Přestože jste se letos stěhoval [z Paříže] do Prahy, odeslal jste i tehdy přesně v termínu fejeton, načež jste nám oznámil, že byl poslední. To musíme čtenářům vysvětlit.

Základní problém každého starého člověka, který dělá takové věci, jako jsem dělal já nebo jaké děláte vy, je umět vědět, kdy přestat. Ta chvíle přijde, když zjistíte, že už vám nejen nefunguje pořádně paměť, že vám nejen hlava pomalu odchází, ale...

Nezdá se, že odchází, když s vámi člověk mluví.

Už mi to nepíše, psát na stroji mi dělá potíž, e-mail neumím. Musíte si uvědomit, že mi bude za dva měsíce devadesát Člověk má přestat dávno dřív. Dotáhl jsem to až sem a myslím, že to bohatě stačí — to, co jsem chtěl a mohl napsat, jsem asi napsal. Vždyť to vidíte na celé kulturně politické mapě, v literatuře, vůbec v kultuře: kdykoli lidé dojdou do onoho kritického bodu a nutí se pokračovat dál, je to velice vidět.

Na váš návrat se zeptat musíme. A vy samozřejmě můžete odpovědět, co budete chtít...

Nikdy jsem se už vracet nechtěl. Ne že bych nechtěl do Čech, možná bych se byl vrátil, kdyby o to byl [po r. 1989; red.] nějaký zájem. Jestli jsem se nakonec vrátil do Prahy, tak proto, že moje žena těžce onemocněla, a tak nebyla jiná možnost... Tam kamarádi většinou umřeli. Takže můj návrat neměl žádnou motivaci intelektuální ani nostalgickou ani politickou, byla to životní nutnost. To se stane, že se v životě dostanete do kouta, z kterého není jiné východisko.

Když už se to muselo stát, nacházíte v tom přece jen nějaké dobrodružství?

Ne, dneska už je to bohužel tak, že se člověk vrátil někam umřít...

Když jsem přijel do Prahy v lednu 1990, padla i otázka: Jak se teď cítíš v Praze? A já jsem řekl: Okamžitě jsem zase doma, cítím se tady jako ve starých bačkorách. — Trvalo mi měsíce, ne-li roky, kdy jsem pendloval mezi Prahou a Francií, než jsem pochopil, že to není pravda, že bačkory už nejsou týmiž bačkorami a ulice, jimž chodím, už nejsou těmi ulicemi, kterými jsem chodil kdysi.

Když se zeptali Pepíka Škvoreckého, jestli se vrátí do Prahy, taky řekl: „To nemůžu, protože to by byla další emigrace.“ Přitom přestože chtěl, nikdy se z něj nestal Kanaďan a jeho knížky o Kanadě jsou něco úplně jiného než jeho knížky české.

Můžete na to říct, že něco jiného je Kundera, který poslední tři malé knížky napsal francouzsky, ale myslím, že i pro něj platí, že je sice Francouz, ale mluví česky jako vy nebo já; a česky píše i výborně myslí.

Lidí, kteří dokázali vplout do svých starých českých šatů, je strašně málo. A má to vždycky velice osobní příčinu. Ale stejně tak je těžko možná úplná integrace v exilu — v první generaci, pak se to mění.

Vezměme si za příklad československou emigraci do Ameriky: všechny další vlny vyvěšovaly do všech oken americké vlajky, aby samy sebe utvrdily, že absolutně vplynuly do tamní společnosti. Ale nebyla to pravda, pravda byl jen ten prapor.

S Tigridem, člověkem, který přišel do exilu mnohem dřív než já, působil v jiném prostředí, jsme si přesto velice dobře rozuměli. Když jsem se s ním viděl v Praze naposled, řekl mi: „Já už se sem nikdy nevrátím.“ Přestože tady byl ministrem a tak dál. „Ono to nejde...“ Potom brzo umřel. Musí uplynout jedna dvě generace, aby se to znormalizovalo.

Vy jste to v exilu na rozdíl od některých vrstevníků tušil, že pokud režim padne, už byste se nemohl vrátit do druhé kapitoly Československého jara.

Taky mi to chvíli trvalo. Jak už jsem říkal o těch starých bačkorách: sice se ukázalo, že jsou staré, ale už nejsou na chození.

Ale v exilu jste to už, možná ne citově, ale racionálně předpovídal.

Když jsem psal fejetony do Listů, podepisoval jsem je Dalimil. A psal jsem někdy schválně, jako bych psal z Československa. Mnozí byli přesvědčení, taky bezpečnost, že to píše víc lidí a někteří žijí tady. Byla to moje snaha, něco bylo podařené víc, něco míň: pochopit z ciziny, jak vlastně společnost vypadá.

Jaké dispozice musí člověk mít, aby si v exilu tu schopnost uchoval? Pokud si dnes inteligentní mladý Čech čte kterýkoli vás komentář nebo fejeton z exilových Listů, může podle svých politických názorů souhlasit nebo polemizovat nebo se zlobit, ale nebude to číst soucitně jako omšelou památku doby.

To by musel popsat někdo jiný. Až ti Dalimilové tady po Novém roce vyjdou (je to tisíc stránek), možná někdo napíše, co si o tom myslí.

Když mi říkali, že to bude tlustá kniha a jestli bych to nechtěl před vydáním probrat, řekl jsem, že buďto tam bude všechno, nebo nic. Protože sám nejsem schopen to posoudit. Ať to posoudí čtenáři.

Jak vychází mnoho pamětí, uvědomuji si čím dál víc, že o historii by měli psát především ti, kdo u ní nebyli a mají nadhled. Pamětníci jsou důležitý materiál, ale asi ne víc.

VÁCLAV BURIAN, TOMÁŠ TICHÁK Plné znění rozhovoru vychází v Listech 6/2013.