Na konci září jsem se zúčastnila spolu s dalšími religionisty, teology a novináři expedice do Bosny. Blíže tuto expedici popsal Adam Borzič. Celkovou atmosféru města pak zachycuje ve své nedávné reportáži Fatima Rahimi. V rámci expedice jsme se setkali se sarajevskou feministkou Zilku Spahić-Šiljak. Části rozhovoru, který jsme s ní jako celá skupina vedli, byly odvysílány v rámci pořadu Hergot.

Ačkoli jsme během návštěvy Sarajeva navštěvovali především osoby aktivně se angažující v mírovém hnutí a zabývající se mystickými, otevřenými hnutími uprostřed islámu, například súfismem, setkali jsme se na naší výpravě i s mnoha projevy společnosti genderově nevyvážené.

Byli jsme pozváni také na do jedné z místních mešit. Naši hostitelé byli velmi uctiví, ale stejně jsme jako ženy po celou dobu seděly na druhé straně místnosti a měly jsme vlasy skryté pod šátky. Setkání bylo velmi dlouhé a v jeho průběhu jsme se každá tomuto „řádu“ začala vzpírat. Jedna začala fotit a pohybovat se při tom bez zábran po celé místnosti, další žena zas podala ruku při odchodu hostitelům tak samozřejmě, že ji přes rozpaky nakonec neodmítli.

Po několika hodinách strávených v mešitě jsme vystoupali na jeden ze sarajevských mrakodrapů, usadili se v místní kavárně. Měla jsem potřebu ze sebe sundat šátek i spoustu dalšího oblečení. Stála jsem v letních šatech s odhalenými zády nad městem, fotografka naší výpravy opět vášnivě fotila.

Sarajevský vzduch byl stále čistý, plný svobody. I když ho již po staletí dýchají společně lidé všech tří Abrahámovských náboženství. Sarajevo je prý Jeruzalémem Evropy — stejně jako v Jeruzalémě i zde si lidé pamatují, co je válka, náboženský dialogy jsou tu skutečnou nezbytností. Mír je křehkým nezbytným bohatstvím.

Druhý den navštívíme místní františkány. Musím přiznat, že moje nedávno rozjitřená citlivost k ženské otázce vede k tomu, že jsem velmi kritická i k bývalému děkanovi teologické fakulty, který nás provází zdejším kostelem. Nedovedu se jen pousmát nad jeho vtipy o feministkách. Vypráví silný příběh z války. Příběh vojáka, který držel v zajetí několik lidí v místním kostele. Jedna z jeptišek si všimla jeho roztrhaných kalhot a zeptala se, jestli je nechce opravit. Vyvedla ho z rovnováhy natolik, že utekl.

Příběh je silný a krásný. Dovedu, ale přijmou poučení, které z něj františkán vyvozuje - ženy se mají držet své schopnosti pečovat, nekonečné lásky, pravé ženskosti, kterou feministky pouze kazí. Podobnou argumentaci můžeme nalézt také v pastýřském listě Jana Pavla II. Mulieris Dignitatem.

Oči se mi zastaví na obrovské soše Marie. Nechci brát řeholníkům jejich představu nekonečně milující matky. Jen by si s konečnou platností měli uvědomit, že zde mluví o nekonečně milující Bohyni. Mezi námi smrtelníky probíhá láska jako oboustranné dávání. Vše se ve mně bouří proti těmto mužům, kteří zaklínají ženy do navěky milujících bez dostatečné odezvy, do profesionálních milovnic, věčných děvek, věčných kojících matek, věčných toužících panen.

Zilka Spahić-Šiljak

První feministka, kterou navštívíme je již zmíněná badatelka Zilka Spahić-Šiljak. Při prvním pohledu na ní mne zaujme její pokrývka hlavy. Nevypadá tolik jako šátek vizuálně splývající podél tváře způsobem, jakým splývají dlouhé vlasy. Zilčin šátek drží všechny její vlasy na temeni hlavy a nechává její krk odhalený. Ve výsledku tak šátek vypadá spíš jako čepice, kterou nosí muži.

Neodolám a ptám se jí na důvody, proč šátek nosí. Vysvětluje, že s nošením začala dříve než „přišlo do módy“. Pokrývku hlavy má spojenou s modlitbou. Nosí ji stále, jelikož svůj život prožívá jako neustávající modlitbu.

Pokrývku hlavy Zilka nepovažuje za náboženskou nezbytnost. Výslovně říká, že ženy bez šátku pro ni nejsou horšími muslimkami. Shodneme se s ní na velmi pozitivním přístupu k sekularizaci. Byla svědkem mnoha válečných zneužití náboženství a svět, ve kterém náboženství nepřilévá olej do ohně nacionálních sporů, je pro ni požehnáním.

Svěřuje se s tím, že těžko hledá další sekulární muslimky. Na aktivistické pacifistické scéně se setkává se sekulárními ženami, moc pochopení zde nenachází ani pro nefundementalistické spirituální směry. Zároveň však vypráví příběhy bosenských žen, které skrz příklon k feministické teologii znovu uvěřily.