Životní pravdy by mohly být jednoduché a krásné, kdyby nám do nich nekecala realita. Rádi bychom ustrnuli v primitivním manuálu, který jsme si vysnili po konci studené války: svět je rozdělen podle kultur. Ta západní je rozumná, má nadhled a lidská práva. Většina ostatních se zasekla ve středověku a plodí barbary. Hlavně na islám si dejme bacha!

Občas se ale objeví potížista, který tenhle průzračně nalajnovaný vesmír rozhamtá. Jedním z nich je pákistánský farmář Ijaz Farooq. Jako správný muslim začíná svůj den v mešitě. Potud vše v pořádku — chudý mohamedán, co se vrtá v hlíně a uctívá si Alláha, tak to má být, hodný Ijaz, možná ti pošleme kozu nebo dárcovskou esemesku.

Jenže pak to jde do kytek: Farooq tráví čas tím, že staví kostel. Křesťanský kostel. Jeho kamarád odnaproti je totiž křesťan a nemá místo k modlitbě. „Odmala žijeme pospolu, vzájemně se účastníme svateb našich bližních a také svátků,“ shrnuje prostou motivaci Farooqův přítel.

↗

Farooq odmítá západní diktát o střetu kultur ze strany jedné a boj islamistů ze strany druhé. Repro DR

Jejich vesnice je vůbec podivná díra — oproti většinové zvyklosti v ní neexistuje segregace křesťanů. A to přesto, že jich v Pákistánu pobývají necelá dvě procenta a nemají tedy šanci příliš si vyskakovat. „Stavbou kostela chceme také ukázat, že naše komunita je sjednocená,“ zdůrazňuje farmář, který tak z poklidu své světnice bezelstně navrtává diskurz o střetu civilizací.

Nekorektní muslim

Farooq zkrátka zradil. Přitom měl všechny předpoklady stát se ukázkovým fundamentálním barbarem. Nedaleko leží město Godžra, v němž byla v roce 2009 upálena šestice křesťanů. Za viníky byli označeni členové Al-Káidy. Mocenské postavení zde upevňuje také skupina Džamáate Ahrár, pákistánská odnož Tálibánu. Do prostoru rozechvělého střety sunnitů a šíitů a bojůvkami separatisických povstalců navíc možná pronikají také bojovníci Daéše.

V Pákistánu budou mít ideální podmínky pro svůj nábor zklamaných a rozzuřených. Zkorumpované vlády dřely chudé obyvatele z kůže a zanechaly je napospas tristním podmínkám. Ženy umíraly během porodů, zatímco firmy a výrobci technologií se těšili z rychlého a krátkého rozvoje.

Západ sem totiž neustále lifruje půjčky, od roku 1988 jich Pákistán pozřel více než všechny státy jižní Asie dohromady. Obyčejní lidé z nich ale neviděli téměř ani dolar. Sloužily jako chvilkové zalátání rozpočtu a ve výsledku jako výmluva vládnoucí třídy k oddalování potřebných reforem. Stát ovšem dluží nejen Mezinárodnímu měnovému fondu, ale sekeru si nadělal také půjčkami v Číně. Důsledkem jsou přísné škrty dopadající na nejnuznější, kterých je většina.

↗

Stavbou křesťanského kostela se v očích extremistů snadno stane kacířem. Repro DR

Rány ovšem schytávají nejen od své politické elity, ale také ze strany islámských radikálů. Během srpnového atentátu u kvétské nemocnice zemřelo více než sedmdesát lidí. Odehrál se jen pár měsíců po velikonočním masakru, během něhož zemřelo dvaasedmdesát lidí a více než tři stovky jedinců byly zraněny.

Co má teda ten Farooq za problém, že se nechová jako správně frustrovaný a zuřivý muslim? Farooq je totiž skutečně „nekorektní“ a nechce hrát podle pravidel: odmítá západní diktát o střetu kultur ze strany jedné a boj islamistů ze strany druhé. A na rozdíl od našich zápasníků s politickou korektností, kteří na návsi za Prahou statečně a otevřeně říkají to, co si ve skutečnosti myslí všichni, Farooq riskuje vlastní krk.

Přikládá cihlu za cihlou do budoucí stěny křesťanského kostela jako oddaný muslim, ale zároveň se stává kacířem pro všechny, kteří islám hlásají duněním bomb a křikem zkrvavených. Takto univerzální a „lidský“ postoj propuká z věrnosti vlastní víře, ale zároveň se odvážně staví proti jejím násilným choutkám.

Příběh o „muslimovi, který stavěl kostely“ by proto mohl pěkně pocuchat pohádku o střetu civilizací. A to nechtějí „obránci Evropy“ ani branci Islámského státu. Až příliš se hodí oběma táborům. Na rozdíl od Farooqa.

Farooq stojí na pomezí a bez útočiště klade cihlu za cihlou.