Devadesátky
Alena ZemančíkováPtát se, co jsme transformací ztratili, není nostalgie po normalizačních pořádcích. Je to zodpovědné tázání, jak dál tváří v tvář problémům, o kterých jsme v devadesátkách nevěděli. Ješitní starci jako Václav Klaus k nim už nemají co říct.
S novým rokem jako by se provalila hráz a ze všech možných stran vyplula debata o tom, jaké že byly ty „devadesátky“. Televizní seriál toho jména navíc zdůraznil pohled, že to byla doba drsné zločinnosti, proti které jsou mafiánské příběhy celkem pokojná podívaná. A mezi lidmi, kteří vypadli ze soutěže o šťastnější a bohatší život (nebo se tak subjektivně cítí) se už nějakou dobu přímo ozývá, že to byla doba naplánovaných zlodějin a úmyslně škodlivých rozhodnutí.
Ale ozvali se i jiní: třeba Václav Klaus, který se svou pomatenou sebestředností polemizuje s článkem Kateřiny Smejkalové Méně šoku, více terapie a tvrdí, že 90. léta byla čas, kdy se nám podařilo vykročit na novou trajektorii a že jím vedená ekonomická transformace byla úspěšná.
V tom prvním s ním lze souhlasit, zůstaneme-li u konstatování. Pokud jde o úspěšnost transformace, má to mnoho detailů, které jsou „pod rozlišovací schopností“ přezíravého Václava Klause a jeho jednostranných náhledů. Úspěchy, kterých se Václav Klaus drží jako pevné jistoty, jsou pro velké procento obyvatel rozostřené v problémech, které je provázely.
Za sebe můžu — a tady a teď i kvůli důvěryhodnosti musím — říct, že se mi postupem let od roku 1989 dařilo čím dál lépe. Postupně, jak mi dorostly děti, jsem se zbavila i břemene zadlužení, bez něhož jsme nebyli jako rodina schopni dostát všem nutným potřebám. Uplatnění v oboru, o které mi šlo nejvíc a ohledně kterého jsem byla s minulým režimem v největším sporu, jsem docílila také.
Za sebe tedy nemám ke stížnostem na devadesátky důvod. I když…výrok z citované knihy, že pro značnou část obyvatelstva bylo zakoupení nového oblečení luxusem, který prohlašuje Václav Klaus za lež, můžu potvrdit i na vlastním příkladu. Pomohly second handy, tehdy velice trendy, a je to vidět na fotkách. Je to vidět ostatně i na kostýmování herců onoho televizního seriálu.
V mém oboru, tedy v kultuře, byly devadesátky doba malicherných a urážlivých sporů o samu existenci. Už tehdy jsme pocítili nespravedlnost čistě ekonomických kritérií. I tíži faktu, že když se proti někomu — něčemu — co až doposud fungovalo, byť s limity — postaví politická moc, je to vlastně nebezpečnější, než to bylo v druhé polovině 80. let.
Ještěže ta moc byla omezena demokratickými volbami (které si chraňme jako oko v hlavě, protože je to opravdu poslední instance). Na některých místech však místní nekulturní politikové v jednom volebním období stihli zrušit, co se už nedá obnovit. Několik divadel, skoro všechna menší kina, střediska spolkové činnosti.
Otevřená hranice přinesla radost a možnosti. Ale také velkolepé rozšíření ilegálního podnikání, z nějž tady uvádím čilý obchod drogami a ukradenými starožitnostmi. Do lehkých topných olejů či metanolu jsme neviděli, viděli jsme ale vykradené kostely i drogami rychle zničené životy — už tenkrát. Přeshraniční spolupráce se v dobrém rozvíjela pomalu, ve zločinu ovšem fungovala rychle a dobře. Bez přivřených očí policejních a celních orgánů by to tak hladce nešlo.
Byla to doba velkého zmatku ve školství — státní školy se potýkaly s odchodem učitelů za lepším výdělkem — a k mému velkému zklamání neustále deklarovanou nejistotou, co a jak mají vlastně učit. Na školství bylo snad nejlépe vidět, jak vnitřně sešněrovanou a málo odvážnou společností jsme.
Průměrný provinční učitel dějepisu nebo občanské nauky v 80. letech přece už neučil ideologické floskule s žádným nadšením, češtinář neobdivoval z básníků 20. století nejvíc S.K.Neumanna, oba snad i stávali ve čtvrtečních frontách u knihkupectví na povoleného Hrabala nebo Wernische. Po roce 1989 se ale začali dovolávat závazných osnov a ministerských pokynů.
Už tehdy se mi zdálo, že přesně tohle je obraz našeho poznamenání státní autoritou. Najednou bylo vidět, že svoboda se sice hezky deklaruje, ale s jejím uplatněním je to složité.
Velice výstižná a přesná charakteristika "divokých devadesátek", díky za ni.
Jádro celé transformace (a jejích asociálních dopadů) by bylo možno spatřovat v tom, že tehdy z veřejného diskursu prakticky naprosto vymizel pojem "kapitalismus", a byl nahrazen a vytěsněn eufemismem "svobodná tržní ekonomika". Tato údajně svobodná tržní ekonomika, respektive vůbec "svoboda" se stala novou ikonou, novým vše jiné přehlušujícím politickým sloganem, novou ideologií. Která bezpečně zaslepila vnímavost pro "kolaterální škody", které přechod k bezuzdnému kapitalismu nutně doprovázely.
Jistě, ekonomická transformace k volné tržní ekonomice byla nezbytná; a je dokonce docela dobře možné, že rychlá, šoková transformace byla z čistě ekonomického hlediska racionálnějším počinem, nežli koncepty "měkké" transformace (například od Komárka), o kterých tehdy Havel s dost velkým oprávněním prohlásil, že ty by ve skutečnosti neznamenaly nic jiného, nežli jenom to, že by se ekonomicky naprosto zastaralé a neefektivní podniky dále uměle udržovaly při životě státními subvencemi.
To všechno tedy je, nebo přinejmenším může být pravda. Ale - druhá stránka celé věci je právě ta, že s touto tržní ekonomikou do země vtrhl i docela prachobyčejný, divoký a dravý kapitalismus. Ten kapitalismus, který je ze své nejhlubší podstaty ahumánní, neboť jediným motorem a smyslem jeho existence je ždímání zisku - a to jakýmikoli prostředky. Člověk v tomto kapitalismu není Kantovým "účelem pro sebe", nýbrž naopak stává se pouhým nástrojem, prostředkem pro maximalizaci zisku. Jakákoli morálka, jakékoli sociální či humánní ohledy tu jdou stranou. A přesně podle této maximy pak probíhaly ony pověstné "divoké devadesátky".
Kořen celého tohoto vývoje byl v tom, že disidenti, kteří se dostali k moci, byli většinově antikomunističtí, a tedy antimarxističtí - a jako takoví oni vůbec neuznávali (a nechápali) pojem "kapitalismus". Oni nikdy nedokázali pochopit důsažnost základní Marxovy téze o určující roli "ekonomické základny" vůči "společenské nadstavbě". A tak plně propadli svým iluzím, že jenom svým politickým konceptem "lidských práv" dokáží dostatečně ochránit člověka před zlem tohoto světa.
Jenže ono se pak ukázalo, že tento divoký kapitalismus dokáže člověka dohánět do téměř stejně bezvýchodných situací, jako tvrdá totalita. Pro toho kdo strávil celý svůj život v rodném obydlí nehraje žádnou rozhodující roli, jestli je z něj násilím vystěhován jakožto "třídní nepřítel" administrativním rozhodnutím totalitního režimu, anebo exekutorským úkonem v důsledku toho, že - třebas bez vlastního zavinění - upadl do finanční nouze.
Ještě jednou: proces ekonomické transformace byl za daných okolností nevyhnutelný. Ale - jak naprosto správně píše A. Zemančíková - tento proces mohl proběhnout podstatně jinak. Možná ani tak ne z čistě ekonomického, ale především ze sociálního a mravního hlediska. Kdyby se tehdy v novém vedení našel někdo, kdo by - místo laciných ataků na Marxovy teorie - alespoň trochu pochopil co vlastně znamená systém kapitalismu, byl by mohl proces transformace nasměrovat alespoň tím směrem, že by národu sdělil:
"Ano, ekonomická transformace je nevyhnutelný proces; ale zároveň jsme si plně vědomi toho, že kapitalismus s volnotržní ekonomikou spojený je ve svém jádru asociální společenské uspořádání -a budeme se ze všech sil snažit, abychom tyto jeho asociální a ahumánní stránky omezili tak dalece, jak jen možno!"
Ano, bylo nutno provést transformaci; ale nebylo nutno přitom vyhlásit heslo: "Urvi si co můžeš!" Nebylo zapotřebí "zhasnout světlo" - a teprve poté začít dělat inventuru toho, co v této noci beze světla ještě nebylo rozkradeno. Ano, celý proces transformace by pak byl možná poněkud pomalejší; ale neměl by tak destruktivní důsledky pro mravní nastavení posttotalitní společnosti, jaké měl Klausův cynický "trh bez přívlastků".
----------------------------------
P.S. Paní Zemančíková, onen zmíněný "patriotismus ze zoufalství" ovšem zjevně neměl na mysli jenom státy a národy bezprostředně sousedící s ruskou velmocí; nýbrž právě toto zoufalství rezultující z náhlého rozpadu dosavadních životních jistot, rozbitých frontálním atakem agresivního kapitalismu. Právě z této existenciální nejistoty pak u mnohých vznikla hluboká touha po obnovení vlastních životních jistot - která se pak ventiluje jako xenofobie, tedy jako přemrštěný "patriotismus". Který je právě ve Vámi zmíněném Maďarsku velice silně patrný.