V kontextu kritiky stereotypů slýchávám volání po jejich obraně a obhajobě. Vykládám si to jako nepřesné pochopení toho, co stereotypy skutečné znamenají, nebo jako projev pochopitelných nejistot, jak by společnost bez stereotypů vypadala. Nicméně diskuse jako taková je na místě. Článek Filipa Outraty považuji za věcný a oceňuji právě jeho kritické přemýšlení a diskusi o obecných cílech Istambulské úmluvy, respektive naší společnosti.

Také se s ním shodnu v tom, že formulace v úmluvě o vymýcení stereotypů o mužích a ženách není šťastně zvolená. Ne z toho důvodu, že by to nebylo žádoucí, ale z důvodu, že toho jednoduše nejde dosáhnout. Ale že bychom o to měli usilovat.

Jako důkaz toho, že společnost genderově rovnostářská bez stereotypů je poměrně utopickou vizí, slouží severské země, Švédsko jmenovitě. Tyto země jsou dávány za vzor genderové rovnosti, politického zastoupení žen, podporou aktivního otcovství… Ale pod povrchem tepou stejné genderové stereotypy jako kdekoli jinde.

Tuto zkušenost nám překvapivě zprostředkovávají trans lidé, kteří měli výjimečnou možnost přejít z jedné genderové sociální role do jiné a na vlastní kůži zažít ten kontrast. Trans ženy si stěžují, že najednou jejich hlas není brán tak vážně a majitelka opravářské dílny je zákazníky vnímána jako sekretářka. Muži zase vnímají, jak se k nim okolí chová jinak oproti dřívějšku — jsou považováni za možný zdroj ohrožení a agrese.

↗

I někteří konzervativní terapeuti již léta uznávají gender jako ne vrozený, ale naučený vzorec chování a rolí. Foto Mommydocs

To, co bych nejprve potřeboval na textu Filipa Outraty doladit, je vyjasnit si pozicionalitu, ze které vychází on a ze které já. Jelikož on ji výslovně neuvádí, jsem odkázán na výslovná i implicitní vodítka. Jeho pozici považuji za křesťansky konzervativní. A aniž bych ho tímto chtěl diskvalifikovat, domnívám se, že stereotypy z principu s konzervatismem ladí a není tak jednoduché najít odstup.

Spíš chci ale upozornit na obecný diskurzivní nešvar: stavět na jednu stranu genderovou ideologii či teorii, a na druhou… Na druhou stranu co? Nějakou objektivní přirozenost? Filip Outrata ale toto nedoříkává, což je přinejmenším na půl cesty k uvědomění si, že sám pochopitelně genderovou ideologii/teorii zastává, jen ta jeho je křesťansky konzervativní a ta, se kterou polemizuje, řekněme feministicky liberální.

K té se hlásím já. Konkrétně to znamená například obavu, že pojetí mužů a žen, se kterým se v textu pracuje, je v zásadě binární, heterosexuální, cis, tedy ne trans, natož aby pracoval i s faktem, že někteří lidé jsou nebinární, nebo přímo agenderoví. Jinými slovy v textu o genderových stereotypech sám implicitně stereotypy nevědomě traduje.

Aby nedošlo k mýlce, křesťanský konzervatismus nevylučuje zastávat feministické pojetí. Stejně tak feministický liberalismus (já tedy inklinuji spíše k radikálnímu feminismu, který jde více do hloubky a k podstatě a „skutečným“ změnám) nevylučuje křesťanskou či obecně duchovní nebo náboženskou perspektivu. Sám odebírám odborný religionistický časopis Dingir. Po babičce jsem zdědil modlitební knížku, která je pro mě duchovně inspirativní a pomohla mi změnit některé stereotypy, které o křesťanství mám.

Vyzní to možná anekdoticky, ale je to realita, která souzní s genderovým tématem — je to modlitební knížka „pro paní a dívky“, tedy vedle patriarchální představy genderovaného mužského Boha se musím srovnávat taky s ženským rodem v modlitbách. A knížky si zakládám mezi jinými votivní obrázkem svaté Anny. Dokážu se tedy ztotožnit s ikonami a kulty jako duchovními, společenskými, kulturními nebo uměleckými hodnotami.

A u náboženství bych zůstal, abych na příkladu monoteismu a polyteismu vysvětlil rozdíl mezi (genderovými) stereotypy a pestrostí. Monoteismus připouští pouze jednoho Boha (a to výslovně spíše boha než bohyni). Polyteismus připouští vlastní duchovní sebeurčení. Tedy i to, které dobrovolně může spočívat ve vyznávání jednoho jediného boha. Ale ne jako povinnosti, ale jakou součásti diverzity.

Nyní bych vyjasnil stereotyp jako pojem: je to „neměnný soubor představ o člověku nebo skupině lidí, který významně ovlivňuje vnímání, hodnocení i postoje vůči nim“. Jde tedy o kognitivní, poznávací proces práce s informacemi, respektive jejich nedostatkem. Stereotypy jsou pro nás lidi přirozené, umožňují nám strukturovat složitou realitu a pojímat ji. Je to funkční a pohodlné zjednodušení. Máme pocit, že „víme“, jak ke druhé/mu přistupovat, i když se vidíme poprvé, vlastně i když se ani nesetkáme.

Je to svůdné, ale zrádné. Funguje to jako Prokrustovo lože, kterým k ostatním přistupujeme a ostatní k nám. Snadno je překročena hranice mezi společenskou užitečností a symbolickým násilím. Často to ani nevnímáme, občas to zabolí, někdy ale jde doslova o duševní a fyzické zdraví až o život.

Od stereotypů se pak odvíjejí předsudky jako emoční hodnocení, a nakonec diskriminace jako diskriminační jednání. Filip Outrata správně poukazuje na to, že jsou i stereotypy (jako i předsudky a diskriminace) pozitivní. Pozitivní stereotyp znamená pozitivní (byť třeba mylné) přesvědčení o skupině lidí (například představa, že Afroameričané dobře hrají basketbal nebo že ženy jsou pečující). V pojetí Filipa Outraty se pozitivním stereotypem možná myslí spíše to, co by mělo být posilováno jako kladné chování. O tom více níže.

Souhlasím s tím, že křesťanský konzervatismus ze stereotypů těží, respektive že zvláště v patriarchálním uspořádání jsou ony pozitivní stereotypy inspirativním oceněním a uznáním žen. Jen bych upozornil na limity — tedy že kult (v odkazu na mariánský kult, který zmiňuje) je něco, s čímž nelze diskutovat a vyjednávat, co lze buď jen přijmout, nebo odmítnout. V sekulárním světě mi to připomíná muže, kteří staví ženu na piedestal, jenže ji nenechají z toho piedestalu sejít, být sama sebou, promluvit. Nakonec se z ní stane jen pasivní objekt obdivu bez vlastního jednání.

Taková ambivalence platí k ženám a ženskosti obecně. Jsou vnímány jako světice a jako hříšnice (adekvátnější výraz je expresivnější) zároveň. Stejně tak úcta k ženám jako matkám může být zdánlivá. Například tato stereotypní role je diskvalifikuje ve veřejném prostoru. Diskvalifikuje nejen faktické matky, ale ženy jako takové.

Tím chci také naznačit, že si nelze vybírat mezi pozitivními a negativními stereotypy. Stereotyp učitelské autority je ve stejném balíku jako stereotyp hysterické učitelky. Navíc, je ta autorita pak opravdová, nebo jen stereotypní? Stejně tak považovat třeba úctu ke starším za stereotyp tuto úctu znevěrohodňuje.

V každém případě, já bych v tomto kontextu nemluvil o pozitivních stereotypech, ale (společenských) hodnotách. Myslím tedy, že jde o nepřesnost pojmů. A hodnoty můžeme reflektovat, považovat za autentické nebo zastaralé, uvědomovat si je i měnit. Vztah učitel/ky a žáka/yně pak lze nestereotypně měnit co do způsobu vyučování (odklon od frontálního způsobu vyučování nebo memorování) nebo mocenských vztahů (feministické pojetí, které zdůrazňuje vzájemný respekt a vztah, vzájemné učení).

Tak jako o hodnotách výše lze o věcech typu oblékání dětí, čištění zubů a podobně mluvit jako o (ranních) rituálech, aby se nepletly pojmy. A abychom se mohli vrátit k obecné diskusi o tom, v čem jsou (genderové) stereotypy užitečné, nebo alespoň praktické, ale zrádné, a v čem mohou být pozitivní.

Křesťanský konzervatismus pracuje s pojetím pozitivních stereotypů. Například terapeutická dvojice Chvála/Trapková již před mnoha lety uznala gender ne jako vrozený, ale naučený vzorec chování a rolí s tím, že tyto stereotypní tradiční vzorce jsou žádoucí pro jedince, ale i rodinu, a nakonec pro zdravou a fungující společnost. Na místě je dotaz, jak na to přišli, kdo to určuje a zda na to má vůbec právo.

Polemizovat lze s tím, nakolik vycházejí z reprezentativní empirické zkušenosti a nakolik ze svých osobních omezených zkušeností s páry hledajícími u nich pomoc, nebo nakonec jen ze svých konzervativních postojů. Jednoduchým protiargumentem je: Co je zdravého, funkčního a harmonického na faktickém platovém podhodnocení žen, jejich zásadním ohrožení sexuálním obtěžováním a násilím, nebo tím, že vdané ženy mají prokazatelně více diagnostikovaných depresí? Nemluvě o nízké porodnosti.

V tomto smyslu přemýšlím o pozitivním stereotypu formulovaném Filipem Outratou: „Pokud se ale říká, že žena jako matka má být se svým malým dítětem, protože je to důležité pro dítě i pro samotnou ženu, je to stereotyp pozitivní.“ Co to znamená? Kdo to říká? Já jako psycholog bych si to takto bez kontextu říct nedovolil a s takovým výrokem bych nesouhlasil.

Má být žena/matka se svým dítětem 24 hodin denně sedm dní v týdnu? Myslí se tím do jeho tří let, nebo do půl roku? Kam se poděli muži jak otcové — mám z toho implicitně vyvodit, že oni se svým malým dítětem být nemají, nebo alespoň nemusí? Je opakem tohoto „stereotypu“ tvrzení, že není důležité, aby matka byla se svým malým dítětem?

Připomíná mi to konzervativní diskurs tradující mýty o péči o nejmenší, které v důsledku ovlivňují reálnou rodinnou politiku, například v podobě nedostatku institucionální péče o nejmenší, což má reálné dopady na rodiny, rodiče, matky a ženy jako takové. Důsledky sociální, psychické a ekonomické. Z mé zkušenost poradce někdy dovádí rodiče do mezních situací. A jsou kontextem nízké porodnosti (jak můžeme odhadnout dle zemí, kde je rodinná politika v tomto naopak progresivní).

Pointa je tedy v tom, že pokud nakrásně budeme pracovat s pozitivními stereotypy, budeme se lišit v tom, co kdo považuje za pozitivní. Záleží na tom, kdo bude pozitivní a žádoucí stereotypy komu a z jaké pozice určovat.

Závěrem — mám odůvodněné obavy, zda odlišnosti mužů a žen tak, jak je pojímá Filip Outrata, mohou skutečně být plodné a tvořivé doplňující se odlišnosti. Konzervativní pojetí považuje muže a ženy za dvě homogenní skupiny navzájem se zásadně lišící. Ve skutečnosti, tak jako to víme o „rasách“, muži se mezi sebou a ženy se mezi sebou liší daleko víc, než pokud je porovnáme jako dvě oddělené samostatné skupiny, s čímž stereotypy pracují.

Konzervativní pojetí zdůrazňuje obecné odlišnosti, přestože stejnosti jsou zásadní a převažující. Binarita k tvořivosti nevede. Vede k hierarchii. Jeden příklad za všechny, a to jazykového typu. V rámci probíhající politické kauzy aktuálně politici v médiích mluví o „chlapském řešení“. Jistě si většina z nás vybaví pozitivní konotaci, pozitivní dojem tohoto slovního spojení a pozitivního stereotypu. Opakem je „zbabělé řešení“. Slovo „baba“ označující ženu není náhodné. Když někdo stoupá, musí někdo jiný dolů.

A tak nabízím ze své pozice jinou perspektivu, proč usilovat o boření genderových stereotypů. V duchu pestrosti, kterou Filip Outrata oceňuje, ale z mého pohledu nepřekročí svůj stín. Co kdyby se nedoplňovali (jen) muži a ženy, ale muži mezi sebou a ženy mezi sebou? Co kdybychom neměli jen jednu verzi mužskosti, ale pestrou škálu, a stejně tak v případě žen — a ty škály by se překrývaly?

Co kdybychom místo stereotypů učili děti a dospělé roz/poznávat vlastní kompetence, potřeby a potenciál a jako hodnotu měli sebeurčení, kdy by si žádná lidská bytost nemusela zasloužit respekt a nemusela být nějakým společenským instrumentem? Kdyby si každá lidská bytost mohla najít vlastní seberealizaci a šanci získat společenskou úctu bez ohledu na svou anatomii, genitálie a určené pohlaví a genderovou identitu?

Text je polemikou ke sloupku Filipa Outraty Ženy, muži a stereotypy, který zveřejňujeme rovněž v dnešním vydání.