↗

Přes čtyřicet let někdy krvavé a někdy mrtvolné vlády KSČ nás traumatizovalo. Následných více než třicet let nás svým děním retraumatizovalo. Foto FB EPP — European People's Party

Byl to rok 1975, kdy Václav Havel napsal Dopis Gustávu Husákovi, nepříliš dlouhý text zhuštěně a velmi výstižně popisující, v čem spočívá zvrácenost normalizace, a především jaké nepředvídatelné následky může do budoucna zanechat. Výhodou naší doby je, že uběhlo oněch 45 let a lze již hodnotit — a zdá se, že se trefil až příliš.

Havel v něm chápe jednání lidstva jako antitezi k entropii, k jednomu ze zákonů vesmíru. Šedivé sedmdesátky v Československu však této skutečnosti zabraňují. Ze žití se stalo přežívání. Z autentického projevu umělce přehlídka banalit. Periodika úzce zaměřená na jistou oblast nesmí být vydávána. Běh života se omezí na kolotoč těch stejných oslav, těch stejných přehlídek, těch stejných událostí, které mezi sebou mají rozdíly — jednou je to průvod, jindy schůze, případně třeba volby — ale cíl jediný. Dokázat konsolidaci společnosti, jejíž přirozený rozvoj byl násilně přerušen okupací v srpnu 68.

Místo barvité soudržnosti je to ale vykastrované a mechanické jednání lidí, kteří se stáhli do ulity péče jen o svůj domov, své chalupy, své záliby. Atomy společnosti mají zakázáno reagovat a vedení k předvídatelnosti společenského dění končí cestou k oné entropii.

Líbí se mi přirovnání k entropii. Je totiž v hypotézách o konci vesmíru popsána u tzv. velkého mrazu. Vesmír jako homogenní polévka opuštěných částic, které jsou tak dostatečně rovnoměrně rozmístěny, že se na své nekonečné pouti nikdy nepotkají. A když se částice nepotkají, nemohou reagovat. Nemohou-li reagovat, nenastává žádný chemický děj, fyzikální jevy se v ničem nemohou manifestovat, nevzniká nic nového a nezaniká nic starého.

Společenský děj je v tomto snad podobný. Míjející se jednotlivci jsou agregátem, nikoliv societou. Míjení — sociální bubliny, propasti mezi lidmi, rozdělení společnosti. Proč?

Manažerská entropie

Zvolili jsme si manažera. Pěkně neschopného, zdá se. A po celou dobu svou zodpovědnost svaluje na jiné. Co se ale nezmiňuje, že zde nezáleží jen na schopnostech manažera.

Stát nelze řídit jako firmu. Či lépe řečeno — stát bychom neměli řídit jako firmu. Je totiž správou věcí veřejných. Před ním jsme si rovni. Zprostředkovává interakci mezi členy společnosti. Přerozdělí, co společně vytváříme a budujeme. Stát jedná ve prospěch všech, tedy nutně ne ve prospěch jednotlivce jako solitéra, ale jednotlivce v kontextu.

Pokud řídíte stát jako firmu, zbavujete se všeho, co přečnívá, a roubujete, co chybí — a to ne dle potřeb společnosti, ale dle ziskovosti firmy. Stát sice nemůže z podstaty vědět, co chce jednotlivec — do soukromého prostoru jedince proto nemá, pokud možno, zasahovat. Soukromé ale končí tam, kde začíná veřejné. Nesmíme je zaměňovat, dělat z nich jedno a to samé. Protože všichni jsme součástí obojího. Nutně na nás tudíž doléhá z principu rozhodování o někom, protože jindy bude, konstrukčně stejně, o nás. A to v pozitivním i negativním slova smyslu. Jednoduše — svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Tento zájem o ekvilibrium mezi soukromým a veřejným ale manažerský stát shazuje ze stolu. Stejně jako to učinil normalizační režim KSČ v čele s Gustávem Husákem. Stát nedohlíží na stabilitu na základě spravedlnosti a soudržnosti, ale na základě zásluhovosti a poslušnosti, možná lépe řečeno zásluhovosti a úslužnosti.

Ulita pragmatismu

Když stát rezignuje na svou společenskou funkci, zůstává spíše ta byrokratická. Bez ideji veřejného se stává snadno nástrojem vlastního prospěchu. Politika už není politikou, ale politikařením.

Domnívám se, že osud načrtnutý Havlem v onom dopise, se skutečně naplnil. Nejde tedy pouze o státní násilí, páchané na těle národa komunisty. U něj se nelze v reflexi bývalého režimu zastavit, a proto jsem kritikem upachtěné a plačtivé debaty o něm. Trauma je nutné odžít, nikoliv zaházet patetickou pietou. Nikoliv přebít prázdnými frázemi o  „svobodě“ a „demokracii“. A nestačí ani apel na osobní zodpovědnost a vůli.

Naše společenské hnití je projevem nezdravého znovuprožívání uštědřeného zranění. Na nové výzvy neumíme reagovat, protože se jich bojíme. Raději palčivá minulost než světlá naděje na budoucnost. Rány nezanechá jen přímé násilí, ale i násilí psychické, a také deprivace psychosociálních potřeb. Autoritářskou cestou Polska a Maďarska jsme se — aspoň zatím — nevydali. Normalizačně autoritářský duch v nás však přetrvává.

Naděje na vyslyšení zpětné vazby občanů byla zajeta hluboko do bláta nejen pásy tanků. Vše, „čo malo odpadnúť“, jak naznačil měsíc po invazi vojsk Varšavské smlouvy Gustáv Husák, bylo odstraněno. ČSSR se propadla do Havlem popsaného bezčasí, šedi a pozvolné entropie.

A příkladem zdaleka není jen stálá, byť pozvolna klesající podpora KSČM. Ta je absolutním i absurdním skanzenem ve svém jednání i v záseku u stalinismu. Normalizačního ducha totiž najdeme napříč celým spektrem. Proč by jinak konzervativec Stanislav Balík mluvil na jedné z přednášek na Letní škole Občanského institutu o Rekonstrukci státu coby o špatném moralizování? Není to snad občanská kontrola státu, veřejné hlídané veřejností? Proč by část české pravice tíhla k Orbánovi? Právu a spravedlnosti? Proč by pak uspěla protiuprchlická rétorika a latentní rasismus, a to u vládních stran až po SPD a Trikolóru?

Bojíme se cizího. Ve strachu nedokážeme komplexně uvažovat. Konstruktivně diskutovat. Argumenty se nedávkují po lžičkách, ale lopatou bagru. Vztah k sobě prostřednictvím společnosti, její identity, zůstal v úzkostné křeči, pro kterou odmítáme opustit staré návyky a postoje. Narušitel není ničím jiným než nepřítelem zvenčí. A kdo jej obhajuje z našich řad — ten je nepřítelem vnitřním.

Hlasem doby tak zůstal především hlas čistého pragmatismu. Převlékání kabátů po sametové revoluci, prudký obrat ke kapitalismu a argument trhem všude, a taktéž tam, kde zbývaly poslední nitky mezi státem a občanem — privatizace, ideové i praktické zavržení sociálního státu. Není proto překvapivé, proč se KSČM spřáhne klidně s Babišem, kapitalistou non plus ultra. A není překvapivé, že nám mnohým přijde zcela v pořádku si třeba něco odnést z pracoviště — přestože programově a někdy i navenek věříme v soukromé vlastnictví.

Myslím, že skepse vůči státnímu i jinému řízení svrchu si dobře rozumí s prožitou zkušeností. Víme, co stát dokáže, když je totalitní. Lehkou heuristickou zkratkou se pak dostanete k tomu, že stát nám nikdy nemá do ničeho mluvit a že se máme každý postarat jen a jen o sebe. Korunu tomu dává navazující distanc od komplexní transformace. Protože to je myšlenkovou, kognitivní podstatou konzervatismu — averze vůči změně. A to bez ohledu na jeho pravicovost, resp. levicovost.

Od společnosti sterilní

Nemohu zpochybnit, že jsme se posunuli, že se náš stát vyvíjí, lidé mění, postoje prožívají jistou obrodu. Vlivná část českých občanů ovšem odmítá pokračovat jinudy. Snad ani nezná budoucnost — kam tenhle stát, společnost směřují a kde budeme třeba za pět, deset let? Jak můžeme vyhlížet další roky svého života ve společnosti — bez společnosti jako funkčního systému?! Jaký následující vývoj státu při odmítání státu?

Stát se v rámci normalizace proměnil z veřejného na tlak jedné skupiny proti druhé, stát proti občanům, nikoliv stát pro občany nebo stát občanů. R. Reagan frází: „Dobrý den, přicházím jménem státu a jsem zde, abych Vám pomohl,“ naznačoval, co nejhoršího můžeme od někoho, kdo se nám ocitnul před prahem, slyšet. Neoliberální filozofie odmítání státu jako významného hráče paradoxně skvěle zapadla do konzervativního smýšlení naší společnosti.

Proč pak tedy nechtít, co chtěl dostatečný počet lidí, technokracii a slibotechnu „budelípismu“? Manažerský stát. Firmu na byrokracii.

Pro krok vpřed však nutně musíme pohnout ne jednotlivcem, jeho svědomím, ne jeho smýšlením — ale společností. Je naprosto zjevné z důkazů o vysoké míře exekucí, o pracující chudobě, malém množství dostupného bydlení, z projevů zastaralosti státní správy — že zjevně máme systémově zakořeněný problém. Celek je více nežli sumou částí. A celek tedy nemůže prospívat z jednotlivostí, pakliže ty nerovně dopadají či jsou nerovně zužitkovány. Skromné, individualistické jistoty vykoupené trapnými deklamacemi o budování socialismu skutečně v mnoha aspektech zmizely.

Tím spíše nám nebude významně a široce záležet na něčem více, než je vlastní kamrlík a vlastní teřich. Nač pracovat na společné věci férově, dle arbitrárních pravidel, když v prostředí udavačů a spolupracovníků StB se hraje na známosti, a tím i na korupci? Proč humanitní vědy? Proč by neměly stačit brakové filmy, unylá hudba? Nové není výzva, ne cíl kritiky — nýbrž ohrožení.

Stačí vzpomenout na všechny hysterie kolem omezování automobilismu, na ozelenění ekonomiky, na úděs z „cykloterorismu“, „klimaalarmismu“ a „neomarxismu“. Ti údajně racionální a svobodomyslní jsou schopni jimi nenáviděnou levici hanlivě uštvat v mnohé diskusi či článku, náhle zahodí veškeré zábrany a postoje k lidské svobodě projevu. Ta se totiž brání především tehdy, kdy nemohu sobecky jednat proti druhým.

Nebo třeba ti, kteří údajně rozumí ekonomii, pečují o udržitelnost financí a staví se „rozhazovačným socialistům“, najednou zruinují vyhlídky na udržitelný státní rozpočet, protože si mohou odškrtnout jeden bod ze svého programu.

Ideje se pod záminkou „anti-ideologičnosti“ zahazují a mnohé se posuzuje meritem výkonnosti hospodářství a obsahem státní kasy — což nikdy plně nevystihne spokojenost a funkčnost společnosti.

Neodroste — rosťme!

Přes čtyřicet let někdy krvavé a někdy mrtvolné vlády KSČ nás traumatizovalo. Následných více než třicet let nás svým děním retraumatizovalo. A v dobách koronavirové pandemie je to možná manifestováno v oblibě konspiračních teorií, odmítáním jakýchkoliv omezení, zaslepeným voláním: „Nechte nás konečně volně dýchat!“. V reakci na směšná a podivná rozhodnutí vlády se obnovuje vědění, že od pánů „tam nahoře“ nelze čekat nic dobrého.

V traumatizované zemi nepomůže volný trh. Nepomůže radikální návrat k socialismu, byť demokratickému. Na trauma nejsou instantní a snadná řešení a není řešením ani hodit na „ukvičené“ nostalgiky po „komouších“ deku, aby vás neobtěžovali, když ještě navíc „volí blbě“.

Trauma se musí léčit. A není nutné se v něm donekonečna rochnit, když už k němu došlo. Je naprosto nevyhnutelné z traumatu najít cestu ven růstem k lepšímu, pakliže lepšího chceme dosáhnout. Že nám bude líp, to totiž nezajistí žádný technokrat, žádné vzývání modly neoliberální či anarchokapitalistické — a už vůbec ne hamižná hlava koncernu.