Starý a nový svět genderu

Filip Outrata

Speciální číslo měsíčníku National Geographic o genderu ukazuje jak krásný nový svět proměnlivé pohlavní identity, tak i drsný starý svět diskriminace podle pohlaví a děděných stereotypů. Oba světy existují zároveň.

Slovo gender je bezesporu jedním z nejzatíženějších a nejkontroverznějších výrazů dneška. Mnozí ho považují za jakousi temnou hrozbu, visící nad světem, za ideologii vytvořenou s cílem zničit rodinu a celou lidskou společnost. Jiní zase v takových názorech a obavách tuší konzervativní kontrarevoluci usilující o omezení svobody a sebeurčení člověka. A jsou zřejmě i tací, kteří budou jako bezzásadový a špatný odsuzovat i postoj, který je někde mezi dvěma popsanými extrémy.

A přesně takový je postoj autora tohoto sloupku. O napsání článku o genderových věcech jsem uvažoval poměrně dlouho, čekal jsem ovšem na podnět, který by mi umožnil pojmout téma trochu z nadhledu, z odstupu od českých sporů na toto téma — jako právě teď nad básničkou Jiřího Žáčka o holčičkách, ze kterých budou maminky — a snad i trochu odlehčeněji. Vhodnou příležitost mi poskytlo lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci, s dvojím podtitulem: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“

Přelet nad genderovým světem

Jak je u měsíčníku se žlutým okrajem zvykem, téma čísla je zpracováno z mnoha stran, ze skutečně globální perspektivy. První z hlavních článků čísla sleduje názory devítiletých chlapců a dívek z osmdesáti rodin ve čtyřech světadílech a hledá, jak jejich gender či pohlaví ovlivňuje jejich život. Jsou to pohledy na každodenní život, jakési hutné zkratky jejich pohledu na věc.

Dívka z venkovské oblasti Keni říká: „Muži vás pronásledují. Svádí vás všude, kam jdete.“ Podle indického chlapce nejhorší na tom, být kluk, je to, že kluci kradou a sexuálně obtěžují ženy. Podle stejně staré indické dívky nemůže ona jako dívka získat vzdělání, zatímco kluci vzdělaní budou. Chlapec z židovské osady na Západním břehu říká, že chlapci jsou silnější, zatímco dívka musí dbát na to, aby byla cudná, a všechno to ostatní.

Text věnovaný proměnám pohlavní identity, nazvaný Nový pohled na gender, přináší nejen zkušenosti transsexuálů ze západních zemí, ale například také dětí z Dominikánské republiky se vzácnou enzymatickou odchylkou, která v pubertě prudce zvýší hladinu testosteronu, takže děti, které se narodily jako dívky, najednou biologicky a zcela přirozeně dospějí v muže.

Genderová identita, jak se ve speciálním čísle vícekrát opakuje, je jakýmsi spektrem, kde je mezi dvěma vyhraněnými póly řada mezistupňů. A nejsou to jen „genderově kreativní lidé“ v západních zemích jako Spojené státy, ale celá řada velmi starých a bez nadsázky tradičních případů třetího pohlaví: hidžra v Indii či Pákistánu, yan daudu v Nigérii, muxe v Thajsku, fa'afafine na souostroví Samoa, kathoi v Thajsku... svět je skutečně větší a rozmanitější, než si leckdy představujeme.

Genderové téma, to však zdaleka nejsou jen mezní případy mezi ženou a mužem nebo hledání vlastní identity. Dvojice článků se zabývá paralelními pohledy na dospívání chlapců a dívek a nástrahy s tím spojené. Nebezpečný život dívek a mladých žen trpících stále po celém světě chudobou, násilím a zaostalostí místních tradic vede k lepší perspektivě skrze vzdělání.

Fakta o životních osudech dívek v takové Sieře Leone jsou opravdu drastická: mrzačení pohlavních orgánů, sexuální násilí, které se netrestá, více než čtvrtina dívek mezi patnácti a devatenácti lety těhotná nebo už měla děti... Působivá fotografie ukazuje dívky na obřadu Bondo, který je jakousi alternativní iniciací pro dívky, při níž se neprovádí obřízka. Boj se zakořeněnými tradicemi je obtížný, ale není předem prohraný.

Cesta k mužnosti vede u chlapců různými druhy iniciačních slavností, od keňské dramatické „bojovky“ vrcholící obřízkou, přes obřady jako bar micva v židovských komunitách, nebo letní tábory pro chlapce (i dívky) s prvky vojenského výcviku a výuky k vlastenectví na předměstí Kyjeva. Autor článku, Chip Brown, si klade otázku, zda nějaký iniciační rituál na cestě k mužství nechybí jeho synovi, tak jako chyběl jemu samému i jeho otci, a obecně dospívajícím mladíkům v západní společnosti.

Dostane se i na otce na rodičovské dovolené, které představuje fotogalerie skandinávských tatínků s dětmi. Pro mě je to téma velmi osobní, protože jsem svou rodičovskou „dovolenou“ právě zakončil. Byla to pro mě zkušenost v mnoha směrech zásadní, dá se říci iniciační, a pomohla mi vlastní mužskou identitu nahlédnout a prožít do větší hloubky než doposud. Proto těžko chápu některé názory v českých diskusích, podle nichž je rodičovská pro muže projevem úpadku či ztráty pravé mužnosti. Je tomu, řekl bych, právě naopak.

Cítit se jako jednorožec

Kritický pohled na téma čísla zaznívá nejvíc v příspěvcích napsaných pouze pro české vydání. Úvodník šéfredaktora Tomáše Turečka ponechává na úsudku čtenářů, zda jsou původci genderové vlny, která se bezpochyby přelije i k nám, vedeni snahou přinést dobro každému jedinci, nebo jsou jejich motivy jiné, mnohem temnější. A také připomíná časovou shodu: „Rozpíjení nejintimnějších kontur mezi jednotlivými lidskými bytostmi probíhá ve stejné době, kdy Západ čelí procesu rozkližování tradiční rodiny, národa, náboženství i rasy.“

Psychiatr a sexuolog (a také bývalý český poslanec a europoslanec za ODS) Jaroslav Zvěřina v rozhovoru mluví mimo jiné o tom, že některé lobbistické skupiny se už několik let dožadují, aby bylo zákonem umožněno změnit pohlaví nikoli na základě léčby, ale prostou deklarací. Je škoda, že žádnou takovou skupinu konkrétně nejmenuje, je to totiž poměrně zásadní a dost znepokojující představa.

Je rozdíl mezi mužem a ženou jen věcí pocitu, vlastního rozhodnutí? Není v pozadí jistá tendence člověka dnešní doby (třeba dodat: člověka západní moderní či postmoderní společnosti) mít a dopřát si všechno, vše si pořídit a podřídit, nenechat se ničím omezovat a spoutávat? Osmiletý chlapec Jonathan má v kalifornském táboře na hlavě připevněný špičatý roh a zkouší, zda jeho okolí bude přijímat, když se prohlásí třeba za jednorožce.

Lednové speciální číslo časopisu National Geographic věnované Genderové revoluci neslo dvojí podtitul: „Jak nás definuje pohlaví. Jak pohlaví definujeme my.“ Foto breitbart.com

Jonathan pochopitelně nechce být jednorožcem, ale začal se považovat současně za chlapce i dívku, když mu bylo pouhých dva a půl roku. V osmi letech se nachází na místě, kde může svou genderovou identitu vyjadřovat v bezpečí. Budou v jeho případě použity hormonální blokátory, které zpomalí nástup puberty a dají mu další čas na hledání a rozhodování — za cenu vážných zdravotních rizik? Kde jsou hranice, které už není dobré překračovat?

Genetik a pediatr Eric Vilain, řídící na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Středisko pro genderovou biologii, si údajně znepřátelil některé transgenderové aktivisty tvrzením, že není nutné podporovat každé dětské přání typu: „Kéž bych byl holka.“ V rozhovoru s autorkou článku svůj postoj vysvětloval tím, že se snaží hájit širokou škálu genderových projevů. Proti komu — proti horlivým transgenderovým aktivistům? Jak vlivní jsou vlastně takoví aktivisté?

Genderovština

Otázek, které vzbuzuje genderová problematika, je mnoho. Některé z nich vyvolá i užitečný slovníček nových genderových pojmů, který zpracovali američtí odborníci, autoři knihy The Teaching Trangender Toolkit, a v češtině revidoval sexuolog Ivo Procházka.

Lze se v něm dočíst například to, že kromě známých osobních zájmen „on“, „ona“ či „oni“, která jsou nevhodná pro označení nových genderových kategorií, se dnes používají nově vytvořená bezpříznaková zájmena „zie“ a „per“, která ale nemají českou obdobu. V češtině občas užívané „ono“ je urážlivé. Namísto výrazu hermafrodit, zastaralého a urážlivého, je vhodné používat výraz intersexuál.

Nebinární genderové projevy, tedy založené na odmítání předpokladu, že pohlaví má jen dvě možnosti, zahrnují podle slovníčku tyto varianty: „asexuál“, „bisexuál“, „genderqueer“, „pangender“ a „pansexuál“. Poslední jmenovaná kategorie je popsána jako „člověk, kterého přitahuje sex s každým, kdo je mu sympatický, nezávisle na pohlaví, věku... prostě bere vše.“

Porozumět genderovému jazyku může být někdy poněkud obtížné, viz ukázka z hesla „Genderově nekonformní“:

„Ne všichni transsexuálové jsou genderově nekonformní. A také ne všechny genderově nekonformní osoby se považují za transsexuály. Zároveň i cisgenderové osoby mohou být genderově nekonformní.“

Je to svým způsobem fascinující: jako by zcela nový jazyk měl vyjadřovat zcela novou skutečnost, dosud většinou skrytou za převládající binární pojetí pohlaví. Ale nakolik se jedná o skutečný jazyk se slovy-pojmy, které se časem a používáním vžijí a uplatní, a ne o módní a efemérní výrazy, které budou zanedlouho nahrazeny jinými, ještě vhodnějšími a ještě méně urážlivými?

Krásný nový genderový svět

Jazyk je nepochybně důležitý, ještě o něco důležitější než slova a pojmy jsou však skutečnosti, ke kterým tyto nové nástroje poukazují. A je nesporné, že nová skutečnost tu je — v dobrém či ve zlém. Pohlavní identita člověka je dnes, v západních společnostech, nepochybně znejistěná a v pohybu. Příčin je více, patří mezi ně jistě mimo jiné i komerční zájmy: medicínský průmysl, ale také zájem psychiatrů či sexuologů o pacienty a klienty.

Dá se zřejmě mluvit i o jisté omrzelosti či nudě, která vede k tím usilovnějšímu zaobírání se vlastní identitou, stálému zvažování změny identity, stejně jako se zvažuje změna vzhledu formou plastické chirurgie nebo třeba změna barvy očí. To vše a ještě mnohem víc je dnes možné: a když je něco možné, a dokonce poměrně dostupné, proč to nezkusit?

To samozřejmě neznamená, že nejsou případy těch, pro které je jejich dosavadní pohlavní identita a s ní spojené role, očekávání a stereotypy něčím těžko snesitelným. Lidé, kteří se cítili jako zajatci v mužském či ženském těle a v kulturních rolích s pohlavím spojených, byli vždy. Jen v dobách před genderem se jim nenabízely možnosti, které přináší dnešní doba. Zbývalo jim třeba utéci před okovy tradičních rolí například do svobodnější sféry duchovní či náboženské. Zůstávali muži a ženami, jejich identita byla ale vnitřně svobodná a nedala se omezit na stereotypní soubory vlastností.

Je otázka, jestli tuto vnitřní svobodu a hloubku odvěkého napětí mezi ženským a mužským pólem v člověku dostupnost medicínské změny pohlaví, nebo třeba pokusy o to gender zcela oddělit od biologické stránky, učinit z toho „být mužem“ či „být ženou“ pouze věc pocitu, nakonec neoslabují a nerozmělňují. Zvlášť když se k tomu připojí sám o sobě rozmělňující a zpovrchňující vliv médií, zejména bulvárních, a sociálních sítí, které pochopitelně změny pohlavní identity a obecně vše, co je nějak spojeno s lidskou sexualitou, neodolatelně přitahuje.

Dnešní svět je jakoby rozepjat mezi dvěma krajnostmi: na jedné straně utužující se fundamentalistické směry a způsoby myšlení, používající tradici jako zbraň proti všemu, co se jakkoli odlišuje, co se protiví vytčenému ideálu. Na druhé straně některé tendence rozpíjejícího se svět liberální společnosti, kde je naopak tradice a hranice, cokoli pevně daného považováno pouze za nástroj útlaku, za něco beroucího člověku svobodu. Na jedné straně nesmlouvavý soupis všeho, co se nesmí, na druhé heslo o tom, že se smí úplně vše, ale bez hlubšího smyslu za tím vším.

Pokusit se zachovat si nadhled a jistý odstup a schopnost vidět věci v souvislostech je pravděpodobně jedinou možností, jak bez úhony projít nejen krásným novým světem proměňujícího se genderu a rozpíjejících se hranic, ale i drsným starým světem diskriminace, striktně uplatňované patriarchální moci, drobných i velkých stereotypů ve vztahu k pohlaví a rolím s ním spojeným. Oba světy totiž existují zároveň.

    Diskuse
    JN
    January 19, 2017 v 1.51
    Děkuji Vám, pane Outrato, za podnět k zamyšlení.
    S Vaším postojem bych si dovolil nesouhlasit.

    Snad mohu upřímně napsat, že bych byl vlastně rád, pokud by mě někdo přesvědčil o tom, že bych měl svůj postoj změnit. Budu se (možná optimisticky) snažit předpokládat, že bych byl případné změně postoje na základě předložených argumentů přístupný.

    Představuji si Karla Čapka, jak píše svůj slavný esej:
    "Je-li mé srdce na straně diskriminovaných žen a mnohde ve světě stále odsuzovaných a někdy i zabíjených lidí s menšinovou sexuální orientací, proč u všech všudy nesdílím genderový pohled na svět?

    Protože jsem na straně žen a lidí s menšinovou sexuální orientací."

    Nebo si představte, že by napsal:
    "Mé srdce je na straně chudých, a proto jsem někde mezi komunismem a jeho odmítáním."

    Nepopírám tedy tu diskriminaci a Vámi popisované těžkosti, nejsem například ani proti tomu, aby otcové byli doma s malými dětmi, v genderovém přístupu však žádný přínos k řešení těchto problémů nevidím.
    January 19, 2017 v 12.59
    Připadá mi velmi nešťastné takto silně spojovat problematiku transgenderu s proměnami představ o rolích mužů a žen jak to dělá například článek v v National Geographic, na který pan Outrata reaguje. jemu samému to nevytýkám, reaguje na něco, o čem se skutečně mluví.

    Transgender problematika se týká velmi malého počtu lidí, málokdo s ní má osobní zkušenost a vůbec nikdo jí nerozumí. Proměny toho, co se čeká od mužů a od žen se týkají úplně každého.

    Představa, že transgender fenomén je jakýsi přírodní experiment, na kterém se v extrémním případě ukazuje, jaký je rozdíl mezi biologickým pohlavím a sociálním genderem, je svůdná, ale podle mě mylná. 

    Transgender lidé se cítí být jiného rodu než je jejich biologické pohlaví. Nedá se ale nijak dokázat, že jich přesvědčení o své genderové identitě je e stejný pocit jako u těch lidí, kteří, kteří do své genderové identity vrůstali od dětství a přijímají ji. Nevím, jaké to je cítit se mužem v ženském těle, ale osoba s xx v 23. chromozomu zase neví, jaké to je být mužem od narození. Osobní zkušenost není vždy plně sdělitelná.

    Věta, kterou cituje pan Outrata - „Ne všichni transsexuálové jsou genderově nekonformní“ naznačuje, že transsexuálové spíš genderové nekonformní jsou nebo měli by být. Ale pokud něčí genderová identita není dána ani tím, že má buď xx nebo xy chromozom, ani vnitřním souladem se souborem vlastností, které tvoří jakési esenciální mužství či ženství, tak co je vlastně obsahem této identity?

    Ta důležitá genderová revoluce spočívá v tom, že v každé další generaci je toho, co plyne z určení, že je mužem či ženou méně a méně. Někteří muži odcházejí na mateřskou dovolenou, některé ženy nejsou ochotny obětovat pracovní realizaci rodině. V nejmladší generaci již nevzbuzuje podivení když žena boxuje nebo se věnuje extrémnímu horolezectví, i těch mužů na rodičovské v některých kruzích přibývá (například u lékařů a psychologů). Přitom se nezdá, že by otcové na rodičovské mysleli, že jsou tak trochu ženy nebo boxující ženy, že jsou trochu muži. 

    Ještě k tomu lobbingu, aby k změně úředního pohlaví stačila deklarace. U nás je k tomu, potřeba aby člověk podstoupil kompletní chirurgickou kastraci či sterilizaci. Z čistě lidského hlediska mi to připadá kruté. Mnoho lidí se bojí i daleko méně drastických operací třeba kýly nebo hemoroidů a odkládají je. Jaký zájem je vlastně chráněn tím, že jsou podmínky pro změnu pohlaví tak tvrdé? V Německu to tak není. Mám dojem, že jde spíše o genderovou paniku než racionální obavu.

    Genderová panika se připojuje ke strachu z té skutečně obrovské změny, kterou přináší ne zpochybnění rozdělení rozdělení lidstva na muže ženy, ale to, že se obsah tohoto rozdělení mění a jeho význam zmenšuje. 

    Muži se právem bojí, že přicházejí o své privilegované postavení. Lidé věřící v potřebnost autorit se bojí, že se oslabují hierarchické společenské struktury. Lidé, kteří se bojí genderu často také obdivují silné vůdce jako je Putin, Orbán nebo Erdogan.
    FO
    January 19, 2017 v 13.42
    Panu Nushartovi
    Nejsem si jistý, je-li mezi námi tak velká neshoda v této věci.

    Já považuji za nepochybné, že k biologickému pohlaví se v jednotlivých kulturách připojují kulturní vzorce, modely chování, normy a stereotypy, které někdy výrazně omezují rozvoj přirozených schopností v člověku.

    Konkrétně řečeno, v evropské křesťanské civilizaci byl dlouhá staletí zaveden model, podle něhož žena nemá intelektuální schopnosti k tomu studovat a věnovat se veřejným věcem. Prostě se věřilo, že to patří k jejímu pohlaví a jinak to nejde. Pak přišla změna, boje "divných" ženských-feministek za jejich práva a dnes ženy studují a obohacují lidstvo i v tomto směru.

    Je celkem jedno, budeme-li mluvit o "genderovém přístupu", nebo pouze o rovnoprávnosti, podstata je stejná: jde o to odstraňovat ty stereotypy, které působí útlak a omezování práv a hlavně přirozených schopností žen.

    Já sám o sobě nemůžu říct, že bych sdílel nějakou genderovou ideologii (ani přesně nevím, co to je), ale zase na druhou stranu vidím, že stavět proti tomu nějaký návrat ke striktně vymezeným rolím prostě nejde.

    FO
    January 19, 2017 v 13.46
    Panu Kubičkovi
    Asi máte pravdu v tom, že transgender a role mužů a žen jsou dost odlišné věci. National Geographic je obě zahrnul v jednom čísle, protože šlo o to probrat otázku identity a jejích proměn z více aspektů. Měl jsem to asi lépe odlišit, prospělo by to smyslu sdělení.

    Mluvíte o oné skutečně obrovské změne - vidíte Vy sám také nějaká rizika a nebezpečí, nebo jen to pozitivní, které spojujete s oslabováním hierarchických struktur a privelegovaných postavení? To by mě zajímalo.
    January 19, 2017 v 18.14
    Panu Outratovi
    Žádná změna není jen pozitivní a radikální změna má vždy nečekané důsledky. Například Tolstého Anna Karenina líčí potíže statkáře Levina, který se snaží řídit své hospodářství pár let po zrušení nevolnictví. Potřebuje práci svých bývalých nevolníků, ale ti ho poslouchají jen v omezené míře, kladou pasivní rezistenci, jsou nevzdělaní a zaostalí, jednají proti vlastnímu zájmu.

    Později se v Rusku vytvořila třída kulaků, tedy relativně úspěšných a bohstých zemědělců. Ti ale představovali hrozbu pro Sovětskáýstát a ten reagoval kolektivizací a podřízením zemědělců centrální politické moci. Důsledkem byl jedna z velkých katastrof 20. století, hladomory, ve kterých hynuly miliony lidí, Sovětský svaz byl po dlouhá destiletí potravinově nesoběstačný.

    Znamená to ale, že zrušení nevolnictví v Rusku byla chyba? Nebo by pro Rusko bylo lepší, kdyby nevolnictví zrušila již Kateřina Veliká, která to měla v plánu, ale nemohla to udělat kvůli odporu společenských vrstev, o které se její moc opírala?
    JN
    January 19, 2017 v 22.43
    Představte si, že si chcete hrát... s revolucí,
    ale něco podstatného vám chybí: revoluční subjekt. Dělníci zklamali, už ani vlastně nejsou. Když chcete dělat revoluci, musíte si najít nějaký náhradní revoluční subjekt. Ten náhradní revoluční subjekt je tedy jen zneužitý pro váš vlastní cíl. To se nakonec dočtete nejen v těch složitých větách Judith Butlerové, ale zcela otevřeně to říká například Matěj Metelec.
    January 20, 2017 v 3.54
    Pane Nusharte
    tím předpokladaným novým revolučním subjektem jsou ženy? Nebo také genderově nekonformní muži jako Metelec, který se stejně jako pan Outrata stal otcem na rodičovské dovolené?
    January 20, 2017 v 10.59
    Novým zájmovým objektem levicových intelektuálů se místo zájmů dělnické třídy, které už nejsou pokládány za univerzální, staly dílčí (skupinové) zájmy a nově objevené problémy- ekologie a postavení kulturních a sexuálních menšin. O revoluci už se myslím nedá mluvit.

    JN
    January 20, 2017 v 12.33
    Odpověď Vám, pane Kubičko, dá článek Matěje Metelce:
    "Nejzávažnější důsledek snahy hledat náhradní revoluční subjekt a jeho spojence v menšinách utlačovaných v západních demokratických společnostech tak pro levici spočíval v přesunu důrazu z politiky na etiku. Tedy v trvání na tom, že nějaké politické rozhodnutí je žádoucí nikoli proto, že je v souladu se zájmy lidu, dělnické třídy nebo prostě „Dějin“, nýbrž proto, že je morálně správné." (((Nová levice zde tedy zaujímá podobnou pozici jako třeba náboženská církev, tvoří novou morálku.)))

    Herbert Marcuse o nové levici: "Jde o opozici proti demokratické, efektivně fungující společnosti, (...). A je to opozice proti většině obyvatelstva, ..." 

    "Nechápe se ((nová levice)) striktně třídně, jejím tahounem je mládež a spojuje svůj boj proti morálně pochybné konzumní společnosti se zájmy různých utiskovaných či marginalizovaných skupin, často minorit. A trvá i její nejpozoruhodnější a nejparadoxnější rys – totiž že v západních společnostech je a musí být v podstatě protilidová."

    "... jde v zásadě o tentýž cíl: nalézt náhražku lidu, který se k levici nevděčně otočil zády. Do této náhražky pak vložit všechny revoluční sny, naděje a touhy a doufat, že se s její pomocí podaří změnit běh světa."

    Zdroj: http://www.advojka.cz/archiv/2016/18/levice-proti-lidu

    Mně z toho jde mráz po zádech, pane Kubičko.
    MP
    January 20, 2017 v 14.21
    Nerad mentoruji, ale pokud uvedete větným členem "Herbert Marcuse o nové levici: ..." tři citáty v úvozovkách, pak to čtenář může číst jediným způsobem, totiž jako tři citáty Herbeta Marcuse.

    Jenomže z těch tří je Marcusův pouze první, navíc Metelcem dost brutálně vytržený ze souvislosti. Zbylé dva jsou Metelcovy, s tím, že v tom druhém se autor domnívá referovat také Marcusovy názory (chybně, ale s nevinností ideologického zaslepence) a ten třetí je v této souvislosti absurdní, protože Marcuse konstatoval ztrátu proletariátu jako revolučního subjektu dějin explicitně v roce 1941 a pojetí lidu, který zradil revoluční avantgardu a ta si musí hledat nový, se naposledy vysmál v roce 1978, pár dní před svoji smrtí.

    Že bychom se měli učit rozpoznávat nezáměrnou represivitu svého konání a napomáhat odstranění těch stereotypů, které plevelně přežívají, jedněm ubližují a ostatním nejsou k ničemu, to je jistě myšlenka s revolučnímí důsledky: -- za nějakých sto let volební právo pro ženy a slyšel jsem, že už ani na pražské filosofické fakultě není úplně comme il faut říkat: "Žena se hodí do kuchyně, ty lepší do postele, ale na školu ať nelezou" (byl to hodně dobrý historik, co to tam v osmdesátých letech říkával-- známkoval podle toho). Homosexuály už po sto letech ani v Velké Británii nezavírají do vězení, neléčí elektrošoky a už je ani státní orgány nedohání k sebevraždě.

    JIstě, jde o rozpornou změnu, ale buď ji budeme přijímat s porozuměním, anebo se stane destruktivní.
    January 20, 2017 v 16.51
    Části dělnictva se podařilo postoupit do střední třídy. Ale možná bude časem hůř, protože střední třída je závislá na sociálním státu.
    A část dopadla vyloženě špatně.
    JN
    January 20, 2017 v 18.14
    Omlouvám se za nejasné vyjádření, pane Profante.
    Všechno, co je v uvozovkách, je z Metelcova článku, přičemž v jednom případě Metelec cituje Marcuse.
    JN
    January 20, 2017 v 18.36
    Za to, co je v Metelcově článku samozřejmě odpovídá pan Metelec.
    Pokud tedy chcete vědět, zda se bude střílet z Aurory, nebo zda to bude kulturní revoluce spíše plíživá, zeptejte se jeho.

    Já vzhledem k těm nesnázím s revolučním subjektem tipuji na plíživou, a to metodou Velkého skoku.
    JN
    January 20, 2017 v 19.19
    Matěj Metelec v tom článku takřka nepokrytě říká,
    že cesta k tomu, aby se "podařilo změnit běh světa", vede přes ROZŠTĚPENÍ SPOLEČNOSTI. Za to rozštěpení (polarizaci) pochopitelně někdo musí nést vinu, lépe řečeno - je nutno ukázat na viníka.
    JN
    January 20, 2017 v 21.50
    "Žena se hodí do kuchyně, dělník k lopatě a homosexuála je nutno léčit elektrošoky a dohnat k sebevraždě."
    Rozlišujte, prosím, pane Profante, mezi tím, zda je někdo proti komunismu, nebo proti dělníkům (například v případě Karla Čapka).
    Stejně tak, prosím, rozlišujte, zda je někdo proti genderovému přístupu, nebo proti ženám a homosexuálům.
    Nepodsouvejte těm, kteří jsou proti komunismu, že jsou jaksi automaticky proti dělníkům, a stejně tak nepodsouvejte těm, kteří jsou proti genderovému přístupu, že jsou jaksi automaticky proti ženám a homosexuálům.
    FO
    January 21, 2017 v 0.27
    Panu Kubičkovi
    Ten příklad se zrušením nevolnictví v Rusku je zajímavý. Podle toho, co o tom vím, byl způsob, jakým bylo nevolnictví zrušeno, tak nešťastný, že to možná způsobilo víc zla než kdyby k tomu nedošlo. Což samozřejmě neznamená, že nevolnictví bylo v pořádku a mělo zůstat zachováno.

    V každém případě velká a zásadní změna je vždycky plná rizik a nebezpečí.
    FO
    January 21, 2017 v 0.37
    Zaujal mě
    názor M. Metelce, že v západních společnostech nová levice "je a musí být v podstatě protilidová". Já tomu rozumím tak, že přijímá pozici minority, v horším případě názorového ghetta, a považuje to za svoji přednost.
    January 21, 2017 v 10.30
    Panu Outratovi
    Úspěšně liberalizovat Rusko se nepovedlo ani Alexandru II., ani únorové reveluci 1917, ani Gorbačovovi.
    Odstranění nespravedlivých a nefunkčních autorit nevede automaticky k vytvoření lepších způsobů. rozhodování.

    Velká a zásadní změna je například to, že rozdělení rolí otce a matky v rodině není dáno automaticky a podpořeno zákony, rodiče se potřebují rozhodovat párově a při neshodě vznikají těžko řešitelné situace, které u rodin s dětmi ani rozvod všechny nevyřeší.

    Rodičovská dovolená i pro muže je příkladem toho, že opuštění rigidně daných genderových rolí osvobozuje nejen ženy ale i muže. Ovšem pokud není zákonem dáno, kdo z rodičů bude na rodičovské dovolené, tak se na tom musí dohodnout. Pro ženu to může mít i nevítané nečekané důsledky, například v případě rozvodu a sporu děti je muž, který s nimi byl na rodičovské dovolené, v daleko silnějším postavení.

    Sdílet
    MP
    January 21, 2017 v 10.51
    Filipovi Outratovi
    Právě tohle M. Metelec nehlásá, on se na to zlobí.

    Samo vyjádření myšlenky pochází z doby protestů proti válce ve Vietnamu a boje za občanská práva. Přesvědčení "America First," "My country, right or wrong!" přetavené v "Když už tam naši hoši bojují, musíme si jich vážit, kdyby ta válka byla nespravedlivá, byly by jejich oběti zbytečné" -- to představovalo vykazatelně nejrozšířenější názory amerického proletariátu a ovšem také soli země, amerických farmářů. A také báječné přesvědčení, že ti nahoře vědí, co je pro Ameriku nejlepší. Prostě názor amerického lidu, který narušovali jen tu a tam nějací Eggheads.

    Problém není ani v levici, ani v lidu. Problém je, když zaměňujeme massmediálně preparované masy za lid.

    Nejlépe je tato záměna vidět ve zcela apolitických rovinách. Odsuzování moderní poezie a hudby udajně lidu nepřístupné a pěstěných nehtů levicové političky, protože " s takovými určitě nemyje schody."

    Abych pravdu řekl, jsem sektář, protože považuji vydávání takové reakční masuy za lid za pomlouvání později jmenovaného, a tudíž za protilidový postoj. A ještě odpornější je mi představa k "lidu níže, s lidem výše", což v modernizované podobě předvádí M. Metelec v Jiřím Nushartem citovaném článku.
    JP
    January 21, 2017 v 12.51
    Nová levice, lid a etika
    Nechtěl bych tady ten fenomén "lid" analyzovat příliš do hloubky; k tomu bude časem zřejmě zapotřebí samostatného textu.

    Ale pro tuto chvíli by alespoň bylo možno připustit si dva fakty:

    Ten "lid" může být fenoménem skutečně krajně obojetným; a zdaleka ne všechno co vychází z lidu je automaticky dobré a správné.

    Z tohoto hlediska je onen uvedený postoj "nové levice" - že totiž na místo lidu klade kritéria etické kvality - nejen pochopitelný, nýbrž i zcela legitimní.

    Na straně druhé je pak ovšem faktem, že za této situace je - za daných historických a sociálněpsychologických rámcových podmínek - skutečně nutno vystupovat z pozice menšiny oproti většině. Což je ovšem fakt, který je pro levici krajně nepříjemný, neboť se dramaticky rozchází s jejím základním pojetím a historickým sebevymezením.
    JN
    January 21, 2017 v 13.29
    "Problém není v levici ani v lidu. Problém je, když zaměňujeme masmediálně preparované masy za lid."
    Pane Profante, před nějakými třemi čtyřmi lety milion Francouzů v ulicích opakovaně demonstroval za tradiční rodinu. Demonstrace byly rozehnány policií s použitím slzného plynu.

    Jak dopadla "masmediální preparace" události?

    U nás se o tom skoro nikdo nic nedozvěděl, média téměř neinformovala. Pokud ano, pak v tom smyslu, že nějací "fašisté, kteří jsou proti lidským právům, dělali výtržnosti a museli být policií zpacifikováni".

    Skutečné masy tedy v tomto případě byly zaměněny za masmediálně vypreparované výtržníky a fašisty.

    Postup nápadně připomíná způsob informování komunistické propagandy o protirežimních demonstracích před rokem 1989.
    JN
    January 21, 2017 v 13.48
    Chápu-li Vás dobře, pane Poláčku,
    popisujete cestu od demokracie k vládě osvícené elity.
    MP
    January 21, 2017 v 14.14
    Jiřímu Nushartovi
    Ano, a jindy demonstrovali masy Francouzů za opak. Prostě politická diskuser uvnitř jednoho občanstva. Pokud vím, nikdo v EU nikoho nenutí k polyamorii či k bisexualitě.
    JN
    January 21, 2017 v 14.44
    Politická diskuse uvnitř občanstva? V tomto případě si to nemyslím, pane Profante.
    Výsledek té "diskuse" je v tomto případě pro toho, kdo disponuje mocí a sdělovacími prostředky dopředu jasně daný.

    Je to jako kdybyste prvomájové manifestace a protirežimní demonstrace v období komunismu považoval za součást politické diskuse uvnitř občanstva socialistické společnosti.

    A že nikdo v EU nikdo nikoho nenutí k polyamorii či k bisexualitě? K polyamorii či k bisexualitě ne, ale k sexuální a genderové výchově ano.
    JN
    January 21, 2017 v 16.09
    Pokud by se policie a sdělovací prostředky postavily ke Gay Pride stejně,
    jako se policie a sdělovací prostředky (minimálně hlavní sdělovací prostředky v ČR) postavily k Manif pour tous (rozehnáno policií s použitím slzného plynu, zkreslené a tendenční nebo žádné informování veřejnosti v ČR) jsem si jist, pane Profante, že byste to nepovažoval za politickou diskusi.
    MP
    January 21, 2017 v 16.35
    Jiřímu Nushartovi
    No vidíte, jak vám to jde. Už si sám umíte najít ty masy preparované veřejným míněním :-)

    I když v tomto případě je to trochu složitější. Manifestace je opravdu součást veřejné dfiskuse a manifestujícím nezbývá než prolamovat očekávatelné mlčení medií tlakem na střet s mocí. A jestli byl slzný plyn pro zastánce tradiční rodiny překvapivý, pak jen proto, že vesměs stávají na druhé straně barikády.

    A co se informovanosti v ČR týče -- víte, nedávno jsem se z hlavních medií dozvídal o demonstracích v Žatci až s týdenním zpožděním a mimo hlavní zpravodajské relace, o desetitisícové demonstraci proti TIPP jsem se z mainstreamových medií nedověděl vůbec. Abych se přiznal, vadí mi to víc, než jestli se v nich jen letmo zmíní tristatisícová demonstrace (podle policie) proti platnému zákona o registrovaném partnerství v Paříži.

    "Genderová výchova" je nesmysl a sexuální výchova je zjevně potřebná, pokud se máme vůbec domluvit.
    JN
    January 21, 2017 v 17.56
    Já si (stejně jako Vy, pane Profante), také myslím, že genderová výchova je nesmysl,
    ale říkejte to někde, když je dneska odevšad ten tlak na odstraňování heteronormativity!
    FO
    January 21, 2017 v 22.28
    Panu Kubičkovi
    Zdá se opravdu, že změna je tak velká, že se nedá dost dobře odhadnout, zda převažují a hlavně zda časem převáží pozitivní, nebo naopak negativní stránky.

    Osobně vidím rozvolnění rigidně daných rolí v manželství, větší potřebu párového rozhodování, ale také třeba vzájemnou zastupitelnost (snad by se dalo říct "genderovou kompatibilitu") jako pozitivní věc. Ale nepochybně to může mít a jistě i má některé negativní důsledky. Proto jsou a vždy budou tak ostře polarizované pohledy na tuto věc.

    Musíme se asi prostě naučit žít s touto dvojznačností a nesnažit se ji násilím otesávat a zjednodušovat ani tím, ani oním směrem...
    JP
    January 22, 2017 v 11.02
    Bohužel nechápete správně, pane Nusharte. Ve svém minulém vstupu jsem "nepopisoval" naprosto nic. Pouze jsem konstatoval, že

    1. onen takzvaný "lid" je fenoménem velice ambivalentním; a

    2. jestliže nová levice na místo tohoto ambivalentního lidu klade vyšší, univerzální etické hodnoty, tak že tento její počin je v d a n é m s m y s l u legitimní. (Počítal jsem téměř s jistotou s tím, že někdo toto vymezení "v daném smyslu" přehlédne respektive bude ignorovat. A tak se také stalo.)
    IH
    January 22, 2017 v 11.17
    Poznámka
    Myslím, že nelze dosud hovořit o zásadní a trvalé proměně rolí u mužů a žen. Jediný příklad: Všimněte si, jak málo žen si přeje povýšení, či zvolení ženy do funkce. Aktuálně to podcenila H. Clintonová.
    Požadavky na zastupitelnost mužů a žen mají samozřejmě určité důsledky. I z těch však může konzervativní revoluce hodně smést.
    January 22, 2017 v 11.24
    Představa, že osoby téhož pohlaví mají stejný politický zájem, je mylná.
    MP
    January 23, 2017 v 11.00
    Evě Hájkové
    Nicméně se může stát, že se zájem určité skupiny osob koncentruje kolem jejich genderu (nerad to slovo používám, ale "pohlaví" by znělo poněkuď dvojsmyslně).

    Velké množství amerických žen, spíše těch vzdělaných a ze střední příjmové třídy, považovalo za svůj zájem zvolení ženy do prezidentské funkce. Nebyl to pravděpodobně to, co by odpovídalo zájmu ve smyslu marxistické teorie, tedy zájmu objektivně rozpoznatelnému vzhledemk sociální situaci a uvědomnělému, byl to prostě zájem na tom, aby se rovnoprávnost žen a snaha o odstraňování skleněných stropů symbolický reprezentovala.

    Pravděpodobně velká část těch žen vůbec nevěřila, že zvolení HC jakkoliv ovlivní genderové nerovnosti, ale přesto to byl manifestovaný a efektivní zájem.

    Nemyslím, že to byl nejbezvýznamnější mezi důvody, proč ta kandidátka, o které jsem se na DR opakovaně dočetl, jak nemožně si ji demokrati vybrali, přesvědčila ve velmi tvrdé volební kampani a po osmi letech vlády demokratického prezidenta víc voličů, aby ji daly svůj hlas, než Trump.
    IH
    January 23, 2017 v 13.07
    Ve své poznámce výše jsem zpochybnil onu samozřejmost, s níž se v článku a pak i v diskusi konstatuje zásadní proměna rolí mužů a žen. Zaprvé, některé ženy i ve společnostech (navenek) velmi patriarchálních sehrávaly a sehrávají překvapivě aktivní roli, a to i v oblastech, kde bychom to spíše nečekali. Zadruhé, proměny, ke kterým v západní společnosti (i u nás) dochází, neznamenají v životě většiny žen zdaleka tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Konečně zatřetí, i nepominutelné "novoty" nemůžeme považovat za natolik osvědčené a pevné, aby nemohly opět slábnout během jakýchsi vln, které dosud (asi z nedostatku lepších asociací) přirovnáváme k pohybu hodinového kyvadla. Každopádně, v situaci, kdy si ekonomicko-sociální poměry žádají podstatnou vzájemnou zastupitelnost mužů a žen, se neocitáme úplně poprvé a nemusí jít ovšem jen o změny dobrovolné a žádoucí.

    Podle mne afroamerický původ před osmi lety B. Obamovi v prezidentských volbách pomohl. Naproti tomu H. Clintonové její gender nikoliv. Je možné samozřejmě spekulovat, proč byla voliči pociťována potřeba emancipační volby více v prvním zmíněném případě. Může padnout domněnka, že emancipace žen je prostě dál. Vzhledem k volbě malého počtu zástupců "ženské poloviny lidstva" si to však zrovna nemyslím. Za takovou situaci (a snahy po zavedení kvót) nemůže totiž jen povaha politiky a znevýhodnění žen muži, ale v nemalé míře také nepřejícnost voliček (dílem poplatných svým partnerům) a dílem specificky žárlivých.
    JN
    January 24, 2017 v 12.09
    Genderová nauka (chcete-li - genderová studia) je (jsou) uzavřena ve svém vlastním pohledu na člověka.
    Tato nauka je uzavřena sama v sobě podobným způsobem, jako ryze náboženský pohled na stvoření člověka a na účel jeho existence zde na zemi.

    ------------------------------------------

    Konrad Lorenz, Takzvané zlo, 12. kapitola – Kázání pokory (volně převyprávěno):

    Člověk má sklon pokládat se za střed vesmíru (((v tom se pozoruhodně shoduje náboženský i ateistický pohled))), za něco, co není součástí a nepatří k ostatní přírodě. Příčinou tohoto pohledu a způsobu vnímání sebe sama jsou tři silně citové překážky – překážky ve vystoupení ze sebe a v pohledu na sebe samého z určité osvobozující vzdálenosti. Všechny tyto tři překážky jsou propojeny jednou špatnou lidskou vlastností – duchovní pýchou.

    První zábrana je celkem primitivní a znemožňuje některým lidem sebepoznání tím, že jim brání pochopit jejich vlastní historický vznik. Kdyby někteří lidé neznali šimpanze, bylo by snazší přesvědčit je o jejich vlastním historickém původu. Šimpanz se nám ale jeví jako naše vlastní karikatura a není to vůbec nesprávný dojem. Obranná reakce člověka vůči představě společného předka je skoro také tak směšná, jako chování šimpanze.

    Druhá zábrana sebepoznání je citová nechuť pochopit, že naše počínání podléhá zákonitostem přirozené příčinnosti (B. Hassenstein: "antikauzální hodnotící soud"). Člověk odmítá omezení přírodního dění příčinností, má oprávněnou potřebu mít pocit vlastní svobodné vůle, má oprávněné přání, aby jeho vlastní jednání určovaly nikoli náhodné příčiny, ale sobě samému stanovené VYSOKÉ CÍLE. Pokud by všeobecné omezení přírodního dění příčinností (které moderní člověk uznává) mělo zahrnovat i jeho samotného, měl by člověk ze světa skličující "klaustrofobický" pocit spoutanosti.

    Třetí překážkou je v naší západní kultuře dědictví idealistické filozofie. Všimněme si například slov "idealista" a "realista". Původně označovala jen filozofická stanoviska, dnes obsahují posouzení morálních kvalit člověka.
    Svět byl rozdělen na svět hodnotově indiferentních věcí a na svět vnitřních zákonitostí člověka, jemuž jedinému se přiznává nějaká hodnota. Toto rozdělení vychází vstříc egocentrismu člověka, jeho nechuti k tomu, že je sám podroben přírodním zákonitostem. Toto vnímání vniklo hluboko do obecného povědomí.

    ----------------------------------------------------------------
    ----------------------------------------------------------------

    Genderová nauka nezkoumá člověka z odstupu, nezkoumá vývoj člověka například z hlediska jeho evoluční úspěšnosti, ale je ve svém výzkumu jaksi citově namočená (hodnotí evoluční vývoj z hlediska vlastní morálky). Cílem této vědy není zjistit, jak se věci dějí, genderové bádání a jeho poznatky jsou jen prostředkem k (ušlechtile se jevícímu) cíli, kterým je nastolení (údajné) spravedlnosti. To ale z principu nemůže být vědecká pozice, to je buď pozice náboženství nebo pozice ideologií jako jejich perverzí.

    Nedá se tedy říci, že by v marxismu nebylo něco zajímavého a pravdivého, jenže cílem marxismu nebylo zjistit, jak se věci dějí, to samotné zjištění marxismu, jak se věci dějí (ať už si o jeho pravdivosti myslíme cokoliv), bylo jen prostředkem k (ušlechtile se jevícímu) cíli, kterým bylo nastolení (údajné) spravedlnosti. Marxismus měl tedy velmi blízko k náboženství.
    JP
    January 24, 2017 v 13.16
    Poněkud mě překvapuje, pane Nusharte, že zrovna Vy kritizujete roli náboženství. ;-)

    Ten Lorenc má ve svém - materialistickém respektive realistickém - posouzení člověka jako přírodního tvora bezpochyby pravdu; jenže je to pouze pravda dílčí. A pokud by se vydávala za pravdu celou, pak je nutně zároveň i nepravda.

    Jde o to, že právě ty ideální sféry patří nevyhnutelně k základní výbavě lidské bytosti jako takové; a to konce i k výbavě ryze evoluční.
    MP
    January 24, 2017 v 17.40
    Jiřímku Nushartovi
    Neexistuje žádná genderová nauka. A samozřejmě existují badatelé a badatelky, kteří zkoumají svá témata s odstupem a nadhledem a také ti a ty, kterým se to nedaří. Ať již se jejich zkoumání týkají genderu nebo akvirijních rybiček.

    Dobře, existuje jedna oblast, kde se to z nadhledu nedaří téměř nikdy, ale zase ekonomové umí malovat hezké grafy :-)
    JN
    January 24, 2017 v 18.46
    Genderová nauka nebo genderová studia...
    Já mám spíše dojem, že nauka. Proč - to jsem vysvětlil: Cílem není zjistit, "jak se věci dějí", toto bádání je jen prostředkem k (ušlechtile se jevícímu) cíli, kterým je nastolení (údajné) spravedlnosti.
    JN
    January 24, 2017 v 19.01
    Myslím, pane Poláčku, že studium etologie by lidem s "jednoperspektivním" genderovým pohledem mohlo otevřít netušené obzory.
    Jenže neotevře, přesvědčení je přesvědčení.

    ----------------------

    (Pane Poláčku, to jste mě špatně pochopil, já přece vůbec nekritizuji náboženství. Kritizuji pervertované náboženství, ať už se pak samo označuje za náboženství, za vědu, nebo bezelstně za ideologii. Myslím, že příčinou té perverze často bývá to, že si lidé na místo Boha dosadí něco jiného - ať už je to obligátní zlaté tele, absolutizovaný rozum, vytvoření spravedlivé společnosti pro všechny kromě "padouchů"..., ale to je stará známá věc.)
    MP
    January 25, 2017 v 14.33
    Jiřímu Nushartovi
    Svatí pravda. Tak do toho studia puste :-)
    January 25, 2017 v 18.52
    Já sice rozumem uznávám, že gender je problém, nicméně moje osobní zkušenosti s jeho utvářením mě zatím k feminismu nepřivedly (ačkoliv můj muž tvrdí, že on feminista je).
    Mám totiž vzpomínku z dětství na to, jak se moje maminka pokoušela kulturně formovat gender mého tatínka – například tím, že se ho občas snažila přimět k tomu, aby si zapálil cigaretu (což tehdy většina mužů dělala naprosto běžně). Nekuřáctví u muže bylo v podání mé maminky téměř nedostatkem na mužnosti. Můj velice hodný tatínek ji proto občas poslechl a ve společnosti předstíral, že kouří (neuměl kouř vdechovat).
    Žena s takovým rodinným obrazem před očima má potom opravdu problém být feministkou.
    JP
    January 26, 2017 v 12.20
    Jenže, pane Nusharte, jak pak je vlastně možno to "pervertované" náboženství odlišit od toho "pravého"?

    Jaký důkaz můžete předložit pro to, že zrovna to Vaše náboženství, zrovna ten Váš Bůh jsou ti "jedině správní"?...
    + Další komentáře