Učitelka je již dvanáctým společným celovečerním snímkem scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka (nepočítáme-li studentské filmy, epizody Bakalářů a televizní seriály). Jejich jména si nejčastěji spojujeme s nostalgickým „amarcordovským“ pohledem na minulý režim.

Tak jako Fellini nedělal z fašistické Itálie úplnou idylu, ale přece jenom ji líčil v oparu dětských vzpomínek s různými poetickými licencemi a šlo mu o kolektivní mozaiku jedné rodiny a jednoho města, podobně, i když s menší poetičností, se Hřebejk s Jarchovským na základě knih Petra Šabacha vztahují k létům v Československu za socialismu.

„Kronikáři české historie“

Největší stylizaci vetkli svému debutu Šakalí léta (1993), v němž se láme dekáda proslulá politickými soudními procesy v dekádu, kdy se uvolnily ledy, a tuto dobu převlékli do muzikálového retro kabátku. Špatný konec jednoho z hlavních hrdinů a idolu ostatních Bejbyho jako by značí, že se nikomu nevyplatilo být frajerem, vyčuhovat z řady, a symbolicky, že dekadentní západní žánry nebudou tolerovány.

Pelíšky (1999), nejmasovější úspěch Hřebejka a Jarchovského, už neobsahují muzikálová čísla, ale hudební atmosférotvorné předěly. 60. léta a srpen 1968 se nám představují v sérii zlidovělých hlášek, korunovaných závěrečným poselstvím, „věnováno všem těm, kteří tu na to zůstali sami“, čili pověstné šedé zóně.

Pupendo (2003) přeskočilo do 80. let, hudební předěly se uplatňují řidčeji, kamera si potrpí na větší zrnitost a barevný chlad (obrazově se tedy vzdaluje medově nasládlému retru) a za úkol si bere právě obžalobu šedé zóny. Ta nekončí ničím drtivým, ale především jistou potřebou zanadávat si na tehdejší poměry a trochu stydlivým přiznáním, že skoro každý se nějak namočil.

Získáváme tak poměrně pestrou škálu přístupů k vykreslení minulého režimu: obrazově, hudebně i ideologicky. Šakalí léta byly pokusem navrátit do české kinematografie málo frekventovaný až cizorodý žánr muzikálu (světácké gesto). Pelíšky naopak navazovaly na tradici bakalářských historek, tentokrát jen konformní s většinovým naladěním 90. let (šlo o přizpůsobení filmu „televizní řeči“). Pupendo se tváří odvážněji, ale nakonec ustoupí vkusu publika, které bylo formováno Pelíšky. Je to film, z nějž cítíme strach ve stylu „hlavně neříct nic závadného“, a je to strach jak postav (vůči režimu), tak autorů (vůči nynějšímu publiku).

Je docela zvláštní, že se značka Jarchovský/Hřebejk stala synonymem pro vzpomínkový typ filmů, protože většina jejich produkce za posledních třináct let se odehrává v přítomnosti a řeší se v ní aktuální témata: Horem pádem (2004), Kráska v nesnázích (2006), Medvídek (2007), Nevinnost (2011), Líbánky (2013). S výjimkou Kawasakiho růže (2009), která ze současné perspektivy reflektuje dávné viny, se jejich tvorba ani nedá nazvat „politickou“ nebo „angažovanou“.

Ale protože v korpusu děl mají příběhy ze čtyřicátých let (Musíme si pomáhat, 2000), padesátých (Šakalí léta), šedesátých (Pelíšky), osmdesátých (Pupendo) a raných devadesátých (U mě dobrý), máme sklony nahlížet na ně jako na kronikáře české společnosti, kteří si odškrtávají jednu etapu za druhou.

Kolektivní potížista

Jejich nejnovější počin Učitelka se odehrává na začátku 80. let na Slovensku, kdy se normalizace teprve začala lámat v perestrojku, nicméně zde bývaly poměry často tužší než v Česku. Proto postava téměř všemocné třídní dává o něco větší smysl. Jinak je to ale jeden z nejproblematičtějších filmů této autorské dvojice, a platí to bez ohledu na to, že na letošním festivalu v Karlových Varech šlo o divácky jeden z nejlépe hodnocených snímků a že představitelka hlavní role Zuzana Mauréry získala cenu na nejlepší herecký výkon.

Není těžké pochopit či přiznat, čím si Učitelka získala pozitivní ohlas. Jednak je to pečlivá dobovka s kostýmy, detaily ve výpravě (všichni si pamatují, že měli na stole přesně takovou cukřenku), dobře vybranou a znovupostavenou architekturou (škola bude originál, byty nejspíš ateliérové), velkým pestrým ansámblem, opět se tu navazuje bratrská spolupráce mezi českým a slovenským národem...

Ale to není všechno: je to další film v rámci české tradice, který nám poskytuje nejenom love-hate nostalgii po minulém režimu, ale navíc nás nad ním symbolicky nechává vyhrát. (Snímky jako Ve stínu či Fair Play v dobré víře, aby proti režimu stál a potom se ctí padl někdo „čistý“, ohýbají historii natolik, až to z nich činí agitky naruby).

Příběh manipulativní učitelky základní školy, která zneužívá službiček svých žáků a jejich rodičů, má vycházet ze skutečných událostí. Těžko říct, jestli reálný základ mají i závěrečné dovětky o tom, jak skončil který žák za pár let či po revoluci, ale to není až tak podstatné. Základ spočívá v tom, že film svým konceptem umožňuje provést takříkajíc lidově-demokratický soud nad osobou, v níž je personifikováno všechno zlo minulého režimu.

Na školní schůzce se tu potkávají rodiče s ředitelkou a její zástupkyní, aby mohli připojit svou případnou stížnost na třídní učitelku, která některé vybrané žáky šikanuje tak, že by jí to nemělo projít, ačkoli je jinak místní komunistickou předsedkyní. Jak poznamenává na ČSFD.cz vtipně komentář uživatele s přezdívkou eklektik: „Tá súdružka učiteľka predsedajúci školské organizácii KSČM si zo ZRPŠ urobila OPBH aj RVHP. Školská trieda pre ňu bol len taký Tuzex.“

Žánrově film kolísá mezi dramatem a komedií a ze všeho nejvíc připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů či jakýkoli jiný soudní film s kolektivním hrdinou, kdy jednotliví aktéři zastupují širší vrstvy společnosti, zde rozdělené hlavně na „oportunisty“ a „potížisty“. Jistá umnost scénáře se projevuje v prvotním zapojení publika do děje, kdy nevíme, co přesně učitelka spáchala, neznáme přesně rozsah jejího zneužívání moci, ani identitu a postoje jednotlivých rodičů. Film netriviálně skáče v čase a postupně nás zaplétá do složitého přediva vztahů, úliteb a protislužbiček.

Vymáchat diváka v neúspěchu

Bylo by to skoro dobré, kdyby celek nepůsobil tak divadelně přepjatě. Těžko říct, jestli tomu v něčem nevhodně dodalo, že původně česky psaný (nebo vymyšlený) scénář hrají převážně slovenští herci, kdy jsou různé výroky pronášené jinými slovy nebo jiným tónem, než by bylo únosné pro film z roku 2016.

Možná je v tom nějaká snaha napodobit styl některých snímků z raných 80. let, ale jistě to říct nelze. K tomu všemu skoro hlavní emocionalitu filmu neudává ani tak kamera Martina Žiarana jako spíš hudba Michala Novického, v něčem nesnesitelně hravá, lehká, skoro skočná a hlavně pohodová.

Na jednu stranu se zdá, že se zde hraje velmi vážné drama a tlačí se v něm na pilu, na druhou stranu to působí, jako by autoři vše hodně zlehčovali a vždy šli blízko pro jednoduchý vtip. Takto rozhárané pojetí pak vyloženě vyvolává otázky po věrohodnosti jednotlivých situací a motivů.

Opravdu by zneužívání rodin mohlo mít až takový rozsah? Opravdu by si stěžovatelé dovolili veřejně tak snadno vyskakovat proti režimně protežovaným figurám třídní učitelky nebo advokáta? Co měla znamenat celá linie, kdy učitelka okatě balí muže, který je naopak režimem zcela vyřízený a na okraji společnosti? Opravdu se jí tak líbí, nebo tu učitelka sehrává úlohu volavky pro StB?

Ale především: dá se přijmout stylizace, když všichni dospělí poslušně sedí v lavici, vždy se někdo přihlásí o slovo, vstane a odpřednáší svoje repliky a i jakékoli hádky tu nakonec udržují velmi civilizovanou podobu, kdy druhý vždy počká, až se první vypovídá?

To, jestli je pak Učitelka nadčasový příběh, nebo ne, je spíš debata na okraj. Ano, z filmu necítíme, že vše je podmíněno pouze stranickou příslušností a hlavní kritika se netýká politických principů bývalého režimu. Ale jestli tento film něčím není současný, tak svým necivilním, figurkářským pojetím postav. Herci sice svědomitě plní své úlohy, ale vyvolávají hlavně případnou touhu jim zatleskat, jak hezky hrají. Což je přesně to, co bychom od vtahujícího filmu neměli chtít. Neměli bychom obdivovat detaily výpravy, herecké nasazení nebo pomyslnou odvahu postav jít proti zdi, ale toto všechno naopak nevnímat.

Možná ještě jinak: na snímku Učitelka je problematické, jak nadhazuje zdánlivě složitou mozaiku lidských charakterů, ale nakonec nenajde odvahu vymáchat nás v neúspěchu a deziluzi. Namísto toho konstruuje drama, v němž se vítězí. Ano, není to vítězství drtivé po všech stránkách, nepadne díky němu režim a naznačuje se, že jisté typy lidí přežijí za všech režimů.

Ale pocity úlevy, překvapivé nevysvětlené zvraty v názorech, symbolické a bolestivé potrestání hlavní padoušky, která se skutečně chová jako Cruella de Vil ze 101 dalmatinů či jiná libovolná megera z disneyovek, to všechno nekoresponduje s tím, jak se dělají účtující a zároveň i nadčasové filmy současnosti.

Jednochudý antikomunismus v roce 2016

Když jsem o Učitelce původně blogově referoval z Varů, dával jsem jako protipříklad rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungiu. (Pomiňme klíčový rozdíl, že Zkouška dospělosti se neodehrává za socialismu, ale v současnosti). I v něm se objevuje téma malé korupce a věčných protislužbiček za lepší školní prospěch.

Ale fascinující neokázalost, plynulost děje, přirozenost všech problémů a dialogů a dokonalá uvěřitelnost v každém momentu děje vychází ve srovnání s Učitelkou pro tento český film hrozně nepříznivě. Jako bychom u nás ve filmařském realismu byli galakticky jinde než jiné postsocialistické země.

Ano, Učitelka nechce být typicky festivalovým filmem a pořád počítá se slušnou návštěvností v domácích kinech, ale právě tím udržuje současný stav, kdy zdejšímu publiku nedává možnost vyvíjet se. Hřebejk s Jarchovským přitom mají tak pevně vybudovanou značku, že by se o to klidně mohli pokusit.

Jsou podobné nároky přehnané? Pokud se Hřebejk s Jarchovským snaží o divácký střední proud, lze je adekvátně porovnávat s rumunským filmem, jenž prakticky vůbec necílí na tamní publikum? Takže bych měl doříct, že nechci, aby Hřebejk Učitelku nechal snímat pohyblivou ruční kamerou v lehce klaustrofobních kompozicích, jako to dělá Mungiu se svým kameramanem, či aby náročně vtlačil jednotlivé sekvence do jediného záběru.

Jediné, co mě vlastně zajímá, je to, čeho chce Hřebejk docílit svým konceptem vyprávění. Je opravdu znakem mainstreamu, že kolektivní-hodní hrdinové musejí vyhrát nad jednou osobou, v níž je personifikováno všechno zlo? Je tohle to hlavní divácké „ulehčení“, které nelze porušit, jinak už to nebude mainstream? A má cenu dělat takový mainstream?

Tyto otázky ukazují na limity mainstreamu, který oklešťuje sám sebe, aniž by k tomu měl zásadní důvod. Negativní reakce ze strany médií mu za to nehrozí, diváků by nepřišlo výrazně méně. Vyrovnávat se s minulostí tak, že projektujeme vše špatné do jedné osoby (byť její obludnost relativizujeme tím, že téměř vše říká s úsměvem) a všechny ty, kteří jí nadbíhají, předvedeme jako typicky režimní prospěcháře a všechny odpůrce jako zároveň režimně odbojné a nespravedlivě perzekvované, ačkoli tu v případě oné třídní schůzky jde o jejich vztah k vlastním dětem, a ne režimu, je celkově zavádějící.

Pokud podobná vyprávění potřebujeme i v roce 2016, je to důkaz, že jsme se ještě nezbavili jednoduchého antikomunismu. V posledku přitom nejde o to, jaký je „správný názor“ na minulost, ale o to, jestli něčí zpráva o minulosti nese uměleckou, nebo agitační hodnotu.

Text vyšel původně na webu Ještě větší kritik, než jsme doufali. Na stránkách Deníku Referendum byl publikován se souhlasem autora.