Feministky ani ekologové nepřehánějí. Nesmí ale přenechat sociální otázku populistům

Podle Petra Honzejka si ekologové a feministky za nepřátelské reakce společnosti mohou tak trochu sami, protože moc tlačí na pilu. Není ale problém spíš v tom, že přenechávají iniciativu v sociálních otázkách populistické pravici?

Petr Honzejk si ve svém posledním textu v Hospodářských novinách posvítil tentokrát na ekology, kteří už to přehnali, a feministky, které to přehánějí aktuálně. Vyjádřil se tak ke skutečně spíše okrajové polemice o básni Jiřího Žáčka, která, chápeme-li ji doslovně, učí děti, že životním údělem žen je stát se matkami.

V Honzejkově logice mají ekologové či feministky v jádru pravdu, někdy si za ní ale stojí příliš urputně a otravují tak většinovou společnost, která je údajně přesycena změnami, a zákonitě tak začne jejich nositele odmítat a vylučovat. Staví se tím na oblíbenou střední pozici, z níž lze pohodlně kárat tu onu, tu tamtu stranu. Takové uvažování je již v principu pomýlené.

Dovedeme-li jej do důsledků, nelze v něm vidět nic jiného než univerzální konzervativní vyprávění o příliš mnoha právech a svobodách, o věčně nespokojených ukřičencích, kteří stále nemají dost. Na jejich místo si můžeme dosadit v každé dějinné situaci tu menšinu, která se právě odmítá spokojit se stavem věcí. Přeháněl Gándhí, přeháněl King, přeháněla Charta. Ženy přece mají volební právo, tak co ještě chtějí? Že by rovnost? Ekologové mají limity těžby, elektrárny byly odsířeny, co jim pořád vadí? Blížící se klimatická katastrofa?

800px-climate_rally_flows_down_swanston_streetVěčně ukřičení nespokojenci, kteří si vždy najdou další problém. To ale není realita, ale její konzervativní interpretace. Foto Takver

V praxi přitom například skutečně neexistuje jediný rozumný důvod, proč by žena měla za stejnou práci dostávat o dvaadvacet procent méně peněz než muž. Stejně tak ve většině přípaadů dalších objektivně měřitelných nerovností mezi muži a ženami v české společnosti nenalezneme o moc víc než rzí prožrané železné košile zvyků, jak to „prostě chodí“.

Obviňovat ženy – a muže – kteří se s tím nechtějí spokojit, z „přehánění“ je laciné, nepříliš pronikavé a nespravedlivé. Přehnaná je v české společnosti naopak neférová a neopodstatněná dominance mužů ve všech zásadních oblastech společenského života. V posledních deseti letech jsme směrem k nápravě těchto zaběhaných nepořádků učinili určité pokroky. Není proto divu, že ti, jimž byly pohodlné (převážně úspěšní muži), se cítí ohroženi. A hysterčí.

Mají slevit? Naopak
S ekologií je to složitější. K vzestupu „spílání ekoteroristům“ nepochybně přispělo i zaměření části ekologického prostředí na propagaci „vznešených,“ nicméně pro podstatnou část společnosti nedostupných životních stylů. Protože takový přístup převádí systémové poruchy na otázku osobního svědomí, čouhá z něj farizejství a současně bezmoc. Lidé cítí, že změny životního způsobu jsou v porovnání s mohutností ekologických výzev nicotné a mají více společného s ulevováním vlastnímu svědomí.

Ale i ekologické uvědomění například v oblasti změn klimatu a citlivost veřejnosti na ekologickou argumentaci do určité míry vzrostla. A velkoryse nastavené parametry pro účast veřejnosti ve správních řízeních umožňovaly i tolik kritizovaným Dětem Země chtít něco tak strašně radikálního, jako aby český stát při výstavbě dálnic dodržoval své vlastní zákony. Ve vyspělejších demokraciích, jako je Velká Británie, se najdou – považte! – i tací, kteří žádné dálnice nechtějí a brání jejich výstavbě občanskou neposlušností.

I v ekologické debatě ale existuje halasné společenské hnutí – jeho klasickým reprezentatem je bývalý prezident – které agresivně odmítá samotnou realitu krize a umanutě trvá na tom, že planeta je nekonečná a zdroje bezedné.

Jisté je, že feministky a ekologové (a feministé a ekoložky) čelí sílícímu protitlaku. Na Honzejkovu otázku, zda si za to mohou sami, je třeba odpovědět jednoznačně: ano. Na otázku, zda to znamená, že to přehnali a měli by slevit, je však zásadně třeba odpovědět: naopak.

Příznivých změn ještě nikdy v minulosti nebylo dosaženo ani čekáním, ani pokorným žádáním. Představa, že by to tak mělo být, je typicky česká iluze. Menšina, která chce proměnit status quo, si nutně musí udržovat inciativu. Fakt, že naráží na odpor, že provokuje k akci jeho nejzarytější zastánce, je svědectvím o tom, nakolik se jí podařilo jej ohrozit.

Docela jiná otázka je, zda a jak se jí nakonec bude k žádáným změnám dařit získávat ve společnosti většinu. Skutečným problémem není přehánění. Problém spočívá v tom, že populistické pravici se daří vykrádat sociální témata a propojovat je s programem konzervativní revoluce, jejíž ideologové balí feminismus i ekologii do úhledného pytle nenáviděného elitářství.

Na to nemůže být jiná odpověď než přestat témata ženských práv i ekologické krize vnímat izolovaně a artikulovat jejich nový poměr k znovuotevřené sociální otázce: coby jeden příběh o nápravě vztahů mezi lidmi a přírodou, muži a ženami, chudými a bohatými, lidmi navzájem. Již bezprostředně nám totiž hrozí, že reakční síly převáží a odčiní i ty drobné pokroky, kterými se to údajně „přehnalo“. Poznáme to mimo jiné podle toho, že váhat začínají i liberální komentátoři.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.