Chci přispět X

Ženy, muži a stereotypy

Istanbulskou úmluvu je dle Filipa Outraty možné považovat za celkově pozitivní, a přece kriticky přemýšlet o některých myšlenkách a cílech, které obsahuje. Text se týká otázky rolí a stereotypů.

Necítím se kompetentní k celkovému zvážení Istanbulské úmluvy, všech jejích aspektů, především těch právních. Myslím, že přijetí úmluvy je spíš ku prospěchu, protože konkrétní kroky v boji proti násilí na ženách a diskriminaci jednoznačně prospěšné jsou, bez ohledu na to, nakolik je již platná česká legislativa stejně obsahuje.

O některých souvislostech úmluvy je ale podle mě důležité kriticky přemýšlet a diskutovat. Dotýkají se podstatných otázek, ve kterých není záhodno hledat jednoznačné, ostře vymezené odpovědi. To se týká především obecných cílů, které si úmluva klade a které nemíří k hlavnímu tématu, násilí na ženách, ale obecněji k rolím muže a ženy, ke genderovým stereotypům.

Malá obrana stereotypů
Jako první z obecných povinností v oddílu Prevence jsou uvedena „nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Ponechme na úvod stranou strohý úřední jazyk, který je trochu v rozporu s citlivou a velice lidskou tematikou, jež se tu pojednává.

„Stereotypní pojímání rolí žen a mužů“ je tu bez přesnějšího rozlišení postaveno naroveň myšlence méněcennosti žen. Problémem tohoto přístupu je, že jakékoli pojímání rolí mužů a žen je ve své podstatě stereotypní, protože určitým stereotypem jsou „role muže a ženy“ jako takové. Asi neexistuje v lidských dějinách kultura, v níž by role muže a role ženy nebyly stereotypní, samozřejmě v rozmanitých konkrétních podobách těchto stereotypů.

Screen-shot-2015-11-07-at-12Zatím  neexistuje v lidských dějinách kultura, v níž by role muže a ženy nebyly stereotypní. Foto GirlTalk

Z těchto „genderově stereotypních kultur“ postupně vyrostly takové kulturní statky a tradice lidstva, jako jsou (namátkou) mariánské obrazy a ikony, poezie minnesängrů, milostná poezie vůbec, většina lidových tradic. Těžko říci, zda by někdy někoho napadlo, že obraz Marie s dítětem je něčím podezřelým nebo dokonce závadným, protože vyjadřuje a podporuje stereotypní pojímání role ženy. Nicméně z dikce úmluvy vyplývá, že by asi mělo.

Mariánský kult je ostatně dobrý příklad, protože názorně ukazuje, že stereotyp není něčím pouze negativním. Tím, že byl obraz ženy-matky s dítětem učiněn objektem zbožné úcty, upevnila se na jedné straně primární role ženy jako matky, tedy něco, co (pokud to chápu správně) je z hlediska dnešní kritiky genderových stereotypů už špatně. Ale na druhé straně se tím v maskulinní a patriarchálně založené a vedené křesťanské církvi a společnosti dostalo ženě jako takové hluboce založené úcty, což nepochybně reálné postavení žen nezhoršilo, ale naopak zlepšilo.

Můžeme ale jít ještě o krok dál. Stereotypem nejsou pouze role muže a ženy, ale veškeré společenské role. Například vyučování je založeno na stereotypních, předem daných rolích učitele a žáka, přičemž učitel vždy disponoval a částečně disponuje dodnes jistou autoritou a mocí, které by se také daly kritizovat jako projev diskriminace, například na základě věku. Přes veškeré experimenty v metodách výuky, které základní model obohacují a doplňují, zůstane zřejmě vždy „stereotyp“ vztahu učitel/žák něčím důležitým a pozitivním.

Ze zkušenosti rodiče předškolního dítěte mohu říci, že výchova je z podstatné části vštěpování souboru návyků týkajících se nejrůznějších oblastí života – od členění dne a činností spojených s jeho jednotlivými částmi po přehršel povinností, které asi nelze výstižně nazvat jinak než jako stereotypní, od vstávání a oblékání přes jídlo až po čištění zubů. To vše spolu s tím, že dítě by přece jen mělo (aspoň někdy) poslouchat rodiče, je jeden velký stereotyp týkající se role dítěte.

Zcela obecně řečeno, stereotypy ve smyslu pevně zakořeněných a vštěpovaných rolí i názorů a způsobů pohledu na určité věci jsou pojítky, která drží společnost (a rodinu) pohromadě. To samozřejmě neznamená, že cokoli je stereotypní, je také správné a prospěšné. Ale znamená to, že ne všechno stereotypní je apriorně špatné a zavrženíhodné.

Svět žen a mužů, svět plodné a tvořivé odlišnosti
Co z toho vyplývá ve vztahu k rolím muže a ženy? Pokud se dětem tvrdí, že žena má být v domácnosti a nemá pracovat, protože to neodpovídá jejímu úkolu, fyzickému uzpůsobení nebo tomu, jak je stvořena, je to zcela jistě negativní stereotyp. Pokud se ale říká, že žena jako matka má být se svým malým dítětem, protože je to důležité pro dítě i pro ženu, je to stereotyp pozitivní. Dovedeno do praktických důsledků to může být ve vzájemném napětí, ale lidský život zkrátka není přímočaře nalinkovaný.

Zdá se, že ve vyhrocených sporech o gender, genderové role a pojetí rodiny nelze zastávat jiné než vyhrocené stanovisko. Je to kulturní válka se vším všudy. Na jedné straně obraz Nepřítele v podobě zhoubné, všechno rozrušující a relativizující „genderové ideologie“, na druhé straně stejně temný obraz Nepřítele coby ideologie znesvobodňující, tmářské a konzervativní, která se brání svobodě ve všech jejích podobách.

Snad se dá zůstat v tomto boji stranou, ne z opatrnosti či pohodlnosti, ale z potřeby zachovat si jistý odstup. Za sebe mohu říci, že vidím něco pozitivního jak v genderové teorii, tak i v její kritice. Role muže a ženy byly a jsou nepochybně mnohdy rozdány tak, že to omezuje lidskou důstojnost a brání v plném rozvoji jak žen, tak (paradoxně) i mužů. Je nepřijatelné, když je žena pokládána za méněcennou a její reálné postavení ve společnosti tomu odpovídá. Proti všem formám diskriminace žen je potřeba bojovat.

Bojovat je možné a potřebné i proti mnohým stereotypům, konkrétně například v tom, že se ve škole dětem bude ukazovat pestrá škála hrdinů a hrdinek, dívky a ženy tam budou vystupovat jako ne pouze pasivní, ale všestranně aktivní bytosti, tak jako tomu koneckonců je v životě, který děti obklopuje. Ale nevěřím, že je někdy možné dospět ve výchově k „genderovým rolím bez stereotypů“, jak si Istanbulská úmluva klade za cíl v oddílu Vzdělávání.

Zcela a dokonale vymýtit stereotypy v rolích muže a ženy by se podle mne dalo pouze tak, že se stanoví nový stereotyp, který bude na obou stranách vyžadovat naprosté opuštění rolí ženy a muže jako takových. A to je něco, co by správné nebylo. Také si nemyslím, že je záhodno vykořeňovat zvyky a obyčeje, předsudky a tradice proto, že vyjadřují v nějakém smyslu stereotypní pojímání mužské a ženské role. Nedovedu si totiž představit, jak by se toto úřední mýcení a vykořeňování dalo provádět jinak než tak, aby tyto zvyky, tradice a předsudky nakonec ještě neposílilo.

Nemyslím, že je možný lidský svět bez žen a mužů, a s tím i bez ženských a mužských rolí, které jistě nemusí být stereotypní ve smyslu rigidní nehybnosti a svázanosti, ale vždy budou stereotypní (předem dané) ve smyslu určité plodné, tvořivé a doplňující se odlišnosti. A stejně tak si nemyslím, že by svět, ve kterém by byly veškeré stereotypy zrušeny až k bodu, kdy by se jako stereotyp vnímala i samotná odlišnost muže a ženy, by byl méně násilný, včetně násilí na ženách.

K tomuto textu se vztahuje polemika Jiřího Procházky Genderové stereotypy jsou dobrý sluha, ale zlý pán, kterou zveřejňujeme v dnešním vydání.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.