Česká společnost potřebuje autonomní centra, jako je Klinika
Jan KolářKlinika není ojedinělým projektem. V západní Evropě existují autonomní centra, která se jí podobají. I na jejich začátku stály chátrající prostory, občanská neposlušnost a strastiplná vyjednávání. Pak se stala živoucí částí svých měst.
Významná část společnosti zaznamenala, že v těchto dnech končí výpůjční smlouva autonomnímu centru Klinika na pražském Žižkově. Budoucnost tohoto projektu postaveného čistě na dobrovolnictví a otevřenosti jeho realizátorů a realizátorek je tak nejistá.
To vyvolává v různých skupinách odlišné reakce. Jedni jsou zklamáni, že jejich vložená energie a prostor jen minimálně závislý na penězích končí, další vzývají vlastnická práva, volají po násilném vyklizení a tudíž i opětovnému ponechání chátrání.
V této chvíli by však bylo užitečné se zamyslet, proč česká společnost potřebuje podobná autonomní centra. K tomu by mohla posloužit i zkušenost z několika podobných míst, která jsem navštívil během loňského roku. Fungující příklady by totiž některým mohly pomoci pochopit podstatu snažení lidí kolem Kliniky.
Na začátku loňského roku mi přátelé ukázali hamburský Gängeviertel, který vznikl jako nezávislý sociální a kulturní prostor teprve v roce 2009. Původní opuštěné dílny a prázdná obydlí dělnických rodin nedaleko centra Hamburgu měly tehdy ustoupit nákladným novostavbám nizozemského investora. Po plánovaném zbourání většiny starých budov, by se však nenávratně změnil ráz této části města, což vyvolalo velké demonstrace vedoucí k vykoupení objektů městem.
Ze strany místního občanského spolku následovalo vyjednávání o budoucí sanaci, úpravách a kulturním a sociálním programu. V současnosti jsou zde realizovány umělecké projekty, výstavy, koncerty. Najdete tu ateliéry, čajovnu i byty. Jedno z nejbohatších německých měst tak dalo přednost nekomerčním aktivitám v historicky cenných budovách před uniformními kancelářskými budovami ze skla a oceli.
Podobný projekt najdeme i ve švýcarském Bernu. Nedaleko od hlavního nádraží přímo v centru města se nachází takzvaná Reitschule. Původně sloužila jako krytá jízdárna, stáje a sklady. Dějiny dnešního využití Reitschule sahají až k roku 1987, kdy na podzim došlo k prvnímu obsazení skupinou čítající okolo tisíce lidí tehdy již pět let prázdného objektu.
Reakce ze strany policie na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat. Protesty s tisíci účastníky a účastnicemi a narušování spořádaného městského života v Bernu pokračovaly až do Štědrého dne, kdy byla Reitschule otevřena jako alternativní centrum pro mládež.
Projekt, který původně začal squattingem, byl během let podpořen nájemními smlouvami s vlastníkem, tedy městem. V současnosti zde funguje několik aktivistických skupin zaměřujících se na politickou činnost. Zájemci a zájemkyně mohou spolupracovat třeba s feministickou skupinou Frauenraum, v chodu je také knihovna, divadlo nebo kino. Nelze nezmínit ani vyhlášenou restauraci a kavárnu, kde vedle sebe sedí lidé z různých sociálních prostředí.
Bernská Reitschule pořádá i velký letní festival s dobrovolným vstupným. Ne všem obyvatelům města se tyto aktivity líbí. Z toho důvodů proběhlo již několik referend o prodeji těchto budov. V tom posledním se však více než 68 procent procent voličů a voliček vyslovilo proti, čímž dali jasný souhlas se stávajícím využitím. Reitschule tak v místní společnosti získala své pevné místo.
Za návštěvu stojí i Alte Meierei v severoněmeckém Kielu. Alte Meierei je posledním zbytkem několika budov, které dala radnice hlavního zemského města k dispozici k nezávislým projektům již v roce 1983. V současnosti se Alte Meierei profiluje jako nezávislé politické kulturní centrum. Pořádá pravidelné koncerty, poskytuje zkušebny místním hudebním kapelám a organizuje divadelní a filmová představení či dílny. Zejména v posledních měsících je tu důležitou činností i pomoc lidem na útěku ze zemí zmítaných válečnými konflikty.
Zmíněné autonomní projekty jsou, podobně jako Klinika, založeny na myšlence rovnosti a nediskriminace. Kolektivy, které se zde scházejí, se otevřeně hlásí k anti-rasismu a anti-fašismu. Odmítají sexismus, ageismus či homofobii. Díky tomu, že jejich akce a samotné vnitřní prostory včetně kaváren a restaurací také nikoho nezavazují ke konzumaci zde prodávaných nápojů či jídla, vytvářejí prostor umožňující účast všech příjmových skupin.
Kvůli nezávislosti na lokální aktuální politické situaci se snaží o maximální finanční autonomii a potřebné peníze získávají skrze dobrovolné vstupné, přirážky na prodávané alkoholické nápoje či příspěvky aktivistických kolektivů, které chtějí jejich prostory využívat. Organizovány jsou na základě respektu ke skupině i jednotlivci, nevytvářejí hierarchické struktury a rozhodují se společně.
Proč bychom tedy měli mít podobně organizovaná centra i u nás? V čem tkví jejich nezastupitelná společenská role?
Zejména ve fázi vzniku ukazují taková centra na úroveň hospodaření s veřejným majetkem. V případě, že jsou obsazovány budovy ve veřejném (městském, krajském či státním) vlastnictví, je jedním z důležitých důsledků činnosti podobných kolektivů upozorňování na často dlouhodobě chátrající veřejný majetek. Ukazuje se tak často na neschopnost vlastníků jej efektivně využít či se o něj postarat.
Jejich společenský dopad je však mnohem významnější ve fázi plně rozvinutého provozu. Vytvářejí totiž program, který je jen minimálně zpoplatňován a je tak přístupný všem, komu jsou vlastní zásady tolerance. Kulturní program autonomních center vzniká bez velkých peněžních částek, s minimálním využitím soukromého vlastnictví a za velké investice dobrovolnické práce.
Je to jasný signál mířící do naší vysoce komercionalizované společnosti, že hodnoty jako solidarita, rovnost a nezištnost jsou stále živé a oslovují nemálo lidí. Na lekce angličtiny, koncerty v kavárnách či výstavy umění tak mohou všichni, a ne jen ti, kdo si to mohou dovolit. Vzniknuvší komunita je schopna vytvářet i program, který by v čistě neoliberálním kapitalistickém prostředí neměl šanci vzniknout.
Je však argument peněžní neziskovosti argumentem pro neexistenci? Musíme se opravdu dívat na sousedské kurzy pletení vlněných svetrů či lekce češtiny pro cizince tímto nakřápnutým prizmatem?
Podobné projekty nám tak nastavují zrcadlo, v němž vidíme, jak moc jsou naše životy závislé na penězích, či že jsme si možná nechali ukrást část svého volného času, za jehož trávení najednou musíme někomu platit a o smysluplnosti takového jednání raději ani neuvažujeme. V takovém zrcadle bychom možná mohli zahlédnout i svou vlastní neschopnost či neochotu udělat nezištně něco pro druhého člověka či se jen lidsky a tolerantně zajímat o své okolí.
A právě taková zrcadla mohou naši společnost měnit.