Byl to rok 1975, kdy Václav Havel napsal Dopis Gustávu Husákovi, nepříliš dlouhý text zhuštěně a velmi výstižně popisující, v čem spočívá zvrácenost normalizace, a především jaké nepředvídatelné následky může do budoucna zanechat. Výhodou naší doby je, že uběhlo oněch 45 let a lze již hodnotit — a zdá se, že se trefil až příliš.

Havel v něm chápe jednání lidstva jako antitezi k entropii, k jednomu ze zákonů vesmíru. Šedivé sedmdesátky v Československu však této skutečnosti zabraňují. Ze žití se stalo přežívání. Z autentického projevu umělce přehlídka banalit. Periodika úzce zaměřená na jistou oblast nesmí být vydávána. Běh života se omezí na kolotoč těch stejných oslav, těch stejných přehlídek, těch stejných událostí, které mezi sebou mají rozdíly — jednou je to průvod, jindy schůze, případně třeba volby — ale cíl jediný. Dokázat konsolidaci společnosti, jejíž přirozený rozvoj byl násilně přerušen okupací v srpnu 68.

Místo barvité soudržnosti je to ale vykastrované a mechanické jednání lidí, kteří se stáhli do ulity péče jen o svůj domov, své chalupy, své záliby. Atomy společnosti mají zakázáno reagovat a vedení k předvídatelnosti společenského dění končí cestou k oné entropii.

Líbí se mi přirovnání k entropii. Je totiž v hypotézách o konci vesmíru popsána u tzv. velkého mrazu. Vesmír jako homogenní polévka opuštěných částic, které jsou tak dostatečně rovnoměrně rozmístěny, že se na své nekonečné pouti nikdy nepotkají. A když se částice nepotkají, nemohou reagovat. Nemohou-li reagovat, nenastává žádný chemický děj, fyzikální jevy se v ničem nemohou manifestovat, nevzniká nic nového a nezaniká nic starého.

Společenský děj je v tomto snad podobný. Míjející se jednotlivci jsou agregátem, nikoliv societou. Míjení — sociální bubliny, propasti mezi lidmi, rozdělení společnosti. Proč?

Manažerská entropie

Zvolili jsme si manažera. Pěkně neschopného, zdá se. A po celou dobu svou zodpovědnost svaluje na jiné. Co se ale nezmiňuje, že zde nezáleží jen na schopnostech manažera.

Stát nelze řídit jako firmu. Či lépe řečeno — stát bychom neměli řídit jako firmu. Je totiž správou věcí veřejných. Před ním jsme si rovni. Zprostředkovává interakci mezi členy společnosti. Přerozdělí, co společně vytváříme a budujeme. Stát jedná ve prospěch všech, tedy nutně ne ve prospěch jednotlivce jako solitéra, ale jednotlivce v kontextu.

Pokud řídíte stát jako firmu, zbavujete se všeho, co přečnívá, a roubujete, co chybí — a to ne dle potřeb společnosti, ale dle ziskovosti firmy. Stát sice nemůže z podstaty vědět, co chce jednotlivec — do soukromého prostoru jedince proto nemá, pokud možno, zasahovat. Soukromé ale končí tam, kde začíná veřejné. Nesmíme je zaměňovat, dělat z nich jedno a to samé. Protože všichni jsme součástí obojího. Nutně na nás tudíž doléhá z principu rozhodování o někom, protože jindy bude, konstrukčně stejně, o nás. A to v pozitivním i negativním slova smyslu. Jednoduše — svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého.