Dostal jsem se ke článku až teď a jsem překvapen, až bych mohl být zklamán. Na základě intenzivních reakcí na článek jsem čekal, že to má být hrůza, že to má být nesrozumitelné, přitažené za vlasy… I lidé, kteří byli smířlivější jedině řekli že s článkem nesouhlasí, ale nechtějí, aby se s vaničkou vylilo dítě. Ale mě článek přijde koherentní a nemám problém ho olajkovat. Je těžké si představit, kdybych Terezu neznal, zda bych článek vnímal stejně. Ale věřím, že ano. Nedokážu si reakci vysvětlit jinak, než že někdo řekl, že se mu (jí) Most! nelíbí a ostatní jsou jak potrefené husy a houseři, protože jim se to líbí a mají pocit výčitky, že je někdo poučuje a vyvyšuje se nad ně. Ti sami lidé, kteří volají po diskuzi, respektive si na Mostu! cení, že zprostředkovává diskuzi. No to teda diskuzi…

Já jsem na svou jinakost zvyklý a možná přeci jen ustojím, že jsem „jediný gay fe fesnici“. Nevadí mi, že miluju film Prometheus, o který si většina neopře kolo. Ani že nedám dopustit na Internet Explorer. A Terka neřekla nic jiného, než že ona se na seriál dívat nebude, ač doufá, jak jeho zastánci a zastánkyně tvrdí, že může pomoct k něčemu dobrému. Přitom Terka na začátku a na konci článku jasně navíc sděluje svou osobní pozici. Už to, že to vůbec dělá, natož jaká ta pozice je, je dobrým nástrojem jak článek vnímat. Jinak než jak mám dojem (viz výše), že je vnímán. Pokud někdo pracuje s oběťmi znásilnění, tak se také nebude smát komedii o znásilnění. A já na základě osobní zkušenosti (jako poradce a terapeut, aktivista či přítel), která zvýšila mou zkušenost, se prostě většinou už nedokážu smát sexismu, rasismu, transfobii… Nemám problém s tím, že někoho Most! baví a dívá se na něj. Spíš má dojem, že lidé mají problém, že kdo neskáče není Čech.

Přitom Tereza pojmenovává konkrétní a relevantní věci. Doba opravdu pokročila. Mám dojem, že to lidé vnímají, jako že jim někdo říká, že oni ne, když se tomu smějí a proto mají jako strategii, co popisuje Tereza: „Česká republika se ale zuby nehty snaží zůstat tím posledním z ostrůvků politické nekorektnosti, kde „je svět ještě v pořádku“, kde svoboda slova je fetišizována a zaměňována za urážení.“ Ostatně i Vladimír Vokál se v rozhovoru odvolával na českou „švejkovskou“ povahu v tomto duchu a obavu ze striktní přísné politické korektnosti. Sic. Jsem měl sto chutí říct, že to (moje) česká povaha vůbec není a proč se (zdánlivou) českou „malostí“ zaštiťovat.

I ta reflexe účasti Ester Janečkové a Jana Ciny mi přijde relevantní – nevím, jak na to reagují oni osobně, protože mi přijdou zbytečné ty potrefené reakce ostatních. Což je česká tradice – když se někdo ozve, je obviněn/a z přílišné citlivosti a když je reakce osoby, vůči níž kritika je, naslouchající, je ta osoba obviněna, že ustupuje diktátu politické korektnosti. Ironie. (To představitelka Dáši kritice naslouchala.) Chápu, že Janečkové a Cinovi ten rozměr nemusí vůbec být patrný, ale Tereza je nevláčí kanály. Vystihuje, že jejich spoluúčast na karikatuře ztvárnění trans ženy a jejího příběhu může být specificky citlivá vzhledem k jejich veřejnému působení. A v LGBT komunitě se T dodává až na konec symbolicky a pořád spíš jako nějaká mantra, než že by transgender identity a hlasy byly inkluzivní. Ostatně aktuální aféra Martiny Navrátilové a jejích cisnormativních/transfobních postojů k trans sportovkyním a její postoj ke kritice, že jde o „aktivistickou tyranii“ je toho palčivým důkazem. A o nic jiného než o osobní postoj nejde. O postoj, který vůbec nesdílí jiná význačná lesbická tenistka Billie Jean King.

Je vidět, jak Most! zcitlivuje. Jak se dotýká osobních a společenských věcí. Tenhle článek je relevantním příspěvkem do diskuze, po které ostatní volají, nebo ji ohledně Mostu! oceňují. Což je docela ironie, protože, zdá se, že dotyční/é oceňují to, co by se dalo označit spíše za PR daného seriálu (ke kterému i publicistika ČT okatě sklouzává). Skutečná reflexe je vnímaní podrážděně a kritika je bagatelizována. Přitom stačí místo útočení uznat kritiku, nebo aspoň kontext. Jak říkala Virginia Satir, stejnost nás přitahuje, ale různost nám pomáhá růst. Buďme rádi za ty, komu se jinak lidová zábava Most! nelíbí. Můžeme se dozvědět něco nového. Pokud nám jen nestačí uspokojení, jak seriál zobrazuje stereotypy, cisnormativitu a transfobii.

Tak v tomto extrémním, byť ne tak neběžném, důsledku genderových stereotypů (o tom, jak matka má trávit co nejvíce času s dítětem), samozřejmě těžko lze považovat za kvalitní čas mezi otcem a dítětem pro vytvoření a udržování nějakého smysluplného vztahu nějaké „návštěvní hodiny“. Je to ironie, že je velká nevole proti jeslím, kde by dítě bylo pár hodin týdně, a přirovnává se to k deprivaci dětí dlouhodobě v nemocnici nebo institucionální péči, ale je v pořádku, když rodič nevidí své dítě půl roku. Najednou nevadí, že nebude mít „mužský vzor“. Aspoň je vidět, jak ty argumenty jsou symbolické a účelové a ve skutečnosti nevycházejí ze skutečných potřeb konkrétních dětí.

"Navíc nikdy v historii děti nevyrůstaly doma pouze s matkou, to se prostě nikdy nedělo. Řada dalších výzkumů dokazuje, že pro blaho dítěte je nutné, aby byly potřeby a tužby jeho matky uspokojeny, a až tehdy může být šťastné a spokojené také dítě. Takže není divu, že je řada lidí dnes nešťastných – protože žijí, jak se nikdy nežilo. Proto pro mě bylo strašně důležité, když moje tchyně podporovala můj návrat do práce s tím, že to prospěje celé rodině. Díky její pomoci a pomoci mojí matky jsem nikdy necítila výčitky svědomí. I když mi samozřejmě můj syn chybí, když s ním nejsem."

https://www.respekt.cz/tydenik/2018/46/vse-je-jen-otazka-moci?fbclid=IwAR1K-nM5Gi_x11UxTbixawvpfibNy5Cs0hyqK0LhJjx1oVu6vy5ADl9tCRs

Nerozporuji to. Možná jde trochu o slovíčkaření, ale i tak mi to přijde důležité. Prostě považuji formulaci „co nejvíce času být s dítětem“ za příliš absolutní a více ladím s tím, trávit s dětmi „dost času“. Nerozporuji tedy přirozenou nutnost přizpůsobit se nové rodině a např. omezit některé aktivity. Nebo dokonce reálný problém, že hlavně otcové mají naopak potíž omezit zaměstnání, kvůli dětem, ač by chtěli. Stejné je to s rodičovství v tom smyslu, že stračí být dost dobrým rodičem, ne ideálním. Rodič je taky člověk a má jednu trpělivost a i tohle je důležitá zkušenost pro dítě. Něco jiného je permanentně vyčerpaný nebo vyhořelý rodič.

Ve skutečnosti dělám opak, než že bych popíral rozdíly mezi muži a ženami. V článku je to ke konci jednoznačně vysvětleno. Ale máte jinou ideologickou optiku. O tom je v článku také pojednáno.