Ženská síla je v každém z nás

Darina Alster komentuje témata, u nichž se v nedávné době skloňovalo slovo feminismus. Ženství je třeba osvobodit také proto, že se skrývá ve všech lidech.

Darina_alster

Darina Alster

17.03.2017 08:04

Říci o ženě, že je feministka, je u nás mnohými vnímáno podobně, jako když se o někom řekne, že je lesba. A co teprve, když se řekne o muži, že je feminista? Je to přibližně stejně pejorativní označení jako říct, že je „buzna“ nebo „transka“?

Pro mnohé nálepkující i nálepkované se označení „feminista“ blíží svým významem slovu impotent. Prostě muž, kterému chybí mužnost. Ve skutečnosti je to ale právě naopak: muž-feminista není „zženštilý“, ani pod pantoflem.

Spíš lze říci, že bere ženy vážně jako sobě rovné, což mu přináší například svobodu v partnerství. Ta je totiž umožněna na základě vzájemné důvěry (nikoliv souboje) mezi pohlavími.

Ženy feministky tak nemusí nutně cítit nenávist, žárlivost, potažmo závist k mužům, jsou naštvané na společenskou zaslepenost a přetrvávající patriarchální nadvládu maskovanou za rovnost. Ženy feministky bojují za rozmanitost přístupů i rovnocennost pohlaví v oblastech soukromého i veřejného života.

Androgyn a transgender
Síla ženství a mužství má v obou podobách i velmi citlivé, zranitelné slabiny. Existují typicky ženské i typicky mužské vlastnosti, ale ty může mít muž stejně jako žena! V psýché člověka jsou u každého namíchány do speciálního koktejlu, který tvoří unikátní charakter jeho osobnosti.

Od mužské psychické menstruace přes „ženské koule“ až po životní potřebu změnit pohlaví. Někteří jsou už z určenosti a omezení vlastního genderu natolik unaveni, že se odmítají genderově vymezit pouze jako on či ona. Tito lidé nazírají svůj rod jako fluidní, přejí si být vnímáni indiferentně jako konkrétní osobnosti.

Tím se velmi blíží hermetickému pojetí duše. V rámci tohoto pradávného mýtu je lidská duše hermafrodit, jehož dokonalosti se pouze vzdáleně svými těly přibližujeme. Zatímco naše těla jsou limitována, duše zůstává bez hranic. Androgynita má zkrátka díky akutní potřebě překračovat fyzické limity těla a determinaci pohlaví velmi blízko k mystice.

Síla ženy jako archetypu je složitě zmapovatelná. Částečně je to proto, že nemá jasně definovatelné hranice, částečně z toho důvodu, že se jedná o vědomé potlačení stále panující v naší – převážně muži řízené – společnosti.

Smrt patriarchátu?
Pravidla patriarchálního systému, v němž žijeme, jsou ovšem v posledních letech viditelně nabourávána. Obětmi přebujelého systému je dnes široká masa lidí: od střední třídy po nízkopříjmové skupiny k prekarizovaným individualitám. Pro dosažení „adekvátního“ výkonu jsou běžně překračovány pracovní limity, lidská práce je finančně podhodnocena a nezaručuje už jistotu důstojného života.

Snadno může dojít k vyhazovu, a tudíž se člověk lehce ocitne na šikmé ploše vedoucí ke ztrátě domova a sociálních jistot. Mnohdy stačí nemoc, komplikovaný rozvod či dlouhodobá indispozice partnera. Navíc podle statistik je pětašedesát procent lidí přežívajících pod hranicí chudoby ženského pohlaví, a to globálně. Ženy mají nižší platy, a tím pádem nižší důchody.

Chudoba je tedy do velké míry feministický problém a systém, jehož jsme všichni součástí a který i my ženy spoluutváříme, není stejně přístupný a otevřený všem. Navíc málokdo je šťastný v práci beze smyslu, s financemi, které nestačí na vzrůstající spotřební nároky. Radost nakupování ve slevách narušuje představa dětí šijících levné oděvy za nelidských podmínek v čínské továrně nebo existence hory odpadků velikosti kontinentu v Pacifiku, či možnost teroristického útoku náhle zradikalizovaného jedince.

Mnozí se necítí bezpečně ani u nás ve střední Evropě a nejraději by volali do zbraně proti pachatelům stávající situace. Za pomyslné pachatele jsou považovány především menšiny. Kde se dnes ve společnosti bere tolik nenávisti a strachu? Na vině jsme my sami, protože lpíme na systému s totálně šovinistickými pravidly, na patriarchálním systému, který dodělává.

Zjišťujeme že ekonomický růst není věčný, že planeta je v ohrožení, demokracie i svoboda limitovaná, nemáme klíč ke zdraví ani patent na pravdu. Popíráme ženu obecně i ženský princip v sobě. Děsíme se stárnutí a smrti, času, který je nám vymezen v cyklu lidského života. Chováme se jako děti. Odmítáme odpovědnost za současný stav světa. Kdosi řekl, že pokud nějaká revoluce povede k produktivním změnám, bude to revoluce feministická. Zdá se, že možná konečně stojíme na jejím prahu.

Představu, že se v člověku mísí mužský i ženský princip, vystihovala v obraznosti mýtů postava androgyna. Foto Andrew Gonzales

Podívejme se dnes kolem sebe. Vítězství Donalda Trumpa, toho bájného misogyna, rasisty a sexisty, vyvolalo silnou vlnu ženských protestů a solidarity mezi ženami po celém světě. Ženská síla zažívá poslední dobou svůj comming out. I proto byla globální demonstrace nejlepší způsob, jak oslavit mezinárodní den žen.

Popírání ženských práv by měla nahradit úcta k naší moudrosti a zkušenostem. Ženy v roli matek a pečovatelek by měly být respektovány a státem podporovány. Ženy by měly mít možnost kariérního růstu a být stejně finančně ohodnoceny jako muži. Měly by být přizvány do veřejných debat, a přitom nebýt pranýřovány pro svoje ženství, neměly by se bát jej projevit, pokud samy budou chtít.

Do hry by se měly s úctou k ženské energii vrátit témata cykličnosti přírody, a tudíž ekologie, návrat společenské důležitosti zrození i smrti, spiritualita, úcta ke kultuře, k odpočinku, k neznámu, k jinakosti, ke stáří, úcta k přirozenému řádu života.

Anima mundi
Negativní vymezení ženské síly je na první pohled vidět na ženách žijících v islámském fundamentalismu. Nesmějí skoro nikam mimo domov. Nevidíme z nich vlastně nic. Jsou neviditelné a vypadá to, že pod černým hávem neexistují (nejradikálnější forma burky nemá ani výrazné otvory pro oči).

Podobný extrém, ovšem v opačném gardu, lze zaznamenat i u nás v rámci extrémní pravice. Zde má žena místo pouze nahá v pornu (vnímáme pěkný kus masa, ústa, „kozy“, „prdelku“) nebo pěkně doma u plotny. Žena je vnímána jako doplněk, nábytek nebo majetek. Každopádně nic víc se od ní mnohdy neočekává.

Holčičky jsou vychovávány k reprezentativnosti a poslušnosti, což často vede k dokonale zvládnuté roli oběti. Jakmile žena nezapadá do společenské konvence, stává se outsiderkou a podivínkou...

Jakmile něco chce, je mrcha, jakmile si něco myslí, je to chlápek v sukni. Podobný princip funguje i v radikálním katolicismu, jakého jsme svědky třeba v Polsku, kde se těla žen stávají bojištěm ideologií.

Loni na podzim málem prošel v polském parlamentu zákon, který plošně kriminalizoval potraty a bral ženě právo rozhodovat o svém těle i budoucnosti. Figura matky je navíc v náboženském fundamentalismu obecně velmi problematická, je „svatá“, a tudíž musí být bezchybná. Zároveň ale ženy, které se rozhodnou děti nemít, jsou vnímány jako někdo, kdo nenaplnil svůj životní úděl.

Porod jako souboj
Pokud bychom měli vybrat jeden příklad, ve kterém se střet mužského a ženského odehrává extrémně výrazně, bylo by to bezesporu české porodnictví. To je i dnes stále ovlivňováno odborností doktorů, která často přehlíží potřeby a přání rodiček, a porod, který je vzácným okamžikem pro ženu i dítě, normuje do tabulkových standardů.

Správná rodička má při porodu bez námitek zaujmout jediné správné místo, a to je pěkně na sále, nejlépe roznožená na koze a pod sedativy. Vzhledem k tomu, že je přece ovlivněna hormony, stává se nesvéprávnou. Její pocity, názory a potřeby jsou bagatelizovány. Nechat se porodit znamená zachránit život sobě a miminku.

Porodník je většinou muž, nejlépe takový, který už rodí desítky let, svými slovy „porodil“ tisíce dětí, a proto má logicky mnohem víc zkušeností, než žena křičící na sále. Jako nebezpečně odvážná a inovátorská je vnímána tendence navrácení porodu matkám v plné síle jeho transformačního zážitku, kterým může být pro ně i jejich okolí.

Co mají společného žena islamisty, pornohvězda a rodička? Všechny tři jsou objektivizovány, detekovány jako nebezpečné objekty, kterým je upřena možnost volby rozhodovat o svém zjevu či prožitku.

Racionální je iracionální
Kde se bere ten stereotyp, že žena je méněcenná, protože její myšlení ovlivňují hormony a emoce? Drobným nedostatkem chladné racionality je, že se vyskytuje tím méně, čím hlouběji je o ní člověk přesvědčen. Někteří muži, kteří jsou o své rozumnosti přesvědčeni jako o přírodní danosti, často reagují na setkání s výraznější ženou nadmíru emotivně. Dalo by se klidně říct i hystericky. V přítomnosti feministky se cítí ohroženi. Bojí se, aby se náhodou skutečná „síla ženy“ nezačala projevovat. Aby nebyly lidské samičky schopnější, výkonnější a chytřejší.

Neustálá potřeba se poměřovat, soupeřit, potřeba sebepotvrzení skrývá strach z nedostatku. Tuto vlastnost bychom měli akceptovat a vědomě vzít do hry. Přímou i podvědomou nenávist, strach nebo ponižování nahradit respektem a humorem.

Feminismus je víc než genderový souboj s muži. Feminismus je opak fundamentalismu. Feminismus je svoboda být sám či sama sebou a přijmout další pohlaví či světonázor jako rovnocenného partnera do hry života.

Rovněž přijetí vlastní smrtelnosti je obrovská úleva. Ženská linie svobodných osobností mi chybí v učebnicích. Potřebujeme k historii dopsat herstorii. Zviditelnit vývojovou linii žen, která se táhne dějinami. Chtěla bych bydlet v ulici Hildegardy z Bingenu.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Filip Outrata - Praha

Nesouhlas Pátek, 17.Března 2017, 22:55:14

Nelíbí se mi, jak přezíravě píše paní Alster o porodnících a dokonce je, byť ne zcela přímo, přirovnává k islámským fundamentalistům. Porodníci sice, pravda, jsou muži, ale především pomohlo a pomáhají na svět nespočetným dětem, a mají za to vděčnost mužů i žen, které nesdílejí všechny názor paní Alster. A bezpochyby zachránili a ještě zachrání život mnoha dětem, které by se rodily v domácím prostředí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Chudoba je tedy do velké míry feministický problém" Sobota, 18.Března 2017, 10:13:59

Mezi bezdomovci převládají muži (viz výsledky sčítání lidu).

Je nutno vnímat věci komplexně, nikoliv pouze ze svého úhlu pohledu.

Martin Profant - Praha 7

Docela by mě zajímalo, kde je to "u nás"? Sobota, 18.Března 2017, 11:42:18

Nepotkávám příliš lidí, o kterých bych věděl, že považují slovo "feministka" za něco podobného jako "lesba". Potkávám dost těch, kteří si to určitě nemyslí. Nevím sice o ulici Hildegardy z Bingenu, ale ulici Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské či Berty Sutnerové bych znal.

Feminismus by v ideální situaci mohl být lidským osvobozováním ("svoboda sama“ je fráze neodpustitelná i v novinovém článku), ale Darina Alster předvádí, že to také může být aktivismus utkaný z fetišizovaného hýčkaného zneuznání a vyhledání nepřátel.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Takže slovo "lesba" je podle feministky pejorativní označení? Sobota, 18.Března 2017, 13:34:55

?

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 19.Března 2017, 13:59:22

Jan Šícha v článku o politické korektnosti píše, že tváří v tvář dějinám mají ženy nárok, "aby pár set let formulovaly a diskutovaly mezi sebou, jak to vyhovuje jim".
Postavení pohlaví a pohlavnosti na mystickou úroveň nebo spojování sexu s Bohem k tomu bude patřit, stejně jako abstraktnější úvahy o patriarchátu či feministická filozofie.
To je marné.

Není to tak dávno, co mi v kuchyni brečela do kapučína matka samoživitelka dvou divochů kousek od puberty. Před pádem do sociální nicoty a všestravujícího strachu, co bude, ji drží jen otrocká práce v asijské montovně. Kontroluje čipy pod mikroskopem. Brutální normy. 7,5 hodiny denně fyzicky zničující nesmyslné "práce".
"Do pěti let mám odrovnané oči a záda," řekla tiše, když se srovnala.

Je třeba ženám pomoci.

Nicméně bych varoval před směšnou představou, že šovinističtí mužové vládnou světu.

Je to kapitál.
------------------------------------------------------

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Kapitál Neděle, 19.Března 2017, 15:11:59

ovšem stále patří převážně mužům. V populárním žebříčku nejbohatších lidí od časopisu Forbes jsem v první stovce napočítal žen jenom osm.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 19.Března 2017, 15:13:56

Já také považuji za omyl představu, že kapitalismus stojí na nějakém patriarchátu, a ještě více tu, že ho lze porazit revoltou.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 19.Března 2017, 16:29:50

Ten poměr nejbohatších mužů a žen je určitě historicky podmíněný, ale dnes už pokud jde o peníze pohlaví nehraje roli, časem se ten poměr jistě bude vyrovnávat.

Navíc žebříček nejbohatších jednotlivců není úplný obrázek.
Nejbohatší vrstvou světa jsou rodiny.
Nejvíc se jich samozřejmě najde na Západě, v USA a Evropě, ale rodiny s ohromnými majetky najdeme po celém světě, od Sigapuru, přes čínské komunisty, po naftaře v Kyrgistánu, arabské šejky a krále, australské těžaře..........
Rothschieldové či Rockefellerové jako příklady, máme-li sáhnout do židovského soudku.
Některé jsou starodávné (třeba v Itálii je to 75 rodin už dlouhá staletí), některé nové.
Četl jsem o tom nedávno nějakou studii -- v těchto kruzích panuje vzájemná 100% tolerance. Jsou tolerována všechna vyznání, jakákoliv barva kůže či etnicita atd.
Jediný společný znak v podstatě je, že všichni vyznávají tu zde nyní silně diskutovanou "tradiční rodinu".
(důvod je samozřejmě jasný - udržet majetek pohromadě v průběhu času)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 19.Března 2017, 17:08:55

On ten patriarchát byl původně rodový a kmenový systém, který umožňoval přežití celého rodu / kmene v mimořádně náročných podmínkách. Měl historické opodstatnění v dobách, kdy bylo nutně zapotřebí mužské síly. Byl to prostě způsob, jak přežít v drsných podmínkách.
Tady je asi trochu pozměněn význam slova a pak to vzbuzuje nedorozumění.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 19.Března 2017, 19:22:37

"Někteří jsou už z určenosti a omezení vlastního genderu natolik unaveni, že se odmítají genderově vymezit pouze jako on či ona. Tito lidé nazírají svůj rod jako fluidní, přejí si být vnímáni indiferentně jako konkrétní osobnosti."

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla druhým lidem předepisovat, jak mě mají vnímat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To je zajímavá otázka Pondělí, 20.Března 2017, 03:39:58

Mám právo být vnímán svým okolím tak, jak si přeji, abych byl vnímán?

Opravdu těžko řešitelný problém. Někteří lidé si třeba také přejí být vnímáni jako konkrétní osobnost, například jsem se setkal s několika Karly IV. Základní přístup je nevymlouvat jim to.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.