Feministé ukazují drápky
Jiří ProcházkaMladá Fronta Dnes otiska rozhovor s herečkou Eliškou Balzerovou. Na to, kolikrát se v něm objevilo slovo feminismus, ukázal až neuvěřitelné neporozumění uvedenému pojmu.
Reaguji na skrytou výzvu Scarlett Wilkové v rozhovoru s Eliškou Balzerovou: „Muži, ukažte drápky.“ Wilková si v úvodu neodpustila kousavou poznámku: „Takže je namístě upozornění: feministky z tohoto povídání nebudou mít radost.“ Reaguji, přestože oslovuje feministky — považuji to totiž za výmluvné v tom smyslu, že autorka neví, co feminismus vlastně je, že má totiž i mužské zastánce.
Její druhé prohlášení („Paní Balzerová, myslím, že nás teď feministky přijdou zmlátit…“) pak považuji za vyloženě laciné. Chtěl bych tedy paní Wilkovou vyvést z omylu: jako feminista budu namísto násilí reagovat polemickým komentářem…
Paní Balzerová feminismus jako takový netematizuje, zato paní Wilková jej výslovně shazuje. Na úvod je tedy namístě velmi stručně vysvětlit, co onen feminismus vlastně je:
Feminismus je snaha o genderovou rovnost, rovnost mužů a žen. Opak feminismu je sexismus. Nechci jen nějak skrytě naznačovat, že paní Balzerová (které si velmi cením jako herečky) nebo Wilková (která je ve svém postoji shazování snah o genderovou rovnost alespoň konzistentní) jsou sexistické. Říkám to zcela otevřeně: obě dámy na některých místech prostě sexistické jsou, byť třeba nevědomě.
Paní Wilková by totiž jinak možná nepřehlédla zajímavý kontrast: Eliška Balzerová na jednom místě interpretuje fakt, že ženy nejsou dostatečně zastoupeny v politice, jako projev jejich nezájmu a ohrazuje se proti tomu, že by je měl někdo do politiky nutit. O chvíli dál však situaci, kdy se ženy realizují ve své profesi a věnují jí „veškerý“ jejich čas, pojímá tak, že ona sama si myslí, že by takové profese ženy dělat neměly a že by se měly věnovat partnerovi, dětem a rodině.
Je tu zdánlivý paradox, že jednou se řídí předjímaným přáním žen a podruhé svým názorem, jak by se podle ní ženy měly realizovat — o osobní názor jde ve skutečnosti v obou případech.
Taková perspektiva jde proti duchu feminismu, který podporuje možnost svobodné volby. Jako feminista bych se tedy zajímal třeba o to, zda není na místě spíše změnit něco v konceptu dané pracovní pozice, než abych nutil ženy takové zaměstnání opustit, když je nelze sladit s rodinou. Případně bych se ptal po tom, zda ženy naopak nemají „radost“ (jak se Balzerová jinak obává) z profesní seberealizace a nepředjímal bych automaticky, že partnera (nebo partnerku) nebo děti mají či vůbec chtějí. A naopak bych se zamyslel, zda i někteří muži, partneři a otcové, nechtějí trávit více času s rodinou a zda nemají právo na onu „radost“, kterou chce paní Balzerová dopřát ženám, nad rámec své „živitelské“ role.
O tom je feminismus — o rovnosti a možnosti svobody bez ohledu na úřední pohlaví. Není o tom, že žehrám nad tím, jak to muži mají dnes těžší a chci to řešit jejich upnutím na svou stereotypní tradiční roli, kterou jim ženy údajně berou.
Ohledně politiky bych se pak zajímal, zda malé zastoupení žen není projevem nějakých institucionálních překážek, jakou je podobný rozhovor, který vsugerovává, že pro ženy je přirozené nechtít do politiky a naopak se realizovat především v rodině s dětmi a partnerem. Sama Eliška Balzerová přitom dlouho zastávala náročnou funkci ředitelky divadla.
Připomíná mi to jeden „výzkum“ rodičovství leseb a gayů, který poukazoval na to, že zatímco heterosexuální páry byly často v manželském svazku, páry stejného pohlaví prakticky nikdy. Interpretovalo se to jako projev nestability či nedostatečné oddanosti. Autor výzkumu naprosto přehlédl fakt, že do manželství jednoduše vstoupit nemohou (a ve státech, kde je to možné, taková možnost existuje poměrně krátkou dobu).
Vzhledem k tomu, že Eliška Balzerová považuje muže politiky často jen za technokraty, kteří mnoha slovy neřeknou nic, možná to mají být spíš ženy, které vystrčí drápky. Anebo feministky a feministé, díky nimž může být žena ředitelkou divadla a psát do novin.
Jenže feminismu to nestačí a usiluje třeba i o takové věci, jako je platová rovnost či srovnatelná možnost svobodné volby…
Onehdy jsem četl, že ty hrdinné bojovnice proti kvótám se spíše bojí, že kdyby přiznaly, že jsou ženy diskriminovány, tak by nemusely ve svém postavení vydržet - což asi není zrovna případ E. Balzerové, u ní je to spíš záležitost ideologická.
VIDEO: Kanadský premiér Trudeau má problém. Poslankyně tvrdí, že ji udeřil
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/justin-trudeau-kanada-poslankyne-dq9-/zahranicni.aspx?c=A160519_190543_zahranicni_jkk
Ve feminismu objevily některé ženy "kouzlo" ideologického myšlení, které si v minulosti, jako leccos "vysokého", (téměř) uzurpovali muži. Představa, že ženám může být vlastní jen menší zájem o politiku (nebo třeba techniku) je ideologická par excellence, takže byla paní Balzerová jedna dvě vyřazena z elitního klubu feministů.
Požadavky těchto feminismů se liší a vždy se lišily.
Mary Ward aktivně bojovala proti volebnímui právu žen, přitom stála u založení jedné z prvních dívčích kolejí v Briátnii.
E. Rathbone odmítala v parlamentu požadovat stejné platy pro muže a ženy (a měla v dobovém kontextu naprostou pravdu, i když se to dnes nechápe a je to viděno jako něco reakčního)
Ale z vašeho prvního příspěvku nic takového nevyplývá, ten dává do souvislosti onen incident, který skutečně mohl být projevem krajního hulvátství, a to, že je Trudeau feminista. Já žádnou souvislost nevidím, a tak mi to připadá nefér. Být fér je taky hrozně důležité.
(V názoru na škodlivost lakomství ovšem panuje značná shoda, takže o tom není třeba kázat, zatímco v názoru na prospěšnost feminismu a gender mainstreamingu taková shoda nepanuje.)
Má to souvislost s argumentem, ženy nemají nárok na volební právo atd, neboť jim necháváme v divadle nejlepší místa.
"Dopisy o rovnosti" (Sarah Grimke) tuším z roku 1836/37 už hovoří o tom, že ženy se budou muset vzdát určitých výsad, pokud budou chtít dosáhnout rovnoprávnost.
Sama autorka uvádí případ, kdy nebyla stavu přesvědčit gentlemana, aby se posadil v kočáru po směru jízdy, s tím, že ona si sedne v protisměru, neboť jí pohyb povozu nevadí. Neuspěla.
Časem se to zvrtlo v poněkud zvláštní vidění věcí.
Což samozřejmě nic nemění na tom, že chovat se slušně je lepší, než chvat se hulvátsky.
A tím "někým" myslíte pravé gentlemany?
Proč by se gentleman měl k mužům chovat méně slušně, nebo dokonce hulvátsky? Chová se prostě k oběma pohlavím slušně, ale k ženám jinak než k mužům. Zdá se Vám tedy ta JINAKOST v chování k ženám a k mužům špatná? V přírodě u jiných živočichů je to přece naprosto obvyklé. Já tuto jinakost za pokrytectví nepovažuji.
O dostatečné rovnosti mezi ženami a muži ale mluvit nemůžeme. To, že nyní už mohou ženy volit a být voleny, že mohou studovat, mít majetek a ne jím být, a muži (zdánlivě) nemusí být jen živitelem a víkendovým rodičem, v roce 2016 nestačí. Patriarchát/mužská hegemonie je (až fascinujícím způsobem) rafinovaný a přizpůsobivý, aby dosáhl toho, aby se kozy nažraly a vlci zůstali celí. Mužská hegemonie („mužská“ neznamená, že automaticky moc mají všichni muži, ale jen muži vyznačující se jistým druhem mužnosti, mužnosti, kterou nikdy nejde zcela a jednou provždy dosáhnout) je rafinovaná v tom, že naturalizuje a záludně činí nerovnost neviditelnou a navíc disciplinuje (expresivněji řečeno zotročuje) i samotné muže. Máme tendenci ji vnímat jako „přirozenou“ samozřejmost, jako něco běžného. Patriarchát jede z velké části sebezáchovnou setrvačností (pomocí taktiky tzv. naturalizace): třešničkou na dortu je to, že jak muži, tak ženy mají tendenci tuto „přirozenost“ ještě podporovat, jako něco, na co jsme zvyklí, co je nám důvěrné známé a tudíž nějak bezpečné, než bořit přehledný (byť nebezpečný) mocenský řád.
Kritéria genderové rovnosti přitom jsou konkrétní: míra vlivu, tedy paritní zastoupení žen a mužů v rozhodování*, vzdělání, platy, zaměstnání, násilí… Pro ČR je charakteristický vládní a společenský postoj proklamovat genderovou rovnost, hlásit se v rámci EU k odpovídajícím dokumentům, ale aktivně (a panicky) se bránit konkrétním krokům, které by k ní měly směřovat, a jiná konstruktivní řešení nenabízet. Proto je od roku 2014 ČR na 96. místě v Global Gender Gap (od roku 2006 pokles od 43 míst).
*) Paritní zastoupení mužů a žen by mělo být samozřejmostí. I kdybychom nakrásně uznávali, že muži a ženy jsou esenciálně odlišní, např. muži racionální a ženy emoční, nijak samozřejmě z toho nevyplývá, že rozhodování by mělo být čistě racionální, bez emocí. (Pominu to, že agrese, vyhrazená mužům, je také emoce.) Fakticky ale o neutrální argument nejde. Učebnicovým příkladem byla kandidatura Hillary Clinton, kdy jí bylo nejdříve vyčítáno, že není dostatečně racionální na psot prezidenta/ky, ale jako žena emoční (myslím, že na nějaké akci měla v očích slzy), zároveň jí bylo vyčítáno, že jako žena je moc racionální. V tom je specifický začarovaný kruh pro ženy, který je stahuje z veřejného prostoru, ve kterém jsou prezentovány vždy jako v pokřiveném zrcadle buď jako nedostatečně nebo příliš ženské.
Pokud někoho zajímá stav genderové rovnosti v ČR, má jedinečnou příležitost přečíst si aktuální zprávu z roku 2015:
http://www.czlobby.cz/cs/zpravy/tiskova-zprava-vydani-stinove-zpravy-o-stavu-genderove-rovnosti-v-cr
"... Zcela analogicky se chovají vůči všem útokům ze strany samice pes a vlk. I když jsou tyto útoky míněny veskrze vážně, vyžaduje rituál bezpodmínečně od samce, aby kousnutí neoplatil, nýbrž zachoval neporušený 'přátelský výraz' obličeje s nahoru a vzad sklopenýma ušima a hladkou, doširoka roztaženou kůží na čele. Keep smiling! Jediná obrana, jakou jsem v takových případech pozoroval a o níž se zajímavým způsobem zmiňuje Jack London ve svém románu 'Bílý tesák', spočívá ve vrtění zadkem ze strany na stranu, což v nejvyšším stupni působí jako 'odhazovač', obzvláště když těžký samec, aniž ztratí svůj přátelský úsměv, smýkne láteřící a dorážející fenou na metr daleko od sebe.
Nepřipisujeme psím a hýlím dámám ani v nejmenším příliš lidské vlastnosti, když tvrdíme, že na ně pasívní přijetí jejich agrese silně zapůsobí.
(...)
Sociální nadřazenost samiček u hýlů, stejmě jako u psovitých šelem, je tedy zřetelně jen zdánlivá, což je způsobeno 'rytířskou' zábranou samců ubližovat svým samicím."
Konrad Lorenz: Takzvané zlo
Že nehodláte odhazovat okolostojící ženy nárazy svého zadku, to naprosto schvaluji. Já to také nedělám, dokonce k tomu účelu nepoužívám ani lokty. Teď to ještě musíme říct kanadskému premiérovi.