Klinika 2016: malými krůčky vstříc velkému odporu
Magdaléna ŠipkaMagdalena Šipka bilancuje hektický rok kolektivu Klinika. Autonomní sociální centrum v Jeseniově ulici bylo letos dějištěm několika dramat, ale i dějištěm inspirace a sousedství.
V roce 2016 česká veřejnost s napětím sledovala příběh jednoho chátrajícího domu a kolektivu, který seskupení holých zdí tohoto domu proměnil na domovskou loď pro neuvěřitelně širokou škálu kulturních a sociálních projektů. Klinika po celý rok tepala životem, ačkoli neuběhl měsíc, aby její odpůrci nepřišli s novým návrhem, jak její sebevědomý dech přidusit. Squat v srdci Žižkova vzbuzoval mnoho rozdílných emocí u mnoha skupin obyvatel. Jeseniova ulice číslo 60 je první pražskou adresou, na kterou si zamíří dát šálek čaje mladý anarchista, i první adresou, kterou si budou přát populistky vypálit.
V průběhu roku se situace na Klinice dramaticky měnila. Za začátku roku 2016 platila ještě tři měsíce smlouva na užívání budovy. Během února se Klinika stala obětí útoku, ve který vyústila proti-imigrantská demonstrace Pevnost Evropa. Pachatelé rozbili kameny několik oken včetně obrovské výlohy a vhodili dovnitř světlici, od které vzplanul nábytek. Při útoku byl také zraněn kamenem do hlavy jeden muž.
Po útoku se zvedla vlna solidarity, na solidární shromáždění tehdy zavítal i ministr pro lidská práva. Andrej Babiš se nechal v tisku slyšet, že klinikářům prodlouží smlouvu. Ačkoli další trvání kliniky bylo podpořeno mnoha hlasy ze strany různých organizací i velkou účastní na demonstraci na podporu Kliniky, smlouva nakonec prodloužena nebyla.
Jako jeden z důvodů pro neprodloužení byla uváděna „nebezpečnost“ Kliniky. Tato obava byla ihned prohlášena za nepodloženou Policií ČR na Praze 3. Nakonec se hlavním formálním důvodem pro neprodloužení smlouvy stala nevhodná kolaudace Kliniky. Později však vyplynulo na povrch, že budova neprošla kolaudací nikdy a plicní Klinika zde fungovala desítky let v provizorním modu. Důvod uvedený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových byl evidentně zástupný.
Po neprodloužení smlouvy hledal kolektiv Kliniky jiné způsoby, jak v budově dál legálně působit. Jako jedna z možných cest se ukázalo převedení budovy do vlastnictví Hlavního města Prahy. 18. března kolektiv doručil na zastupitelstvo Hlavního města Prahy petici s podpisy přibližně 2 300 Pražanek a Pražanů. Tato petice požadovala projednání možnosti získání budovy bývalé kliniky do vlastnictví Prahy a její další provozování jako kulturně-sociálního centra. Samotné projednání záležitosti bylo nejprve zmařeno aktivním úředníkem z Ministerstva práce a sociálních věcí, ministryně Marksová následně musela vyvrátit, že by snad ministerstvo mělo někdy o budovu zájem.
Okupace Kliniky jako kulturní exploze
Mezitím vyhlásil kolektiv Kliniky, že hodlá v prostoru zůstat. Akce, která nakonec trvala déle než dva měsíce a během níž se v projektu vystřídaly tisíce lidí, se prezentovala pod hashtagem #occupyklinika. Desítky lidí z různých míst republiky i zahraničí každodenně přespávaly ve spacácích v nevytopené budově a připravovaly se jí bránit proti případnému vyklizení.
Okupovaná Klinika se během těchto měsíců změnila v dějiště obřího kulturního festivalu. Koncerty doplnila široká škála přednášek univerzitních osobností, veřejně působících intelektuálů i literátů. Přednášeli tu Martin C. Putna, Jiřina Šiklová, Ivan Štampach nebo Ondřej Slačálek. Kliniku podpořili Helena Třeštíková, Jáchym Topol, Filip Remunda, Petr Uhl, Arnošt Goldflam a Václav Bělohradský. Přes třicet spisovatelek a spisovatelů se podepsalo pod dopis na podporu Kliniky.
Mezi básníky a prozaiky vystupujícími na Klinice nechyběla jména jako Ivana Myšková, Josef Straka, Potmě, Adam Borzič, Ondřej Hanus, Marie Iljašenko, Básník Ticho nebo Marie Feryna. Festival Jeden svět na začátku stavu okupování Kliniky přemístil do budovy zahajovací film festivalu Jeden svět. Člověk v tísni byl jednou z mnoha neziskových organizací, které v tuto dobu Kliniky podpořily. V těchto dnech byla Klinika doslova přeplněna lidmi, na ono promítání jich přišlo okolo dvou stovek, na přednášky se pozdně příchozí jen těžko vměstnávali. Přestože budovu nebylo možné zcela vytopit a za okny byla stále zima, byla Klinika neustále vydýchaná…
Vedle kulturního rozkvětu se zastánci kliniky stále pokoušeli o alespoň částečnou legalizaci svého dalšího setrvání v objektu. Jednu z osobních obětí přinesl tehdy Matěj Stropnický, který se ve prospěch Kliniky vzdal kandidatury na post náměstka primátorky. Svoji rezignaci podmínil mimo jiné tím, aby magistrát zakoupil budovu v Jeseniově ulici a nadále v ní umožnil provoz kulturního a sociálního centra. Lze mu přičíst k dobru, že se na poli formální politiky udělal maximum. Stále ho však stejně jako celou Kliniku provázela nálepka „radikála“.
Jedeme bomby
Autonomní sociální centrum bylo letos dějištěm několika dramat. Po třech měsících čekání na možné vyklízení došlo k prvním střetům s policií. Symbolickou rozbuškou se staly nahlášené bomby. Při prvním bombovém poplachu kolektiv budovu opustil a řídil se ve všem pokyny přivolané policie. Zlomový okamžik nastal, když deset minut před nahlášeným časem výbuchu policisté vpustili do objektu zástupce ÚZSVM. Policie měla objekt vrátit do rukou vlastníků. V té době se ale o užívání objektu již vedl občansko-právní spor a je tedy otázkou, jestli měli příslušníci policie vracet objekt skutečně do rukou zástupců ÚZSVM nebo do rukou obyvatelů Kliniky, se kterými byla uzavřena smlouva. Kolektiv Kliniky spolu s dalšími shromážděnými podporovateli tehdy objekt znovu obsadili.
Za několik dní se opakoval stejný scénář. V budově Kliniky byla nahlášena bomba, policisté nechali objekt vyklidit — Jeseniova ulice se začala plnit stále větším počtem policejních antonů. Členové kolektivu spolu s dalšími aktivisty tehdy odmítli vpustit do objektu kohokoli kromě pyrotechniků. Celá situace eskalovala do několikahodinového rozřezávání betonových sudů, ke kterým byli někteří připoutáni.
Po dlouhém zásahu policie zůstalo několik lidí na střeše Kliniky, vnitřní vybavení bylo rozmlácené, betonové sudy rozřezány. Příslušníci ÚZSVM si jen rychle stihli vyfotit Kliniku po zásahu policie, tedy ve chvíli kdy vypadala spolehlivě nejhůře od doby, kdy si jí aktivisté ujali. V dalším týdnu následovaly další bombová hlášení, naštěstí již stačila prohlídka objektu s policejním psem. Kolektiv Kliniky v těchto dnech vydal prohlášení My nechceme konflikt, ve kterém se de facto přiznává, že má v roli řešitelů problémů s virtuálními bombami raději psy než policisty se sbíječkami.
Občanská statečnost a anarchisté v růžové
Na konci května zavítali aktivisté z kolektivu také do sídla primátorky. Autonomnímu centru byla udělena cena Františka Kriegla za občanskou statečnost. Nadace Charty 77 udělila tuto cenu za „odvahu dokazovat v dnešní době, že pomoc bližnímu je správnou cestou pro každého, kdo chce zůstat skutečným člověkem. Klinika je příkladem dobrovolných aktivit, které překračují hranice jakékoli ideologie i tržního světa a stávají se obecně lidskými“.
V květnu také kolektiv začal splácet smluvní pokuty — do dnešního dne zaplatil asi 300 tisíc korun. Během prázdnin soud zakázal v rámci předběžného opatření jakýkoli program v prostoru Kliniky a aktivity se tehdy přesunuly do ulic.
Na začátku srpna se prostor Kliniky se po vzoru celého města oděl do duhových barev. Rozlehlá zahrada hostila Alt*Pride, mladší, drobnější sestru tradiční Prague Pride. Alt*Pride vzala pod svá křídla témata, která jsou i na české LGBT+ scéně opomíjená. Dala prostor těm, jejichž sexualita je příliš široká, příliš jemná nebo v rámci současných parametrů těžko uskutečnitelná. Organizátoři Alt*Pride se zároveň vymezili výrazně antikapitalisticky a připomněl, že queer identita není zboží, které by v rámci své společenské odpovědnosti měly propagovat velké firmy.
V říjnu se do budovy vrátily bezplatné jazykové kurzy s novými lektory norštiny nebo hebrejštiny. Klub rodičů a dětí Mamatata se sházel pravidelněji a intenzivněji se podílel na životě kolektivu. Na podlahu resuscitovaného domu přibyly obrázky malých dětských chodidel.
Každé pondělí je stálé možné přijít si na Kliniku pro veganskou večeři. Každý týden tu spolu stolují členové a členky kolektivu, zvědavci bažící po alternativní kultuře, lidé, kteří jsou za hranicí sociálního vyloučení i snílci budující jiný svět. Okolo obrovského hrnce rýže se tu schází pestrá společnost.
Na sklonku roku
Klinika nedávno změnila majitele. Od jara již probíhala jednání o tom, že by objekt přešel do vlastnictví hlavního města, přesto jej nakonec vlastní Správa železniční dopravní cesty. Objekt nezískalo město, které chtělo zdejší sociální projekt podpořit a dlouhodobě o jeho vlastnictví projevovalo zájem, ale instituce, která je pověstná vlastnictvím mnoha dalších prázdných domů. Převod navíc provázely velmi nestandardní praktiky. SŽDC tvrdí, že chce objekt renovovat a proměnit v geodetickou stanici, ve vlastnictví má přitom mnoho objektů, které jsou pro takový účel mnohem vhodnější. Donedávna SŽDC neměla navíc dostatek informací o stavu budovy a rozsahu stavebních úprav, které by bylo nutné provést. Ty budou nejspíš nákladné a pro úřad nevýhodné.
Když jsem psala o Klinice poprvé, mohla jsem se snáze stylizovat do role nezúčastněné pozorovatelky. Stejný odstup jsem si přála dále držet i teď. Musím se ale přiznat, že je to z mé strany čím dál větší póza. Mám ke Klinice hluboký vztah. Díky ní jsem pochopila, že pokud společenství lidí spojí určitá vize, jsou schopni bořit hranice. Zároveň jsem mohla poznat, že sebeušlechtilejší idea neudělá z ilegálního prostoru bez topení ideální prostor k budování „pohodičky pro všechny“, že za každým kolektivním rozhodnutím je mnoho kolektivních neuróz. Že kolektiv, který je pod drobnohledem tajných policistů, nepřijímá nové členy úplně jednoduše.
Přišla jsem definitivně o aktivistický věneček a pokořila jsem spoustu svých komfortních zón. Poznala jsem, že mezi mnou a sbíječkou nemusí být žádné hranice. Také jsem si uvědomila, že je možné se eticky prohřešit při konzumaci téměř jakéhokoli běžného jídla, ale zároveň se cítit přijímaný. Největší ohrožení, které na návštěvníka Kliniky čeká, jsou nevyspalí anarchisté a přemíra luštěnin a mrkve.
Účelem squattingu není obsazovat cizí obývané byty. Jediní, kterým se v naší zemi chodí beztrestně neohlášeně do obýváků, jsou právě squatteři a bezdomovci. Klinika ani nepřipravuje stát o peníze daňových poplatníků — do státní kasy naopak přispívá tím, že platí uložené pokuty, a stát ještě zbavuje mnoha výdajů na ostrahu nebo opravy, které by jinak ve spojitosti s vlastnictvím objektu měl. Klinika sice překračuje některé normy, které mohou někteří vnímat jako nedotknutelné, jsem ale přesvědčena, že i toto překročení je v důsledku léčivé.
V době daňových rájů jen pro nejbohatší, monopolů farmaceutických firem nad výzkumem a distribucí léků, v době obrovského vlivu nadnárodních korporací a stálé neúnosné chudoby velké části populace si musíme uvědomit, že naše pojetí vlastnictví není samozřejmě v pořádku. Až příliš často nadhodnocujeme majetnický vztah k věcem nad hodnotu lidského života. Každá smrt bezdomovce, každé vyhladovělé dítě, každá svobodná matka, která počítá korunu, každý do úmoru strhaný otec, každý pracující hluboko zasekaný v exekuci i každá ekologická katastrofa jsou projevem této hluboké nemoci.
Projekt Kliniky nás vyzývá k novému pojetí vlastnictví, ale také k novému, hlubšímu pojetí demokracie samé, k přihlášení se o své místo v rozhodovacích procesech, které se týkají podoby našeho bezprostředního okolí, města, ve kterém žijeme, práce, které věnujeme čas svého života, procesů ničení přírody a ožebračování druhých lidí, kterých býváme němými svědky.
Jednu z praxí, kterou se Klinika snaží důsledně dodržovat je konsenzuální rozhodování. Tento formát plén se šíří i mezi širší kolektiv Kliniky. Rozhodování, v němž jsou zastoupeni všichni, kterých se určitá otázka týká, pomáhá zabránit odcizení řešení problému od podstaty problému samotného. Právě tento princip řízení a organizace skupin zachovává velkou míru efektivity a zároveň zabraňuje přílišnému hromadění moci v rukou jednotlivců.
V německém městě, ve kterém žiji, se často setkávám s pozváními na podobná pléna - ať už se jedná o neziskové organizace, pracovní nebo aktivistické skupiny či menší podniky. Nejedná se už o nevšední výstřelek, ale o prvek zakořeněný hluboko v těle společnosti. Zvykli jsme si mluvit o světě nabízeném Klinikou jako o čemsi jiném a novém. Projekt Kliniky však přináší mnoho podmětů dobře realizovatelných již dnes, v běžném životě. V lecčems tak můžeme přispět k utváření onoho „jiného světa sdílení“.
Ticho Klinice svědčí
Anarchisté ve svých černých kutnách jako by stále znovu pohřbívali společnost, ve které žijeme. Neohlašují ale pouze konec, prohnilost a všeobecnou negaci, přináší i tvořivé podměty do stojatých vod, volí nové strategie, které rozechvívají zdi, o kterých jsme si mysleli, že budou dělit naši společnost navěky. Rétorika transparentů plných smrti má v důsledku blízko k novému životu. Radikální konsenzuálnost a komunitnost nakonec mohou vést i k radikální blízkosti.
Netvrdím, že kouzlo Kliniky je ukryto v laskavosti a otevřenosti členů jejího kolektivu. Skrývá se spíš v jejich odolnosti navzdory překážkám všeho druhu, v jejich společně pojmenovaných cílech a vysoké schopnosti regenerace. Samotná Klinika je místem ostrých střetů, místem, které trpí bezustání nejistotou a velkými porodními bolestmi. Pobývat v jádru toho napětí je spíš pro drsnější povahy.
Je ušlechtilé, že i v tomto aktivistickém kotli je stále znovu vznášena otázka „safe space“, bezpečného prostoru, pro většinu lidí však dům v Jeseniově ulici představuje spíš místo transformace než bezpečnou zónu. Je-li „klinikou“, pak spíš operačním sálem než lázněmi. Uvolnění, které v tomto prostoru mnozí zažíváme, vypovídá o stresu a tlaku, který je na nás vyvíjen venku. Myšlenkové směry spojené s Klinikou mají obrovský dar pojmenovávat problémy současného člověka nejen jako odstíny osobního úspěchu a neúspěchu, ale jako součást celospolečenských procesů. Tyto úhly pohledu na společnost nechtějí jedince primárně hodnotit, ale propojují s celkem světa.
Klinika představuje určité jádro, okolo kterého se mohou potkávat, a srážet zajímaví, odhodlaní lidé a kumulovat iniciativy zdola, vznikat nová pole, na kterých si mohou být lidé oporou a pomocí. Samo místo vybízí k formulaci nových otázek.
Mediálního poplachu ve skutečnosti se samotnou Klinikou příliš nesouvisí. Spor politiky zdola a mocenské politiky, demokracie praktické a plodů demokracie formální, kolektivu a snaživých úředníků se stal symbolem překračujícím sebe sama. V posledních měsících, když největší vlna mediální pozornosti utichla, funguje objekt stále spolehlivěji jako autonomní sociální a kulturní centrum.
Ticho Klinice svědčí. Malými krůčky vstříc velkému odporu se daří v českém prostředí budovat myšlenku autonomních center. Se squattery se začíná jednat podle zákona. Chápu, že mediální hvězda formátu žižkovské Kliniky je už trochu okoukaná a pro spoustu čtenářů neuvěřitelně vzdálená na to, aby mohli skutečně pocítit některý z jejích pozitivních přínosů. Doufám však, že by příběh Kliniky mohl vést k tomu, že další mrtvé domy obživnou. Každé město totiž potřebuje svou Kliniku.