Letošní jaro přináší dvě velká komunistická výročí: Sto let od založení Komunistické strany Československa a také sto let od založení Komunistické strany Číny. Dvě strany se stejnou či podobnou zkratkou (v angličtině — CPC a CCP) jsou stejně staré.

Jejich cesty dějinnými křižovatkami mají mnoho společných rysů, ale i rozdílů, jež jsou dány kontextem jejich zemí. Vztahy mezi oběma stranami šly od lásky k nenávisti až po formální usmíření.

V České republice a v Číně proběhnou komunistické oslavy různě. KSČ(M) si své století jistě připomene, ale v době pro ni dost pochmurné. Po sto letech její existence totiž reálně hrozí, že poprvé od roku 1946 vypadne z parlamentu.

Zatímco KSČ(M) tak dost možná pomalu odchází na „smetiště dějin“, KS Číny je na vrcholu moci. Své výročí bude slavit pompézně. Bude to vlastně oslava realizace „čínského snu“, tedy prosperující a mocné Číny pod vedením komunistické strany.

Pochopitelně všechny stinné stránky vlády KS Číny, jako žalostný stav lidských práv, genocida Ujgurů či devastace životního prostředí, budou ponechány stranou. Nebo i to, že čínská komunistická organizace má přímo na svědomí až 60 milionů lidských životů.

Vzestup z ničeho

Represivní působení KSČ s tisíci obětí se nemůže s čínskými měřítky srovnávat, ale relativně vzato to byla podobná hrůzovláda. Na jaře 1921 se svět vzpamatovával z první světové války, ale Evropu a svět, slovy Marxe, již obcházelo strašidlo komunismu.

V tomto momentě vznikly obě komunistické strany podle leninského vzoru, zprvu jako malé, v zásadě bezvýznamné skupiny. Obě strany se zmítaly v agonii, ale dostaly historickou příležitost: krize 30. let, krize západní demokracie tváří v tvář hitlerovské expanzi a rychlý rozvoj SSSR dodaly KSČ na síle.

V Číně komunistům hrály do karet jiné faktory: nenaplněný sen Čínské republiky, zoufalá chudoba čínských rolníků, vnitřní spory a boje, a především pak japonská agrese. Proti ní KS Číny bojovala spolku s nacionalisty, a získala tak na prestiži.

Jak vzrůstal vliv komunistů, narůstal i odpor proti nim. Komunisté se tak dostali do exilu: do Moskvy či po čínském Dlouhém pochodu do odlehlé oblasti Jen-an, kde vlastně vznikl takový sovětsko-komunistický proto-stát, již se všemi typickými kampaněmi a represemi.

Českoslovenští i čínští komunisté se dobře učili od Sovětů, jak svým oponentům zakroutit krkem. Zatím ale byli součásti spojeneckého boje proti německé a japonské agresi.

Euroasijský komunistický blok

Konec druhé světové války v obou zemích připravil podmínky pro konečné vítězství komunistů a převzetí moci. Do jisté míry se jednalo o nevyhnutelné procesy — omezená demokracie v ČSR byla krajně křehká a nacionalistický režim v Číně mohl jen těžko čelit motivovaným komunistickým bojovníkům získávajícím na svou stranu miliony čínských rolníků.

Obě komunistické strany tak se sovětskou pomocí a v kontextu rozjeté studené války, nastoupily k moci ke konci 40. let. Jejich ideologií již nebyl tolik leninismus, jako spíše stalinismus. ČSR byla jednou z prvních zemí, které uznaly mladou Čínskou lidovou republiku a viděla v ní nejen spřátelenou komunistickou zemi, ale i velké odbytiště pro československé výrobky.

Zatímco KSČ se zcela a ráda podřídila Stalinovu vlivu, KS Číny to udělala spíše proto, že neměla jinou možnost. Rozporuplný vztah čínských komunistů k Sovětům již tehdy zažehl jiskru budoucí roztržky.

Roztržka a normalizace

Po Stalinově smrti se cesty KSČ a KS Číny rozcházejí. KSČ alespoň formálně odmítla stalinismus, Mao Ce-tunga naopak vzal destalinizaci jako útok na svou osobu. Období 1958 - 1968 znamenalo v Československu jistou liberalizaci.

V Číně to bylo naopak období šílených maoistických experimentů a kampaní jako byly Velký skok a Velká proletářská kulturní revoluce, které stály život miliony lidí. Čína zároveň začala kritizovat SSSR a jeho satelity, včetně ČSSR, a obviňovala je z revizionismu. Přesto, nebo právě proto, Čína odsoudila invazi do Československa v srpnu 1968.

Vztahy mezi „normalizovanou“ KSČ a KS Číny se ocitly na bodu mrazu. Čína byla v celkové izolaci a jejím největším spojencem byla tehdy post-stalinistická Albánie.

Pochopitelně ani v 70. a 80. letech, kdy Čína navázala dobré vztahy s USA a postupně se stávala kapitalistickou velkovýrobnou, se nemohly vztahy mezi KSČ a KS Číny vylepšit. KSČ držela sovětskou „protičínskou“ linii a utápěla se v celkové stagnaci východního bloku. Dnes zní celkem paradoxně, že Čína v 80. letech dokonce kritizovala stav lidských práv v ČSSR a zvala k sobě některé odpůrce režimu KSČ žijící v zahraničí (I. Bakešová a kol., Dějiny ČLR, 2018).

V červnu 1989 českoslovenští soudruzi pochopitelně schvalovali zásah proti studentům v Pekingu a snili o tom, že něco podobného zrealizují i na Václavském náměstí a posléze na Národní třídě. Bylo ale už pozdě.

Konec komunismu?

Čína se po roce 1989 ocitla opět v politické izolaci, ale ekonomicky byla nadále „továrnou světa“. KSČM sice udržovala vřelé vztahy s KS Číny, ale naštěstí bez sebemenšího významu na zahraniční politiku ČSFR a posléze České republiky.

V nadcházející renesanci vztahů mezi Pekingem a Prahou pod taktovkou Miloše Zemana a Petra Kellnera již KSČM nehrála roli. Miloš Zeman dokonce Čínu navštívil častěji, než všichni komunističtí prezidenti dohromady.

KS Číny se mezitím stala největší politickou stranou světa (s 90 miliony členů), kterou spíš než komunistická ideologie spojuje nomenklaturní princip a elitářství. Prospěcháři ale vstupovali i do KSČ, jejíž ideologie již ke konci 80. let také připomínala spíše prázdnou skořápku.

KS Číny našla svůj recept na dlouhodobou udržitelnost v měnícím se světě. Tento model bohužel mnoha autoritářům ve světě ukazuje, jak lze skloubit diktaturu a ekonomický rozvoj. KSČ tak chytrá nebyla, naštěstí.