Před několika týdny vzbudil pozornost novinář veřejnoprávní televize Jakub Železný, který do debaty s několikanásobným ministrem Karlem Havlíčkem vložil nijak nesouvisející vsuvku, že se v Praze jedno nábřeží „bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi“. Následně se rozpoutala vášnivá a stejně ostrá diskuse nejen o Svobodovi, ale jak už to bývá, i o komunismu jako celku a jeho zločinech.

Svoboda se pak stal pomyslným hromosvodem namnoze nenávistných komentářů, které jdou v řadě případů ve veřejném prostoru už za hranu. Byl snad generál Svoboda opravdu zločincem?

Novinář a moderátor Jakub Železný na sebe často upozorňuje veřejnou provokací. Ve svém obšírném textu nazvaném „Ponechte mi právo, abych veřejně odsuzoval komunistické funkcionáře“, publikovaném na serveru Info.cz, znovu zopakoval, že nechápe, proč by měl mít generál Ludvík Svoboda své nábřeží.

Když však otázku otočíme, můžeme se také zeptat, proč by po Svobodovi nemělo být pražské nábřeží pojmenováno? Svoboda je historickou postavou, která musí být studována komplexně, ze všech možných úhlů. Je symptomatické, že „kriticky“ uvažující veřejnoprávní novinář Svobodovi nepřizná i kladné stránky.

Tím jsou nepochybně jeho vojenské zásluhy ve druhé světové válce či některé dílčí kroky v roce 1968. Svoboda například odmítl bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy jmenovat otevřeně kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu a jel do Moskvy vyreklamovat internované politiky v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem.

Méně se už ví, že Svoboda se angažoval koncem čtyřicátých let ve prospěch později popraveného generála Heliodora Píky. Jak píší autoři knihy „Vražda jménem republiky. Tragický osud generála Heliodora Píky“ Antonín Benčík a Karel Richter, Svoboda poskytl vyšetřovatelům příznivý posudek, v němž se hovoří o zásluhách divizního generála (a armádního generála in memoriam), nad jehož životem se začalo osudově smrákat těsně po únorovém státním převratu 1948.

Autoři zmíněné publikace nadto uvádějí, že Svoboda měl napsat i dopis adresovaný přímo prezidentovi Klementu Gottwaldovi. V něm se uvádí mimo jiné toto: „Znám Heliodora Píku od roku 1941. Úzce jsem s ním spolupracoval v rámci československé vojenské mise a později jako velitel praporu, brigády i sboru. Je to čestný člověk, upřímný vlastenec a přítel Sovětského svazu. Přesto, že jsme spolu měli názorové neshody v organizačních otázkách, vždy jsem si ho velice vážil. Nedopustil se žádného zločinu, které se mu kladou za vinu.“

V textu, napsaném pro server Info.cz, Železný jmenuje výhradně Svobodovy „přešlapy“, s nimiž nelze než souhlasit. To je ovšem jen rub problému. Lícem pak zůstává fakt, že z generála dělá Železný prakticky zločince (viz jeho vystoupení v DVTV), který je snad srovnatelný s Klementem Gottwaldem a dalšími komunistickými funkcionáři s krví na rukou.

Železný v rozhovoru pro DVTV stále argumentoval zákonem č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu, který je však toliko deklarativní normou. Především nenařizuje žádné sankce. A rovněž nezakazuje říkat i dnešním komunistům jejich názory, jakkoli s nimi nemusíme souhlasit.

A nevšiml jsem si, že by KSČM byla zakázána, naopak na české politické scéně působí od roku 1990. Zmíněný zákon je však pro Železného nástrojem a univerzální pákou, s nadsázkou jakousi „železnou palicí“ na Svobodu, komunisty, komunismus vůbec, která je zcela dostatečným a také neomylným argumentem podporující jeho závěry.

Chyby, jichž se Svoboda také nepochybně dopustil, nemohou žádným způsobem snížit jeho nepopiratelné vojenské zásluhy za druhé světové války. Nicméně Železný všechna dostupná fakta směšuje do jednoho subjektivně vyznívajícího celku, a to je přístup ahistorický.

Svoboda je samozřejmě spornou historickou postavou. Udělal řadu chyb, špatných kroků a rozhodnutí. Ale na druhé straně také kladných. Ty mu Železný ve svém hodnocení záměrně nepřiznává.

Svobodu musíme posuzovat komplexně v celé složitosti jeho života, který byl velmi barvitý. Rozhodně jej nemůžeme stavět na stejnou úroveň s Klementem Gottwaldem. Byli sice oba představiteli nedemokratického režimu, ale Svoboda nedával popravovat politické vězně. Na Svobodu se tak nedá pohlížet jako na zločince, navíc stejného kalibru jako byl „první dělnický prezident“.

Nenechme se proto unášet subjektivními dojmy, až živočišnou nenávistí a animozitami při pohlížení na Svobodu a další komunistické činitele. Ale dejme na stůl nejprve všechna fakta, a teprve potom objektivně hodnoťme.

A ještě jedna věc: Jakub Železný není nějakou univerzální morální autoritou ani vrchním arbitrem, do něhož se snaží pasovat, aby mohl odsuzovat komunistické funkcionáře, když si vypůjčím část nadpisu z jeho textu, otištěném na serveru Info.cz. Má jistě právo na vlastní názory, nikoliv však na vlastní fakta, která jsou jen subjektivně zabarvenými dojmy.