Letošní rok bude ochuzený o mnoho premiér a zdá se, že hlavními českými filmy budou kromě Modeláře od Petra Zelenky, jenž už měl premiéru, pouze Šarlatán od Agnieszky Hollandové, Krajina ve stínu od Bohdana Slámy a Havel od Slávka Horáka. Posledně jmenovaný má největší předpoklady být vyslán na Oscary, protože vypráví o slavné historické osobnosti, která je známá i v zahraničí. 

To by ovšem byla celonárodní ostuda: tento pečlivě připravovaný produkt nejenže nenaplnil očekávání, ale na dlouhá léta zhatil možnost natočit o Václavu Havlovi cokoli dalšího. Co stojí za nezdarem díla, jež má být výrazem vděku generace dnešních čtyřicátníků a které ani nechtělo vzbudit kontroverze?

Kdo si může troufnout točit o Havlovi

Samozřejmě, jakýkoli film o Havlovi by to měl těžké — okolo jeho osobnosti koluje již tolik interpretací, že nepanuje převládající shoda na tom, kým vlastně byl. Snímek Havel se to ani nepokouší zjistit: svůj ústřední konflikt staví pouze na tom, že tento malý velký muž našich dějin nebyl stejně morálně pevný v soukromí jako byl v politických postojích. 

Vytváří obraz nekonzistence, ovšem dělá to nesmyslně a kontraproduktivně — z Havla potlačuje většinu politického, ale především důsledně cokoli intelektuálního; čili vlastně žádné napětí ani nevzniká. 

Můžeme si o Havlových hrách, esejích a projevech myslet cokoli, ale byl jedním z nejdůležitějších českých intelektuálů 20. století. Musíte vynaložit značnou námahu, abyste dokázali zpochybnit hodnotu některých jeho děl. Havel zkrátka podněcuje k maximálnímu výkonu, protože se sám pohybuje dostatečně vysoko. 

A nyní zazní ta zlá věta: film o Václavu Havlovi nemůže dělat někdo, kdo mu intelektuálně nestačí. Napíše-li o něm scénář historik Pavel Kosatík a dané dvě epizody televizního cyklu České století (díly Je to jen rock'n'roll a Poslední hurá) zrežíruje Robert Sedláček, je to setkání adekvátních osobností. 

Nevadí určitá míra fabulace, nevadí, že se tvůrci nesnaží o maximální podobnost herců a reálných předobrazů. Odehrává se před vámi souboj idejí, které jsou relevantní, v základu pravdivé a mají hloubku. Není to ani souboj pouhých dvou stran, „dobra a zla“, ale mnohem složitější partie, kde kromě čistých myšlenek hraje roli i moc a taktizování.  

Nepřemýšlí, nepíše, nediskutuje

Snímek Havel je naproti tomu přehlídka banalit, banálních tak, až to mlátí dveřmi. Nevidíme tu nikdy Havla, jak přemýšlí a říká něco smysluplného. (Mimochodem, jeho vyslovení slova „smysluplný“ v televizi bylo po čtyřiceti letech nonsensu opravdovým šokem; připomněl nám, jak jsme otázku po smyslu dokázali potlačit.)

Havel v tomto filmu sedí u stolu a píše. Ale jenom proto, aby se mohlo ukázat, že se klepe hladina kafe v hrnečku, protože v ulicích v srpnu 68 přejíždějí tanky. A kdyby někomu náhodou nedošlo, že se jedná o invazi, tak pro jistotu ve zvukové stopě přeletí hlučně letadlo. Jen jsem čekal, kdy shodí bombu…

Havel neustále nosí Olze do postele nějaké papíry a říká jí, aby si je přečetla, ona potáhne z cigarety, papíry si vezme a čte. Nic mu k nim ovšem neřekne, v celém snímku chybí jakákoliv společná diskuse nad jeho texty. Stává se z toho takový running joke: představoval jsem si, jak s každou další scénou bude Olga úplně zastlaná v posteli stohy papírů a zasypaná vajgly, a nakonec se celé lože vznítí v plamenech a bude konec. 

Prakticky stejné je to s Havlem jako dramatikem. Na začátku se klaní v divadle při děkovačce, ze hry ale nevidíme nic. V jiné scéně donese do divadla svázaný scénář, s tím, že do posledního dějství připsal nějakou postavu, nic víc. Když v pivovaru přikuluje sudy a osloví ho buranský sládek, po dvou větách se reálný rozhovor přenáší přepracovaný na divadelní prkna, kde již sládka v Audienci hraje Pavel Landovský (Martin Hoffman). Řeknou si asi dvě tři věty a pak se na zahradě Hrádečku rozprší a publikum se prchá ukrýt. Poznat z těchto výňatků, v čem byl Havel geniální dramatik, nelze ani s největší dávkou fantazie. 

Havel v celém filmu nepronese jediný projev. Ani na sjezdu spisovatelů (na to film začíná v pozdější etapě jeho života), ani na bytovém semináři (jen na rozjívené disidenty zakřičí „Už mě neserrrte!“), ani během Listopadu 89 (pouze vstoupí na balkón Melantrichu, rozhlédne se po davech, zvedne prsty do véčka a najedou titulky). 

Podobně ostudně dopadl filosof Jan Patočka, Havlův velký vzor a mluvčí Charty 77, ztvárněný Jiřím Bartoškou. Čert vem historický paradox, že Jiří Bartoška, tak jako devadesát procent jiných herců podepsal Antichartu. Snesitelná je i licence, že Bartoška nosí prošedivělý vous, neboť mu to tak několik posledních let sluší a řadové publikum si představuje filosofy spíš vousaté, ačkoliv Patočka byl vždy ukázkově dohladka oholený. 

Mistrovství světa ve skoku o metafory