Milovat ženy i muže

Magdaléna Šipka nabízí pohled na fenomén bisexuality. Podle nových studií se právě k bisexualitě hlásí stále více jedinců. Je načase tuto orientaci poznat blíže a pochopit její specifika.

Bisexualita je označení pro sexuální orientaci. Takto orientovaní lidé jsou přitahování lidmi obou pohlaví, i když ne nutně stejný způsobem, ne nutně se stejnou intenzitou. Tato přitažlivost se může pohybovat na romantických, sexuálních a emocionálních úrovních, ale ne nutně na všech zároveň. Lidé, kteří sami sebe označovali jako bisexuály, stáli na počátku pořádání Pride a celého LGBT+ hnutí. Tato orientace logicky pokrývá prostor mezi heterosexualitou a homosexualitou.

Jediné, co by se tu snad dalo vyčíst, je označení „bi“ (dva). Předpokládá, že všechny lidi lze rozdělit jednoduše mezi dva gendery. V posledních letech se proto začíná častěji než označení bisexualita používat pansexualita. Výraz pro dvě, tedy bi-, je v tomto slově nahrazen obecnější předponou pan-, která odkazuje ke všem genderům.

Pansexuálka tak svojí orientací vyjadřuje, že nevylučuje ze svého zájmu ani transženy či transmuže. Ačkoli považuji výraz pansexualita za v mnohém vhodnější, budu v textu mluvit především o bisexualitě, vzhledem k historii, kterou má toto slovo za sebou. Výraz bisexualita se ostatně používá i jako pojem zastřešující.

V posledních letech se začíná jako bisexuální identifikovat čím dál více mladých lidí. Časopis BiJournal odkazuje ke třem průzkumům, které proběhly v roce 2015 ve Velké Británii, USA a v Izraeli. Dle jejich výsledků míra identifikace s bisexualitou u mladých lidí stoupá a pohybuje se mezi osmadvaceti až osmačtyřiceti procenty.

Americkou studii publikovala Walter Innovation Group na počátku března 2016. Studie zkoumá mimo jiné rozdíly v pochopení sexuality a genderu u generace Z (třináct až dvacet let) a mileniálů (jednadvacet až čtyřiatřicet). 

Podle výsledku se více než polovina mladých Američanů neidentifikuje s heterosexualitou a pouze osm procent z této neheterosexuální většiny chápe sebe sama jako člověka s homosexuální orientací.

V České republice prováděl výzkum sexuality v minulém roce Jaroslav Flegr v rámci projektu Pokusní králíci. Flegr zmiňuje asi desetiprocentní výskyt bisexuality, ale definuje ji jako přibližně stejné sexuální zaujetí muži i ženami, což je definice odlišná od předchozích výzkumů i od definice mezinárodních organizací, které se bisexualitou zabývají.

Bisexualita je orientací, kterou mnoho lidí žije celý život, a právě v jejím rámci nalézá své zakotvení, klid a harmonii. Foto cdn4.gurl.com 

Pro vymezení bisexuality není rozhodující „stejnost“ zaujetí ani čistá „vzrušivost“. Zásadní pro určení bisexuality je nakonec vyjádření samotného jedince, že považuje jak vztahy k ženám, tak k mužům za zásadní pro určení své sexuality.

Bisexualita nemůže být měřitelná, jelikož stále nemáme přístroje na určení míry „romantického“ vztahu, a už vůbec nemáme přístroje na jejich vzájemné porovnání. Nejen Taylor Swift je schopna na konci každého vztahu prohlásit, že nikdy nepoznala, že láska může být tak silná.

Diskriminace bisexuálů se označuje jako bifobie. Odborníci často mluví o takzvané dvojité bifobii, jelikož k diskriminaci nedochází jenom ze strany heterosexuálních komunit, ale také ze strany komunit homosexuálních. Nedávný výzkum, který proběhl na amerických vysokých školách, ukazuje, že tato diskriminace v souvislosti s větší informovaností o tématu během posledních dvou dekád slábne, stále je ale znatelná.

Nejvíce jsou ohroženi bisexuální muži, kteří jsou diskriminováni ještě častěji než muži s homosexuální orientací. Ženy s bisexuální a homosexuální orientací jsou na tom s mírou diskriminace přibližně stejně. Podstatné je, že diskriminace vůči bisexuálům se projevuje také na úrovni rozdílů v platu

„Léčení“ bisexuality
Stejně jako homosexualita se bisexualita setkala s pokusy o její popření nebo dokonce o „léčbu“. Jeden ze způsobů, jak bisexualitu popřít, vychází překvapivě z matematiky. Zénón z Eleje se snažil dokázat neexistenci pohybu tvrzením, že šíp se vyskytuje pouze v různém čase na rozdílných bodech. Současný sexuolog Petr Weiss se pak snaží dokázat neexistenci bisexuality tím, že tvrdí, že žádný člověk se na pomyslné přímce od heterosexuality k homosexualitě nenalézá přesně ve středu. Ačkoli se o Zénónovi z Eleje učíme dodnes, doufám, že na Petra Weisse a tuto jeho dedukci budeme moci brzy zcela zapomenout.

Léčení bisexualitu podle novodobého Zénóna pak vypadá tak, že je člověk nucen rozhodnout se pro ženy nebo muže a zcela popřít vše, co cítí k druhému pohlaví. Naše schopnost intenzivního citu k oběma pohlavím pak může být násilně předefinována na zmatené „bisexuální chování“, které je svědectvím o bezhraniční promiskuitě, zvrácenosti a povolnosti a podobně.

Málokoho nenapadne pomyslet třeba na partnery lidí, kteří procházejí tranzicí. Tito partneři často zůstávají se svým protějškem, i když se dozvědí, že je partner ve skutečnosti opačného pohlaví, než si zprvu mysleli. Partneři tak mohou sledovat proměnu svého dřívějšího partnera na partnerku, a přitom ji nepřestat milovat. Tito lidé naopak svojí pansexualitou dokazují obdivuhodnou sílu vlastní věrnosti, vytrvalosti a statečnosti.

Šedé zóny
Je pravda, že mnoho lidí se kvůli možnosti vyjádřit svoji sexualitu dostává do určité „šedé zóny“ nejasné orientace. Může jít například o muže, který vždy navazoval vztahy jen se ženami a zaujetí muži mu zůstává jen ve snech a představách. Nebo naopak o ženu, která se v době dospívání nějakou dobu identifikovala jako bisexuálka, měla například i několik vztahů s muži, ale později se rozhodla navazovat sexuální vztahy výhradně se ženami.

Vtipný bonmot praví, že bisexuální ženu lze vždy podezřívat z heterosexuality a bisexuálního muže z homosexuality. Naše ve skrytu stále silně patriarchální společnost tak bisexuály nehledě na pohlaví stále podezírá, že milují převážně muže.

Zmíněný Petr Weiss v nedávném článku radí, jak rozpoznat vlastní orientaci. Vyjmenovává zde čtyři faktory: historii sexuálních vztahů, sexuální fantazie, obsah erotických snů a zamilovanost. Autor je přesvědčený, že na základě těchto čtyř faktorů se nakonec dobereme pouze k jednomu vytouženému pohlaví. Přitom je ale velmi dobře možné, že v našich fantaziích, erotických snech, zamilovanostech i případném sexuálním životě figurují jak muži, tak ženy.

Proč (ne)mluvit o bisexualitě
Zásadním problémem bisexuality je přetrvávající heteronormativnost naší společnosti. V minulém století byl u nás natolik rozšířený kult klasického dvojpohlavního vztahu, že každý, kdo se odvážil špitnout, že ho nevzrušuje jen opačné pohlaví, musel být extrémně odvážný, extrovertní umělec nebo gay jako poleno.

V mnoha případech pak všechny tyto věci dohromady. Na základě této historické zkušenosti je ve společnosti stále zakotvená představa, že bisexuál musí být buď „pozér“, nebo „posera” (toto poetické vyjádření si vypůjčuji od jednoho člena LGBT+ komunity, ale s téměř identickým názorem jsem se setkala i mezi konzervativci).

I vzhledem k dlouhé tradici, kdy lidé museli svoji orientaci skrývat a naoko se chovat jako heterosexuálové, má bisexuální chování špatnou pověst. Mnoho partnerů bisexuálů může zažívat panickou hrůzu pokaždé, kdy se jejich protějšek zmíní o zaujetí jiným pohlavím, než jsou oni sami. Tyto strachy přetrvávají z temných století, kdy byli lidé nuceni potlačovat svoji skutečnou orientaci. Prevencí vůči křečovitým, lživým prezentacím vlastních preferencí je právě možnost využít širokou paletu slov. Ovšem bez toho, abychom dopředu některé výrazy zakazovali nebo ihned vznášeli podezření o falešnosti.

Na druhou stranu: odstraněním heteronormativity rozhodně nemusí vzniknout všeobecný chaos v otázce sexuálních preferencí. Heterosexualitě a homosexualitě zůstává například možnost zcela u jednoho pohlaví vyloučit případné partnerské vztahy a vytvářet zcela bezpečná přátelství, která se „do ničeho nezvrhnou“. Bisexuálům může zvlášť v sexuálně aktivních letech tento pocit jasně „nesexuálních“ vztahů s vrstevníky chybět.

Pro lidi s homosexuální orientací je zcela přelomový a mnohdy velmi těžký moment coming outu. Bisexuálové a bisexuálky jsou zas v počáteční fázi často vystaveni tlaku neustálého vyvažování, harmonizování a ustavičného lehkého zmatku. Bisexuál může být v obdobích své křehkosti eroticky okouzlený veškerou krásnou světa.

Přiznat si svoji bisexualitu může znamenat přiznat si dvojitou dávku zranitelnosti a dvojitou dávku obezřetnosti. Možná právě kvůli této charakteristice bývá bisexuální orientace někdy označována za pouhý přechod nebo období experimentování. Bisexualita je ale orientací, kterou mnoho lidí žije celý život, a právě v jejím rámci nalézá své zakotvení, klid a harmonii.

Možná právě proto, že bisexualita představuje i určité rozhodnutí duše, nejen stav těla, je tak obtížné ji definovat. Způsoby terapie, které bisexualitu odsuzují, mají tendenci ustálit člověka v jedné bezpečné a definitivní pozici. Jasné rozhodnutí může mít  samozřejmě někdy pro heterosexualitu nebo homosexualitu i stabilizující a léčivý účinek, ale často také i zcela opačný.

Fritz Klein, autor první seriózní knihy zabývající se bisexualitou (The Bisexual Option, 1978) a zakladatel Amerického Institutu Bisexuality, se vymezuje vůči pojetí neurotického bisexuála. Tvrdí, že heterosexualita může vytvářet stejně neurotické situace jako bisexualita. V případě heterosexuálních jedinců málokdy viníme z jejich problémů právě orientaci jako takovou. Fritz Klein přiznává typy „nezdravé“ bisexuality, vedle nich však mluví také o bisexualitě „zdravé“ a vyrovnané. Institut, který založil, pak usiluje o to, aby propracovat se ke zdravému pojetí bisexuality nemuselo být až tak heroickým výkonem.

Ostatně za velkou mírou homofobie určitých lidí se často skrývá nevyjasněná sexuální orientace. Tato „nevyjasněnost“ nemusí spočívat pouze v latentní homosexualitě, ale právě i v nereflektované bisexualitě. Někteří členové LGBT+ komunity mají tendenci se vůči bisexuálům vymezovat, ale nárůst množství lidí identifikujících se jako bisexuální lze chápat právě jako vstřícný krok společnosti vůči sexuální diverzitě.

Již Freud tvrdil, že se všichni rodíme se schopností romantického citu jak k mužům, tak k ženám. Mnoho archaických civilizací pak umělo s bisexuální orientací pracovat skutečně účinně, dát jí prostor i ji kreativně využít.

Kde lásku vzít a nekrást
Bisexuální orientace se samozřejmě nemusí vylučovat s monogamním způsobem života. Takzvaná fluidní orientace – tedy postupné navázaní plnohodnotného monogamního vztahu s oběma pohlavími – je také svého druhu bisexualitou. Pokud začneme mluvit o realizování vztahu (byť jen romantického) k oběma pohlavím, bisexualita nutně asociuje polyamorii.

Fritz Klein líčí příběhy zdravých bisexuálů jako situace mužů a žen, kteří dokážou prožívat určitý druh naplněného vztahu k oběma pohlavím. Jeden ze „zdravých bisexuálů“, se kterým doktor Klein pracoval, popisuje svoji orientaci takto:

„Skrz svoje bisexuální zkušenosti jsem si uvědomil, že mohu hrát mnoho rolí – aktivních i pasivních – a stále jsem sám sebou. Všechny tyto role jsou mojí součástí. Nejsem jen agresivní a sebevědomý, něžně milující ženu, která se mi může poddat a přijmout mě jako supermana. Ne že bych si tuto roli neužíval. Užívám si ji. Ale přeji si, aby se mě také někdo zmocnil, přeji si také být tím pasivnějším. Záleží na situaci a lidech, kteří jsou okolo mne.“ (Klein, Fritz, The Bisexual Option, 1993)

Pestrost pasivních i aktivních rolí může člověk zažívat i v rámci vztahu jen k jednomu dalšímu člověku libovolného pohlaví. Vztahy k oběma pohlavím nakonec navazujeme všichni. Všichni prožíváme různé druhy lásky k našim partnerům, milencům, přátelům, známým, náhodným známostem.

Spolu s každým vztahem určujeme hranice intimity, závazku, výměr společného času. S postupem feminismu se také čím dál častěji všichni ocitáme v aktivních i pasivních rolích – nejen v širší společnosti – ale i v rámci nejužších partnerství. Minulá století nadvlády heterosexuality vytvářejí dojem, že by prostor lásky mezi lidmi měla opět ovládnou jedna orientace. Základním principem zdravých hovorů o sexualitě je přijímání rozdílnosti. Lidí děsící se homo-lobby nebo bisexuální ideologie možná jen nevidí, že LGBT+ hnutí má ve znaku pestrobarevnou duhu.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Žít a nechat žít – nedělejme z odlišnosti novou normu Středa, 18.Ledna 2017, 16:34:56

Každý bude tento text interpretovat jinak. Někdo jako snahu obhájit před veřejností svoji orientaci, jiný zase snad až jako návod, jaký člověk m ů ž e být, jako by zde měla jaksi i d e á l n ě být svoboda v y b í r a t si svoji sexuální orientaci. Ale tak tomu přece není. – Tím současně netvrdím, že tu a tam se příroda neumí rozhodnout a člověk není celý muž, člověk není celá žena, ale existuje kdesi mezi.

Normální je člověk žena (máma) a normální je člověk muž (otec). Toto je normální. Normální je svoboda toto zcela p ř i r o z e n ě konstatovat, aniž by člověk musel řešit, zda se někoho dotkne, nebo zda už předem slyší kritické a nechápající hlasy.

Z toho samozřejmě nijak nevyplývá, že je nutné odchylky od této dobré normy nějak diskriminovat, nebo se na ně dívat jakkoliv zpatra. Dokonce můžou být i jistým obohacením..., ano, proč ne. Odlišnosti jsou často velmi cenné, právě proto, že vnímají řadu věcí jinak.

Ale kdesi je hranice, kdy už má normální člověk pocit, že by se měl za svoji normalitu téměř stydět, pokud také není bisexuální.

A je nutné odmítnou nesmysly tohoto typu:

»Nerada bych, aby to vyznívalo jako kritika básně Jiřího Žáčka, ale je to poukázání na to, že nějakým způsobem v realitě reprodukujeme genderové stereotypy. A tohle je jeden ze způsobů. Měli bychom se nad tím kriticky zamyslet, jestli je to to, co chceme," dodává Havlíková.«

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/z-holek-maji-byt-maminky-stoji-v-citance-jste-genderove-dzih/r~edeb82ded9a811e6aa860025900fea04/

Žena je žena a muž je muž, to není stereotyp. A pokud se někdo od této n o r m y liší, není to automatický důvod k negativní kritice. Ostatně i Modrý Mauricius je ceněný kvůli své odlišnosti.

Takže pozor: Přece není fatální problém si udržet slušnost a toleranci k odlišnostem současně s jasným vnímámín, jak vypadá a jak se chová muž a jak vypadá a jak se chová žena.

A kde už bychom měli zpozornět, je situace, když nám bude chtít někdo velmi nenápadně namluvit, že jsme vlastně všichni přirozeně bisexuální, nebo že vědecké studie dokládají, že bisexuálů je mezi námi až 48 %:

»V posledních letech se začíná jako bisexuální identifikovat čím dál více mladých lidí. Časopis BiJournal odkazuje ke třem průzkumům, které proběhly v roce 2015 ve Velké Británii, USA a v Izraeli. Dle jejich výsledků míra identifikace s bisexualitou u mladých lidí stoupá a pohybuje se mezi osmadvaceti až osmačtyřiceti procenty.«

Takže pokud bychom vyšli z tohoto čísla 48 %, tak pak by skutečných mužů zbylo asi 25 % a normálních žen možná 27 % (žen je o něco víc) a normální by byla bisexualita... A tento závěr byl, předpokládám, celou dobu v podvědomí jako skutečný smysl tohoto textu.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 19.Ledna 2017, 09:52:2

Ano, interpretace budou různé.
Mně to přijde jako pokus o totální sexualizaci světa.
Všichni se budeme mít rádi pokud všichni budeme potencionálními objekty erotické touhy...

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 19.Ledna 2017, 13:16:58

No...a proč ne? Sex a milostná touha jsou ty příjemnější stránky života.

Filip Outrata - Praha

zajímalo by mě, Čtvrtek, 19.Ledna 2017, 15:36:2

co konkrétně si autorka představuje "odstraněním heteronormativity". Nějak si neumím představit, jak by se to mělo prakticky uskutečňovat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Já myslím, že heteronormativita by se úspěšně​ dala odstraňovat tak, Pátek, 20.Ledna 2017, 21:24:42

že těch dosud zbývajících 25% populace (těch, kteří si o sobě myslí, že jsou "normální" když jsou heterosexuální) by se postupně podrobilo elektrošokové terapii. Po sérii elektrošoků by následovala série kontrolních otázek (jako např. která sexuální orientace je normální, jaké jsou přirozené role muže a ženy atd.) Po nesprávných odpovědích by následovala další série elektrošoků atd. Tímto způsobem by heteronormativita mohla být v dohledné době ze společnosti zcela odstraněna.

Filip Outrata - Praha

To slovní spojení zní výhružně, Pátek, 20.Ledna 2017, 21:48:8

proto mě zajímá, co na to autorka odpoví, pokud vůbec odpoví. Jsem na to zvědav.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Heteronormativita Sobota, 21.Ledna 2017, 10:48:50

Někde jsem četl definici heteronrmativity: "Věřím v jednu svatou heterosexuální a monogamní lásku"

V tu očividně paní Šipka, nevěří, ale v jednu lásku jakoby ano. Důsledně mluví vždy o lásce ne o sexu. V jejím ideálním světě je snad možná láska bez sexu, ale sex bez lásky ne.

V textech paní Šipky značně převažuje agitace nad analýzou a popisem.

Magdalena Šipka - Praha 10

Sobota, 21.Ledna 2017, 17:55:24

To je skvělý postřeh pane Kubička! A máte pravdu, že píši spíš o lásce než o sexu.
Pokud budeme mluvit jen o sexu, pak je možné jednoduše na základě nějaké větší vzrušivosti (jak to měří třeba pan Wiess) rozdělit homosexualitu a heterosexualitu a tím s celým problémem skončit. K definici bisexuality potřebujeme přemýšlet také nad konceptem vztahů a vzít v úvahu, že jsou i jiné věci ,které vchází do hry než jen prostě to s kým mám lepší sex...

Upřímně si myslím, že sex nemusí být veřejné téma. Samozřejmě může, ale nikdo nemá právo na dobrý sex. Za to právo na to veřejně vyjadřovat svoji lásku bychom myslím mít měli.

Navíc se snažím psát způsobem, který je originální a mě vlastní. Spousta sexuologů neustále mluví jen o sexu a tím chce pokrýt celou tuto oblast. Já se snažím mluvit o sexu vždy ve spojitosti s citem. Možná je to i tím, že mám nějaké své limity a dobrý sex bez citu si prostě představit nedovedu. A nemyslím, že k jeho praktikování někdo potřebuje nějaké požehnání společnosti. K vzájemné lásce ho však lidí potřebují...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Magdaleně Šipce Sobota, 21.Ledna 2017, 18:30:16

"Upřímně si myslím, že sex nemusí být veřejné téma. Samozřejmě může, ale nikdo nemá právo na dobrý sex. Za to právo na to veřejně vyjadřovat svoji lásku bychom myslím mít měli."

"A nemyslím, že k jeho praktikování (((k praktikování sexu))) někdo potřebuje nějaké požehnání společnosti. K vzájemné lásce ho však lidí potřebují..."

Souhlasím s Vámi, paní Šipko. Právem na veřejné vyjadřování lásky tedy myslíte vlastně to požehnání společnosti k vzájemné lásce? Například tedy to, aby nikoho nepohoršovaly projevy lásky stejnopohlavních partnerů na veřejnosti v té míře, v jaké nikoho nepohoršují veřejné projevy lásky mezi mužem a ženou?

S tím souhlasím a je to otázka přirozeného vývoje společnosti. Násilný tlak na takovou změnu společnosti může být (a je) kontraproduktivní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.