjela pomalu, ve zločinu ovšem fungovala rychle a dobře. Bez přivřených očí policejních a celních orgánů by to tak hladce nešlo.

Byla to doba velkého zmatku ve školství — státní školy se potýkaly s odchodem učitelů za lepším výdělkem — a k mému velkému zklamání neustále deklarovanou nejistotou, co a jak mají vlastně učit. Na školství bylo snad nejlépe vidět, jak vnitřně sešněrovanou a málo odvážnou společností jsme.

Průměrný provinční učitel dějepisu nebo občanské nauky v 80. letech přece už neučil ideologické floskule s žádným nadšením, češtinář neobdivoval z básníků 20. století nejvíc S.K.Neumanna, oba snad i stávali ve čtvrtečních frontách u knihkupectví na povoleného Hrabala nebo Wernische. Po roce 1989 se ale začali dovolávat závazných osnov a ministerských pokynů.

Už tehdy se mi zdálo, že přesně tohle je obraz našeho poznamenání státní autoritou. Najednou bylo vidět, že svoboda se sice hezky deklaruje, ale s jejím uplatněním je to složité.

Složité to v devadesátkách bylo i s existencí učilišť. To ale nebyl jenom problém školství, rozpad učilišť šel ruku v ruce s krachujícím průmyslem. Proč by se měly děti učit strojařině, když v okolí žádná strojírna není, proč by se měly učit šít, když zjevně není co a kde, proč by se měly děti učit technologii porcelánu, když celý keramický průmysl úplně mizí? Mizela i zahradnictví a zemědělské a potravinářské podniky. Snad jediné obory, které měly představitelné uplatnění, byly stavební. A vše, co souvisí s auty.

Mluvilo se o budoucí společnosti služeb, ale dobré služby — například v pohostinství — byly ničeny špatnými kšefty. Jít se vyučit znamenalo pochybnou perspektivu. Vyčítat rodičům, že za každou cenu dávali děti na střední školy, jak se to tu a tam dočteme, je nefér.

Konečně bylo možné svobodné podnikání. V mém nejbližším okolí, mezi blízkými lidmi s předchozí kvalifikací i zkušeností v oboru, zkrachoval jeden se stavební firmou, jeden s autodílnou, jeden s chovem prasat a jeden s cestovní kanceláří. Všechno to byly seriózní záměry, žádné pofidérní pokusy, na čem by se tak mohlo něco trhnout.

Jednoho to stálo život, druhého zdraví, třetího exekuci až do konce života. Ten, kterému nevyšlo zemědělské podnikání, se kromě toho setkal i s podrazem banky a účelovým rozhodnutím soudu, zakládajícím podezření z úplatku. Neschopnost, neochota a vleklost soudů v majetkových sporech byly vyhlášené a vedly k pocitu bezpráví.

Na každém tom krachu bylo vidět, jak u nás neplatí, co by platit mělo: že se běžně nedodržují smlouvy, že takzvaná druhotná platební neschopnost se rozlézá jak zlodějská hra zvaná letadlo, že velcí a mocní ty malé dřou z kůže. Jistě, nezkrachovali všichni. Z mých blízkých například programátoři a zubařky.

V devadesátkách jsme viděli hrozivé zpustnutí zemědělské půdy i chovu zvířat. Zemědělská a potravinová produkce se oproti té z 80. let zhoršila, a potravinářské závody, zpracovávající místní zdroje, se zavíraly jeden za druhým. Z ideálu humanizace chovů zbylo jejich rušení.

Zlikvidovali jsme venkov s jeho specificky soudržným (i přes všechny nectnosti) životem. Zhoršili jsme soužití s romskou komunitou. A bylo jedno, jestli vládla ODS nebo ČSSD, dělo se to průběžně.

Deset let neustálého zavírání různých hospodářských jednotek udělalo z pohraničí, sousedícího s Německem a Rakouskem, region gastarbeiterů, a z toho severomoravského, sousedícího s Polskem, oblast příjemců podpor v nezaměstnanosti. Ti, kteří se nedokázali zorientovat, vytvořili vyloučené lokality.

Rétoricky popírané, a tím i v praxi opomíjené, ohledy k životnímu prostředí se staly sdílenou mantrou, která ovlivnila postoje veřejnosti ke klimatické změně a energetice. Klausova pověstná „třešnička“ ekologie už nebyla na dortu, ale na okoralém krajíci. Kdo by o ni za takových okolností stál.

Neutuchající podpora individuální dopravy a vlastnického bydlení způsobila u dopravy veřejné a bydlení nájemního úpadek materiální i sociální. Obojí se stalo čímsi pro „socky.“

Nejsem přesvědčená o tom, že naše společnost v reálném socialismu „vyznávala hodnoty rovnosti a vzájemnosti“, jak údajně stojí v knize Taking Stock of Shock. Social Consequences of the 1989 Revolutions, o níž pojednává zmíněný článek Kateřiny Smejkalové. Její autoři se dotazovali dodatečně — odpovědi respondentů tak mohly být zkreslené vývojem reality. Ale jisté je, že se v ní lidé alespoň potkávali, a tak či onak konfrontovali.

Transformace vytvořila atomizovanou společnost, přesvědčenou o tom, že co je veřejné, je v každém případě horší než soukromé. A není-li veřejné v pořádku, je to jen důkazem špatně fungujícího státu, který si zaslouží být haněn, šizen a okrádán.

To není vleklé dědictví socialismu (komunismus tomu neříkejme), ale důsledek nepřetržitě omílané ideologie neoliberalismu. Tak omílané, až ji přijali i ti, kterým pomohla v touze po vlastnictví do dluhů a exekucí.

Máme-li být k sobě jako společnost upřímní, přiznejme si, že za socialismu jsme se málo zajímali o ostatní státy sovětského impéria. Využívali jsme je (ostatně jen některé) jako turistickou destinaci, aniž by se nás týkal jejich každodenní život. Literatura socialistických zemí u nás sice díky ideologické reglementaci edičních plánů vycházela, filmy se promítaly, ale četl ji a viděl je málokdo. Mnohem víc jsme byli zvědavi na západní produkci.

Ještě tak k velmoci Sovětskému svazu jsme obraceli pozornost a odečítali od její produkce své naděje na změny i doma. A tak to přece zůstalo i po roce 1989: v zájmu o Bulharsko, Rumunsko, Srbsko nebo pobaltské republiky nejsme o nic lepší než Západ, ten tolik kritizovaný Brusel. Můžeme vůbec říci, k čemu nám doposud byl Visegrád?

Kateřiny Smejkalová ve svém článku cituje pojem „patriotismus ze zoufalství“. Z čeho ale to zoufalství pramení? Pokud něco člověk nezvládá, nejde mu to a místo pomoci je jen více kontrolován a odstrkován, začne sám sebe přesvědčovat, že to umět nepotřebuje. Ani nechce.

V autoritářském socialismu mu političtí představitelé říkali, že to — cestovat po celém světě, číst jakékoli knížky, vlastnit, co se mu líbí — chtít nemá pro vlastní dobro. V až příliš konkurenčním neoliberálním kapitalismu si to řekne sám. Aby se necítil tak nedostatečný proti těm, pro které je všechno, s čím se potýká, hračka. A když se uzavře a nevytáhne paty zeměpisně ani mentálně, neuvidí, že v takové Itálii, Řecku nebo Španělsku to mají v lecčem i těžší než my. Neuvidí, že i Západ se potýká se svou minulostí.

Pojem „patriotismus ze zoufalství“ je pochopitelný v případě Ukrajiny nebo pobaltských zemí, skutečně akutně ohrožovaných imperiálním Ruskem, nebo snad v zemích bývalé Jugoslávie s podobnou zátěží srbské hegemonie. Ale co nebo kdo ohrožuje Maďarsko kromě jeho samého? Ach ano, uprchlíci, to je ten pravý slabší nepřítel. Proti němu stačí natáhnout žiletkový drát, což Řecko nebo Itálie u moře udělat nemůže.

Abych se vrátila k názvu článku Kateřiny Smejkalové: Méně šoku a více terapie by opravdu pomohlo. Neobešlo by se to bez jisté míry socialismu, tedy péče o to, co je společné. V devadesátkách přece ke státním intervencím stejně docházelo, jen jiným směrem. Možná by pomohlo o něco víc vůle ke spolupráci místo neustále vyzdvihované (zejména ve slově konkurenceschopnost) nemilosrdné soutěže.

Snad nebylo možné zabránit úplné likvidaci textilního průmyslu nebo porcelánek, které položil dovoz z Asie. Ale nejspíš šlo podpořit malé potravinářské továrny, když v téže době bylo možné finančně sanovat banky. Možná nemusely padnout všechny naše továrny na jízdní kola, když po kolech ani na chvíli nepřestala být poptávka.

Určitě šla celá transformace dělat opravdu citlivěji a pomaleji, s menším tahem po rychlém zisku, jehož idea vedla i k oné šokujícím způsobem surové zločinnosti, o níž pojednává televizní seriál Devadesátky.

Rušení škol a nemocnic a přesouvání jejich činnosti do větších center spolu s ubýváním spojů veřejné dopravy možná bylo ekonomicky racionální. Ovšem v obyvatelích, kterých se to dotklo, to vzbudilo stále sílící pocit zanedbání a lhostejnosti politických představitelů k jejich životům.

Jistě, věci se musely změnit, když se hospodářství postavilo na jiný základ. Ale muselo se všechno dít s paradoxní rétorikou neustálého popírání totality — tak totálně? Jako „poznaná nutnost?“ Vždyť ten údajně všemocný a nepřekonatelný trh umožňuje různé společenské strategie. Nemusel se stát vedoucí silou společnosti tak jako kdysi komunistická strana. Nebylo by lepší dát novým poměrům skutečně méně otřesů a více péče?

Uvažování nad těmito otázkami je nutné pro určení nového směru společenského vývoje. Není to, jak se stále ještě podsouvá, nostalgie po pořádcích normalizačního socialismu. Je to zodpovědné tázání, jak dál tváří v tvář problémům, o kterých jsme v devadesátkách nevěděli.

Pro Václava Klause byla devadesátá léta obdobím obrovského zdvihu. A opravdu k němu došlo — kdyby nic, tak Andrej Babiš a další oligarchové jsou toho důkazem. Pro jiné členy společnosti ale stejná doba navzdory prvotnímu nadšení byla obdobím zklamání a ponížení. Výsměch humanitní inteligenci a podsouvání, že za kritikou stojí závist, ten pocit posílily.

Globální kapitalismus je složitý fenomén, ale pořád jsme přeci lidé, máme tvůrčí schopnosti a svobodnou vůli. Hledání nových cest je přece jen důkazem o naší životaschopnosti. Ješitní starci k tomu už nemají co říci.