Mužský pláč

Ivana Recmanová

Společnost lidem odmala vštěpuje, že kluci nepláčou. Na mužský pláč se pak hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Smutek je pak nahrazován reakcemi, které mohou ostatním ubližovat.

Čekala jsem na tramvaj. Poblíž mě stáli tři lidé, zřejmě rodina, dva dospělí a dítě v kočárku. Dítě bylo ve věku, kdy se člověk snaží artikulovat, ale ještě v tom není zběhlý. Dítě se dalo do křiku. Muž, zřejmě otec, se k němu obrátil se slovy „neječ, nejsi holčička“.

Společnost dětem odmala vštěpuje, že kluci nepláčou. Na mužský pláč se pak hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Ženy se přitom s podobnou odezvou nesetkávají. Na jednu stranu to někdo může považovat za výhodu, na druhou stranu to ani ženy nemají jednoduché, jelikož se pak má za to, že příliš podléhají svým emocím.

Od mužů se často očekává, aby pláč nahradili lhostejností nebo agresí. Muž po rozchodu by se měl tvářit „nad věcí“, popřípadě se jít na něčem či na někom vyřádit.

A nemusíme zůstávat jen u osobních vztahů. Proč tolik fotbalových fanoušků demoluje stadiony, když jejich tým prohraje?

Pláč některým lidem prostě chybí. A na jeho místo mohou bohužel nastoupit emoce, které porůznu ubližují druhým.

Potlačovat v sobě potřebu plakat neprospívá tělu ani psychice. V životě jsem měla období, kdy jsem se pláči vyhýbala. Odnesla jsem si z toho akorát bolavé oči a skončila v naprosté apatii.

Na mužský pláč se hledí jako na něco nepatřičného, nejedná-li se o vysloveně emotivní situaci, jako je pohřeb. Foto goodmenproject.com

Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že je pláč prospěšný, ačkoli jeho přesnou funkci se dosud antropologům nepodařilo objevit. Možná jím voláme o pomoc. Možná jím ze sebe dostáváme negativní pocity. Nebo třeba jen vypínáme, choulíme se do klubka, abychom se izolovali od negativních vlivů z okolí.

Co by se asi stalo, kdyby společnost přestala muže kárat za jejich slzy? Co kdyby společnost začala vnímat pláč a smutek jako neoddělitelné součásti života?

Kdo někdy viděl film V hlavě, jistě mi dá za pravdu, že i ten zatracovaný smutek může být nesmírně důležitý. Ve snímku divák nahlíží do mozku školačky, která se s rodiči přestěhuje do nového města, a její emoce se s touto změnou vypořádávají. Smutek je takový modrý otloukánek, vypadá jako kulatá brýlatá holka, která věčně pláče a tváří se melancholicky. Ačkoli leze ostatním emocím na nervy, nakonec se ukáže jako nepostradatelný.

Film je to povedený. Jenom bych si stále přála i verze s chlapeckým protagonistou.

Netuším, jak dopadl chlapec z mé zastávkové příhody. Nijak jsem nezasahovala. Doufám, že někdo ujistil chlapce i jeho rodiče, že plakat je lidské. A je-li něco lidské, musí to být i mužské.

Snad se i s tím chlapcem dožijeme doby, kdy bude společnost všechny lidi jen povzbuzovat, aby se nebáli projevit své emoce. Bude to doba, kdy si začneme jako společnost vážit mužského smutku i mužských slz.

Měli bychom v sobě změnit dvojí metr. Dokud se tak nestane, zbydou nám akorát oči pro pláč. Tedy, jen polovině lidstva.

    Diskuse (20 příspěvků)
    June 16, 2016 v 8.27
    Docela by mě zajímalo, kdy a kde představa, že plakat je nemužné, vznikla.

    V klasické literatuře, například Iliadě, Pohádkách tisíce a jedné noci muži pláčbou běžně.

    Řekl bych, že se to rozšířilo z viktoriánské Anglie, podobně jako bílé svatební šaty nebo pánský oblek.

    V kontinentální Evropě ještě v devatenáctém století muži plakali dost.

    Při premiéře Parsifala v Bayreuthu o přestávce mezi druhým a třetím jednaním si Anton Bruckner stěžoval Franzi Lisztovi, že mu při přestávce mezi prvním a druhým jednáním ukradli šrajtofli. Během prvního jednání tak krásně plakal...ale při druhém již nemohl.
    Liszt mu dal nějaké peníze a Bruckner zase mohl plakat.

    Liszt byl dost špatný skladatel, ale skvělý člověk.
    June 16, 2016 v 8.44
    Já si taky myslím, že dřív to nemohlo vadit, protože plakat je přece křesťanské.
    June 16, 2016 v 11.56
    Ačkoliv, jak se tak dívám do Bible, ve Starém Zákoně je pláč zmíněn ještě častěji než v Novém. Dokonce celá jedna kapitola je o pláči.
    JB
    June 16, 2016 v 12.46
    Myslím si,
    že skutečnost, že se do chlapečků vštěpuje, že "muži/kluci nepláčou" velmi úzce souvisí s dominantním postavením mužů v naší společnosti. Jestli někdo má společnosti vládnout, udávat směr a bránit jí, nemůže být přeci slabý. A slzy jsou považovány za projev slabosti. ...A tedy je pro mě spíš otázkou, proč je pláč považován v naší společnosti za slabost. ...Snad proto, že žijeme ve společnosti, které dominuje konkurence nad spoluprácí? ...a jsme u toho ega :)
    MP
    June 16, 2016 v 19.43
    Řekl bych, že na tom kluci zase vydělali
    Zatímco k pláči muže je potřebná odvaha přiznat veřejně své city a všichni chápou výjimečnost a důstojnost situace, když brečí žena, tak jen stvrzuje předsudky o emoční labilnosti slabšího pohlaví (Ty opravdu dobré proto dokážou nebrečet, ony nechávají skanou slzy -- nejlépe do viktoriánské fióly na slzy, kterou pak nosí na ňadrech, aby si ten pohnutý okamžik připomínaly :-)

    Jiřímu Kubičkovi
    To bude starší než viktoriánská Anglie. Podívejte se do Tyrolských elegií, s jakou samozřejmostí tam Havlíček rozdíl mezi mužskou zdrženlivostí a ženským pláčem používá. To už muselo být zažitější než nějakého sotva čtvrt století.
    PM
    June 16, 2016 v 21.6
    Slzy jsou mocným nástrojem v mocenských střetech
    Mojí oblíbenou zbraní v defenzivní situaci je vyhrůžka: "když na mne ženo má budeš nadále zlá tak se rozpláču".
    Řekl bych, že z dobré poloviny jsem se nemusel rozplakat.
    Doporučuji........bych vybídl.
    LV
    June 17, 2016 v 18.12
    Že muži nepláčí bude staršího data.

    Sokrates podle Platóna napomínal své přátele v okamžik své smrti, že se chovají jako ženy, neb pláčí.

    Cicero chválil kohosi za to, že když se tento dozvěděl o smrti syna, sňal pouze ze své hlavy věnec a pokračoval v obřady, který prováděl jako by se nic nestalo.
    JK
    June 17, 2016 v 19.25
    Archetyp
    Souhlasím s paní Vytlačilovou, je to určitě mnohem staršího data. A dovolím si otázku - je opravdu ten "dvojí metr" nějak odsouzeníhodný? Nejsou tyto prastaré archetypy "mužských" a "ženských" vlastností nějak podstatně vryty do našeho vnímání světa? A pokud se je podaří odstranit (nepochybuju o tom, že to jde) a vytvořit zcela symetrický svět, kde se všichni budeme chovat, oblékat a myslet stejně, budeme nějak šťastnější? Jen se ptám.
    June 17, 2016 v 22.4
    Protiragumenty zde
    https://aeon.co/essays/whatever-happened-to-the-noble-art-of-the-manly-weep

    Bylo by to spíš na monografii a několik let práce než na komentář k článku.

    June 18, 2016 v 8.13
    Pan Konvalinka se ptá, zda ten "dvojí metr" je nějak odsouzeníhodný.
    Možná je tu otázku třeba položit jinak, protože realitu tím dvojím metrem stejně neovlivníme. Dosáhneme akorát toho, že lidé budou ve svém nitru trpět, proč nejsou takoví jací mají podle názoru společnosti být.
    Mužské a ženské archetypy možná existují, ale nikde není řečeno, že ženy se musí ztotožňovat s těmi ženskými a muži s těmi mužskými.
    Ono to někdy může být naopak.
    + Další komentáře