Kdy má politicky motivovaná sebeoběť smysl? Student filosofie pražské univerzity Jan Palach přišel 16. ledna 1969 na Václavské náměstí, polil se hořlavinou a zapálil se; v nemocnici zemřel několik dnů poté. Od zrodu tak zvaného obrodného procesu tehdy uplynul právě rok, od okupace Československa vojsky Varšavského paktu ještě ani ne půl. Soudržnost a tvořivost celonárodního hnutí občanských ctností, jež se vzedmulo s okupací, začaly vyklízet prostor celonárodní nehybnosti prostoupené měšťáckými slabostmi.

Česká i slovenská společnost se nořily do lepkavého sirupu Husákova bezduchého normalizačního dvacetiletí, jejž ze sebe zejména česká společnost do značné míry nedokázala omýt podnes. Na tuto situaci Jan Palach svým ohromujícím činem reagoval; v dopise na rozloučenou napsal, že chtěl probudit národ z apatie, která se jej počínala zmocňovat.

O interpretaci jeho činu se okamžitě rozpoutaly prudké spory, jež přísně vzato trvají podnes. Myslím, že máme-li se dobrat adekvátního zhodnocení Palachova činu po pětatřiceti letech, je nutné promýšlet jej současně v rovině osobnostní a v rovině politické.

Mezi dvěma ohni

Proto je zapotřebí nejprve rozvážit povahu dějů roku 1968 v Československu. Myslím, že základem k hlubšímu porozumění může být konstatování, že v Československu onoho roku vznikla hnutí dvě, jistěže související, personálně i časově se zčásti překrývající, ale při bližším zkoumání až podivuhodně rozdílná. Hnutí první se vzmáhá od podzimu 1967 a cílem jeho vůdců je demokratizace socialistického Československa v rámci sovětského bloku.

Druhé hnutí, radikálnější a realističtější, se rodí od března a se vší vehemencí přebírá slovo v okamžiku, kdy se první hnutí vnitřně hroutí a odchází ze scény - v okamžiku všenárodního povstání, jemuž svůj hlas propůjčil mimořádný sjezd komunistů ve Vysočanech, svolaný vzápětí po okupaci. Cílem druhého, posrpnového hnutí je udržení co možná nejdemokratičtějšího a nejsvobodnějšího Československa prostého iluzí o sovětském socialismu i tržním kapitalismu a důkladně poučeného o podstatě imperiálního světa, k jejímuž překonávání by chtělo přispět. Toto hnutí jako svou politickou alternativu láme až Husákův režim brutálním potlačením protestů při prvním výročí okupace a de facto je likviduje až na počátku sedmdesátých let několika politickými procesy a uvězněním jeho hlavních představitelů.

Událostí, jež stála u zrodu obou těchto hnutí, byl sjezd spisovatelů v létě roku 1967. Knižně vydaný soubor projevů, které na něm zazněly, patřil k ceněným svazkům po celou dobu Husákovy normalizace a dodnes je v českých antikvariátech mezi studenty, pokoušejícími se porozumět minulosti své země, žádaným zbožím. Jedna z nejsilnějších generací českých spisovatelů, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Milan Kundera, Václav Havel, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík a spol., tu před zraky konsternovaného člena Ústředního výboru KSČ Jiřího Hendrycha soutěžila v tom, kdo nejpronikavěji a snad i nejtroufaleji popíše faleš a vyčerpanost komunistické moci dvacet let poté, co se převratem v roce 1948 chopila vlády.

Všeobecně uznaným vítězem se tehdy stal Ludvík Vaculík, ale myslím, že jen neprávem se ve stínu jeho vystoupení ocitla řeč filosofa Karla Kosíka, jenž před českého intelektuála postavil nejvyšší nárok dostát vzoru svého předchůdce z 15. století - Jan Hus na kostnickém koncilu volil před zrazením své pravdy smrt upálením. Kosík svou řeč zakončil slovy: „Český intelektuál 15. století volil proto mezi svědomím a rozumem na jedné straně a nihilismem na straně druhé. A protože rozpor mezi pravdou a nicotou je radikální, zdá se, že také jeho volba mohla být pouze radikální.“

Husova sebeoběť v roce 1415 vyvolala v Českém království husitskou revoluci, jež otřásla Evropou. Lze předpokládat, že Jan Palach Kosíkovu řeč znal a s jejím smyslem se ztotožnil. A stojí za povšimnutí, že oba činy byly plytčími konzervativními vykladači českých dějin zlehčovány obdobným způsobem: Hus prý byl vlastně popleta, který nevěděl, co ho čeká, a se svou smrtí nepočítal, zatímco Palach prý byl svedený mladík, jemuž kdosi namluvil, že těkavá látka, kterou na sobě zapálí, bude hořet „studeným ohněm“.

Nepředbíhejme však. Předsrpnový pohyb se odvíjel v napínavém dialogu mezi reformně komunistickými vůdci, Dubčekem, Smrkovským, Černíkem, Svobodou a občansky smýšlející intelektuální elitou, pronikavě ovlivňující společnost i dění v komunistické straně samé. Jejím přirozeným mluvčím se stal týdeník Literární noviny, list v nejlepším období vlivnější než oficiální Rudé právo. Nejvýraznějšími postavami „Literárek“ tehdy byli právě Vaculík a Kosík.

Metoda Dubčeka a jeho druhů byla od samého počátku vysloveně reaktivní, tudíž slabá a neprůbojná. Manévrovali na soustavně se zužujícím prostoru mezi narůstajícími očekáváními demokratizačního hnutí a narůstajícím tlakem čím dál nervóznějších hlav sovětských satelitů i samého Brežněva. Koncem jara, nejpozději počátkem léta 1968, v čase vydání politického manifestu Dva tisíce slov, prostor pro lavírování zmizel úplně.

Nezbylo než se dát na úprk vpřed, anebo sáhnout k represi. Právě tím, že k represi nesáhl, se Dubček zapsal do dějin. V tomto čase - a zvláště pak v okamžiku zajetí a odvlečení „mužů Ledna“ v srpnu 1968 - se z jeho jména stal onen velký symbol, který dozníval ještě v roce 1989.

Dva tisíce slov nepochybně vyjádřily zdaleka nejsilnější politickou strategii předsrpnového hnutí. Vaculík až v osmdesátých letech prozradil - vedle zřejmé inspirace tradicí masarykovské humanitní demokracie - inspiraci svého textu jedním z nejdůmyslnějších politických filosofů a stratégů 20. století, M. K. Gándhím.

Vaculíkův manifest, jehož četba je podnes podmanivým zážitkem, se v závěru dotýká i základní otázky doby: „Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme.“ Ani to ovšem k překonání iluzí politického vedení země, že se svou reformou prokličkuje bezmála ruku v ruce s Brežněvem, nestačilo.

Palachův pokus o revoluci

21. srpna 1968 ráno byl na tom nejlépe ten, kdo s vpádem vojsk počítal a současně věděl, že intervence sama o sobě k potlačení hnutí za svobodu a demokracii nebude stačit. Takoví byli: jednalo se o lidi, kteří připravovali pro případ intervence mimořádný sjezd a kteří se o jeho svolání zcela nezávisle na Dubčekově vedení v závratně krátké lhůtě postarali. Fakt bleskurychlého svolání vysočanského sjezdu se tak stal pro Brežněva hlavním argumentem, že socialistické Československo se ocitlo ve spárech „kontrarevolucinářů se stranickou legitimací v kapse“.

Kdo stál proti nim? Biľak, který interventy „pozval“, jako vždy ničemu nerozuměl, Dubček, do hloubi otřesený, neboť v intervenci doposledka nevěřil, a pragmatik Husák, který takovou eventualitu nevylučoval, Dubčekem pohrdal a cítil se povolán k roli zachránce země rafinovaným kolaborantstvím. Jenže 21. srpna 1968 vzniklo fascinující lidové hnutí, vtipné, tvořivé a odvážné, s obrovskou situační politickou silou, neboť plán nastolení dělnicko-rolnické vlády ztroskotal a vůle utopit lidový odpor v krvi okupantům evidentně scházela.

Tím byl položen základ pro politické pokračování konfliktu a také pro jeho zcela jiné politické zvládnutí než to, které zamýšlel Husák. Tato možnost nebyla vyčerpána do dna. Základním a osudovým nedostatkem posrpnového občanského hnutí se staly na jedné straně iluze o dobrých úmyslech „mužů Ledna“, a na straně druhé iluze o nikoli špatných úmyslech Gustáva Husáka jako vězně komunistického režimu z padesátých let.

Krok za krokem zastínil jména Dubčeka, Černíka, Smrkovského a Svobody - jména iluzorně vzývaná v prvních dnech po okupaci jako záruka zachování politiky reforem. Fakt, že jde o jména mužů podepsaných pod textem moskevské kapitulace, nemohl sice zůstat úplným politickým tajemstvím, ale z úplné pobloudilosti víru v Dubčeka a spol. definitivně usvědčily až brutální represe v srpnu 1969, kdy státní moc rozháněla demonstranty, kteří s Dubčekovým jménem na rtech protestovali proti okupaci svého státu, v souladu se zákonem, jejž Dubček podepsal.

Pravda ovšem je, že hluboký neklid v české i slovenské společnosti mocně narůstal už od podzimu roku 1968. V listopadu se politice ústupků svou stávkou vzepřeli studenti, podporovaní silnou vahou odborů. Neporozumění moci, s nímž se setkali, bylo absolutní. V této situaci jejich požadavky a cíle o několik málo týdnů později, v lednu 1969, vahou svého absolutního činu podepřel Jan Palach.

Jednalo se o řešení čistě osobní, o symbolické vykoupení pospolitosti? Anebo se v jeho na první pohled krajně romantickém gestu koncentruje výzva k opravdu realistickému programu? Přikláním se k druhé možnosti.

Na sklonku loňského roku vydal historik Jan Tesař v Praze pozoruhodnou studii Zamlčená diagnóza o zneužívání psychiatrie v Husákově Československu. Nevšedně pronikavě v ní kritické období po srpnu 1968 analyzuje. Otázku po odlišné politické strategii si sám klade, vycházeje z toho, že jejím nositelem Dubček a spol. být nemohli, neboť v panice přijali mentalitu „zachraň se, kdo můžeš“ a při svém bezhlavému úprku „ztratili kontakt s nepřítelem“, aniž by vůbec pomysleli na povinnost rozvrhnout „strategii ústupu“.

Tesař konstatuje, že nositelem této strategie a vůdcem lidového hnutí se mohl stát František Kriegel, jediný z vůdců předsrpnového hnutí unesených do Moskvy, který tam odmítl podepsat kapitulantské úmluvy. Proč se jím nestal, to je jistě otázka na disertaci, Tesař ji ponechává bez náznaku odpovědi.

Posrpnový vývoj mohl snad vypadat jinak, kdyby zaplněná náměstí po návratu kapitulantů z Moskvy vyvolávala jména Kriegla, Vaculíka a vůdců vysočanského sjezdu, který strategii pro novou situaci fakticky zformuloval. To se ale nestalo a zřejmě stát nemohlo.

Vyčteme to z obsáhlé poznámky Jana Tesaře „pro budoucího historika“ o jedné z ústředních postav vysočanského sjezdu Jaroslavu Šabatovi, z níž stojí za to citovat: „Šabata nazírá situaci z historické perspektivy a z pozice lidového hnutí, které se teprve v srpnu 1968 vpravdě zrodilo, od listopadu 1968 se začíná emancipovat od ideové závislosti na dubčekovcích, na jaře 1969 nabývá na síle a v létě 1969 vrcholí! S ním se ztotožňuje a na jeho vůdcovství aspiruje, což se mu však nepodaří.“ Příčiny Šabatova nezdaru vypočítává Tesař tři: úsilí dubčekovců („jedna z mála věcí, o které usilovali a které se jim vskutku povedly"), příklon pražské intelektuální elity reformních komunistů k Husákovi a „pohodlnou alibistickou lhostejnost“ většiny odpůrců režimu perzekvovaných v padesátých letech k „Šabatovu naléhavému hlasu“.

Nabízejí se různé otázky. Žádná z nich však neruší otázku základní: měl-li Palachův čin smysl. Celou úvahu totiž můžeme tedy uzavřít smělou tezí: Jan Palach chtěl zvrátit vývoj k Husákově normalizaci ve chvíli, kdy to snad ještě bylo možné. Chtěl vytrhnout Československo ze zhoubné trajektorie, na niž ji naváděla Husákova politika, a uvést ji na trajektorii vytyčenou strategií, kterou Jan Tesař připisuje Husákovu posrpnovému protivníkovi Jaroslavu Šabatovi.

Nic na tom nemění skutečnost, že pokud jde o personálie, Jan Palach sám by patrně věc takto neformuloval, tím méně fakt, že Jaroslav Šabata jako historická osobnost tohoto formátu svým krajanům není znám. Ostatně míra neporozumění vlastní minulosti je v dnešních českých zemích vysoká: obdobně je tu prakticky neznámý génius protinacistického odboje Vladimír Krajina, zato takřka každý školák zná jméno komunistického odbojáře Julia Fučíka či antikomunistických teroristů bratří Mašínů. Jsou slavní skoro jako Dubček.

Pro výklad Palachova činu jako pokusu znovuzažehnout svým tělem revoluci mluví i další okolnosti. Především spontánní reakce celého národa jasně dokládá, že lidé jeho výzvě dobře porozuměli; otázka, proč se ani v této - snad poslední - chvíli žádoucí zvrat v posrpnovém vývoji nezdařil, zůstává k zodpovězení „budoucímu historikovi“. O tom, že krátce nato už situace revoluční být přestala, po svém svědčí skutečnost, že další dvě sebeoběti, studenta Zajíce a jihlavského dělníka Plocka, již nijak silnou reakci společnosti nevyvolaly.

Totéž lze ostatně povědět o dvou sebeupáleních mladých mužů v českých zemích vloni, z nichž nejméně jednomu případu musíme přiznat cosi na způsob politické motivace. Není-li situace revoluční, mění se sebeoběť pouze ve strašlivý výkřik zoufalství. Jistě ne v čin bezcenný či bezectný, ale povýtce osobní a monologický. Je to situace, v níž smysl smrti nemůže být větší než smysl pokračujícího života.

Ani fakt, že Jan Palach svým činem zvrat ve vývoji nevyvolal, nečiní ovšem jeho skutek zbytečným či mylným. Nejblíže pravdě bude porozumění jeho oběti v řádu velkých proher, které dávají smysl dějinám, evropským od „poražených“ Sokrata a Krista či českým od „poražených“ Jana Husa a Jana Amose Komenského.

Palach se díky porozumění svého národa stal historickou postavou: právě u dvacátého výročí jeho oběti jeho vrstevníci, kteří v době jeho smrti přicházeli na svět, inspirováni jeho památkou a v jisté míře nepochybně i právě uváděným filmem Gándhí, se vydali v „Palachově týdnu“ v počtech do té doby bezpříkladných na Václavské náměstí, aby započali politické hnutí, které ještě téhož roku vystavilo Husákovu režimu definitivní účet.

Pokud jde o smysl politické sebeoběti, dostal čin Jana Palacha po dvaceti letech ještě jednu výztuž: zřejmě rozhodujícím popudem, který v listopadu 1989 vyvolal sametovou revoluci, ukončující Husákův režim, byla zpráva o zabití studenta na protirežimní demonstraci, byť se posléze ukázala mylnou. Revoluce již byla v pohybu.

Sebeoběť a revoluce v politice dnes

Okamžitě po sametové revoluci se rozpoutaly divoké spory o její interpretaci, jež trvají podnes. Jistě jedním z nejpřísnějších kritiků našeho vývoje po roce 1989 se stal filosof československého hnutí roku 1968 Karel Kosík. Svou úvahu o smyslu Palachovy oběti Jinoch a smrt napsal až v roce 1994. Čteme zde: „O jinochovi, který vsadil svůj život, aby připomenul dospělým jejich selhání, a smrt ho zasáhla v rozletu, nikdo nemůže říci, že by skončil jako druzí. Tento jinoch je jiný nejen svým činem, dobrovolně přinesenou obětí, ale také svým koncem: nikdy nezestárne, navždy zůstává jinochem, který naráz dokázal, že je muž.“

A dále: „Dnes mnozí chválí Jana Palacha jako patrona, který se obětoval pro slávu a rozkvět kapitalismu. Dorůstající generace jeho čin nechápe a chová se k němu s netečnou lhostejností. Oba postoje, jak pochybovačné odmítnutí oběti, tak její pragmatické slavení, vycházejí ze společného základu: z kupeckých počtů a utilitaristického pojetí života.“

Může nás přítomné civilizační směřování přivést k revoluční situaci, znovu volající po přijetí rizika absolutní oběti? Ludvík Vaculík před dvěma lety ve Varšavě na besedě se studenty situaci zemí bývalého sovětského bloku shrnul lakonickou větou, kterou jsem pak od něj slyšel ještě několikrát, sám jsem si ji oblíbil a často ji cituji: „Komunismus padl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl.“ To ale jistě nebylo v roce 1989 záměrem.

K otázce, s jakým programem se v listopadu 1989 v Československu revoluce odehrála, se před několika týdny na stránkách Literárních novin vyslovil Jaroslav Šabata v polemice se slabou konzervativní tezí, že v roce 1989 se vůbec žádná revoluce nekonala. Šabata program listopadové revoluce vykládá jako neodemokratický, což označuje jako „směřování, v němž se nereprodukují ani historicky překonaná stadia demokratické obnovy socialismu, ani předpoklady raných měšťanských revolucí“.

Spontánně neodemokratický program listopadu 1989 pak vyjadřuje ve třech bodech: respekt ke všem občanským svobodám a lidským právům, včetně jejich ekologického rozměru, respekt k principu univerzální plurality - duchovní, vlastnických forem i politické - a konečně vize sjednocené Evropy, odhodlané překonat struktury velmocenských vlivů.

Názor, že se jedná o program ve všem podstatném navazující na posrpnové hnutí roku 1968, za něž položil svou absolutní oběť Jan Palach, podporuje tehdy - a pak už nikdy v žádných novinách - neotištěný závěr eseje Karla Kosíka Naše nynější krize, inspirovaný větou „Stůjte v poznané pravdě“, kterou Kosík slyšel na některém pražském setkání mladých lidí: „Kdo takto povstává, aby stál v poznané pravdě, dochází nutně k závěru, že se dnešní krize netýká těch či oněch oblastí a stránek, ale zasahuje samy základy. Nestačí pouhé opravy a úpravy, pravda si žádá, aby byl proveden základní obrat v postoji k tomu, co jest, a pouze takový základní obrat vyvede člověka z krize. Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět."

Text původně vyšel v Literárních novinách 19. ledna 2004. Publikujeme jej v drobně zrevidované verzi podle původního znění, čili s časovými údaji, které odpovídají vydání v roce 2004.