Pokud někdo někdy napíše knihu o kulturní politice československé socialistické opozice v letech 1969—1989, Antonín J. Liehm bude spolu s Jiřím Pelikánem a a Milanem Kunderou jedním z jejích hlavních hrdinů. Nejhutněji shrnul program této politiky Kundera v článku Radikalismus a exhibicionismus, zveřejněném šest měsíců po sovětské invazi do Československa v měsíčníku Host do domu.

Podle autora Žertu se měly příští snahy soustředit kolem tří cílů: 1) pochopit československé události v nejširší zeměpisné i dějinné souvislosti a vypracovat koncept československé možnosti, 2) pochopit, že tato možnost se může naplnit jen za podpory „celosvětové protistalinské levice‟, a proto musí mít světový význam a dosah, 3) promyslit racionální postup, jak odvrátit „reakční (neostalinský) zvrat‟ a „poznanou československou možnost krok za krokem prosadit‟.

První bod tohoto programu nejplněji uskutečnil sám Kundera po svém odjezdu do Francie roku 1975. Jeho exilová románová a esejistická tvorba změnila náhled veřejného mínění na Západě na náš region — právě on uvedl do světového intelektuálního oběhu koncepci „uneseného Západu‟ čili Střední Evropy, zprostituovanou po roce 1989 roku mágy geopolitiky a manažery globálních korporací. Kundera—Kissinger—Coca-Cola — tolik zbylo ze středoevropského mýtu, to však nelze vyčítat Kunderovi (třebaže není těžké pochopit, proč nedává souhlas s novými publikacemi svého slavného eseje).

Druhý bod (ale i první) nejdůsledněji uskutečnilo prostředí kolem Listů, vydávaných od roku 1971 Římě a pokračujících v tradici pražských Listů, Literárních listů a Literárních novin. Dokonale to pochopil Jiří Pelikán, zakladatel časopisu a poslanec Evropského parlamentu po první dvě volební období.

Dokonale to chápal Antonín J. Liehm, tvůrce kulturní politiky Listů. Oba věděli, že československou možnost je třeba identifikovat s možností evropskou.

V roce 1968 Československo a Evropa takovou možnost neměly. Objevila se za dvacet let, když se k moci v SSSR dostal Gorbačov. Právě proto byla snaha vypracovat politiku, která by znemožnila „reakční (neostalinský) zvrat‟ v roce 1969, odsouzena k porážce.

„Vpád sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 byl otevřeným dokladem toho, jak velmi se stranické vedení Sovětského svazu obávalo reforem a politického rizika s nimi spojeného,‟ píše ruský politolog Boris Kagarlickij v knize Impérium periferie. Rusko a světový systém. — Proces hospodářských reforem sovětského modelu, zahájený v Československu v letech 1964—1965 s cílem vytvořit pružnější, decentralizovaný systém správy národního hospodářství, kulminoval krizí politickou.

Společnost prodělávala prudké změny a získávala znaky demokratického socialismu, které se zřetelně odlišovaly od sovětského modelu třicátých let. Vedení Sovětského svazu nějakou dobu váhalo, v létě 1968 začalo být ovšem definitivně jasné, že onen proces může zplodit závažné změny v zemích východního bloku, a poté v samotném SSSR. Reformy v Československu byly zardoušeny pomocí armád a jejich stoupenci donuceni k mlčení.‟

Ovšem „to, že rozhodnutí [Moskvy] ukončit reformy bylo definitivní, začalo být jasné teprve později. V letech 1968—1969 nebyla situace vůbec tak zřetelná. Ani v Československu nepřikročily sovětské úřady k odstraňování tamních předáků komunistické strany z jejich míst násilím.

Tento ambivalentní stav se udržoval téměř rok: reformátoři si podrželi svá místa, okupační síly na ně vyvíjely nátlak, zatímco dělnické rady v továrnách a studentské hnutí se dožadovaly radikalizace zahájených změn.‟

V takovém kontextu je třeba číst slavnou polemiku Milana Kundery a Václava Havla o významu „českého údělu‟ z přelomu 1968/69. Radikalismus a exhibicionismus byl jak známo odpovědí na článek Václava Havla Český úděl?, zveřejněný v únoru 1969 v měsíčníku Tvář (který zas přinášel polemiku s Kunderovým esejem Český úděl z prosincového čísla Listů).

Za několik měsíců byly všechny tři tyto časopisy zastaveny, z čehož by bylo lze po létech snadno vyvodit, že v onom sporu o hodnocení Československého jara i „československého podzimu‟ měl pravdu právě Havel. Čím nepochopitelnější začínal být historický kontext polemiky dvou nejslavnějších českých spisovatelů, tím spíše nabývala váhy symbolu — hle, tak v hodině zkoušky jeden z nich neochvějně věřil v demokratickou budoucnost své vlasti, zatímco druhý ukázal svou tvář komunisty, který se nedokáže zbavit někdejších iluzí.

Jak snadné bylo před čtvrtstoletím — a jak snadné je dnes — identifikovat se s Havlem, který jako by nikdy nesdílel iluze osmašedesátníků; zatímco takoví lidé jako Kundera nebo právě Antonín J. Liehm blouznili o socialismu s lidskou tváří, on — již dvacet let před pádem komunismu — požadoval „normálnost‟.

Sám jsem takovému pokušení před léty podlehl a nechápal jsem docela, co měl na mysli AJL, když mi zakrátko po zveřejnění mého článku věnovanému Milanovi Kunderovi Tak žertují dějiny (v Listech 6/1999) poslal vlídné pokárání: „Je snadné uvažovat dnes o tom, kdo měl tenkrát z dnešního hlediska pravdu. Je složitější pochopit, co stálo za jedním a druhým uvažováním.‟