Kdy má politicky motivovaná sebeoběť smysl? Student filosofie pražské univerzity Jan Palach přišel 16. ledna 1969 na Václavské náměstí, polil se hořlavinou a zapálil se; v nemocnici zemřel několik dnů poté. Od zrodu tak zvaného obrodného procesu tehdy uplynul právě rok, od okupace Československa vojsky Varšavského paktu ještě ani ne půl. Soudržnost a tvořivost celonárodního hnutí občanských ctností, jež se vzedmulo s okupací, začaly vyklízet prostor celonárodní nehybnosti prostoupené měšťáckými slabostmi.

Česká i slovenská společnost se nořily do lepkavého sirupu Husákova bezduchého normalizačního dvacetiletí, jejž ze sebe zejména česká společnost do značné míry nedokázala omýt podnes. Na tuto situaci Jan Palach svým ohromujícím činem reagoval; v dopise na rozloučenou napsal, že chtěl probudit národ z apatie, která se jej počínala zmocňovat.

O interpretaci jeho činu se okamžitě rozpoutaly prudké spory, jež přísně vzato trvají podnes. Myslím, že máme-li se dobrat adekvátního zhodnocení Palachova činu po pětatřiceti letech, je nutné promýšlet jej současně v rovině osobnostní a v rovině politické.

Mezi dvěma ohni

Proto je zapotřebí nejprve rozvážit povahu dějů roku 1968 v Československu. Myslím, že základem k hlubšímu porozumění může být konstatování, že v Československu onoho roku vznikla hnutí dvě, jistěže související, personálně i časově se zčásti překrývající, ale při bližším zkoumání až podivuhodně rozdílná. Hnutí první se vzmáhá od podzimu 1967 a cílem jeho vůdců je demokratizace socialistického Československa v rámci sovětského bloku.

Druhé hnutí, radikálnější a realističtější, se rodí od března a se vší vehemencí přebírá slovo v okamžiku, kdy se první hnutí vnitřně hroutí a odchází ze scény - v okamžiku všenárodního povstání, jemuž svůj hlas propůjčil mimořádný sjezd komunistů ve Vysočanech, svolaný vzápětí po okupaci. Cílem druhého, posrpnového hnutí je udržení co možná nejdemokratičtějšího a nejsvobodnějšího Československa prostého iluzí o sovětském socialismu i tržním kapitalismu a důkladně poučeného o podstatě imperiálního světa, k jejímuž překonávání by chtělo přispět. Toto hnutí jako svou politickou alternativu láme až Husákův režim brutálním potlačením protestů při prvním výročí okupace a de facto je likviduje až na počátku sedmdesátých let několika politickými procesy a uvězněním jeho hlavních představitelů.

Událostí, jež stála u zrodu obou těchto hnutí, byl sjezd spisovatelů v létě roku 1967. Knižně vydaný soubor projevů, které na něm zazněly, patřil k ceněným svazkům po celou dobu Husákovy normalizace a dodnes je v českých antikvariátech mezi studenty, pokoušejícími se porozumět minulosti své země, žádaným zbožím. Jedna z nejsilnějších generací českých spisovatelů, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Milan Kundera, Václav Havel, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík a spol., tu před zraky konsternovaného člena Ústředního výboru KSČ Jiřího Hendrycha soutěžila v tom, kdo nejpronikavěji a snad i nejtroufaleji popíše faleš a vyčerpanost komunistické moci dvacet let poté, co se převratem v roce 1948 chopila vlády.

Všeobecně uznaným vítězem se tehdy stal Ludvík Vaculík, ale myslím, že jen neprávem se ve stínu jeho vystoupení ocitla řeč filosofa Karla Kosíka, jenž před českého intelektuála postavil nejvyšší nárok dostát vzoru svého předchůdce z 15. století - Jan Hus na kostnickém koncilu volil před zrazením své pravdy smrt upálením. Kosík svou řeč zakončil slovy: „Český intelektuál 15. století volil proto mezi svědomím a rozumem na jedné straně a nihilismem na straně druhé. A protože rozpor mezi pravdou a nicotou je radikální, zdá se, že také jeho volba mohla být pouze radikální.“

Husova sebeoběť v roce 1415 vyvolala v Českém království husitskou revoluci, jež otřásla Evropou. Lze předpokládat, že Jan Palach Kosíkovu řeč znal a s jejím smyslem se ztotožnil. A stojí za povšimnutí, že oba činy byly plytčími konzervativními vykladači českých dějin zlehčovány obdobným způsobem: Hus prý byl vlastně popleta, který nevěděl, co ho čeká, a se svou smrtí nepočítal, zatímco Palach prý byl svedený mladík, jemuž kdosi namluvil, že těkavá látka, kterou na sobě zapálí, bude hořet „studeným ohněm“.

Nepředbíhejme však. Předsrpnový pohyb se odvíjel v napínavém dialogu mezi reformně komunistickými vůdci, Dubčekem, Smrkovským, Černíkem, Svobodou a občansky smýšlející intelektuální elitou, pronikavě ovlivňující společnost i dění v komunistické straně samé. Jejím přirozeným mluvčím se stal týdeník Literární noviny, list v nejlepším období vlivnější než oficiální Rudé právo. Nejvýraznějšími postavami „Literárek“ tehdy byli právě Vaculík a Kosík.

Metoda Dubčeka a jeho druhů byla od samého počátku vysloveně reaktivní, tudíž slabá a neprůbojná. Manévrovali na soustavně se zužujícím prostoru mezi narůstajícími očekáváními demokratizačního hnutí a narůstajícím tlakem čím dál nervóznějších hlav sovětských satelitů i samého Brežněva. Koncem jara, nejpozději počátkem léta 1968, v čase vydání politického manifestu Dva tisíce slov, prostor pro lavírování zmizel úplně.

Nezbylo než se dát na úprk vpřed, anebo sáhnout k represi. Právě tím, že k represi nesáhl, se Dubček zapsal do dějin. V tomto čase - a zvláště pak v okamžiku zajetí a odvlečení „mužů Ledna“ v srpnu 1968 - se z jeho jména stal onen velký symbol, který dozníval ještě v roce 1989.