Na cestě do vyšších pracovních pozic se ženám do cesty staví mimo jiné celá řada klišé a stereotypů. Nelze přehlížet strukturální nedostatky v podpoře pracujících žen a jejich kariérního postupu, ale je dobré si uvědomit, že řada překážek je v hlavách. Jak v hlavách žen, tak jejich zaměstnavatelů.

Jednou z příčin gender pay gapu je, že ženy se méně často nacházejí ve vyšších pracovních pozicích. Z údajů ČSÚ za rok 2016 například vyplývá, že v rámci hlavního zaměstnávání byly ženy v pozici „zaměstnavatel“ zastoupeny zhruba 23 procenty, v pozici „Zákonodárci a řídící pracovníci“ podle CZ-ISCO asi 29 procenty. Na středních či nižších úrovních řízení není situace o mnoho lepší.

Ženy, které se pokusí tyto statistiky změnit, pak často narazí na takzvaný skleněný strop — neviditelný soubor překážek, které jim v postupu na vyšší pozice brání. Mezi tyto překážky se řadí i různá očekávání a představy o ženách a jejich práci, vycházející ze zažitých genderových stereotypů. Následující text prosím berte cum grano salis — pokud se budeme bavit o stereotypech, nevyhneme se úplně při jejich popisu určitým klišé a troše generalizace. Zároveň bych ráda vytkla před závorku, že ne všechny ženy (a muži) chtějí nebo potřebují kariérně růst, nicméně shodněme se na tom, že je jich více než těch, kterým se to skutečně podaří.

Setkala jsem se s řadou názorů na to, proč je žen ve vedení málo a proč se o vysoké posty ani nehlásí. Z relevantní diskuse ustupuje argument, že ženy jsou méně schopné, protože jinak by se prosadily. Na jeho místo přichází konstatování, že ženám se nechce. Ženám se nechce do odpovědnějších pozic, protože mají (nebo budou mít) rodinné povinnosti, protože nechtějí pracovat dlouhé hodiny, protože nechtějí řešit spory a konflikty, protože tam žádné jiné ženy nejsou, protože tuhle divizi už jednou žena řídila a byla to hrozná kráva.

Jednička s hvězdičkou

Jako jeden z příkladů genderově stereotypního vzdělávání se popisuje obraz hodné holčičky, jejíž vzdělávacím cílem je jednička s hvězdičkou či pochvala. K tomu se přidávají lidové moudrosti, například „Sedávej, panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě“ nebo „Dobré zboží se chválí samo“. Tento model je sám o sobě klišé a nejsem si jistá, že v dobách základní školní docházky mé generace nebo té předcházející byl skutečně jediným či dominantním způsobem výchovy školaček. Do jisté míry jsme se s ním ale setkávaly a setkáváme a jeho pozůstatky si neseme v sobě.