Moje nejmladší dcera Nina dostala k narozeninám knížku Ivany Kocmanové a Márii Nerádové Nina chce být rocková zpěvačka. Je to jednoduchý, ale zato bohatě ilustrovaný příběh o holčičce, která prochází nejrůznějšími místy a situacemi a potkává se s lidmi ve všech možných rolích-povoláních. Knížka slouží jako malá encyklopedie profesí pro předškoláky a malé školáky.

S podobnými „vysvětlujícími“ knížkami se v posledních letech roztrhl pytel, tato mě však vysloveně potěšila, a to hned dvakrát. Jednak tím, že v ní vystupuje holčička Nina, navíc podobná té naší, jednak má knížka moc pěkný úvod. Na první stránce se píše, že až Nina vyroste, může být čímkoli. Popelářkou, kouzelnicí, kapitánkou lodi, polární badatelkou, veterinářkou, parašutistkou nebo potápěčkou. Taková otevřenost není u dětských knih ještě zdaleka obvyklá, přestože žijeme v jednadvacátém století.

Americká socioložka Janice McCabeová z Floridské univerzity provedla v roce 2011 studii, ve které se zabývala postavami z dětských knížek. Se svými kolegyněmi analyzovala úctyhodných šest tisíc dětských knih, vydaných v průběhu dvacátého století. Její tým zjistil, že zdánlivě pestrý svět literárních postav není fantazijně bezbřehý, jak bychom předpokládali, ale že v něm najdeme stejná omezení a škatulky jako v reálném světě.

Literární charaktery jsou zastoupeny genderově značně disproporčně. Sedmapadesát procent knížek má hlavní postavu mužského rodu, zatímco ženského rodu jen jednatřicet procent. Název knihy obsahuje mužské jméno dvakrát častěji než ženské. Nejmarkantnější jsou tyto rozdíly u knížek o zvířátkách — zvířecí hrdinové se v nich vyskytují zhruba třikrát častěji než hrdinky.

Dalo by se nad tím mávnout rukou. Vždyť jsou to jen pohádky, v knížkách je všechno „jenom jako“. Jak ale McCabeová dále vysvětluje, dětští čtenáři si mohou z četby zobecnit poznatek, že ženské postavy v knihách nevystupují proto, že nejsou důležité ani zajímavé. A to může vést u holčiček k pocitu, že ony samy jsou méně důležité než chlapci, a naopak. To je ještě znásobeno faktem, že dívky příliš nevystupují ani jako hrdinky videoher, komiksů, a dokonce jsou méně přítomné i v omalovánkových sešitech.

Zastoupení obou pohlaví v dětské literatuře se samozřejmě proměňovalo s dobou. Jak ale vědkyně z Floridy dále zjistily, genderová rovnost překvapivě nesílila přímo úměrně tomu, jak postupoval čas. Okolo poloviny století, v letech 1930 až 1969, panovala nerovnováha mnohem větší než v prvních třech dekádách a slábla opět od sedmdesátých let výše.

To lze dát do souvislostí s aktivitou a viditelností ženského hnutí ve společnosti. Úplnou rovnost ale nepřinesl ani příchod jednadvacátého století. Ačkoli u lidských postav již vydané knihy zastupují ženský a mužský svět téměř vyváženě, u zvířecích poměr stále zůstává na hodnotě 2:1 v neprospěch ženských hrdinek.

Čeští knižní hrdinové

Všechna dosud uvedená data se ovšem týkala angloamerické literatury. Liší se ale zámořské trendy od těch našich? V českých poměrech zatím nikdo podobně rozsáhlou rešerši nepodnikl, takže můžeme jen hádat. Menší výzkumy ale ukazují, že naše a americká literatura od sebe nebudou příliš daleko.

Jak například ukázal výzkum Barbory Šubrtové z Pedagogické fakulty univerzity v Liberci, ve čtyřech desítkách knih pro děti a mládež (dvacet knih české klasiky a dvacet nejčtenějších knih vydaných roku 2008) převažovaly mužské postavy nad ženskými v poměru jednašedesát k devětatřiceti procentům. Ilustrace pak zobrazovaly ženské figury v ještě nepříznivějším poměru tři ku jedné.

Nad dalšími zjištěními tohoto průzkumu bychom ale mohli snadno propadnout optimistickému přesvědčení, že pokrok u nás nejspíš nezastaví ani Naštvané matky. Ve zkoumaném vzorku dětských knih se potvrdilo, že v novějších titulech počet ženských postav stoupá, a naopak ubývá stereotypního zobrazování ženských a mužských rolí.

Ukňourané bezradné fintilky a maminky-šedé myšky v kuchyni, které dělají křoví akčním hrdinům, stále častěji nahrazují normálně uvažující aktivní ženy a dívky, a rytíři bez bázně a hany se mění ve tvory z masa a kostí, kteří mají emoce, pochybnosti a každodenní problémy.

Optimismus však může trochu zchladit pohled do mediálního světa. Nad progresivitou v oblasti rovného zastoupení rozhodně nemůžeme jásat třeba u výběru veřejně oceňovaných knih. Tituly, které v posledních čtrnácti letech získaly knižní cenu Magnesia Litera v kategorii kniha pro děti a mládež, přemírou ženských hrdinek rozhodně netrpí. Vedle pěti knih encyklopedického charakteru, které nemají hlavní postavu, tu najdeme pět knih s hlavním hrdinou mužského rodu a čtyři knihy, kde vystupují hrdinové společně s hrdinkami.

V celonárodní anketě Kniha mého srdce, v níž roku 2009 hlasovalo 323 tisíc lidí, se sešla stovka knih, které mají čeští čtenáři nejradši. Devětadvacet z nich lze charakterizovat jako tituly určené dětem a mládeži a jejich výčet možná bude vypadat v kontextu tohoto článku trochu jako parodie:

Malý princ, Stmívání, Harry Potter, Děti z Bullerbynu, Pán prstenů, Rychlé šípy, Letopisy Narnie, Bylo nás pět, Školák Kája Mařík, Odkaz Dračích jezdců, Krtek a kalhotky, Dášeňka, Rozbřesk, Vinnetou, Robinson Crusoe, Hoši od Bobří řeky, Honzíkova cesta, Broučci, Povídání o pejskovi a kočičce, Fimfárum, Gabra a Málinka, Pipi Dlouhá punčocha, Ferda mravenec, Lovci mamutů, Z deníku kocoura Modroočka, Mikeš, Tři mušketýři, Tajuplný ostrov, Malý Bobeš.

Pipi, Dášeňka, kočička, Gabra s Málinkou spolu s Bellou ze Stmívání a pár holkami z Bullerbynu a dvou fantasy světů tu před námi rozpačitě přešlapují ve skupince, která tvoří s bídou pětinu hlavních postav nejoblíbenějších knížek českých dětí. Můžeme se pak vůbec něčemu divit?

Fantazijní svět našich ratolestí se hemží téměř výhradně partami pánů kluků, vynalézavými malými borci, chlapeckými mysliteli, sportovci, hrdiny, trosečníky překonávajícími překážky nebo šikovnými zvířecími samečky. Když už se mezi nimi náhodou nějaká ta holka objeví a není s despektem klasifikována jako nižší forma života (jako v Kájovi Maříkovi), mívá často punc jakési anomálie.

Pipi, která přijela z exotických krajů, má truhlu plnou zlata a nadpřirozenou sílu, Hermiona je nesnesitelná šprtka, v kolektivu neoblíbená (a nebýt Emmy Watsonové, tak i vcelku nehezká). Ani jedna se nechová tak, jak se holky obvykle chovají. Kočička zase vychyluje rovnost mezi pohlavími na druhou stranu vah: stejně jako nejde něco vyčistit bez toho, abychom museli něco jiného zašpinit, nejde v některých příbězích emancipovat ženské charaktery jinak než na úkor mužských. A tak kočička vyniká na základě srovnání s pejskem, který je, upřímně řečeno, tak trochu přitroublý šmudla.

Proč jsou dívčí a ženské hrdinky tak málo oblíbené? Jako vysvětlení může posloužit stereotypní tvrzení, které jsem zaslechla dokonce i v rámci výuky předmětu Dětská literatura na vysoké škole: literaturu pro chlapce čtou i holky, zatímco knihám pro holky se chlapci vyhýbají. To se stává sebenaplňujícím se proroctvím, a tudíž se pak veškerá energie autorů vlévá do příběhů s klučičími atributy.

Problém však spočívá i v sebepojetí tvůrců, které dětská literatura zastoupením pohlaví a jejich zobrazováním pomáhá ovlivňovat, a tím roztáčet celý kruh donekonečna. Muži jsou ve své roli spokojenější než ženy, a tudíž je mužská role v příběhu atraktivnější i pro autorky. Volí ji tedy častěji, stejně jako muži.

Holky nejsou

Jak tento nedostatek žen na literárním trhu řešit? Spisovatelka Francesca Cavallo a režisérka Elena Favilli, mimo jiné zakladatelky mediálního projektu pro děti Timbuktu Labs, spustily před rokem crowdfundingovou kampaň na vydání knihy Good Night Stories for Rebel Girls (Pohádky pro malé rebelky), která se vydává do boje s genderovými stereotypy.

Jejich projekt měl obrovskou odezvu, darovaná částka na internetu patnáctkrát překročila potřebné minimum. Kniha, jež vyšla koncem loňského roku, obsahuje sto příběhů významných žen, zpracovaných formou pohádky. „Žila byla kdysi dávno v Mexiku dívka, která se jmenovala Frida,“ začíná například jeden z nich. Příběhy mají pomoci dívkám nacházet pozitivní vzory, a naplnit tak zoufalou absenci zastoupení ženského prvku v literatuře i na veřejnosti.

Než se podobného vydavatelského počinu dočkáme i u nás, nezbývá než se poohlédnout po knihách, které nabízí české prostředí. V něm sice ženských postav nenacházíme zrovna přehršle, ale existují. Na rozdíl od jiných oblastí, kde můžeme přetrvávající stereotypy často ovlivnit jen velmi symbolicky, v uvažování o literatuře, kterou naše děti konzumují, máme rozhodující slovo.

Jsme to totiž my, kdo dětem kupuje a dává od malička knížku do ruky. Kdo jim čte a zprostředkovává obraz světa kolem nich. Na nás tedy záleží, jaké příběhy a postavy k nim budou promlouvat, jaké vzory budou od malička vnímat. Že kluci nebudou číst Luisu a Lotku nebo Heidi, děvčátko z hor? A to říká kdo?

V nově vydaných knížkách se genderová nerovnováha pomalu vyrovnává. Takže už vím, co udělám v následujících týdnech. Projdu se po knihkupectví, prostuduju si internet a koupím svým dcerám pár těch „moderních“ knížek, které odrážejí současnou realitu trochu víc než příběhy z minulého století.

A ne, nevyhodím Mikeše, Bobše ani Dobrodružství v temných uličkách, protože si to nezaslouží. Nevyhodím dokonce ani Čtyřlístek, ve kterém dělá Fifinka svým kamarádům služku, ani Macha, který říká Šebestové, že je hloupá. Jen jim najdu adekvátní protějšky a vysvětlím dětem, že časy se prostě mění.

A napadá mě, že vlastně úplně nejemancipovanější hrdinka, kterou znám, je Alenka z dětských sci-fi knížek Kira Bulyčova. Žije na konci jednadvacátého století v technicky i společensky pokročilém světě. Její rodiče jsou oba špičkoví vědci, maminku však v žádném z šesti dílů nepotkáme. Pracuje totiž na důležitém projektu na jiné planetě a o dcerku se tedy stará tatínek.

Alenka chce být od malička bioložkou, rozumí přírodě i technice a svou chytrostí a odvahou si v průběhu svých dobrodružství získá respekt osazenstva několika kosmických lodí a obyvatel mnoha různých planet. A její příběh navíc není kýč. Nina chce určitě taky letět na Měsíc. Tahle holčičí hrdinka se jí bude líbit.