Queer spiritualita stvoření

Církve se k lidem z LGBTQ+ komunity staví mnohdy s nelibostí. Přesto řada z nich svoji víru upřímně praktikuje. Adam Borzič představuje vlastní interpretaci queer spirituality, která ovšem může oslovit každého. Odlišní jsme totiž všichni.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

13.08.2016 08:00

Související

Jakkoli by někteří náboženští konzervativci napříč denominacemi rádi lidem LGBT komunity upřeli jakákoliv lidská práva a se sadistickou rozkoší nad jejich hlavami mávají doslovnými a vytrženými citacemi zakládajících náboženských knih (aniž by jakkoli zohlednili historický kontext), faktem je, že existují queer lidé, kteří se k té či oné náboženské tradici upřímně a ze srdce hlásí a mají tudíž právo ji interpretovat na základě vlastní životní i spirituální zkušenosti.

V rámci křesťanství došlo v této oblasti v posledních třiceti letech k jistému paradigmatickému posunu, v hlavních protestantských denominacích jsou práva queer lidí při nejmenším uznávána a v některých církvích (především skandinávských a severoamerických) jsou součástí běžné církevní agendy.

Pozitivně se k LGBT komunitě staví už i jistá část evangelikálů (tedy ta část křesťanského spektra, kde v minulosti homofobie nechvalně kvetla nejvýrazněji – viz televengelisté v USA nebo Latinské Americe), kteří svoji spiritualitu čerpají z pozoruhodného levicově orinetovaného hnutí Emerging Church.

V katolické církvi proti sobě stojí doktrína církve a teologie. Zatímco je dnes těžké najít mezi solidními katolickými teology a teoložkami někoho, kdo by menšinové sexuality jednoznačně odsuzoval, oficiální učení katechismu zůstává nezměněno – sexuální orientace sama o sobě špatná není, špatné je sexuální jednání. (O bisexualitě nebo transsexualitě katolická církev mlčí úplně.)

I přesto existuje řada katoliček a katolíků, kteří svoji víru upřímně praktikují, ale v této otázce se církevnímu učení nepodřizují a svoji sexualitu žijí otevřeně a svobodně v souladu se svým svědomím. Opatrný, ale přece o poznání vlídnější (než bylo u pontifiků dosud zvykem) přístup papeže Františka k LGBT tématice jim k tomu pomáhá.

Queer teologie osvobození
V kontextu emancipačních proudů křesťanské teologie, souhrnně je v plurálu můžeme označit za „teologie osvobození“, se objevuje již mnoho let vedle původní latinskoamerické verze, severoamerické černé teologie a feministické teologie rovněž queer teologie. Její představitelky a představitelé se snaží interpretovat křesťanskou víru z perspektivy queer lidí a jejich emancipační zápas číst ve světle své náboženské víry a duchovní zkušenosti.

Queer teologie se na jedné straně snaží vést dialog se soudobou antropologií a genderovými teoriemi a na druhé straně s celkem křesťanské tradice. V jejím rámci tak vznikají nejen nové interpretace problematických biblických míst, ale často i překvapivě osvobozující čtení křesťanských dějin (pečlivá diferenciace ukazuje, že byla i období o trochu vlídnější k menšinovým sexualitám).

V našem světě je sama spiritualita „queer“. Paradoxně je Queer spiritualita stvoření pro všechny lidi bez rozdílu, protože odlišní jsme všichni. Odlišní a současně stejní. Foto jesusinlove.blogspot.cz

Problematiku queer teologie a spirituality k nám uvedl Martin C. Putna ve své znamenité knize Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci. Queer teologie má dnes četná křídla od víceméně konzervativnějších poloh blízkých církevnímu mainstreamu, až po radikální větve, které problematizují i vlastní Ježíšovu sexualitu (skutečnost, že Ježíš nebyl ženatý, shledávají někteří queer teologové v kontextu tehdejší židovské kultury jako přinejmenším pozoruhodnou).

Ať už ve svých umírněných či radikálních polohách je queer teologie především pokusem vysvobodit křesťanské poselství z patriarchální obruče a ukázat jeho emancipační ráz.

Žádné žité náboženství se neobejde bez spirituality. Pojem spirituality se poprvé vynořuje negativně v 17. století coby nálepka, jíž byly cejchovány kvietistické mystické směry, nicméně v dalším vývoji se stává shrnujícím pojmem pro žitou duchovní praxi.

Queer teoložka Mona West ji definuje ve svém textu „Queer spirituality“ takto: „Spiritualita pochází z latinského kořene spirare, které znamená dýchat. Duch je to, co nás oživuje a povzbuzuje. Spiritualita je pak vědomou praxí setrvávání ve vědomém spojení s tím, co nás činí živými: s Bohem, lidmi i sebou samými. Jakkoli je ‚spiritualita‘ obecným slovem, které pokrývá mnoho druhů zkušenosti, je rovněž slovem zakořeněným v konkrétní situaci. Pohlaví, rasa, sexuální orientace nebo to, že jsme členy konkrétní skupiny, to vše ovlivňuje a tvaruje naši spiritualitu.“

Ve své interpretaci queer spirituality spojuje témata queer identity, jako jsou coming out nebo zápas o rovná práva s tradičními tématy modlitby, kontemplativního čtení Písem a meditací nad vlastními duchovními queer předky.

Čtyři cesty queer spirituality
Rád bych nyní představil vlastní interpretaci queer spirituality, která využívá zřejmě nejprogresivnější současné „schéma“ spirituální praxe, který vytvořil teolog Matthew Fox, muž náležející k průkopníkům boje za práva queer lidí v katolické církvi a který byl za svoji statečnost po právu potrestán (dnes působí jako kněz americké episkopální církve).

Jeho jméno je spojeno především s ekofeministickým mystickým hnutím Creation spirituality a jeho vlastní teologie je silně ovlivněná radikálním čtením především Bible i středověkých mystických pramenů (Tomáš Akvinský, Mistr Eckhart, Hildegarda von Bingen, sv. František a další) a rovněž tak otevřeností vůči tradicím původních obyvatel Ameriky a dalších náboženství. Teologie stvoření Matthewa Foxe silně ovlivnila i u nás známou protestantskou levicovou teoložku a mystičku Dorothee Sölle (viz její poslední knihy Mystika a vzdor nebo Mystika smrti).

Foxovo schéma čtyř cest (via positiva, via negativa, via creativa a via transformativa) nahrazuje tradiční novoplatónské schéma tří cest (via purgativa - cesta očištění, via iluminativa - cesta osvícení a via unitiva – cesta sjednocení). A protože Fox ve svém čtení spirituality se zkušeností queer lidí počítal, není těžké specifika queer spirituality v jeho modelu vyhmátnout.

A jelikož se jedná o nástin spirituality, ke každé cestě přiřadíme symbolické obrazy, teologická témata a patrony a budeme při její evokaci užívat imaginativního a meditativního jazyka, protože spiritualitě z povahy věci více sluší.

Via positiva zakládá teologie stvoření a vtělení. Jejím symbolem by mohl být prales pronikaný prvními slunečními paprsky nebo karnevalový průvod s rejem masek a záplavou barev vibrujících tanečním rytmem. Také by ji mohl symbolizovat dětský křik po narození. Via positiva učí, že cesta k Bohu začíná úžasem nad stvořením v jeho takřka nekonečné rozmanitostí.

Úžas si zaslouží už jen fakt, že jsme. Že můžeme dýchat, milovat, myslet, jednat… Že s námi obývají svět i ostatní živočišné druhy a také stromy, rostliny, houby – celá posvátná biosféra. Úžas si zaslouží i lidská rozmanitost: jsme muži, ženy, transgender lidé, gayové, lesby, bisexuálové, asexuálové, jsme černí, bílí, červení, žlutí, malí, velcí, mladí, staří.

Via positiva nás učí, že vesmír žije. A že Duch sestupuje. Vtěluje se. Rodí. Dýchá. Via positiva je cestou úžasu nad ekosystémem i nad posvátnou důstojností všech lidí bez rozdílu. Správnou duchovní odpovědí na toto mystérium je oslava, extáze, smích a něha.

Konzervativci nezřídka vyčítají Queer průvodům, že jsou příliš pestré, divné, hlučné, obscénní, karnevalové. Naše společnost je ale zoufale podvyživená, co se týče extáze. Právě osobní i kolektivní radost mnohdy léčí naše zranění. Karnevalů a oslav naší různorodosti bychom potřebovali mnohem více než jednou za rok. Specifickým přínosem queer spirituality pro via positiva je právě tato schopnost slavit, tančit a bavit se. Pokud tyto slavnosti života prožíváme vědomě, stávají se duchovní cestou.

Queer lidé bývají také často podezříváni z přebujelé sexuality. Sexualita je ve spiritualitě stvoření výsostnou cestou k Bohu. Pokud ji nekomercionalizujeme a své milostné partnerky a partnery nezpředmětňujeme a neredukujeme pouze na pohlaví a vlastní uspokojení, může se stát cestou k zakoušení svatosti života. Může obnovit naše vědomí kosmické tělesnosti i planetární vzájemnosti.

Queer komunita se zpronevěřuje své dějinné zkušenosti marginalizovaných, pokud si nevšímá útlaku ostatních skupin. Foto jesusinlove.blogspot.cz

Via positiva je ekologickou, sociální i erotickou cestou k božství. Jejími duchovními projevy a technikami mohou být spontánní oslavy, společné rituály, péče o životní prostředí, sexualita i smích – a zvláště modlitba vděčnosti. Jejími symbolickými patrony by mohli být sv. Hildegarda z Bingen – úžasná středověká mystička oslavující kosmos – a sv. František z Assisi, něžný přítel všeho živého a celá řada neznámých milovnic a milovníků života.

Milujeme-li život, víme, také, že je vystaven utrpení a konečnosti. Via negativa zakládá teologie ukřižování – Boží a lidské smrti. Symbolizuje ji nekonečně jednotvárná poušť, temná noc nebo mrtvá těla nespravedlivě zavražděných žen, mužů a dětí. Je cestou bolesti, ticha, tmy a nicoty. Konfrontuje nás s naší vlastní zranitelností a vede průchodem smrti.

Queer lidé znají bolest. Z nepřijetí. Z ponížení. Z nepochopení. Na mnoha místech tohoto světa jsou queer lidé stále vystaveni pronásledování, krutosti, nespravedlivosti a nezřídka jim hrozí i smrt. Ale i běžná existence je plná utrpení. Bolest je jednou ze základních dynamik života, jak věděl i moudrý Gautama. Pokud bolest existence neobcházíme, zrají v nás plody via negativa, která je vědomým přijetím tmy života.

Via negativa nás učí soucitně vnímat utrpení v životě, druhých i v tom vlastním. Via negativa je zakoušením radikálního setkání se smrtí a nicotou. V malém umíráme každý den. S každým výdechem. A jednou umřeme docela. Ale i během života odcházejí naši blízcí, rozpadají se některé vztahy, umírají naše přesvědčení, naděje i iluze. Jsme-li vědomí, můžou ztráty života vést k osvobozující zkušenosti. A některé skutečnosti zmizet v nicotě doslova mají.

Například naše nezdravé představy o Bohu, lidech a světě. „Prosím Boha, aby mne zbavil Boha“, modlí se Mistr Eckhart, který je spolu s básníkem „temné noci“ Janem od Kříže patronem této cesty, spolu s dalšími bezejmennými a bezpočetnými trpícími. V kontextu teologie a náboženské praxe znamená rozpouštění zbytnělých a klamných obrazů Boha a ponor do onoho věčného Nic, které oslavovali mystikové všech tradic.

Dekonstrukce patriarchátu i kapitalismu také zahrnuje praxi via negativa. I proces coming outu zahrnuje pochod pouští a znicotnění falešné identity. Via negativa nás také učí docenit tajemství tmy a ticha. Naše hlučná epocha se ticha bojí. Bojí se vystavit nepřítomnosti. Tma v duchovní tradici není jen symbolem zla. Je také symbolem absolutního přesahu. Duchovní praxí via negativa v rámci queer spirituality může být pláč, truchlení, tichá meditace bez obrazů a soucitná pozornost k utrpení bližních i tomu vlastnímu.

Via creativa je teologií vzkříšení a spolutvoření s Bohem. Symbolizovat ji může prázdný hrob, tančící žena nebo pečlivě obhospodařovaná zahrada. Je cestou spolutvoření v Bohu. Cestou tvorby, rození obrazů Boha a vášně nového života. Všichni lidé jsou povoláni rodit Boha. K čemu je mi, že Marie dala Ježíšovi život, když mu nemohu dát život já? Ptali se opakovaně mystici.

Prošli jsme cestou negace a nechali zmizet staré obrazy Boha, abychom dali život novým. Našim obrazům. Queer lidé jsou uprostřed náboženství outsidery, kteří musí často zápasit se starými a destruktivními modlami patriarchátu. To je může učinit zvláště citlivými pro obrazy nové. Pro obrazy duhového Krista. Pro obrazy Boha jakožto Milence a Milenky, Přítelkyně, Umělkyně, Mistra nebo Oceánu, Plamene a Větru. A některé nádherné obrazy Boha byly jen zapomenuty, odsunuty, pohřbeny pod sutinami tradice.

Milujeme-li život, víme, také, že je vystaven utrpení a konečnosti. Queer lidé znají bolest. Z nepřijetí. Z ponížení. Z nepochopení. Foto jesusinlove.blogspot.cz

Například obraz Boha coby Sofie – Moudrosti, která tančí spolu se Stvořitelem, rodí obrazy jeho stvoření a vstupuje do duší lidí a činí z nich Boží přátele a proroky. Sofia je roztančená umělkyně stvoření a člověk byl stvořen k jejímu obrazu – to také učí via creativa. Jsme povoláni k spolutvoření s Bohem, který je Matkou, Otcem i Androgynem.

Umění nemusí být jen výlučnou činností tak zvaných profesionálů. Veškerá existence volá po tvořivosti. Tvořivost člověka přesahuje. Jistě existuje i démonická tvořivost – kreativita nadnárodních firem, zbrojních koncernů a mediálních černokněžníků. Proto cesta tvorby vyžaduje pozornost ke společenství života – etickou citlivost – rozlišování duchů.

S queer lidmi bývá tvořivost až stereotypně spojována. Je ale jedním z velkých darů této komunity. Tvorba souvisí také se schopností zrcadlit a mísit různé polarity, světlé a temné, mužské a ženské. Tvorba je vyjevením kosmického transgenderu. Umění je bytostně léčivé. Právě ono napomáhá zpracovávat bolestné a traumatické zkušenosti a tak dávat ze smrti povstávat novému životu a činí nás citlivými pro krásu živého univerza.

Pochopitelně hovoříme o umění a kreativitě, které přesahují egoismus a sobecký individualismus. Patronem via creativa může být například islámský básník a mystik Rúmí, který po smrti milovaného muže stvořil nejpozoruhodnější básně, v nichž mu jeho milovaný splýval s Milovaným. Anebo statečná středověká bekyně Mechtilda z Magdeburgu, která jako jedna z prvních autorů psala lidovou němčinou a ve svém úchvatném Tekoucím světle božství hovořila o Bohu jakožto svém Milenci. Patrony jsou všichni lidé, kteří tvoří a rodí život, krásu a světlo.

Poslední je Via Transformativa – cesta proměny. Mohou ji symbolizovat plameny ohně nebo rozhněvaný prorok nebo lid, který vyšel z otroctví a překročil moře nenávisti. Teologicky ji zakládá teologie Ducha svatého a společenství Božích přátel. Je cestou spravedlnosti. Cestou osvobození utlačovaných.

Jak jsme již řekli, zkušenost útlaku je queer komunitě vlastní. Queer komunita se zpronevěřuje své dějinné zkušenosti marginalizovaných, pokud si nevšímá útlaku ostatních skupin. Ostatně i v jejím rámci existuje stále řada utlačovaných: jejích chudých příslušnic a příslušníků, transsexuálů, přehlížených bisexuálů a mnohých dalších. Ale její pozornost se musí upírat ke všem lidem, kterým se nedostává spravedlnosti a rovnosti.

Queer spiritualita stvoření vrcholí v aktivismu, v posvátném rozhořčení, kterému Bible říká proroctví. Prorok zasahuje, říká židovský teolog Abraham Heschel. Bouří se proti zvůli mocných a bohatých. Via transformativa učí, že spiritualita ústí do tvorby nové spravedlivější společnosti. Mystická stezka vede ke společenskému vzdoru. Mystika je vzdor.

Mystická extáze a kontemplace posilují vědomí provázanosti celku a duši oživují a inspirují k revolučnímu jednání. V poslední stezce se sbíhají všechny tři předchozí: láska ke stvoření, hlubinné vědomí utrpení a tvořivost nasazená ve prospěch bližních a společenství života. Via transformativa učí, že s Bohem se lze setkat i na demonstraci nebo během blokády neonacistů, že jej lze zakusit v pasivní rezistenci (via negativa), kdy se skupina statečných mužů a žen připoutá třeba k betonovým sudům na znamení odporu proti úřední zvůli a společnosti peněz.

Via transformativa čerpá z vizionářské citlivosti, z nových obrazů Boha a jeho království plného králů a královen, včetně drag queens. Jejími patrony mohou být Martin Luther King nebo Dorothy Day, katolická anarchistka, samozřejmě jsou jimi všichni lidé, kteří zápasí za lepší svět.

V našem světě je sama spiritualita „queer“. Paradoxně je Queer spiritualita stvoření pro všechny lidi bez rozdílu, protože odlišní jsme všichni. Odlišní a současně stejní. Sdílíme společně kosmické tělo života v jeho nádherné a svaté rozmanitosti a jsme zrozeni ze stejného Boha, který se projevuje v nekonečné mnohosti a rozmanitosti bytí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.